Drahý bratře a sestro: dne 12. června 1868 mi bylo zjeveno, že láska ke světu ve značné míře zaujímá místo lásky k Bohu. Bydlíte v příjemném místě, které je příznivé světské prosperitě. Jste vystaveni stálému nebezpečí, že vaše zájmy pohltí svět v ukládání si pokladů na zemi. Vaše srdce bude tam, kde je váš poklad. Nacházíte se tam, kde je pokušení stále silnější a vede do světa stálým shromažďováním; zatímco jste takto zaměstnáni, vaše mysl je obrácena na péči o tento život do té míry, že se vzdalujete od opravdové zbožnosti. Ale je jen málo takových, kteří si uvědomují klamnost bohatství. Ti, kteří se snaží získat prostředky k životu, jsou natolik zatíženi tímto předmětem, že odkládají náboženství Kristovo až na další místo. Duchovní věci nejsou oceňovány a nejsou vyhledávány, neboť láska k zisku zastínila nebeský poklad. Kdyby cena věčného života měla být hodnocena podle horlivosti, vytrvalosti a stálosti, kterou vykazují ti, kteří se pokládají za pravé křesťany, nebyla by ani z poloviny tak hodnotná jako pozemské statky. Porovnejte to vážné úsilí, vynaložené na získání pozemských věcí, s mdlým, slabým a nedostatečným snažením na získání duchovního a nebeského pokladu. ^{2T 184} Není divu, že zakoušíme tak málo osvětlujícího vlivu z nebeské svatyně. Naše snahy nesměřují tímto směrem. Ve většině jsou zaměřeny na pozemské cíle, hledajíce pozemské věci a zanedbávajíce ty nebeské. Prospěšnost ve věcech pozemských zaslepuje oči a oklamává duši. Bůh může hovořit, avšak Jeho hlas je přehlušován pozemským rumištěm.

Náš letitý otec T má velkou zálibu v pozemských věcech, která by měla být odstraněna, a on by měl sklízet pro nebesa. Život, který nyní žije, by měl být životem víry v Syna Božího. Jeho záliby by měly směřovat k lepší zemi. Měl by projevovat méně zájmu o pomíjitelné, zemské poklady a věčné zájmy, jež mají životní význam, by měly naplňovat jeho život. Dny jeho zkoušky jsou téměř u konce. A jak málo času zbývá na posvěcení se Bohu! Jeho energie je opotřebována, jeho mysl zlomena a jeho služba Bohu chabá. A přece, bude-li služba konána srdečně a oddaně, bude cele přijata. S tvým věkem, bratře T, se dostavil růst sobeckosti a větší snaha milovat poklady tohoto bídného světa.

Sestra T miluje tento svět. Je od přírody sobecká. Mnoho trpěla tělesnou bolestí. Bůh dovolil, aby toto utrpení na ni přišlo. Nedovolil však satanovi vzít její život. Bůh se snažil skrze utrpení uvolnit pouta ze sevření pozemských pokladů. Toto se mohlo stát pouze skrze utrpení. Je jednou z těch, jejíž organismus byl otráven léky. Užíváním těchto léků učinila ze sebe to, čím je, a neuvědomovala si to. Přesto Bůh nedovolil, aby ztratila život, ale prodloužil léta její zkoušky, a dovolil, aby se mohla stát posvěcenou skrze pravdu, očištěnou a vybělenou skrze pec utrpení, zbavenou strusky a mohla se stát čistší nad zlato z Ofir. Láska ke světu tak hluboce zakořenila ^{2T 185} v srdcích tohoto bratra a sestry, že bude zapotřebí těžké zkoušky, aby se odstranila. Drahý bratře a sestro, nedostává se vám oddanosti k Bohu. Jste blázniví ve vztahu k věcem tohoto světa. Svět má moc přizpůsobit vaše myšlení k těmto věcem, zatímco duchovní a nebeské nemají dostatečnou váhu, aby přeměnily mysl.

Muži a ženy v ---, vy, kdož vyznáváte, že jste Kristovými následovníky, proč Jej nenásledujete, proč ukazujete takovou bláznivost ve snaze získat pozemské poklady, které mohou být při neštěstí tak snadno ztraceny? Proč zanedbáváte nebeské bohatství, ten nesmrtelný, nepomíjející poklad?

