Abychom plně pochopili cenu spasení, musíme si uvědomit, co stálo. Pro slabou představu o Kristově utrpení, mnozí jen málo oceňují to velké vykupitelské dílo. Slavný plán spásy člověka připravila nekonečná láska Boha, našeho Otce. V tomto Božském plánu se zjevuje nejobdivuhodnější projev Boží lásky k padlému lidstvu. Láska, zjevená v daru milovaného Syna Božího, uvedla do úžasu svaté anděly. „Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdož v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jan.3,16. Tento Spasitel byl odleskem slávy Otcovy a obrazem Jeho podstaty. Měl Božský majestát, dokonalost a prvenství ve slávě. Byl rovný Bohu. „Poněvadž se zalíbilo Otci, aby v něm všecka plnost přebývala.“ Kol.1,19. „Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže.“ Fil.2,6-8.

Kristus se ochotně rozhodl zemřít za hříšníka, aby člověk ^{2T 201} životem poslušnosti mohl uniknout trestu Božího zákona. Jeho smrt neučinila zákon bezvýznamným; nezrušila ho, nezměnila jeho svaté požadavky, ani ho nezbavila jeho svaté důstojnosti. Kristova smrt poukázala na spravedlnost Otcova zákona v potrestání přestupníka; z té příčiny se rozhodl vytrpět trest zákona sám, aby zachránil padlého člověka od kletby. Smrt milovaného Syna Božího na kříži dokazuje nezměnitelnost Božího zákona. Jeho smrt zvyšuje a zvelebuje zákon a přesvědčuje člověka o jeho neměnitelném charakteru. Z úst Krista můžeme slyšet tato slova: „Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti zákona aneb proroků. Nepřišel jsem rušiti, ale naplniti.“ Mat.5,17. Kristova smrt ospravedlnila požadavky Zákona.

V Kristu bylo spjato lidství s Božstvím. Jeho posláním bylo smířit Boha s člověkem, spojit pomíjející s Nekonečným. Toto byl jediný způsob, jak pozvednout padlé lidstvo skrze zásluhy krve Kristovy, aby se mohlo stát účastníkem Božské přirozenosti. Vzavše na sebe lidskou přirozenost, Kristus byl připraven pochopit lidské utrpení, smutek a všechna pokušení, která dorážejí na člověka. Andělé, kteří nepoznali hřích, nemohli plně cítit s člověkem v jeho zvláštních těžkostech. Kristus sestoupil na zem, aby vzal na sebe lidskou přirozenost, aby byl pokoušen ve všem jako my, aby poznal, jak pomoci všem pokoušeným.

Když byl Kristus v lidském těle, cítil, že potřebuje být posilován svým Otcem. Zvolil si proto svá modlitební místa. Miloval obecenství se svým Otcem v horské samotě. V tomto modlitebním zápase byla Jeho svatá, lidská duše posilňována pro povinnosti a strádání dne. Náš Spasitel se ztotožnil s našimi potřebami a slabostmi; v tom se stal naším Zástupcem, naším Prostředníkem, žádajíce od svého Otce novou zásobu síly, která Ho zmocnila a dodala Mu novou sílu ^{2T 202} čelit každodenním povinnostem a pokušením. On je nám příkladem ve všem. Je bratrem v našich slabostech, avšak bez hříšných vášní. Jako člověk bez hříchu nenáviděl zlo. Snášel boje a úzkosti duše ve světě ovládaném hříchem. Jako člověk pokládal modlitbu za nutnost a přednost. Úpěnlivě žádal o Boží pomoc a útěchu, kterou Otec byl připraven Mu poskytnout - Jemu, který pro blaho člověka opustil nebeskou radost a za příbytek si zvolil chladný a nevděčný svět. Kristus nacházel útěchu a radost v obecenství se svým Otcem. Zde mohl složit veškerou tíhu ze svého srdce, která na Něj dolehla. Byl mužem bolesti a znal utrpení.

