Drazí bratři: 25. října 1868 mi bylo zjeveno, že ne všichni, kdo tvrdí, že jejich povolání je učit pravdě, jsou pro tuto svatou práci kvalifikováni. Někteří jsou daleko od toho, aby se jejich mysl a vůle přiblížila k Bohu. Někteří věnují svou péči dočasným věcem a jejich náboženský život je poznamenán duchovní netečností. Kde je nedostatek energie vytrvalosti a pečlivé píle v dočasných věcech a potřebných záležitostech, tam se ukáže stejný nedostatek v duchovních věcech.

Někteří z vás jsou hlavami rodin a váš příklad a vliv formuje charaktery vašich dětí. Následují vašeho příkladu a váš nedostatek dokonalosti potom představuje špatný příklad pro jiné. Ale vaše nedostatky jsou pociťovány mnohem výrazněji a s mnohem pádnějšími důsledky ve věci a práci Boží. Vaše rodiny tento nedostatek pociťovaly a trpěly. Postrádaly mnoho věcí, které by jim měla opatřit silná péče a vytrvalost; ale tento nedostatek byl v díle Božím, v díle, které je většího významu, viděn a pociťován v mnohem větší míře než ve věcech tohoto života.

Vliv některých kazatelů není dobrý. V neklidných okolnostech ^{2T 499} vydávají lidem špatný příklad pilnosti. V netečnosti tráví okamžiky a hodiny, které již nemohou být přivolány zpátky, jestliže už jednou uplynuly do věčnosti, kde se jim zaznamenaly jejich skutky. Někteří jsou přirozeně neteční, což jim dělá potíže v úspěšném podnikání. Tento nedostatek byl pozorován a pociťován v jejich veškeré náboženské zkušenosti. Takoví, kteří chybují, nejsou sami, kdo trpí ztrátu. Jiní budou trpět jejich nedostatky. V této poslední době mnozí obdrží lekci, kterou se měli naučit už mnohem dříve.

Někteří pečlivě nestudují Bibli. Nemají sklon k tomu, aby pečlivě studovali Boží Slovo. Následkem této nedbalosti pracovali s velkou nevýho­dou a ve svém kazatelském úsilí se jim nepodařila ani jedna desetina práce, kterou by vykonali, kdyby viděli nutnost pečlivého zaměření mysli na studium Slova. Byli by obeznámeni s Písmem a také posíleni argu­menty Bible tak, aby se mohli střetnout se svými protivníky a předložit jim také důvody víry, aby pravda zvítězila a umlčela odpor.

Ti, kdo káží slovo, musí mít dokonalé znalosti. Aby tyto znalosti zůstaly, musí neustále hledat, modlit se a učit, neboť Boží lid roste v poznání Jeho Slova a zanechá ty, kdož vyznávají, že jsou učiteli, daleko za sebou. Kdo bude poučovat lid, když on je před svými učiteli? Všechno úsilí takových kazatelů je neplodné. Je zapotřebí, aby je lid naučil Slovu Božímu dokonaleji, dříve než budou schopni poučovat jiné.

Někteří mohli být dokonalými, kdyby dobrým způsobem využívali svého času s pocitem, že budou muset skládat účet Bohu za své špatně strávené okamžiky. Nelíbí se Bohu, neboť nebyli pilní. Sebeuspokojování, sebe­láska a sobecká láska k pohodlí jim zabraňovala konat dobro, zabraňovala jim, aby získali poznání z Písma, ^{2T 500} které by dokonale doplnilo jejich dobrou práci. Někteří neoceňují hodnotu času a nečinně proleží v posteli čas, který mohl být věnován studiu Bible. Je jen málo věcí, o kterých rozmýšleli, se kterými byli dobře obeznámeni a o kterých mohli dobře hovořit, a většinou u toho mála zůstali. Všeobecně se necítili být odpovědni sami před sebou, i když čas od času si uvědomovali své nedostatky, a přece nebyli dostatečně probuzeni, aby spatřili zločin zanedbávání v obeznámení se se Slovem Božím, o kterém prohlašovali, že je učí. Pro jejich nevědomost je lid zklamán. Nezískali pochopení poselství, které by měli získat a které očekávali, že získají od Kristových kazatelů.

Kdyby kazatelé vstávali časně a využívali každou chvíli, mohli by tím nalézt čas pro pečlivé studium Písma. Musí mít vytrvalost, musí jít vytrvale za svým cílem, musí zužitkovat čas na studium Slova, využívajíce ke své pomoci pravdy, které druzí lopotnou prací pro ně vybádali a s pílí a vytrvalým úsilím jim je připravili k ruce. Jsou kazatelé, kteří po léta pracovali, učili pravdě jiné, zatímco oni sami nebyli dobře obeznámeni s body našeho poselství. Prosím takové, aby skoncovali se svou nečinností. Je před nimi ustavičná práce. Bůh od nich vyžaduje, aby učinili každý svůj okamžik plodícím něco dobrého pro ně samé i pro druhé. „V pracech neleniví, duchem vroucí, Pánu sloužíce.“ Řím.12,11. „Také ten, kdož jest nedbalý v práci své, bratr jest mrhače.“ Přísl.18,9.

Je důležité pro Kristovy kazatele, aby viděli nutnost sebevzdělání tak, aby mohli svému povolání dodat na přitažlivosti a zastávat je ve slušné důstojnosti. Bez duševního cvičení jistě nebudou mít ^{2T 501} úspěch v tom, co podnikají. Bylo mi zjeveno, že někteří, kteří káží Slovo, mají rozhodné nedostatky. Bůh není potěšen jejich myšlenkami a jejich způsoby, jejich nahodilým způsobem citování Písma, které je zneuctěním jejich povolání. Žádají, aby byli uznáváni za učitele Slova, a přece se jim nedaří opakovat Písmo správně. Ti, kdo se cele oddají kázání Slova, by se neměli provinit nesprávným citováním jediného textu. Bůh vyžaduje dokonalost všech svých služebníků.