Byl mi ukázán případ manželky bratra U. Touží po tom, aby konala správně, ale má nedostatky, které působí jí a jejím přátelům mnohé potíže. Je mnohomluvná. Postrádá zkušenost v Božích věcech, a jestliže se neobrátí a neobnoví svou mysl obnovením svého srdce, bude neschopná čelit nebezpečí posledních dnů. Bude zapotřebí usilovné práce. Pak může být jazyk posvěcen. Mnohomluvnost je hříchem, a proto by měla být zanechána. Měla by postavit stráž u dveří svých rtů a svůj jazyk by měla držet na uzdě, aby její slova nezpůsobovala zmatení. Měla by přestat hovořit o chybách jiných, zabývat se jejich nedostatky a odhalovat jejich slabosti. Takový rozhovor je zapovězen u kterékoli osoby. Je neužitečný a vysloveně hříšný. Směřuje pouze ke zlu. Nepřítel ví, že jestliže následovníci Kristovi půjdou tímto směrem, otevírají dveře jemu a on může pracovat. Viděla jsem, že když je dána sestrám možnost se sejít, aby si pohovořily, tehdy je i satan přítomen, neboť našel zaměstnání. Stojí poblíž, aby podněcoval myšlení, a využívá v největší míře této příležitosti, jež se mu naskytla. On ví, že všechny ty pomluvy a prázdné řeči, odhalování tajemných věcí, zabývaní se povahami lidí, to vše odděluje duše od Boha. Je to duchovní umírání a utišení náboženského vlivu. ^{2T 186} Sestra U velice hřeší svým jazykem. Její slova by měla mít vliv ve prospěch dobra; často však hovoří bezvýznamně. Někdy její slova nabírají jiný význam na věci, než jak by ve skutečnosti měly mít, zveličuje je a nesprávně vykládá. Nemá v úmyslu hovořit zkresleně, ale zvyk hovořit hodně, a to o věcech neužitečných, byl tak dlouho pěstován, až se stala nedbalou na svá slova tak, že si často ani neuvědomuje, o čem hovoří. To ničí každý vliv pro získání dobra, které by za jiných okolností mohlo být docíleno. Je čas, aby v tomto ohledu byla učiněna naprostá náprava. Její společnost nebyla oceněna tak, jak by mohla být, kdyby se nepoddávala těmto hříšným hovorům.

Křesťané by měli pečlivě dbát na to, co mluví. Nikdy by neměli přinášet nepříznivé zprávy svých přátel na druhé, zvláště pak ne tehdy, když ví, že mezi nimi nevládne soulad. Je to bezcitné činit na něco narážky a naznačovat, jako byste znali o tomto příteli mnohem více, než ví ti ostatní. Takové narážky se dostávají dále a vytvářejí mnohem nepříznivější dojmy, než kdyby se věci řekly otevřeně a nezkresleně. Kolik škody již utrpěla církev podobným jednáním! Nevhodné, neopatrné jednání členů církev oslabilo. Členové tohoto sboru sami prozrazovali důvěrné zprávy o jiných, a ti, kdož byli viníky, neusilovali o nápravu. Nedostatek moudrosti při volbě témat k rozhovorům způsobilo již mnoho zla. Měli bychom hovořit o duchovních věcech. Skutečnost je však jiná. Když se scházíme s křesťanskými přáteli proto, abychom se věnovali vzdělávání srdce a mysli, nebudeme muset potom ničeho litovat a budeme moci vzpomínat na vzájemné hovory s příjemným uspokojením. Když však trávíme hodiny na lehkomyslném a prázdném mluvení, když věnujeme ten vzácný čas kritickému rozboru charakterů a životů jiných, ^{2T 18}7 pak takový přátelský rozhovor může být zdrojem zla a náš vliv bude vůní smrti k smrti.

Nemohu si zřetelně připomenout všechny osoby ve vašem sboru, které mi byly ukázány, ale viděla jsem, že mnozí měli vykonat veliké dílo. Téměř všichni mnoho hovoří a málo se věnují rozjímání a modlitbám. Svou pozornost obrátili mnozí sami na sebe a ne na dobré ve prospěch jiných. Jsou ovládáni mocí satana, která nabývá velkých rozměrů. Přesto jsou mezi nimi vzácná světla, takoví, kteří se snaží kráčet podle vůle Boží. Pýcha a milování světa jsou velikou návnadou, jež překáží při duchovním růstu v Boží milosti.