Přes den pracoval se vší opravdovostí pro dobro jiných, aby je zachránil od zkázy. Uzdravoval nemocné, potěšoval zarmoucené a přinášel radost a naději zoufalým. Navracel mrtvým život, když skončila Jeho denní práce, odcházel večer co večer ze zmatku města, aby skloněn před svým Otcem někde v ústraní rozmlouval s Ním. Někdy jasné paprsky měsíčního svitu ozařovaly Jeho skloněné tělo. Jindy zase mraky a temnota zastínily všechno světlo. Rosa a chlad noci padaly na Jeho hlavu a bradu, když byl ponořen v modlitbě. On je naším příkladem. Kdybychom na to pamatovali a napodobovali Ho, byli bychom v Bohu mnohem silnějšími.

Jestliže Spasitel světa ve své Božské síle pociťoval potřebu modlitby, o kolik více by měli slabí smrtelníci pociťovat nutnost modlitby - vroucí, ustavičné modlitby! Když na Krista doráželo pokušení co nejprudčeji, nejedl nic. Odevzdal se Bohu a ve vážné modlitbě a v dokonalém odevzdání se do vůle Otce odcházel jako vítěz. Ti, kteří vyznávají pravdu pro poslední dobu, by měli ještě víc ^{2T 203} než jiné třídy vyznavačů křesťanství ve věci modlitby napodobovat ten veliký Příklad.

„Dostiť jest učedlníku, aby byl jako mistr jeho, a služebník jako pán jeho.“ Mat.10,25. Naše stoly jsou často pokryté zbytečnými a nezdravými pochoutkami, protože je máme raději, než sebezapření se zdravým tělem a duchem. Ježíš úpěnlivě prosil svého Otce o sílu. Toto pokládal sám Syn Boží za cennější, než sedět za nejbohatším stolem. Dal nám důkaz, že modlitba je podstatně důležitá a dodává sílu k zápasu s mocí temna a k vykonání nám určeného díla. Naše vlastní síla je slabost; to však, co nám dává Bůh, je moc a každý, kdo ji přijímá, se stává vítězem.

Když se Kristus modlil v Getsemanské zahradě, vyvolala duševní úzkost kapky krvavého potu. Obklopovala Ho tu hrůza strašné temnoty. Doléhaly na Něho hříchy světa. Trpěl za člověka na jeho místě, jako přestupník Otcova zákona. Zde byl výjev pokušení. Boží světlo se tu ztrácelo a obklopovala Ho moc temna. Ve své duševní úzkosti ležel na chladné zemi. Vědomě prožíval Otcův hněv. Vzal kalich utrpení od úst provinivšího se lidstva a rozhodl se sám jej vypít; místo něho dal lidem kalich požehnání. Hněv, který by dopadl na člověka, dopadl nyní na Krista. Zde se Mu v ruce třásl tajemný kalich.

Ježíš často chodil do Getsemane se svými učedníky na rozjímání a na modlitbu. Všichni byli dobře obeznámeni s tímto posvátným útulkem. I Jidáš věděl, kam má zavést vražedný zástup, aby mohl vydat Ježíše do jeho rukou. Nikdy předtím Spasitel nenavštívil ^{2T 204} toto místo se srdcem tak přeplněným zármutkem. Nebylo to tělesné utrpení, jež svíralo srdce Božího Syna a jež způsobilo, že Mu z úst v přítomnosti Jeho učedníků vyšla tato smutná slova: „Smutná je duše má až k smrti. Pozůstaňte tuto, a bděte se mnou.“ Mat.26,38.

Zanechal své učedníky v dosahu svého hlasu, poodešel maličko, padl na tvář a modlil se. Ve sklíčenosti duše volal: „Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. Avšak ne jakž já chci, ale jakž ty.“ v.39. Hříchy ztraceného světa spočívaly na Něm a přemáhaly Ho. Bylo to vědomí Otcova hněvu jako důsledek hříchu, a toto vědomí trhalo Jeho srdce ve smrtelném zápase a vyvolalo z Jeho čela krůpěje krvavého potu, jež stékal po bledé tváři, a když padal na zem, tak ji svlažoval.