Kristovo náboženství bude znázorněno životem, rozhovory a prací jeho vyznavačů. Jeho stálé zásady se stanou kotvou. Ti, kteří jsou učiteli slova, by měli být vzory zbožnosti. Jejich příklad by měl odstraňovat lenost, netečnost, nedostatek píle a šetrnosti. Náboženské zásady, pravá píle, šetrnost a čestnost! „Vydej počet z vladařství svého“ (Luk.16,2.), bude brzy odevšad znít. Bratři, jaký účet ze svých skutků byste mohli odevzdat, jestliže by se Pán nyní objevil? Nejste připraveni. Stejně tak jistě byste mohli být počítáni mezi líné služebníky. Vzácné okamžiky jsou již pryč. Žádám vás, abyste využívali čas.

Pavel napomíná Timotea: „Pilně se snažuj vydati sebe Bohu milého dělníka, za nějž by se nebylo proč styděti, kterýž by právě slovo pravdy rozděloval.“„Bláznivých pak a nevzdělavatelných otázek varuj se, věda, že plodí sváry. Nesluší pak na služebníka Páně vaditi se, ale aby byl přívětivý ke všechněm, způsobný k učení, trpělivý, kterýž by v tichosti vyučoval ty, kteříž se protiví, zda by někdy dal jim Bůh pokání ku poznání pravdy, aby sami k sobě přijdouce, dobyli se z osídla ďáblova, od něhož jsou zjímáni, k činění jeho vůle.“ 2.Tim.2,15,23-26.

Aby se dokončila práce, kterou Bůh vyžaduje od kazatelů, musí být pro své povolání kvalifikovaní. Apoštol Pavel ve svém dopisu ^{2T 502} Kolossenským hovoří o svém kazatelství: „Stal jsem se jejím služebníkem, tak jak mi to svěřil Bůh na to, abych vám sloužil a tak naplnil slovo Boží, to tajemství skryté od věků a národů, nyní pak zjevené svatým jeho. Jimžto Bůh ráčil známo učiniti, kteraké by bylo bohatství slavného tajemství tohoto mezi pohany, jenž jest Kristus ve vás, ta naděje slávy, kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce každého člověka a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti, abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši. O čež i pracuji, bojuje podle té jeho mocnosti, kteráž dělá ve mně mocně.“ Kol.1,25-29

O nic menší posvátný smysl pro práci a oddanost k práci kazatele po­žaduje Bůh od svých služebníků, kteří žijí tak blízko konce všech věcí. Nemůže přijmout dílo pracovníků, jestliže si ve svém srdci neuvědomují život a moc pravdy, kterou předkládají jiným. Nepřijme nic méně než opravdové, aktivní a horlivé srdce. Pro tuto práci se vyžaduje bdělost a plodnost. Bůh potřebuje nesobecké pracovníky, kteří budou pracovat s nezištnou shovívavostí a celý svůj zájem budou věnovat práci.

Bratři, postrádáte oddanost a posvěcení k této práci. Vaše srdce jsou sobecká. Nedostatky ve vás musí být nahrazeny, jinak vás zanedlouho potká osudné zklamání. Ztratíte nebesa. Bohu není lhostejné, když práce, kterou zanechal svým služebníkům je vykonávána nedbale. Silná energie a neustálé spočívání v Bohu chybí mnohým kazatelům. Výsledkem tohoto nedostatku jsou pak velká břemena na některých, kteří mají potřebnou kvalifikaci a musí tak nahradit nedostatky zjevné u jiných, kteří by mohli být schopnými pracovníky, ^{2T 503} kdyby chtěli. Je málo takových, kteří pracují dnem i nocí, ochuzují sami sebe o odpočinek a společenské zábavy, vysilují svůj mozek až na nejvyšší míru, a tak pracují za jiné. Vyčerpáva­jí své vzácné životy tím, že konají práci, kterou měli dělat jiní, jež vše zanedbávají. Někteří jsou příliš líní k vykonání toho, co je jejich dílem. Mnozí kazatelé se pečlivě střeží toho, aby na sebe převzali nějaká břemena. Zůstávají ve stavu nevýkonnosti a neschopnosti k něčemu. Proto ti, kdož si uvědomují vzácnost duší, kdož oceňují svatost práce a pociťu­jí, že musí jít vpřed vykonáváním práce navíc, vyvíjejí nadlidské úsilí a spotřebovávají tak svou duševní energii, aby udržovali práci v pohybu. Kdyby zájem a oddanost k této práci byla rovnoměrně rozdělena, kdyby všichni ti, kdož vyznávají, že jsou kazateli, byli pilní a zcela oddáni věci tím, že by se nešetřili, pak by těch několik málo opravdových, bohabojných pracovníků, kteří rychle vyčerpávají své životy, bylo osvobo­zeno od tohoto velkého tlaku, kterému jsou vystavováni a jejich síla by byla zachována tak, jak je ve skutečnosti požadováno, aby hovořili s dvojnásobným důrazem a přinášeli daleko větší výsledky, než jaké mohou být nyní viděny, poněvadž se nacházejí pod drtícím tlakem starostí a obav. Při pohledu na tuto nerovnost není Pán potěšen.

Mnozí, kdož prohlašují, že jsou povoláni Bohem k tomu, aby kázali Slovo a naučení, nepociťují, že nemají právo požadovat, aby byli učiteli, jestliže nejsou dokonale vybaveni opravdovým, pilným studiem Slova Božího. Někteří zanedbávají snahu získat vědomosti v jednoduchých vědních oborech. Někteří ani nedovedou správně číst, jiní zase špatně citují Písmo. Někteří při zjevném nedostatku kvality pro tuto práci, kterou se pokouší dělat, poškozují věc Boží a přivádějí pravdu do hanby. Přitom nevidí nutnost pěstování mysli, zvláště posilování čistoty bez přetvářky a nutnost snahy přiblížit se k opravdové vznešenosti křesťanské povahy. Tyto jisté a účinné prostředky snahy jsou podmínkou oddání duše Bohu. On usměrňuje 2T 504 rozum i city, takže budou soustředěny na věci Božské a věčné, a potom budou mít energii bez prudké nerozvážnosti, neboť všechny cíle mysli a celé bytosti budou povzneseny, očištěny a zaměřeny tím nejvznešenějším, nejsvětějším směrem. Z úst nebeského Otce pak budou slyšena slova: „Protož milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze vší síly své.“ Mar.12,30. Když toto podrobení se Bohu nastalo, pravá pokora omilostní veškeré skutky, a v téže době ti, kdož jsou takto spojeni s Bohem a Jeho nebeskými anděly, budou mít patřičnou důstojnost spojenou s nebeskou vůní.