Tento svět není křesťanským nebem, je pouze Boží dílnou, abychom byli připraveni na spolupráci s bezhříšnými anděly ve svatém nebi. Měli bychom neustále cvičit svou mysl ke šlechetnému nesobeckému myšlení. Tato výchova je nezbytná, abychom mohli uvést v činnost síly, které nám Bůh dal na oslavení Jeho jména na zemi. Jsme odpovědni za všechny šlechetné schopnosti, které nám Bůh dal. Když používáme tyto schopnosti pro účely, kterými nás Bůh nikdy nepověřil, projevujeme vůči Němu velikou nevděčnost. Služba Boží si žádá všechny naše síly, celou naši bytost. Zanedbáváme-li Boží požadavek, abychom tyto síly zušlechtili na vyšší úroveň, nepovedeme-li naše myšlení k lásce a rozjímání o nebeských věcech, neposílíme-li a nezušlechtíme-li energii duše ke správným činům, které by vedly k oslavení Boha, nikdy nesplníme Boží požadavky.

Ženy, které vyznávají, že jsou zbožné, obvykle neuspějí při cvičení své mysli. Ponechávají ji bez kontroly a myšlení pokračuje volně dál. To je velikou chybou. Zdá se, že mnozí postrádají duchovní sílu. Nevycvičili paměť k tomu, aby myslela; a proto že tak neučinili, domnívají se, že to nejde. K růstu v milosti je zapotřebí rozjímání a modlitba. Důvodem, že mezi ženami není stálosti, je nedostatek duchovní kultury a přemýšlení. Tím, že zanechávají ^{2T 188} mysl ve stavu nečinnosti a spoléhají na jiné lidi, že práce mozku, plánování, myšlení a pamatování si věcí provedou za ně, stávají se více a více neužitečnými. Někteří potřebují přivést svou mysl k činnosti cvičením. Měli by ji přinutit k myšlení. Tím, že spoléhají na jiné, že budou za ně myslet a řešit těžkosti, odmítají takto podněcování své mysli k činnosti. Jejich neschopnost pamatovat si věci, neschopnost dívat se vpřed a rozlišovat, bude pokračovat. Každý člověk musí usilovat o to, aby jeho mysl byla vzdělávána.

Bylo mi ukázáno, že bratr V by měl usilovat o větší duchovní rozhled. Nevlastníš tu pokojnou důvěru v Boha, kterou On od tebe požaduje. Necvičíš svou mysl, aby se ubírala cestami vzdělanosti ducha. Dovoluješ, aby se zabývala příliš prázdnými a neužitečnými hovory, které škodí tvé vlastní duši a tvému vlivu. Musíš se naučit tichosti a statečnosti. Snadno se vzrušuješ, máš silné citové záchvaty a vyjadřuješ se silnými slovy o svých zálibách a nechutenstvích. Potřebuješ se více zasvětit Boží službě, která by měla na tebe uklidňující vliv. Byl jsi pozván, aby ses naučil od Krista pokory, který je tichý a poníženého ducha. Vzácná lekce. Jestliže se jí dobře naučíš, přemění celý tvůj život. Lehkomyslnost a laciné hovory škodí tvému duchovnímu růstu. Měl bys usilovat o dokonalost povahy a dovolit, aby tvůj vliv hovořil před Bohem tvými skutky a slovy. Potřebuješ usilovně hledat Pána a napít se z pramene pravdy, aby jeho moc posvětila tvůj život. Tvoje myšlení lpí příliš na světských věcech. Tvůj zájem by se měl soustřeďovat na lepší život, než je ten tvůj. Nesmíš ztrácet čas. Pospěš si a snaž se využít těch několik hodin milosti na svou záchranu.

Tvoje žena je příliš pyšná a sobecká. Bůh ji povede přes pec zkoušky, aby byly skvrny jejího charakteru odstraněny. Musí být velmi pozorná, aby oheň zkoušky neplanul zbytečně. Měl by ^{2T 189} odstranit strusku a přivést ji blíže k Bohu tím, že ji učiní duchovně lepší. Její láska ke světu musí zemřít. Láska k sobě samé musí být překonána a svou vůli musí podrobit vůli Boží.

Bylo mi zjeveno, že láska ke světu uzavřela do velké míry dveře církve pro Krista. Bůh volá po nápravě - po tom, aby se všichni odevzdali Jemu. Dokud myšlení člověka nebude vzděláno natolik, aby se zabývalo Božími věcmi, bude v tomto směru slabé a chabé. Když se ale zabývá záležitostmi světa, bude mysl silná, protože je v tomto směru vedena a posilována cvičením. Příčinou, proč je tak obtížné pro muže a ženy, aby žili zbožně je, že neprocvičují svou mysl pro zbožnost života. Je vychovávána, aby se ubírala opačným směrem. Jestliže mysl není neustále procvičována, aby obdržela duchovní rozhled a porozumění pro Boží tajemství, není schopna, aby rozeznala Boží věci, neboť nemá žádné zkušenosti v tomto směru. Toto je důvod, proč skoro všichni lidé považují službu pro Pána za nesnadnou.