Když povstal od modlitby, „přišel k učedníkům a našel je, a oni spí. I řekl Petrovi: Tak-liž jste nemohli jediné hodiny bdíti se mnou? Bdětež a modlete se, abyste nevešli v pokušení. Duch zajisté hotov jest, ale tělo nemocno.“ v.40-41. V nejvážnější době, když Ježíš zvláště prosil, aby s Ním bděli, našel učedníky, jak spí. Věděl, že je čekají kruté zápasy a hrozná pokušení. Vzal je s sebou, aby Jej povzbuzovali, a to, čeho měli být svědky této noci, spolu s naučením, které měli obdržet, se jim mělo trvale vrýt do paměti. Toto bylo potřebné, aby jejich víra neklesala a aby byli posilněni pro nastávající zkoušky.

Místo toho, aby bděli s Kristem, byli obtíženi smutkem a spali. Do konce i ten horlivý Petr, který před několika málo hodinami prohlásil, že bude ochoten trpět, a bude-li zapotřebí, že zemře pro svého ^{2T 205} Mistra. V nejkritičtější chvíli, kdy Boží Syn pociťoval potřebu jejich soucitu a vroucích modliteb, byli nalezeni, jak spí. Tímto spánkem učedníci ztratili mnoho. Náš Spasitel je chtěl posilnit pro těžké zkoušky víry, které brzy na ně měly dolehnout. Kdyby byli strávili tuto truchlivou dobu v bdění se svým drahým Spasitelem na modlitbě k Bohu, Petr by nebyl ponechán ve své vlastní ubohé síle, a nezapřel by svého Spasitele v době zkoušky.

Syn Boží poodešel a znovu se modlil: „Otče můj, nemůže-liť tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staniž se vůle tvá.“ Mat.26,42. Když se vrátil ke svým učedníkům, nalezl je opět spící. Jejich oči byly unavené. Tito spící učedníci představují spící církev před blížícím se dnem Božího navštívení. Je to čas mrákoty a husté tmy, kdy je spánek nanejvýš zhoubný.

Ježíš nás napomíná: „Protož bděte; neboť nevíte, kdy Pán domu přijde, u večer-li, čili o půlnoci, čili když kohouti zpívají, čili ráno. Aby přijda v nenadále, nenalezl vás, a vy spíte.“ Mar.13,35-36. Od Boží církve se požaduje, aby plnila povinnost nočního bdění, nehledě na to, zda je noc nebezpečná, dlouhá, či krátká. Smutek není omluvou pro nedůsledné bdění. Utrpení by nemělo vést k nedbalosti, nýbrž k dvojnásobné bdělosti. Kristus svým vlastním příkladem vedl církev ke zdroji její síly v době potřeby, zármutku a nebezpečí. Boží církev by se měla vyznačovat opravdovou bdělostí. Znamení bdělosti je onou vlastností, kterou se liší lid Boží od světa, a svým očekáváním na svého Spasitele dokazuje, že jsou na této zemi poutníky a cizinci.

Spasitel se znovu vrátil zarmoucen od svých spících učedníků, aby se tak skláněl na modlitbě již potřetí. Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim: „Spěte již a odpočívejte. Aj, přiblížila se hodina, a Syna člověka zrazují v ruce hříšných.“ Mat.26,45. Jak hrozná byla skutečnost, že učedníci dovolili, aby spánek zavřel jejich oči a ^{2T 206} dřímota poutala jejich smysly, zatímco jejich Pán prožíval tak nevýslovnou duševní úzkost! Kdyby zůstali bdělí, neztratili by svoji víru při pohledu na Božího Syna, umírajícího na kříži. V tomto důležitém nočním bdění, měli učedníci spatřovat statečné duševní zápolení a modlitby, které by jim dodaly sílu být svědky nevýslovného utrpení Syna Božího. To by je připravilo na to, jak mají pohlížet na Jeho utrpení na kříži, aby mohli pochopit něco z charakteru tohoto nevýslovného utrpení, kterým prošel v zahradě Getsemanské. Lépe by si mohli připomenout slova, která k nim hovořil v souvislosti se svým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním; v době hrozného temna by jim tato slova ozářila temnotu a posilovala by jejich víru v hodině pokušení.