Pán požaduje, aby Jeho služebníci byli účinní. Netěší Jej, když vidí, že jsou neteční. Prohlašují, že mají svědectví o tom, že Bůh si vybral zvláště je, aby učili lidi způsobu života. A přece jejich rozhovor často není užitečný a oni ukazují, že na sebe nevzali břemeno práce. Jejich vlastní duše jsou zbaveny energie, neboť postrádají mocné pravdy, které předkládají jiným. Někteří tyto pravdy obrovského významu káží tak mdlým způsobem, že nemohou ovlivnit jiné. „Všecko, což by předsevzala ruka tvá k činění, podle možností své konej.“ Kaz.9,10. Lidé, které Bůh povolal, musí být cvičeni, aby napnuli své úsilí, aby pracovali co nej­opravdověji a s neúnavnou horlivostí pro Něj, aby tak vyprostili duše z ohně. Když kazatelé ve svých duších pociťují moc pravdy a nadchnou svou vlastní osobnost, budou mít potom sílu, aby ovlivnili srdce, a ukázali, jak pevně věří v pravdy, které káží jiným. Měli by mít neustále na mysli vzácnost duší a neporovnatelné hloubky Spasitelovy lásky. Toto probudí duši tak, že bude moci s Davidem říci: „Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém.“ Žalm 39,4.

Pavel nabádá Timotea: „Nižádný mladostí tvou nepohrdej, ale ^{2T 505} buď příkladem věrných v řeči, v obcování, v lásce, v duchu, u víře, v čistotě. Dokud nepřijdu, buď pilen čítání, napomínání, učení.“ „O tom přemýšlej, v tom buď, aby prospěch tvůj zjevný byl všechněm. Budiž sebe pilen i učení, v tom trvej; nebo to čině, i samého sebe spasíš, i ty, kteříž tebe poslouchají.“ 1.Tim.4,12-13.15-16 Jak nesmírný význam se přikládá křesťanskému životu Božího kazatele! Jaká nutnost věrného studia Slova, tak aby on sám byl posvěcen pravdou a mohl být způsobilý pro učení jiných.

Bratři, jste povinni dokázat příkladem pravdu ve vašem životě. Ale ti, kdo si myslí, že mají vykonávat práci jako učitelé jiných, nejsou ještě pravdou proměněni a posvěceni. Někteří mají mylné představy o tom, co má být křesťan, a o prostředcích, skrze které lze získat pravé náboženské přesvědčení. Mnohem méně chápou kvalifikaci, kterou od svých kazatelů vyžaduje Bůh. Tito lidé jsou neposvěcení. Příležitostně mají jakýsi záblesk pocitů, které jim dávají dojem, že jsou opravdu dítkami Božími. Tato závislost na dojmech je jedním ze zvláštních satanových klamů. Ti, kdo jsou takto pokoušeni, činí ze svého náboženství otázku nahodilosti. Vyžaduje se pevný základ. Nikdo není živým křesťanem, jestliže nemá denní zkušenost ve všech Božích věcech, jestliže denně nekoná sebezapření a s veselou a statečnou myslí nenese kříž v následování Krista. Každý žijící křesťan bude denně dělat pokrok v Božském životě. Jestliže kráčí k dokonalosti, zakouší přeměnu v Bohu každý den, a tato přeměna není dokonalá, jestliže si neosvojí dokonalost křesťanské povahy, plnou přípravu pro poslední dotek nesmrtelnosti.

Bůh by měl být nejvyšším cílem našeho myšlení. Rozjímání o Něm a prosby k Němu pozvednou duši a oživí city. Zanedbávání ^{2T 506} rozjímání a modliteb povede jistě k úpadku náboženských zájmů. Potom bude patrná nedbalost a lenost. Náboženství není pouhou pohnutkou. Je to zásada, která je vetkána do všech denních povinností a záležitostí života. Této zásadě nebude stát v cestě žádné světské přemýšlení a podnikání. K zachování čistého a neposkvrněného náboženství je nutné být pracovníkem vytrvalým ve svém úsilí. Sami musíme něco učinit. Nikdo jiný za nás naši práci neudělá. Nikdo kromě nás nemůže pracovat na naší spáse s bázní a třesením. Toto je pravá práce, kterou nám Pán zanechal k vykonání.

Někteří kazatelé, kteří vyznávají, že jsou povoláni Bohem, mají na svém rouchu krev duší. Jsou obklopeni odpadlíky a hříšníky a nepocítí žádnou odpovědnost za jejich duše. Ve vztahu k jejich spáse ukazují netečnost. Někteří téměř spí, takže se zdá, že nemají žádný smysl pro práci kazatele evangelia. Neuvažují, že se od nich vyžaduje zručnost v léčení duší zachvácených chorobou hříchu, jako od duchovních lékařů. Práce na varování hříšníků, nářek nad nimi a jejich obhajování bylo zanedbáno, takže mnoho duší je zanedbáno veškerým léčením. Některé z nich umřely, a při posledním soudu budou pronásledovat výčitkami ty, kteří je měli zachránit, ale nečinili tak. Nevěrní kazatelé, jak velká odplata na vás čeká!

Kristovi kazatelé potřebují nové pomazání, aby mohli jasněji rozeznat svaté věci a měli jasnou představu o svatém, bezúhonném charakteru, který musí vytvářet tak, aby byli příkladem stádu. Nic, co můžeme udělat sami od sebe, nás nepřivede na vysokou úroveň, kde nás Bůh může přijmout jako své velvyslance. Pouze pevná opora v Bohu a pevná a aktivní víra dokonají dílo, které On od nás vyžaduje. Bůh požaduje pracující lidi. Je to nepřetržité konání dobra, ^{2T 507} které formuje povahy pro nebesa. V prostotě, ve víře a lásce se musíme obracet na lid, abychom jej připravili pro den Boží. Někteří budou potřebovat, abychom měli co nejrozhodnější vliv tak, aby se dali do pohybu. Ať je tato práce charakterizována mírností a pokorou, ale přesto pevností, která jim umožní pochopit, že tyto věci jsou skutečností a že si mají zvolit mezi životem a smrtí. Spása duší není žádnou maličkostí. Chování pracovníka Božího by mělo být vážné, mělo by být charakterizováno prostotou a upřímnou křesťanskou zdvořilostí, a přesto by měl v opravdové bázni pracovat na úkolu, který mu Pán zane­chal. Rozhodná vytrvalost ve spravedlivé práci, kázeň mysli pomocí nábo­ženských cvičení, která vedou k lásce, plné oddanosti k Božským věcem, vyvolá obrovské štěstí.

