Nedávno jsem dostala dopis od bratra, kterého si vysoce vážím; táže se v něm, jak by se měla vést shromáždění. Rád by věděl, zda za sebou může následovat více modliteb a po chvilce odpočinku zas několik proseb.

Podle světla, které jsem o tomto předmětu dostala, usoudila jsem, že Bůh od nás nežádá při společné bohoslužbě, aby chvíle tohoto společenství byly nudné a únavné pro dlouhý modlitební postoj a naslouchání rozličných dlouhých modliteb. Ti, kteří mají slabší zdraví, nemohou snést takovou námahu bez únavy a vyčerpání. Tělo slábne při tak dlouhém modlitebním sklonu, a co je ještě horší, mysl se unaví zdlouhavou modlitbou, že nepocítí žádné duchovní osvěžení a ze shromáždění nemá člověk nijaký užitek. Přítomní se unavili myšlenkově i tělesně a nepřijali žádnou duchovní posilu.

Konferenční shromáždění a modlitby by neměly být únavné. Pokud je to jen možné, všechno by mělo být v určený čas. Když se vyskytují nějací opozdilci, kteří třicet anebo jen patnáct minut zmeškají, nemělo by se na ně čekat. Když jsou přítomní třeba jen dva ^{2T 578} modlitebníci, mohou prosit o zaslíbení. Pokud je to jen možné, shromáždění by mělo být zahájeno ve stanovený čas, ať už je přítomných méně anebo více. Formální a chladná obřadnost měla by zůstat stranou a všichni by měli být pohotoví k povinnosti. Při obvyklých příležitostech společné modlení by nemělo trvat déle než deset minut. Po změně polohy a po zpěvu, případně proslovu nebo něčem, co uvolňuje jednotvárnost, jestliže někteří cítí ještě nutnost se modlit, nechť se pomodlí.

Všichni by měli pokládat za svoji křesťanskou povinnost modlit se krátce. Povězte Pánu jen to, co si přejete bez myšlenkového bloudění po celém světě. V soukromé modlitbě má každý přednost modlit se tak dlouho, jak chce a jak se mu líbí. Může se modlit za všechny své známé a přátele. V modlitebním soukromí mohou všichni vyzpovídat své těžkosti, zkoušky a pokušení. Avšak společné bohoslužebné shromáždění není místem na vykládání osobních zážitků srdce.

Co je cílem společného shromáždění? Informovat Pána a modlitbou Ho poučovat o všem, co víme? Scházíme se spolu, abychom jeden druhého povzbuzovali výměnou myšlenek a citů, načerpali sil, světlo a odvahu z poznání naděje a tužeb jeden druhého, a svými opravdovými srdečnými modlitbami víry přijímáme občerstvení a moc ze Zdroje naší síly. Tato shromáždění měla by být nejvzácnějšími chvílemi a měla by být poutavá pro všechny, kteří se nějak o náboženské věci zajímají.

Mám obavu, že někteří nepřinášejí Bohu své žaly v soukromé modlitbě, ale že si je nechávají pro modlitební shromáždění a tam se vymodlí na několik dní najednou. Takové lidi možno nazvat vrahy modlitebních a konferenčních shromáždění. Nevyzařují žádné světlo, nepovzbuzují nikoho. Jejich chladné, ztuhlé a dlouhé modlitby nejsou na místě v tomto shromáždění. Všichni jsou rádi, když podobné chvíle mají již za sebou, a je skoro nemožné zbavit se chladu ^{2T 579} a temnoty, kterou jejich modlitby a vyznání vnášejí do shromáždění. Podle světla, které jsem dostala, měla by být shromáždění duchovní a družná, ne příliš dlouhá. Neupřímnost, pýcha, marnivost a strach z lidí měly by zůstat doma. Malicherné rozdíly a předsudky neměly by nás provázet do takovýchto shromáždění. Tak jako ve spořádané rodině jednoduchost, pokora, důvěra a láska by měly být v srdcích bratrů a sester, kteří se scházejí, aby byli osvěženi a posíleni vzájemným světlem.

„Vy jste světlo světa,“ praví nebeský Učitel. Všichni nemají stejnou zkušenost ve svém náboženském životě, avšak různě obdarovaní jednotlivci se scházejí a jednoduše a v pokoře ducha rozprávějí o svých zkušenostech. Všichni ti, kteří jdou vpřed v křesťanském životě, měli by mít a budou mít živou zkušenost, novou a zajímavou. Živou zkušenost vytváří denní těžkosti, zápasy a pokušení, opravdové úsilí, vítězství a ten pokoj a radost, který se získává skrze Krista. Jednoduché vyprávění takovýchto zkušeností dodává světlo, sílu a poznání, a to všechno pomáhá členům kupředu v náboženském životě. Bohoslužba by měla být zajímavá a poučná pro všechny, kteří nějak lnou k Božím a nebeským věcem.