Kristus jim řekl předem, že se stanou tyto události; oni to však nechápali. Výjevy Jeho utrpení měly být ohnivou zkouškou pro učedníky, a proto ta nutnost bdělosti a modlitby. Bylo nutné, aby jejich víra byla udržována neviditelnou mocí, když budou svědky toho, že moci temna vítězí. Jen málo si dovedeme představit tu nevýslovnou úzkost drahého Syna Božího v zahradě Getsemanské, když si uvědomoval své odloučení od svého Otce v důsledku hříchů, které vzal na sebe. Stal se hříchem za padlé pokolení. Vědomí toho, že Mu byla odňata Otcova láska způsobilo, že z Jeho stísněné duše se vydrala tato slova: „Smutná jest duše má až k smrti.“ „Jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento.“ Potom s úplnou poslušností vůle svého Otce, dodal: „Avšak ne jakž já chci, ale jakž ty.“ Mat.26,38-39

Boží Syn slábl, umíral. Otec vyslal posla, aby posiloval tohoto Božského trpitele, a připravil Ho, aby mohl kráčet touto krví ^{2T 207} potřísněnou stezkou. Kdyby smrtelníci mohli vidět úžas a zármutek andělských zástupů, jak mlčky pozorovali, když Otec odvracel paprsky světla, lásky a slávy od svého milovaného Syna, lépe by pochopili, jak odporný je hřích v očích Božích. Meč spravedlnosti měl být nyní pozdvižen proti Jeho drahému Synu. Byl zrazen políbením do rukou svých nepřátel a byl veden do soudní síně pozemského soudu, aby tam byl tupen a odsouzen k smrti hříšnými smrtelníky. Vznešený Boží Syn byl zde „raněn pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše“. Iz.53,5. Snášel pohanu, výsměch a nestydaté nadávky, až „zohavena jest nad jiné lidi osoba jeho, a způsob jeho nad syny lidské“. Iz.52,14.

Kdo dovede pochopit zde projevenou lásku! Andělské zástupy hleděly s úžasem a zármutkem na Toho, který byl Majestátem nebes a nesl korunu slávy, nyní nesoucího trnitou korunu, jako zkrvavená oběť zlosti rozzuřených davů, podněcovaných chorobnou zlostí satana. Pohleďte na trpělivého mučedníka, jehož hlava je pokryta trnitou korunou, a z jehož rozdrásaných tepen vytéká krev života. Toto vše je následek hříchu. Nic by Krista nepřinutilo k tomu, aby opustil důstojnost a slávu nebes a přišel na hříšný svět, aby byl posmíván, opomíjen a zavržen těmi, které přišel zachránit, a tak vytrpět smrt kříže; byla to však věčná, spasitelná láska, která navždy zůstane tajemstvím.

Obdivujte se nebesa, užasni země! Pohleďte na pronásledovatele a pronásledovaného! Velký dav obklopil Spasitele světa. Všude výsměch a úšklebky s nejhrubším zaklínáním a rouháním. Jeho pokořující zrození a pokorný, tichý život, jsou předmětem posměšných poznámek bezcitných lidských vrahů. Jeho tvrzení, že je Synem Božím je zesměšňováno předními z kněží a staršími; hrubé potupování a urážlivý výsměch jde z úst do úst. Satan plně ovládal mysli svých služebníků. Aby to bylo ještě účinnější, začíná s předními kněžími a ^{2T 208} staršími a podněcuje je k náboženskému šílenství. Vede je ten sám satanský duch, který ovládá zločince a nejzatvrzelejší ničemníky. V pocitech všech lidí, počínaje kněžími a staršími a konče tím nejzkaženějším člověkem, vládne falešný soulad. Kristus, drahý Syn Boží, byl vydán a na Jeho ramena byl položen kříž. Každý Jeho krok byl poznamenán krví, která vytékala z Jeho ran. Tísněn velikým zástupem krutých nepřátel a bezcitných diváků, je veden na místo ukřižování. „Soužen jest i ztrápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých.“ Iz.53,7.