Jestliže Boha učiníme naší zárukou, budeme mít v sobě schopnost ovládat mysl v těchto věcech. Skrze neustálé cvičení se staneme silnými pro boj s vnitřním nepřítelem, podrobíme si sami sebe, ale dokud nenastane úplná přeměna vášně, chuti a vůle, nebudeme dokonale poddanými. Potom bude denně trvat zbožnost jak doma, tak i venku. Když se budeme věnovat práci pro duše, dostaví se síla k podpoře našeho úsilí. Pokorný křesťan nebude mít chvíle, kdy jeho zbožnost bude křečovitá, příležitostná nebo puntičkářská nebo pověrčivá, nýbrž klidná, pokojná, hluboká, neustálá a opravdová. Láska Boží a vykonávání svatých povinností bude příjemné, když se dokonale oddáme Bohu.

Důvod, proč Kristovi kazatelé již nejsou ve své práci úspěšní, je v tom, že nejsou nesobecky oddáni své práci. Zájem některých je rozdě­len, jejich mysl má dvě strany. Jejich pozornost zaměstnává péče o tento život a oni si neuvědomují, jak posvátná je práce kazatele. Takoví si mohou stěžovat na temnotu, velkou nevěru a nevěrnost. Důvod toho je ten, že nežijí v souladu s Bohem, že nevidí význam toho, aby byli plně a zcela posvěceni Jemu. Bohu slouží málo ^{2T 508} a sobě více. Modlí se jen málo.

V době, kdy vykonával svou službu na této zemi, modlil se Majestát nebes hodně k Otci. Často byl celou noc skloněn na modlitbách. Jeho duch byl často naplněn smutkem a On pociťoval síly temnosti tohoto světa. Opustil hluk rušného města, aby vyhledal tiché místo, kde by mohl rozjí­mat. Hora Olivetská byla nejoblíbenějším útočištěm Syna Božího při Jeho modlitbách. Často, když Jej dav zanechal na chvíli k odpočinku, neodpočíval, ačkoli byl vyčerpán denní prací. V evangeliu Jana čteme: „I šel jeden každý do domu svého. Ježíš pak odešel na horu Olivetskou.“ Jan.7,53; 8,1. Zatímco město bylo zahaleno do ticha a učedníci se navraceli do svých domovů, aby spánkem získali odpočinek, Ježíš nespal. K Jeho Otci z hory Olivetské vystupovaly Jeho Božské prosby, aby Jeho žáci byli ušetřeni špatného vlivu, kterému byli denně vystaveni ve světě, a aby Jeho vlastní duše mohla být posílena a mohla čelit povinnostem a zkouškám nastávajícího dne. Celou noc, zatímco Jeho následovníci spali, se Božský učitel modlil. Rosa a chlad noci padaly na Jeho hlavu skloněnou v modlitbách. Tento příklad je zanechán Jeho následovníkům.

Majestát nebes v době, kdy na této zemi vykonával své apoštolství se často opravdově modlil. Vždycky nenavštěvoval horu Olivetskou, neboť Jeho učedníci se dozvěděli o Jeho oblíbeném útočišti a často Jej následovali. Zvolil si klid noci, ve kterém by nebyl rušen. Ježíš dovedl léčit nemocné a křísit mrtvé. Sám byl zdrojem požehnání a síly. Pán poroučel i bouřím a ony Ho poslouchaly. Byl prost vší zkaženosti a hřích Mu byl cizí, a přece se modlil, a to často velmi naléhavě a s pláčem. Modlil se za své učedníky a za sebe tak, že se ^{2T 509} ztotožňoval se všemi našimi potřebami, naší slabostí a našimi neúspěchy, které jsou lidstvu vlastní. Byl velkým prostředníkem. Neměl vášně naší lidské, padlé rasy, nýbrž cítil s podobnými nepravostmi, pokoušený ve všech bodech tak, jak jsme pokoušeni my. Ježíš překonal největší těžkosti, které vyžadovaly pomoc a podporu od Jeho Otce.

Kristus je naším Vzorem. Jsou kazatelé Kristovi pokoušeni a sváděni satanem? Tak také byl On, který nepoznal žádný hřích. V těchto hodinách tísně se obracel ke svému Otci. Přišel na zem, aby mohl ukázat cestu, skrze kterou můžeme dosáhnout milost a sílu, která nám pomůže v každém čase potřeby, budeme-li následovat Jeho příkladu v častých a opravdových modlitbách. Jestliže kazatelé Kristovi budou napodobovat tento Vzor, budou zasaženi Jeho duchem a andělé jim poskytnou pomoc.

Andělé sloužili Ježíši, avšak jejich přítomnost Jeho život neusnadnila a neosvobodila Jej od krutých konfliktů a prudkých pokušení. Byl pokoušen ve všech směrech tak, jako jsme pokoušeni my, avšak byl bez hříchu. Jestliže kazatelé tím, že nevykonávají práci, kterou jim Mistr přikázal k vykonání, budou mít pokušení a zmatky, měli by být zbaveni odvahy, když vědí, že to je On, kdo toto všechno už před nimi překonal? Měli by odvrátit svou důvěru, protože se nesplnilo vše, co očekávali od své práce? Kristus pracoval pro svůj národ opravdově a Jeho úsilím opovrhli mnozí, které přišel spasit; odsoudili na smrt Toho, jenž jim přišel dát život.

Je dostatečný počet kazatelů, ale velký nedostatek pracovníků. Boží spolupracovníci mají smysl pro svatost této práce a uvědomují si, že mají-li učinit pokrok ve svěřené práci, musí projít těžkými konflikty. Pracovníci nebudou umdlévat a neustoupí od své práce, jakkoli by jim mohla být namáhavá. V epištole k Římanům 5,1-5. Apoštol Pavel praví: „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista, skrze něhož i přístup měli jsme věrou k milosti této, kterouž stojíme. A chlubíme se nadějí slávy ^{2T 510} Boží. A ne jen nadějí, ale také chlubíme se souženími, vědouce, že soužení trpělivost působí, a trpělivost zkušení, zkušení pak naději. A naděje nezahanbuje; nebo láska Boží rozlita jest v srdcích našich skrze Ducha svatého, kterýž dán jest nám.“ V Něm jsou všechny poklady moudrosti a vědění. Není pro nás omluvy, jestli se nám nepodaří dosáhnout těchto širokých darů, darovaných pro nás tak, abychom již ničeho více nepotřebovali. Malomyslnost, klesání v těžkostech, ztěžování si na soužení, činí Boží služebníky slabými a nevýkonnými v nesení zodpovědnosti a tíhy práce.