Ježíš, nebeský Učitel, se nestranil lidí, vždyť pro jejich blaho sestoupil s nebe na zem, tedy tam, kde byli, aby čistota a svatost Jeho života zazářila na všechny a osvětlovala cestu do nebe. Vykupitel světa se snažil podávat své učení jasně a jednoduše, aby všichni rozuměli. Obyčejně hovořil na volném prostranství. Údolí nemohla pojmout zástupy, které šly za Ním. Ježíš měl své zvláštní důvody, proč lnul k horám a k pobřeží, kde zvěstoval slovo ponaučení. Krajina Mu mohla poskytnout základní rámec a mohl ukázat na předměty ^{2T 580} a příběhy známé z jednoduchého života posluchačů, aby vystihl důležité pravdy, které jim zvěstoval. Ve své naučné zvěsti upozorňoval na Boží dílo v přírodě. Ptáci, kteří radostně a svobodně prozpěvovali své písně, krásně zdobené louky, květiny, které na louce rozkvétaly ve své čistotě, košaté stromy, ohnuté k zemi, vlnící se obilí, obdělaná pole, vyschlá půda, neúrodný strom, odvěké hory, bublající potůčky, zbarvenou, zlátnoucí oblohu - to všechno Ježíš připomínal, aby Boží pravdou zaujal své posluchače. Dílo Boží ruky na nebi i na zemi spojoval se slovem života, které chtěl vštípit do myslí, aby při pohledu na obdivuhodné Boží skutky v přírodě, si ve svých myšlenkách osvěžili Jeho naučení.

Kristus se vždy snažil, aby Jeho projevy byly zajímavé. Věděl, že unavený, hladový zástup by nemohl přijmout Jeho duchovní požehnání, a proto nezapomněl na jejich tělesné potřeby. Při jedné příležitosti zázračně nasytil pět tisíc posluchačů, kteří se sešli k poslechu slov života, vycházejících z Jeho úst. Ježíš bral ohled na okolnosti, když své vzácné pravdy předkládal zástupu. Prostředí bylo takové, aby přivábilo oko a probouzelo obdiv v milovnících krásy. Zde mohl vyvýšit Boží moudrost poukazem na Jeho tvůrčí skutky a svými svatými naukami usměrnit jejich mysl přes přírodu k Bohu přírody.

Krajina, stromy, ptáci, květiny, údolí, jezera a krásná nebesa družily se takto v jejich myslích se svatými pravdami, které měly posvěcovat jejich mysl při pohledu na ně i po Kristovu nanebevzetí.

Když Kristus učil lid, nevěnoval čas modlitbě. Nežádal od nich jako farizeové dlouhé, únavné obřady a modlitby. Poučil své ^{2T 581} učedníky, jak se mají modlit: „A když by ses modlil, nebývej jako pokrytci. Obyčej zajisté mají, ve školách a na úhlech ulic stojíce, modliti se, aby byli viděni od lidí. Amen pravím vám, že mají odplatu svou. Ale ty když by ses modlil, vejdi do pokojíka svého, a zavra dveře své, modli se Otci svému, kterýž jest v skrytě, a Otec tvůj, kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně. Modlíce se pak, nebuďte marnomluvní jako pohané; nebo se domnívají, že pro tu svou mnohomluvnost vyslyšeni budou. Nepřirovnávejte se tedy jim, neboť ví Otec váš, čeho jest vám potřebí, prve než byste vy ho prosili. A protož vy takto se modlete: Otče náš...“ Mat.6,5-9.

Kristus svým učedníkům zpříkladnil myšlenku, že jejich modlitby měly by být krátké, vyjadřující právě to, co potřebují, a nic víc. Nepřímo naznačoval délku a podstatu jejich modliteb, pamatuje též na jejich touhy po časných a duchovních požehnáních spolu s vděčností za ně. Jaký to srozumitelný vzor modlitby! Vyjadřuje skutečně potřebu všech. Jedna, anebo dvě minuty stačí pro obvyklou modlitbu. Mohou být případy, kdy modlitba je obzvláštním způsobem vnuknutá Duchem Božím, kdy prosby vyznívají v duši. Roztoužená duše zmírá a vzdychá po Bohu. Duch zápasí, jako zápasil Jákob, a neodpočine si bez zvláštních projevů Boží moci. Toto se shoduje s Boží vůlí.

Mnozí však předkládají modlitbu nezáživným, mentorským způsobem. Ti se modlí pro lidi, ale ne pro Boha. Kdyby se modlili k Bohu a věděli doopravdy, co dělají, zhrozili by se nad svou smělostí, konat Bohu přednášky ve formě modlitby, jakoby Stvořitel vesmíru potřeboval zvláštní informace o všeobecných otázkách týkajících se pozemských věcí. Všechny takovéto modlitby jsou jako zvučící kov a znějící cimbály. V nebi jsou však bezcenné. Unavují Boží anděly a nudí též smrtelníky, kteří jsou nuceni je poslouchat.

^{2T 582} Ježíš byl často přistižen při modlitbě. Uchyloval se do osamělých hájů nebo mezi skály, aby své prosby vysílal k svému Otci. Když záležitosti a starosti dne skončily a unavení lidé hledali odpočinek, Ježíš trávil tento čas na modlitbách. Neměli bychom znechucovat modlitbu, protože je příliš málo bdělého modlitebního úsilí, a ještě méně rozumného modlení v duchu. Vroucí a pronikavá modlitba je vždy na místě a nikdy neunaví. Taková modlitba zaujme a osvěží všechny, kteří mají lásku ke zbožnosti.

Soukromá modlitba je zanedbávaná a toto je příčina mnohých dlouhých, únavných a prázdných modliteb v bohoslužebných shromážděních. Do svých modliteb zahrnují zanedbané povinnosti celého týdne, modlí se stále dokola, snaží se tak napravit svou nedbalost a utišit své nespokojené svědomí, které je ustavičně tlačí. Myslí, že si takovou modlitbou získají Boží přízeň. Však tyto modlitby často končí tak, že i mysli jiných se dostanou na jejich nízkou úroveň a do duchovní tmy. Kdyby si křesťané vzali k srdci Kristovo napomenutí o bdění a modlitbě, byli by mnohem rozumnější ve své bohoslužbě.