Jeho zarmoucení učedníci jdou za nimi zdaleka, zůstávají za rozzuřeným davem. Kristus je přibit na kříži a visí mezi nebem a zemí. Srdce učedníků svírá úzkost, když jejich milovaný Učitel trpí jako zločinec. Blízko kříže stojí zaslepení, úzkoprsí, nevěřící kněží a starší, plní uštěpačnosti, posměchu a utrhání: „Hej, ty který rušíš chrám a ve třech dnech vzděláváš, pomoz sám sobě. Jsi-li Syn Boží, sestup s kříže. Tak podobně i přední kněží posmívajíce se se zákoníky a staršími, pravili: Jiným pomáhal, sám sobě nemůže pomoci. Jestliže jest král Izraelský, nech ať nyní sestoupí s kříže, a uvěříme jemu. Doufal v Boha, nech ať ho nyní vysvobodí, jestliže se mu, v něm zalíbilo; nebo pravil: Syn Boží jsem.“ Mat.27,40-43.

Ježíš na to ani slovem neodpověděl. Zatímco Mu hřeby probodávaly ruce a kapky smrtelného potu vystupovaly z Jeho těla, bledé, chvějící se rty nevinného Trpitele šeptaly modlitbu odpouštějící lásky za Jeho vrahy: „Otče, odpusť jim; neboť nevědí, co činí.“ ^{2T 209} Luk.23,34. Celá nebesa s největším zájmem hleděla na tuto scénu. Slavný Vykupitel ztraceného světa místo lidí snášel trest za přestoupení Otcova zákona. Rozhodl se vykoupit svůj lid vlastní krví. Zaplatil cenu, kterou vyžadoval svatý Boží zákon. Toto byl prostředek, který měl konečně učinit konec hříchu a satanu, a jeho zástupy porazit. S čím srovnat bolest a utrpení, které snášel umírající Spasitel! Byl to pocit Otcovy nelibosti, která činila kalich tak hořký. Nebylo to tělesné soužení, jež tak rychle ukončilo Kristův život na kříži. Byla to tíha hříchu světa a vědomí Otcova hněvu. Sláva Otce a Jeho posilující přítomnost Ho opustila a pocit zoufalství dolehl svou váhou temnosti na Něho a z Jeho bledých a chvějících se rtů se vydral výkřik úzkosti: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Mat.27,46.

Ježíš byl spojen s Otcem při stvoření světa. Tváří v tvář smrtelným úzkostem Božího Syna mohli zůstat bezcitní jen zaslepení a oklamaní lidé. Přední kněží a starší tupili drahého Syna Božího v Jeho posledním smrtelném zápase. A přece neživá příroda vzdychala nad utrpením svého krvácejícího, umírajícího Stvořitele. Země se třásla, slunce odmítlo být svědkem této scény. Nebesa se pokryla temnými mraky. Andělé byli svědky této scény utrpení; a když už se nemohli dále dívat na utrpení svého Vůdce, zakrývali si tváře při tomto hrozném pohledu. Kristus umírá! Prochází zoufalstvím! Otcův milostivý úsměv je odňat a andělům není dovoleno ozářit temnotu této hrozné hodiny. Mohou pouze s obdivem pozorovat svého milovaného Velitele, Majestát nebes, jak trpí za vinu lidského hříchu, za přestoupení Otcova zákona.