Všichni ti, kdo stojí neohroženě v popředí boje, musí cítit výjimečnost boje satana proti nim. Když si uvědomí jeho útoky, budou se uchylovat k útočišti. Pociťují potřebu zvláštní posily od Boha a v této síle budou pracovat. Proto vítězství, které získají, je neučiní zpupnými, ale povede je k víře a k tomu, aby se bezpečně opírali o onoho Mocného. V jejich srdcích se probudí hluboká a vroucí vděčnost vůči Bohu a budou se radovat ze soužení, které zakoušeli, zatímco na ně dotíral nepřítel. Tito ochotní služebníci sbírají zkušenosti a utvářejí si charakter, který bude ctí pro Boží dílo.

V přítomné době je období posvátné výsady a svaté zodpovědnosti služebníků Božích. Jestliže tyto odpovědnosti budou věrně plnit, pro věrného služebníka bude veliká odměna, až Mistr řekne: „Vydej počet z vladařství svého.“ Luk.16,2. Nejopravdovější lopota, nesobecká práce, trpělivé, vytrvalé úsilí bude nesmírně odměněno. Ježíš řekne: (Jan 15,14-15) Proto vás nenazývám služebníky, nýbrž přátely a hosty. Mistrův souhlas není dán kvůli velikosti vykonané práce, protože mnohé věci byly získány, nýbrž kvůli věrnosti, dokonce i v malých věcech. I nevelké výsledky, jakých jsme dosáhli, ^{2T 511} nýbrž pohnutky, s jakými jsme jednali, je to, co ocení Bůh. On oceňuje dobrotu a věrnost více, než velikost vykonané práce.

Bylo mi zjeveno, že mnozí jsou v co největším nebezpečí, že se jim nepodaří zdokonalit svatost bázně před Pánem. Kazatelé jsou v nebezpe­čí, že ztratí své vlastní duše. Někteří kázali jiným, byli však zavrženi, protože nezdokonalovali svůj křesťanský charakter. Ve své práci nezachra­ňovali duše, dokonce selhali i při záchraně své vlastní duše. Nevidí význam sebeovládání a sebepoznání. Nemodlili se, aby nevešli v pokušení. Kdyby bděli, seznámili by se se svými slabými místy, kde by pravděpodobně mohli být v pokušení nejzranitelnější. Bdělostí a modlitbou by slabá místa byla takto střežena a stala by se silnými místy a oni by se mohli střet­nout s pokušením bez toho, že by byli poraženi. Každý následovník Kristův by měl denně sám zkoumat, zda je dokonale obeznámen se svým vlast­ním chováním. Téměř všude je vidět zanedbávání sebezkoumání. Toto zanedbá­vání je velice nebezpečné pro ty, kdo vyznávají, že jsou mluvčími Božími, zaujímají zodpovědnou funkci, neboť od Boha přijímají slovo, aby je předali lidu. Každodenní chování takové osoby má velký vliv na jiné. Jestliže mají v práci úspěch, přivádějí obrácené duše na svou vlastní nízkou úroveň a zřídka dosáhnou vyšší. Jejich kazatelské způsoby, jejich slova, jejich gesta, víra a jejich zbožnost se považují za vzor, jaký by měli dodržovat všichni sobotu světící adventisté. A jestliže mají před sebou takový vzor, který je učil pravdě, a jestliže jej následují, myslí si, že konají všechny své povinnosti.

V chování kazatele je nutno mnohé změnit. Mnozí vidí a pociťují svůj nedostatek, a přece se zdá, že přehlížejí vliv, kterým působí. Jsou si vědomi skutků, které vykonávají, ale dovolují, aby jim ^{2T 512} neulpěly v paměti, a takto se nemohou změnit. Jestliže by kazatelé na každý den vykonávali skutky, které by byly předmětem pečlivého myšlení a uváženého pohledu na cíl, byli by obeznámeni se svými vlastními životními zvyky, poznali by lépe sami sebe. Ale pečlivým studováním svého denního života za všech okolností by poznali své vlastní pohnutky a zásady, které je ovládají. Tento denní přehled našich skutků nám umožňuje poznat, co svědomí schvaluje či zatracuje. Je nutný pro všechny, kteří si přejí dosáhnout dokonalosti křesťanského charakteru. Mnohé skutky, které jsou pokládány za dobré, budou po pečlivém zkoumání shledány jako činěné ze zlých pohnutek, třebaže se navenek jevily jako dobré. Mnozí získávají uznání za ctnosti, které nemají. Zpytatel srdcí zkoumá často skutky, které jsou lidmi vysoce oceňovány, a tytéž byly Jím zaznamenány jako původně konané ze sobeckých pohnutek a základem bylo pokrytectví. Každý skutek našich životů, ať již výborný či chvályhodný nebo zasluhující si pokárání, je souzen Zpytatelem srdcí v souladu s pohnutkami, které jej vyvolaly.

Dokonce někteří kazatelé, kteří zastupují zákon Boží, mají jen málo poznání o sobě samých. Nerozjímají, ani nezkoumají svá srdce. Nevidí své omyly a hříchy, protože s upřímností a opravdovostí nenahlížejí na svůj život, na své skutky, na svůj charakter, neoddělují svět jako celek a neporovnávají jej s posvěceným a svatým zákonem Božím. Požadavky zákona opravdu nechápou a ve svém denním životě žijí denně v přestupování ducha zákona, o kterém tvrdí, že se před ním koří. „Nebo skrze zákon,“ říká Pavel, „poznání hříchu.“ „Nýbrž hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon. Nebo i o žádosti byl bych nevěděl, kdyby byl zákon neřekl: Nepožádáš.“ Řím.3,20; 7,7. Někteří, kdo pracují se slovem a naukou, nemají praktické porozumění pro zákon Boží, jeho svaté požadavky a pro smíření v Kristu. Oni sami se musí přeměnit dříve, než budou přeměňovat hříšníky.