Když je srdce rozděleno tím, že se zabývá hlavně věcmi tohoto světa a pouze v malé míře jeví zájem o Boží věci, nemůže nikdy dojít k růstu duchovní síly. Světské zájmy vyžadují větší podíl mysli, aby její činnost mohla být posílena. Proto v tomto směru také směřuje veškeré úsilí žádat více a více pro své zájmy a záliby a stále méně je vyhrazeno pro oddanost Bohu. Není možné, aby duše vzkvétala, když se modlitba nestane vlastním cvičitelem mysli. Rodinná a veřejná modlitba je nedostačující. Modlitba v komůrce je velmi důležitá. V samotě je duše obnažena před pozorným okem Božím a každá pohnutka srdce je zkoumána. Skrytá modlitba - jak vzácná! Duše spojená s Bohem. Skrytou modlitbu slyší pouze Bůh. Žádné zvědavé ucho nemá vyslechnout tíhu takové prosby. Ve ^{2T 190} skryté modlitbě je duše uvolněna od okolních vlivů a vzrušení. Klidně, a přece horlivě směřuje k Bohu. Skrytá modlitba je často převrácena hlasitým projevem a její hezká přání jsou ztracena. Namísto pokorné, tiché důvěry a víry v Boha, namísto pokorného ponížení duše v tichosti před Bohem, se hlas modlícího stupňuje, až se stane hlasitým, vzrušení je silnější a skrytá modlitba ztrácí svůj obměkčující svatý vliv. Nával pocitů a slov znemožňuje rozlišit ten pokorný tichý hlas, který promlouvá k duši v době jejího tichého a pravého posvěcení srdce. Skrytá modlitba, náležitě pronesena, přináší veliké dobro. Modlitba, která je přinášena veřejně k celé rodině nebo k okruhu sousedů, není skrytou modlitbou, i když se za takovou pokládá, a Božská moc s ní není dána. Vliv Toho, který přebývá v skrytosti a jehož ucho je otevřeno, aby odpovědělo na prosbu vycházející ze srdce, bude blahodárný a nepomíjející. Poníženou a prostou vírou je duše udržována ve spojení s Bohem a shromažďuje si paprsky světla, aby ji posilnily a podpořily v boji se satanem. Bůh je naší silnou pevností.

Ježíš nám zanechal tato slova: „Protož bděte, nebo nevíte, kdy Pán domu přijde, u večer-li čili o půlnoci, čili když kohouti zpívají, čili ráno. Aby přijda v nenadále, nenalezl vás, a vy spíte. A což vám pravím, všechněm pravím: Bděte.“ Mar.13,35-37. Bdíme a čekáme na návrat Mistra, který nám přináší ráno, aby přicházejíce nenadále, nenašel nás, že spíme? O jaké době se zde hovoří? Nehovoří se zde o době zjevení se Krista na oblacích, aby nás nalezl, že spíme. Ne, toto se vztahuje na Jeho návrat ze služby ve svatyni svatých, kterou koná ve svatyni nebeské, kdy odkládá své kněžské roucho a odívá se rouchem pomsty, a kdy bude vydán výnos: „Kdo škodí, škoď ještě; a ^{2T 191} kdo smrdí, smrď ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlni se ještě; a svatý posvěť se ještě.“ Zjev.22,11.

Když Ježíš ukončí svou prostřednickou službu obhajoby člověka, případy všech jsou provždy rozhodnuty. Toto je doba, kdy Ježíš účtuje se svými služebníky. Pro ty, kdož zanedbali přípravu, aby se mohli stát čistými a svatými, aby mohli přivítat svého Pána, než slunce zapadne do temnoty a již více nevzejde. Doba zkoušky skončila. Kristova prostřednická služba dospěla ke svému závěru. Tato doba přichází náhle na všechny a ti, kdo zanedbali očistit své duše zachováváním pravdy, jsou nalezeni, že spí. Čekání a bdění je natolik unavilo, že se stali netečnými na příchod svého Mistra. Nezatoužili po tom, aby se zjevil; domnívali se, že není třeba být stále bdělými a čekat. Byli zklamáni ve svých očekáváních a mohou být znovu. Došli k závěru, že bylo ještě dost času na probuzení. Chtěli získat jistotu, aby neztratili příležitost k zabezpečení si pozemského pokladu; bylo by dobře, kdyby si mohli zabezpečit všechno z tohoto světa. A při uskutečňování tohoto záměru ztratili veškerý zájem a snahu o příchod Mistra. Stali se neteční a bezstarostní, jakoby příchod Krista byl ještě velmi vzdálen. Zatímco svůj zájem soustřeďovali na pozemské věci, dílo v nebeské svatyni došlo ke svému závěru a oni nebyli připraveni.