Dokonce i pochybnosti zaútočily na umírajícího Syna Božího. Nemohl pohlédnout za brány hrobu. Nebyla mu poskytnuta naděje, ^{2T 210} že vyjde z hrobu jako vítěz a že Jeho oběť Otec přijal. Hřích světa se vší jeho hrůzou musel Boží Syn co nejpronikavěji pocítit. Jediné, co si v této strašné temnotě uvědomoval, byla Otcova nenávist k hříchu a odplata za něj, totiž smrt. Zmocňovala se Ho obava, že pro hřích, který je tak odporný, Otec nebude moci být smířený se svým Synem. Prudké pokušení, že Ho Otec opustil, vydralo Mu z úst na kříži pronikavý výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Mat.27,46.

Kristus cítil mnohem více, než pocítí hříšníci, když číše Božího hněvu bude na ně vylita. Hrozné zoufalství, jako příkrov smrti zahalí jejich hříšné duše; pak si uvědomí obrovskou rozsáhlost hříchu. Utrpení a smrt Syna Božího nabídly vykoupení lidstva. Spasení mohlo být jejich, kdyby je ochotně a radostně přijali. Nikdo však není donucen podřídit se Božímu zákonu. Když odmítají nebeské požehnání a rozhodují se pro požitek a klam hříchu, už tím si vyvolili a na konci dostanou odplatu: Boží hněv a věčnou smrt. Navždy budou odloučeni od přítomnosti Ježíše, jehož obětí pohrdli. Ztratili život, štěstí a obětovali věčnou slávu pro hříšné, dočasné požitky.

Víra a naděje Krista byla otřesena v Jeho posledním smrtelném zápolení, protože Bůh odňal ujištění, které doposud dával svému milovanému Synu o Jeho přijetí. Vykupitel světa spoléhal na důkazy, které Ho až doposud posilňovaly, že Otec přijal Jeho dílo a našel v Něm zalíbení. Ve smrtelném zápase, když obětoval svůj předrahý život, mohl jen vírou spolehnout na Toho, kterého vždy rád poslouchal. Ze žádné strany se Mu nedostalo jasného a plného povzbuzení ^{2T 211} a naděje. Všechno bylo zahaleno neproniknutelnou mlhou. Ve strašné tmě, kterou pociťovala sama příroda, Vykupitel vyprazdňuje tajemný kalich až do dna. Zbaven jasné naděje a důvěry ve své budoucí vítězství hlasitě volá: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.“ Luk.23,46. Zná povahu svého Otce, Jeho spravedlnost, Jeho milosrdenství a Jeho velkou lásku a odevzdaně se poroučí do Jeho rukou. Při záchvěvu přírody slyší diváci poslední slova tohoto golgatského Muže.

Příroda cítila s utrpením svého Stvořitele. Záchvěvy země a rozpukané skály zvěstovaly, že zemřel Boží Syn. Nastalo mocné zemětřesení. Chrámová opona se roztrhla na dvě části, diváků a popravců se zmocnila hrůza, když zpozorovali do tmy zahalené slunce, pocítili otřesy země pod nohama, viděli a slyšeli praskot skal. Posměch a urážky předních kněží a starších utichly, když Kristus poručil svého ducha do rukou svého Otce. Ohromený zástup se rozcházel a ve tmě hledal cestu do města. Bili se do prsou, když v hrůze odcházeli a jen šeptem hovořili: „Nevinný byl zavražděný. Je Božím Synem, jak sám tvrdil?“

Ježíš se nevzdal svého života, dokud nesplnil dílo, které přišel dokonat, a dokud nezvolal svým posledním dechem: „Dokonáno jest.“ Jan.19,30. Tehdy byl satan poražen. Věděl, že své království ztratil. Andělé se radovali, když slyšeli slova: „Dokonáno jest.“ Velký vykupitelský plán, který závisel na Kristově smrti, byl splněn. V nebi byla radost, že Adamovi potomci mohou skrze život v poslušnosti konečně být povýšeni k Božímu trůnu. Jaká to láska! Jaká obdivuhodná láska, která přivedla Božího Syna na zem, aby se ^{2T 212} stal hříchem za nás, abychom mohli být smířeni s Bohem a povýšeni k životu s Ním v Jeho příbytcích slávy. Co je jen člověk, že jeho vykoupení tolik stálo!