Věrné zrcadlo, které odhaluje nedostatky charakteru, je ^{2T 513} zanedbáváno. Následkem toho je tolik ohavností a hříchů, které jsou jiným zřejmé, protože je nepoznali ti, kdož chybují. Nenáviděný hřích sobectví existuje do značné míry i u těch, kteří prohlašují, že jsou oddáni Boží práci. Jestliže by se opravdově zkoumali a čestně porovnali svůj charakter s Jeho požadavky - zvláště s velkým příkladem Jeho svatého, spravedlivého a dobrého zákona, zjistili by, že jim mnohé schází. Ale někteří nejsou ochotni nahlížet dost daleko či dost hluboko, aby viděli zkaženost vlastních srdcí. Mají nedostatky v mnoha ohledech, a přesto setrvávají v přehlížení jejich vlastní viny a zaměřují se na pečování o své vlastní zájmy jež Bůh ztratil ze zřetele.

Někteří nejsou přirozeně zbožní, tudíž by měli posilovat a pěstovat zkoumání svých vlastních životů a pohnutek a měli by zvláště pěstovat lásku pro náboženská cvičení a soukromou modlitbu. Často je slyšet, jak hovoří o pochybnostech a nevěře a mluví o tom, jak neúspěšný boj vedou s bezbožnými pocity. Rozjímají o odstrašujících vlivech, které tak ovlivňují jejich víru, naději a odvahu v pravdě, a konečně v úspěchu díla, kterému se věnovali, takže to považují za zvláštní ctnost, jsou-li na straně pochybujících. Tu a tam se zdá, že se opravdu těší z postavení nevěrného, a zdůvodňují svou nevíru za každé okolnosti, aby také měli omluvu pro svou temnotu. Takovým bychom pravili: Udělali byste lépe, kdybyste ihned sestoupili ze zdí Siónu, dokud se neobrátíte a nestanete se dobrými křesťany. Dříve než zaujmete zodpovědnost náležející kazatelům, vyžaduje od vás Bůh, abyste se oddělili od lásky ke světu. Odměna těch, kteří pokračují v takovém pochybovačném stanovisku bude ta, že budou zatraceni mezi bázlivé a nevěrné.

Ale co je důvodem těchto pochyb, této temnoty a nevěry? ^{2T 514} Odpovídám: Tito lidé nejsou v souladu s Bohem. Nejednají čestně a pravdivě se svými vlastními dušemi. Zanedbávali pěstování osobní zbožnosti. Neodlučují se od veškerého sobectví a od hříchů a hříšníků. Nepodařilo se jim osvojit si sebezapření, život sebeobětování našeho Pána a nepodařilo se jim napodobovat Jeho příklad čistoty, oddanosti a sebeobětování. Hřích, který je snadno zachvátil, byl posilněn jejich ústupností. Svou vlastní nedbalostí a hříchem se oddělili od společnosti Božského Učitele a Ten je už předešel den cesty. Ve své společnosti pak mají netečné, líné hříšníky, nevěřící, neuctívající, nevděčné, nesvaté, tudíž následovníky špatných andělů. Je to zázrak, že takoví se nalézají v temnotě nebo že mají pochybnosti o učení? „Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, ten bude uměti rozeznati, jest-li to učení z Boha…“ Jan.7,17. Pozná jistotu této záležitosti. Tento slib by měl odvrhnout všechny pochyby a všechny otázky. Je to oddělení se od Krista, které přináší pochybnosti. On je následován opravdovými, čestnými, pravdivými, věrnými, pokornými, mírnými a čistými, které svatí andělé odějí nebeskou zbrojí; jsou posvěceni, osvíceni, očištěni a střeženi, neboť jsou spojeni s nebesy.

Žádné větší svědectví není třeba vyžadovat na důkaz toho, že osoba je vzdálena od Ježíše a žije v zanedbání soukromé modlitby, nedbajíce osobní zbožnosti, než skutečnost, že hovoří o pochybnostech a nevěře, protože její okolí není příznivé. Takové osoby nemají čisté, pravdivé, neposkvrněné náboženství Kristovo. Takoví mají nečisté skutky, které očišťující oheň stráví. Jakmile Bůh zváží a vyzkouší jejich víru, klopýta­jí, stojí chabě, kývají se z jedné strany na druhou, nemají čisté skutky, které činil Pavel, kterými by se mohli chlubit, že „soužení trpělivost působí, a trpělivost zkušení, zkušení ^{2T 515} pak naději. A naděje nezahanbuje; nebo láska Boží rozlita jest v srdcích našich.“ Řím.5,3-5. Mají náboženství, které ovlivňují okolnosti. Jestliže všichni kolem nich jsou silní ve víře a odvaze v konečný úspěch poslání třetího anděla a nevyžaduje se od nich, aby čelili nějakému zvláštnímu protivnému vlivu, potom se zdá, že mají nějakou víru. Ale jakmile protivenství se začne stavět do cesty jejich víry a práce se těžce vleče a je zapotřebí pomoc jednoho každého, tyto ubohé duše, ačkoliv vyhlašovaly, že jsou kazatelé evangelia, očekáva­jí, že všechno se obrátí v nic. Namísto pomoci překážejí.

Jestliže nastává odpadlictví a začíná vzpoura, neslyšíš od nich slova povzbuzení a mocné podpory. Bratři neumdlévejte, buďte odvážní. „Ale však pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Znáť Pán ty, kteříž jsou jeho.“ 2.Tim.2,19. Lidé, kteří jsou takto ovlivňováni okolnostmi, by měli zůstat ve svých domovech a usilovat o tělesnou a duševní sílu na méně zodpovědném postavení, kde by nebyli vystaveni tak silnému odporu. Jestliže se všechno pohybuje hladce, mohou být pokládáni za velmi dobré, oddané lidi. Ale nejsou těmi, které Pán chce vyslat, aby konali Jeho práci, neboť jim stojí v cestě ti, kteří jsou satanovými vyslanci. Satan a stejně tak jeho zástup špatných andělů bude strojit proti nim úklady. Bůh je podporou těm, které povolal k vykonávání své práce, aby je mohl přivést jako vítěze ze všech zápasů. Ti, kdož následují Jeho příkazu, se nikdy nesetkají s porážkou.