Kdyby věděli, že dílo Kristovo v nebeské svatyni tak brzy skončí, jak rozdílná by byla jejich příprava, jak usilovně by čekali! Pán však toto předvídal, a proto jim dával časové výstrahy s příkazem, aby bděli. Také zdůrazňoval náhlost svého příchodu. Neodměřuje čas proto, abychom v zájmu svého pohodlí neodložili okamžitou přípravu až do období těsně před Jeho očekávaným příchodem. „Bdětež tedy, poněvadž nevíte.“ A přece tato předpověď o nejistotě a náhlém příchodu nás neburcuje k tomu, abychom se probudili ^{2T 192} z naší omámenosti k opravdovému bdění a oživili naši pozornost na očekávaného Mistra. Ti, kdož nebyli nalezeni čekajícími a bdělými, byli nakonec překvapeni ve své nevěrnosti. Pán přichází a oni, místo aby byli připraveni hned Mu otevřít, jsou sevřeni pozemskou dřímotou a nakonec ztraceni.

Byla mi představena společnost lidí na rozdíl od té, kterou jsem popisovala. Oni čekali a byli bdělými. Jejich oči byly upřeny vzhůru a slova jejich Mistra byla na jejich rtech. „Protož bděte; nebo nevíte, kdy Pán domu přijde, u večer-li, čili o půlnoci, čili když kohouti zpívají, čili ráno. Aby přijda v nenadále, nenalezl vás, a vy spíte. A což vám pravím, všechněm pravím: Bděte.“ Mar.13,35-37. Pán oznamuje zpoždění před úplným ranním rozbřeskem. On ale nechce, aby se poddali únavě, anebo aby povolili ve svém bdění, protože ráno nepřichází tak brzy, jak to čekali. Čekající mi byli ukázáni jako ti, kteří pohlíží vzhůru. Povzbuzovali jeden druhého opakováním slov: „První a druhé bdění je pryč. Jsme ve třetím bdění. Očekávajíce a bdíce na návrat Pána. Zůstává už jenom málo času na čekání.“ Viděla jsem, jak někteří jsou unaveni; jejich oči směřovaly dolů, byli upoutáni pozemskými věcmi a ve svém čekání byli nevěrní. Říkali: „V prvním bdění jsme očekávali našeho Pána, ale byli jsme zklamáni. Domnívali jsme se, že jistě přijde ve druhém bdění, ale i to pominulo a On nepřišel. Snad bude opět zklamání. Nemusíme být tedy tolik pečlivými. Snad nepřijde ani v tom dalším bdění. Nacházíme se v třetím bdění a domníváme se, že bude nejlépe, když si založíme náš poklad na zemi, abychom byli bezpeční v době nouze.“ Mnozí spali, otupeni starostmi o tento život, odlákáni klamem bohatství z pozic, na kterých měli bdít a čekat.

^{2T 193} Byli mi ukázáni andělé, jak přihlíželi s velikým zájmem a povšimli si těch, kdož byli unavení, a přesto byli věrní v čekání, aby nebyli příliš stísněni a nepadli pod břemenem strádání, které se ještě zdvojnásobilo tím, že jejich bratři opustili stráž a byli opilí pozemskými starostmi a zlákáni pozemským úspěchem. Tito nebeští andělé pociťovali hluboký žal nad těmi, kteří jednou stáli na stráži a nyní svojí netečností a nevěrností zvyšovali utrpení a potíže těch, kteří usilovně a vytrvale setrvávali na svých místech v bdění a čekání na svého Mistra.

Viděla jsem, že bylo nemožné projevovat svůj zájem o pečování a rozmnožování pozemského vlastnictví a současně zastávat pozici čekajícího a bdícího tak, jak to přikázal náš Spasitel. Anděl pravil: „Oni si mohou zajistit pouze jeden poklad; a aby mohli získat ten nebeský, musí obětovat ten pozemský. Nemohou být vlastníky obou. Viděla jsem, jak bylo nezbytné pokračovat v opravdovém bdění, aby unikli klamným osidlům satanovým. On nabádá ty, kteří by měli bdít a čekat, aby učinili ten první krok směrem ke světu, protože oni nemají žádný zájem, aby pokračovali dále za Kristem; a ten první krok, který učinili od Krista, jim usnadní udělat další. Takto krok za krokem se přibližují světu a jejich vyznání víry je vyznáním jenom podle jména. Ztratili svůj zvláštní, svatý charakter a to, co je odděluje od lidí, kteří jsou milovníky světa, je pouze jejich vyznání podle jména.