Kdyby lidé mohli plněji pochopit velikost oběti, kterou přinesl Majestát nebes tím, že zemřel za člověka, potom by byl plán spasení zvelebený a rozjímání o Golgatě by probudilo čisté, svaté a živé pohnutky v křesťanských srdcích. Oslavování Boha a Beránka by bylo v jejich srdcích a na jejich rtech. Pýcha a sebeúcta nemohou bujet v srdcích, které si připomínají golgatské události. Hodnoty tohoto světa budou mít nepatrnou cenu pro ty, kteří si váží té veliké ceny vykoupení člověka drahou krví Božího Syna. Všechna bohatství světa by nemohla vykoupit jedinou duši. Kdo může změřit Kristovu lásku, kterou cítil ke ztracenému světu, když visel na kříži, trpíc za hříchy provinilých lidí? Tato láska byla nezměrná, nekonečná.

Kristus ukázal, že Jeho láska je mocnější než smrt. On zachraňoval člověka, i když měl nejprudší boj s mocnostmi temna; a přece uprostřed toho všeho, byla Jeho láska stále silnější. Kristus nesnesl zastření Otcovy tváře, takže byl nucen úzkostlivě zvolat: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Jeho ruka nám připravila spasení. Cena za vykoupení člověka byla zaplacena, když v posledním duševním zápase zněla požehnaná slova, která se nesla jakoby ozvěnou celým stvořením: „Dokonáno jest.“

Mnozí, kteří se hlásí ke křesťanství, jsou vzrušeni světským podnikáním a jejich zájem je probouzen novými a vzrušujícími zábavami, zatímco v Božím díle jsou chladní, ba zmrzlí. Tu je téma, ubohý formalisto, které je dostatečně důležité, aby tě nadchlo. ^{2T 213} Zde jde o věčné zájmy. Nad touto tématikou je přímo hříchem zůstat klidný a nezaujatý. Golgatské události volají po nejhlubším pohnutí diváků. Projevy nadšení nad tímto předmětem možno ospravedlnit. Naše myšlenky a představy nikdy plně nevystihnou, že by nevinný Kristus měl vytrpět tak strašnou smrt, nesouc tíhu hříchů světa. Délku a šířku, výšku a hloubku této obdivuhodné lásky nemůžeme pochopit. Obdiv k takové nesmírné Spasitelově lásce by měl naplnit mysl, proniknout a přetvářet duši, očistit a zušlechtit city a úplně přetvořit celou povahu. Apoštol hovoří: „Nebo jsem usoudil nic jiného neuměti mezi vámi, nežli Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.“ 1.Kor.2,2. Můžeme též hledět na Golgatu a volat: „Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jedině v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu.“ Gal.6,14.

Při uvažování nad velikostí ceny našeho vykoupení, vzniká otázka: co postihne ty, kteří zanedbávají toto tak slavné spasení? Jak budou potrestáni ti, kteří vyznávají, že následují Krista, a přece se neponižují v pokorné poslušnosti před požadavky svého Vykupitele, neberou svůj kříž jako pokorní učedníci Krista a nenásledují Ho od jeslí až na Golgatu? Kristus hovoří: „Kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ Mat.12,30.

Někteří mají velmi omezené náhledy na dílo vykoupení. Domnívají se, že Kristus vytrpěl jen nějakou nepatrnou část odplaty za přestoupení Božího zákona. Namlouvají si, že v Božím hněvu, který Jeho drahý Syn musel snášet ve všech svých strašných utrpeních, přece jen měl důkaz Otcovy lásky a náklonnosti, že bránu hrobu osvěcovala jasná naděje, a že měl trvalý důkaz o své budoucí slávě. Toto je velký omyl. Největší úzkost působil Kristu pocit Otcovy ^{2T 214} nelibosti. Jeho duševní zápas byl tak prudký, že člověk může mít o tom jen nepatrnou představu.