Pán mluví skrze Pavla v Efez.6,10-18. jak posilovat sebe samého proti satanovi a jeho špehéřům: „Dále pak, bratři moji, posilňte se v Pánu a v moci síly jeho. Oblecte se v celé odění Boží, abyste mohli státi proti útokům ďábelským. Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko. ^{2T 516} A protož vezměte celé odění Boží, abyste mohli odolati v den zlý, a všecko vykonajíce, státi. Stůjtež tedy, majíce podpásaná bedra svá pravdou, a oblečeni jsouce v pancíř spravedlnosti, a obuté majíce nohy v hotovost k evangeliu pokoje, a zvláště pak vezmouce štít víry, kterýmž byste mohli všecky šípy ohnivé nešlechetníka toho uhasiti. Lebku také spasení vezměte i meč Ducha, jenž jest slovo Boží. Všelikou modlitbou a prosbou modléce se každého času v Duchu a v tom bedliví jsouce se vší ustavičností a prošením za všecky svaté.“

Dali jsme se do vznešené, posvátné práce. Ti, kdož prohlašují, že jsou povoláni k tomu, aby učili pravdě ty, kdož spočívají v temnotě, by neměli být schránkami nevěry a temnoty. Měli by žít v blízkosti Boha, kde všichni mohou být Pánem osvětleni. Důvod, proč tomu tak není, je ten, že neposlouchají sami slovo Boží, tvoří pochybnosti a poraženectví, které jsou vyjádřeny v jejich slovech, zatímco by měla být slyšet pouze slova víry a svatého jásotu.

To je náboženství, které kazatelé potřebují. Denní obrácení k Bohu a nedělitelný, nesobecký zájem o Jeho věc. Mělo by se vyznačovat sebeponižováním a odkládáním veškeré žárlivosti, zlého podezřívání, závisti, zlomyslnosti a nevěry. Vyžaduje se celková přeměna. Někteří ztratili ze zřetele náš vzor, utrpení Muže z Kalvárie. V Jeho službě nesmíme očekávat pohodlí, čest a velikost v tomto životě, neboť On, veličenstvo nebes, je nepřijal. „Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolesti a kterýž zkusil nemoci... On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno.“ Iz.53,3.5. Cožpak s tímto příkladem před sebou se můžeme vyhýbat kříži a dát se zviklat okolnostmi? Bude naše horlivost, naše vroucnost rozdmýchána pouze tehdy, když jsme obklopeni těmi, kdož jsou probuzeni a horlí pro dílo Boží?

^{2T 517} Nemůžeme spočinout v Bohu, i když naše okolí je tak nepříjemné a malomyslné? „Což tedy díme k tomu? Když jest Bůh s námi, i kdo proti nám? Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal? Kdo bude žalovati na vyvolené Boží? Bůh jest, kterýž ospravedlňuje. Kdo jest, ježto by potupil? Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás. Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Zarmoucení-li, aneb úzkost, neb protivenství? Zdali hlad, čili nahota? Zdali nebezpečenství, čili meč? Jakož psáno jest: Pro tebe mrtveni býváme celý den, jmíni jsme jako ovce oddané k zabití. Ale v tom ve všem udatně vítězíme, skrze toho, kterýž nás zamiloval. Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstvo, ani mocnosti, ani nastávající věci, ani budoucí, ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ Řím.8,31-39.

Mnozí kazatelé nemají zájem o Boží dílo. Věnovali mu jen trochu ze své činnosti, a protože mají tak malou zásobu pro úspěšný pokrok pravdy, jsou snadno sváděni k tomu, aby se od ní oddalovali. Nejste pevní, posílení a ustálení. Ten, kdo dobře chápe svou vlastní povahu, je obeznámen s hříchem, kterému je nejsnadněji vystaven, a svodům, které by ho pravděpodobně mohly překonat, neměl by se jim zbytečně vystavovat a vyvolávat pokušení tím, že se staví na půdu nepřátel. Jestliže ho povinnost volá tam, kde okolnosti nejsou příznivé, měl by mít zvláštní pomoc od Boha, a takto být plně ozbrojen pro střetnutí s nepřítelem. Sebepoznání odvádí mnohé od pádu do žalostných pokušení a zabrání mnohým neslavným porážkám. Abychom byli obeznámeni sami se sebou, je podstatné, abychom věrně zkoumali pohnutky a zásady svého chování, porovnávali své ^{2T 518} skutky před Bohem s povinností, kterou nám odhaluje Boží slovo. Kazatelé by měli povzbuzovat a pěstovat dobročinnost.

Bylo mi zjeveno, že někteří, kteří se věnují snad našemu vydavatelskému úřadu, našemu zdravotním ústavu a kazatelství, pracovali prostě jen kvůli mzdě. Jsou výjimky; ne všichni mají v této věci vinu, ale je málo těch, kteří si uvědomují, že budou muset podat počet ze svého šafářství. Prostředky, které byly zasvěceny Bohu k tomu, aby Jeho dílo pokračovalo, byly ztraceny. Chudobné rodiny, které zakoušely posvěcující vliv pravdy a které ji tudíž oceňovaly, cítily se zavázány svému Bohu natolik, že se zbavovaly životně důležitých potřeb, aby tak přinesly své oběti do pokladnice Páně. Někteří se zbavovali části oděvu, které opravdu potřebovali pro své pohodlí, jiní prodávali svou jedinou krávu a věnovali Bohu prostředky takto získané. V upřímnosti svých duší, s mnoha slzami vděčnosti, protože to bylo jejich výsadou něco činit pro věc Boží, skláněli se před Pánem se svou obětí a dovolávali se Jeho požehnání pro sebe a modlili se, aby tyto prostředky přinesly poznání pravdy duším v temnotách. Prostředky takto věnované nebyly vždy náležitě označeny jako dary sebeobětování. Sobečtí, zhýčkaní lidé, kteří nemají žádného ducha sebezapření nebo sebeobětování, jednají bez víry s těmito prostředky, přinesenými do Boží pokladnice, a olupovali poklad Boží tím, že přijímali prostředky, které si mnozí nezasloužili. Jejich neposvěcená, nedbalá správa mrhala a rozhazovala prostředky, které byly zasvěceny Bohu s modlitbami a slzami.