Viděla jsem, jak míjelo jedno noční bdění za druhým. Mělo to snad být důvodem pro to, aby se nebdělo? Ó, ne. Je nutné si zachovat neustálou bdělost, neboť nyní je mnohem méně času, než jak tomu bylo po prvním nočním bdění. Nyní je doba čekání mnohem kratší, než jak byla ta první. A jestliže jsme čekali tehdy s velikou pozorností, jak mnohem více potřebujeme zvýšit naše úsilí při ^{2T 194} druhém nočním bdění. Druhá noční stráž také pominula a přivedla nás k třetímu nočnímu bdění. Je neomluvitelné, abychom polevili nyní v našem bdění. Třetí noční bdění vyžaduje trojnásobné úsilí. Stát se nyní netrpělivými znamenalo by to, že všechno úsilí bylo až dosud marné. Dlouhá, temná noc je plná strádání, ale příchod rána se odkládá, protože kdyby Mistr už přišel, mnozí by byli nalezeni nepřipraveni. Důvodem tak dlouhého čekání je, že Bůh si nepřeje, aby Jeho lid zahynul. A přece příchod rána pro věřící a příchod noci pro nevěrné je právě před námi. Svým čekáním a bděním má Boží lid projevit svůj zvláštní charakter, své oddělení se od světa. Svým čekáním máme dokázat, že jsme opravdoví poutníci a cizinci na této zemi. Rozdíl mezi těmi, kdož milují svět a těmi, kdož milují Krista, je tak znatelný, že je nemožné se mýlit. Zatímco lidé světští jsou ve své snaze a ctižádosti rozhodnuti zabezpečit si pozemský poklad, lid Boží se nepřipodobňuje světu, ale svým postavením - jsou bdělí, a čekají - dokazují, že jsou proměněni; že jejich domov není v tomto světě, ale že touží po lepší zemi, zemi nebeské.

Doufám, milí bratři a sestry, že nepřehlédnete tato slova bez důkladného uvážení jejich významu. Když mužové Galilejští stáli a hleděli upřeně k nebi, aby zachytili, bude-li to možné, poslední záblesk světla od svého Spasitele, vystupujícího k nebi, aj, dva muži, postavili se vedle nich v rouše bílém, dva andělé, majíce poslání potěšit je nad ztrátou přítomnosti jejich milovaného Spasitele a tázali se jich: „Muži Galilejští, co stojíte, hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž vzhůru vzat jest od vás do nebe, tak přijde, jakž jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.“ Skut.1,11.

Bůh si přeje, aby Jeho lid upíral svůj zrak k nebesům a očekával to slavné zjevení se našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. ^{2T 195} Zatímco pozornost světských lidí je obrácena k různým záležitostem, naše by měla být obrácena k nebesům. Naše víra by měla sahat dále a dále do slavných tajemství Božského pokladu, a čerpat vzácné Božské paprsky světla z nebeské svatyně tak, aby zářily v našich srdcích, jako září na tváři Ježíše! Posměvači se vysmívají čekajícím a bdícím a ptají se: „Kde je jeho zaslíbený příchod? Byli jste zklamáni. Pojďte s námi a budete užívat světských věcí. Získáte i jmění, peníze a budete uctíváni světem.“ Čekající vzhlížejí vzhůru a odpovídají: „My čekáme.“ A tím, že se odvracejí od pozemského potěšení, světské slávy a od klamu bohatství, ukazují, že jsou v tomto postavení. Bděním se stávají silnými; překonávají sobeckost a lásku k pohodlí. Oheň zkoušky na nich plápolá a doba čekání se zdá být dlouhá. Někdy si stěžují a jejich víra kolísá, ale opět se vzchopí, přemáhají své obavy a pochybnosti, a zatímco jejich zraky jsou upřeny k nebesům, říkají svým protivníkům: „Já bdím, a očekávám návrat svého Pána. Budu se radovat v utrpení, soužení a nouzi.“