U mnohých příběh vtělení, ponížení a oběti našeho Božského Pána neprobouzí žádný hlubší zájem, nehýbe duší a nezasahuje život o nic více než dějiny mučednické smrti Kristových následovníků. Mnozí museli pomalu v mukách umírat; jiní byli ukřižováni. V čem se liší smrt drahého Božího Syna od smrti těchto trpitelů? Je pravdou, že zemřel na kříži nejkrutější smrtí, a přece jiní pro Něho vytrpěli podobná tělesná muka. Proč tedy bylo Kristovo utrpení hroznější než muka ostatních, kteří pro Jeho věc obětovali své životy? Kdyby Kristovo utrpení spočívalo jen v tělesných mukách, potom by Jeho smrt nebyla o nic strašnější než smrt některých mučedníků.

Avšak tělesná bolest byla jen nepatrnou částí muk drahého Božího Syna. Dolehly na Něho hříchy světa, k tomu se ještě družilo vědomí Otcova hněvu, když trpěl trest za přestoupení zákona. Toto dolehlo na Jeho duši. Skrývající se tvář Otcova - pocit, že Jeho drahý Otec Ho opustí, Jej přiváděla do zoufalství. Nevinný Trpitel Golgaty plně prožíval a co nejpalčivěji pociťoval odloučenost, kterou mezi Bohem a člověkem vytváří hřích. Tísnily Ho moci temna. Ani jediný paprsek světla neosvěcoval Jeho budoucnost. Zápasil s mocí satana, který hlásal, že Krista má v moci, že je silnější než Boží Syn, že Otec zapřel svého Syna a že Boží Syn zrovna tak vypadl z přízně Boží jako on - satan. Kdyby Ho Bůh ještě miloval, proč potom musí zemřít? Bůh by Ho přece mohl zachránit od smrti.

Kristus však ani v největší úzkosti ani v nejmenším nepovolil tomuto nepřátelskému mučiteli. Armády padlých andělů byly kolem ^{2T 215} Božího Syna, a přece Boží andělé nesměli opustit svá místa a účastnit se boje s tímto posměšným a rouhavým nepřítelem. Nebeští andělé nesměli služebně proniknout k sužovanému duchu Božího Syna. V této strašné hodině tmy, při zakryté Otcově tváři, v obklopení zlých andělů, s břemenem hříchů světa, vyřkl slova: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Mat.27,46.

Smrt mučedníků se nesmí srovnávat s utrpením Božího Syna. Měli bychom hlouběji nahlédnout do života, utrpení a smrti drahého Syna Božího. Správný pohled na dílo vykoupení vyhodnotí nekonečnou cenu spasení duše. Ve srovnání s úsilím o věčný život, je každá jiná námaha bezvýznamná. Jak jsou však zavrhnuty rady tohoto milujícího Spasitele! Srdce je zamilováno do světa a sobecké zájmy zavřely dveře před Božím Synem. Pokrytectví a pýcha, sobectví a ziskuchtivost, závist, zmalomyslnění a vášeň tak přeplnily srdce mnohých, že pro Krista zde není místa.

On byl od věčnosti bohatý a pro nás se stal chudým, abychom Jeho chudobou zbohatli. Odíval se světlem a slávou a byl mezi zástupy nebeských andělů, pohotových plnit Jeho příkazy. A přece oblékl naši přirozenost a přišel mezi hříšné smrtelníky. Toto je láska, kterou žádný jazyk nemůže vyjádřit. Přesahuje každou moudrost. Opravdu je veliké tajemství pobožnosti. Naše duše by měly být oživené, povznesené a uchvácené přemýšlením o lásce Otce a Syna k člověku. Následovníci Krista by se měli učit do určité míry vyzařovat onu tajemnou lásku a již nyní se spojit se všemi vykoupenými, připisujíc: „Sedícímu na trůnu a Beránkovi požehnání, čest a sláva i síla na věky věků.“ Zjev.5,13.