Touhou našeho Pána je, abychom bděli. Takže když přijde a zaklepe, abychom mu ihned otevřeli. Požehnání je vysloveno nad těmi služebníky, kteří budou nalezeni, že bdí. „Přepáše se, a vsadí je za stůl, a chodě, bude jim sloužiti.“ Luk.12,37. Kdo mezi námi v těchto posledních dnech bude ve shromáždění tak Pánem poctěn? Jsme připraveni bez odkladu otevřít Mu okamžitě a přivítat Ho? Bděte, bděte, bděte. Téměř všichni ustali ve svém bdění a čekání. Nejsme připraveni otevřít mu okamžitě. Láska ke světu natolik zaměstnala naše myšlenky, že naše oči nesměřují vzhůru, nýbrž dolů k zemi. Spěcháme, horlivě se zabýváme různými věcmi, ale Bůh je zapomenut, a nebeský poklad není doceněn. Nejsme ve stavu ^{2T 196} očekávání a bdění. Láska ke světu a klam bohatství zatemnily naši víru a my netoužíme ani nemilujeme zjevení našeho Spasitele. Příliš mnoho se snažíme pečovat sami o sebe. Jsme nepokojní a máme značný nedostatek pevné víry v Boha. Mnozí se trápí a pracují, plánují, namáhají se a obávají se, že utrpí nouzi. Nemohou získat čas k modlitbám nebo k náboženským návštěvám shromáždění a ve své péči o sebe sama neponechávají žádnou naději Bohu, aby se o ně postaral. A Pán pro ně nedělá mnoho, neboť mu nedávají žádnou příležitost. Dělají příliš mnoho pro sebe a příliš málo věří a doufají Bohu.

Láska ke světu se strašným způsobem zmocnila lidu, kterému Bůh přikázal, aby bděl a neustále se modlil, aby náhlý příchod je nezastihl ve spánku. „Nemilujtež světa, ani těch věcí, kteréž na světě jsou. Miluje-liť kdo svět, neníť lásky Otcovy v něm. Nebo všecko, což jest na světě, jako žádost těla, a žádost očí, a pýcha života, toť není z Otce, ale jest ze světa. Svět pak hyne i žádost jeho, ale kdož činí vůli Boží, ten trvá na věky.“ 1.Jan.2,15-17.

Bylo mi zjeveno, že Boží lid, který vyznává víru v přítomnou pravdu, nečeká ani nebdí. Zvyšují své bohatství a budují své poklady na této zemi. Stávají se bohatými ve světských věcech, ale nejsou bohatými ve vztahu k Bohu. Nevěří v krátkost času. Nevěří, že konec věcí je blízko, že Kristus stojí u dveří. Snad vyznávají často víru, ale klamou své vlastní duše, neboť budou projevovat svoji víru podle toho, kolik jí budou vlastnit. Jejich práce ukazuje povahu jejich víry a je svědectvím pro ty kolem nich, že příchod Krista nenastane v této generaci. Podle jejich víry budou konat svoji práci. Konají své přípravy jen proto, aby zůstali na této zemi. Přidávají ^{2T 197} dům k domu a půdu k půdě a jsou občany tohoto světa.

Stav chudého Lazara, živícího se drobty ze stolu bohatce, je lepší než stav těchto vyznavačů. Kdyby vlastnili opravdovou víru namísto toho, aby přidávali ke svým zemským pokladům, které by měli prodat, a takto se zbavit těch nepohodlných pozemských věcí, převedli by svůj poklad do pokladnice nebeské. Jejich zájem a srdce bude pak tam; neboť srdce člověka bude tam, kde se nachází jeho největší poklad. Většina z těch, kdož vyznávají, že věří pravdě, dosvědčují, že to, čeho si cení nejvíce, se nachází na tomto světě, neboť právě o toto pečují velmi úzkostlivě a s námahou. Jejich celoživotní starost spočívá v tom, jak si tento poklad uchovat a ještě jej zvětšit. Převedli si takto jen málo do nebes, tak málo se zásobili tím nebeským pokladem, že jejich mysl není příliš nadchnuta touto lepší zemí. Nashromáždili si veliký pozemský majetek, a ten je přitahuje jako magnet, a jejich zájem je odveden od pokladu nebeského a nezničitelného na pozemský a pomíjitelný. „Kdež jest poklad váš, tuť bude i srdce vaše.“ Luk.12,34.

Sobeckost poutá mnohé lidi jako železné okovy. Říkají: „Je to můj statek, moje jmění, moje povolání, můj obchod.“ Dokonce i nároky, které jsou společné lidem, nerespektují. Muži a ženy, kteří vyznávají, že čekají a milují příchod svého Pána, jsou uzavřeni sami v sobě. Oddělili se od toho, co je ušlechtilé a Božské. Milování světa, tělesné rozkoše, chtivost očí a pýcha života je natolik spoutaly, že nevidí. Světem jsou zkaženi a nedovedou to rozeznat. Hovoří o lásce k Bohu, ale jejich ovoce nevykazuje lásku, o které hovoří. Olupují Boha o desátek a dary, a tím si přivolávají Boží kletbu na sebe. Pravda ozařuje jejich cestu na každém místě. Bůh působí zázračně pro spásu duší v jejich vlastních domácnostech; kde jsou ale jejich dary předložené s vděčností za všechny projevy Boží milosti? Mnozí ^{2T 198} z nich jsou nevděční jako ta zvířata. Oběť, která byla přinesena za člověka, byla nekonečně velká. Ani ten nejvyhraněnější rozum, není schopen to pochopit; a přece lidé, kteří prohlašují, že jsou podílníci na těchto nebeských darech, jež jim byly přineseny za tak velkou cenu, jsou příliš sobečtí, než aby je to přimělo přinést skutečnou oběť Bohu. Jejich myšlenky jsou obráceny jenom ke světu. „Kteříž doufají ve svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí. Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení. Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovede toho na věky.“ Žalm.49,7-9.

Kdyby všichni měli na zřeteli a mohli alespoň z malé částky ocenit tu přenesmírnou oběť, kterou přinesl Kristus, pociťovali by výtku za svou bázlivost a sobeckost. „Béřeť se Bůh náš, a nebude mlčeti; oheň před ním vše zžírati bude, a vůkol něho vichřice náramná. Zavolal nebes s hůry i země, aby soudil lid svůj, řka: Shromažďte mi svaté mé, kteříž smlouvu se mnou učinili při obětech.“ Žalm.50,3-5. Pro sobeckost a lásku ke světu je Bůh zapomenut, a mnozí mají prázdnotu v duši a bědují nad svou chudobou. Pán propůjčil prostředky svému lidu, aby je vyzkoušel, aby vyzkoušel hloubku jejich lásky, kterou vyznávají, že pro Něho mají. Někteří Jej opustili a vzdali se nebeského pokladu jen proto, aby se nezmenšil jejich pozemský poklad, a aby nemuseli učinit s Ním smlouvu při oběti. On požaduje od nich oběti, ale láska ke světu zakrývá jejich uši a oni neslyší.

Dívala jsem se, abych spatřila, kdo z těch, kteří vyznávají, že čekají na příchod Krista, má ochotné srdce, aby obětoval dary Bohu ze svých hojných statků. Mohla jsem spatřit jen několik pokorných a chudých lidí, kteří se uskromnili, jako ta chudá vdova, a vhodili ze srdce ten svůj skromný dar. Každá taková oběť je považována ^{2T 199} Bohem za vzácný poklad. Ale takoví, kteří nabývají prostředky a přidávají ke svým statkům, velice zaostávají. V porovnání s tím, co by mohli dělat, nedělají nic. Zadržují mzdu a olupují Boha, neboť mají strach z nouze. Nedůvěřují Bohu. Je to jeden z důvodů, že jsme jako lid mdlými, a proto tak mnozí scházejí do hrobu. Mezi námi jsou chamtiví lidé, milující tento svět, lidé, kteří vykořisťují chudé a kteří zadržují jejich mzdu. S lidmi, kteří neměli nic na tomto světě, kteří byli chudí, a jejich život závisel na tom, co si vydělají, bylo zacházeno nespravedlivě a přísně. Milovníci světa s drsným obličejem a ještě tvrdším srdcem se zdráhali vyplatit těmto chudým lidem tu malou částku, kterou si zasloužili za tak namáhavou práci. Tito lidé jednají podobně i se svým Mistrem, za jehož služebníky se vydávají. A stejně tak se zdráhají přispět do pokladnice Boží. Muž, o němž hovoří podobenství, neměl místo, kde by uložil své statky, a Hospodin požádal té noci o jeho neužitečný život. Podobně tak bude jednat s mnohými. Jak je obtížné v této zkažené době, aby se člověk nestal světským a sobeckým. A jak snadno se člověk může stát nevděčným k Dárci veškeré milosti. Je zapotřebí velké bdělosti a mnohých modliteb, aby duše mohla být ve vší pilnosti uchována. Protož „bděte a modlete se;nebo nevíte, kdy bude ten čas.“ Mar.13,33.