Bylo mi zjeveno, že anděl zaznamenává věrně každou oběť věnovanou Bohu a ukládá ji do pokladnice, a tak připravuje konečný ^{2T 519} výsledek. Oko Boží spočívá na každém haléři věnovaném Jeho věci a na každé ochotě dárců. Pohnutky k darování jsou takto zaneseny do knihy. Ti, kdož se obětují, zasvěcují se, oddávají Bohu věci, které jsou Jeho a které od nich požaduje; budou odměněni podle svých skutků. I když prostředky takto zasvěcené, mohou být špatně vynaloženy, takže nebude dosažen cíl, který měl dárce na zřeteli - sláva Boží a spása duší, - přesto ti, kdož učinili takovou oběť z upřímností duše se zrakem upřeným na slávu Boží, neztratí svou odměnu.

Ti, kdož špatným způsobem zacházeli s prostředky věnovanými Bohu, budou požádáni, aby vydali svědectví ze svého šafářství. Někteří se sobecky chopili prostředků kvůli lásce k penězům, jiní neměli dostatečně citlivé svědomí, které bylo otupeno běžným pěstováním sobectví. Nahlížejí na věčné a svaté věci z nízkého stanoviska. Skrze jejich navyklé počínání ve špatných skutcích, byla ochrnuta jejich mravní citlivost. Zdá se být nemožné pro ně, aby obrátili své zraky a pocity k vznešenému příkladu, jasně naznačenému slovem Božím. Jestliže nebude dokonale přeměněno obnovením mysli, tato třída lidí nenalezne své místo v nebesích. Ti, kdož šli cestou sobectví a nepravosti, nepohlíželi na poklad Boží jako na svatý, nedokáží ocenit čistotu a svatost posvěcenou v království nebeském, ani hodnotu bohaté slávy věčné odměny, která je připravena pro ty, kdož věrně setrvají. Jejich myšlenky se ubíraly tak dlouho nízkou, sobeckou cestou, že nedokáží ocenit věčné věci. Neoceňují spásu, zdá se nemožné, aby povýšili své mysli tak, aby správným způsobem ocenili záměr spásy nebo hodnotu pokání. Sobecké zájmy zachvátily celou jejich bytost; jako mlýnský kámen tíží jejich mysl a jejich smýšlení jde směrem na nižší úroveň. Některé z těchto osob nikdy nedosáhnou dokonalosti křesťanské povahy, protože nevidí ^{2T 520} hodnotu a nutnost takové povahy. Jejich mysli nemohou být povýšeny tak, aby byly okouzleny svatostí. Sebeláska a sobecké zájmy tak zachvátily jejich povahy, že nemohou rozlišit svaté a věčné od všedního. Boží věc a Jeho poklad již nejsou pro ně svaté tak, jako všední zaměstnání anebo prostředky věnované na světské účely.

Povinnosti v tomto směru kážou všichni, kdož prohlašují, že jsou následovníky Krista. Boží zákon stanoví povinnosti pro své následovníky. „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Mat.22,39. Opovrhováním spravedlností, milostí a shovívavostí vůči svému bližnímu někteří tak zatvrdili svá srdce, že mohou jít ještě dále, a dokonce okrádají Boha bez výčitek svědomí. Činí takto, zavírají oči a nechápou skutečnost, že Bůh o tom ví, že čte každý jejich skutek, každou pohnutku, která je žene ke hříchu. Jeho odměna jde s ním a jeho práce před ním, aby dal každému člověku, co mu podle jeho skutků náleží. Každý dobrý nebo každý špatný skutek, každý vliv na jiné je vyznačen zpytatelem srdcí, kterému je zjeveno každé tajemství, a odměna bude v souladu s pohnutkami, které je pudily k činnosti.

Přes opětovné varování, výčitky a nabádání, které Pán vysílá k těm, kteří zaujímají zodpovědná postavení, jdou jen vlastní cestou a jsou vedeni svým vlastním, neposvěceným úsudkem. Následkem toho utrpěla Boží věc a duše byly odvráceny od pravdy. Všichni ti, kdo se takto provinili, budou mít strašlivý záznam v den posledního soudu. Jestliže budou kdy spaseni, bude to jen kvůli neobyčejnému úsilí z jejich strany. Musí přiznat svoji minulost a musí za ní zaplatit. Jestliže bude tato práce vykonána v čistotě a znásobena vytrvalostí a neúnavnou opravdovostí, bude to zcela úspěšné. Ale mnozí neuspěli, ^{2T 521} protože opravdovost, se kterou započali práci, odumřela a proměnila se na netečnost a nedbalost. Jejich úsilí bylo zpočátku spravedlivé, správné, protože si byli vědomi stavu, ve kterém se nalézají, ale potom se dopustili chyby, protože se snažili zapomenout na minulost a přeskočit ji, aniž by odstranili kameny úrazu a začali konat důkladnou práci. Jejich pokání postrádalo smutek, skrze jejich vliv byl Bůh znevážen a duše, pro které Kristus umřel, byly ztraceny. Konají křečovité úsilí a projevují velké city, ale skutečnost, že toto úsilí ustává, že tento pocit brzy pomíjí a je převážený netečností, svědčí o tom, že Bůh nebyl při jejich práci. Pocity byly jen po jistý čas, ale práce nešla dost hluboko, aby proměnila principy, které ovládaly jejich skutky. Jsou náchylní k tomu, aby byli opět svedeni na tutéž špatnou cestu, po které se dříve ubírali, neboť nemají sílu, aby odolali svodům satanovým, ale jsou podrobeni jeho úkladům.

Život opravdového křesťana je vždy před ním. Nelze stát v klidu, čili jít zpět. Je naší výsadou být „naplněni známostí vůle jeho ve vší moudrosti a rozumnosti duchovní, abyste chodili hodně Pánu ke vší jeho líbeznosti, v každém skutku dobrém, ovoce vydávajíce a ros- touce v známosti Boží, všelikou mocí zmocněni jsouce podle síly slávy jeho, ke vší trpělivosti a dobrotivosti s radostí, díky činíce Otci, kterýž hodné nás učinil účastnosti losu svatých v světle.“ Kol.1,9-12.

Nabádám všechny, zvláště ty, kteří kážou slovo a naučení, aby se bezvýhradně oddali Bohu. Zasvěťte Mu své životy a buďte opravdovými příklady pro stádo. Nebuďte již déle spokojeni s tím, že zůstáváte trpaslíky duchovních věcí. Zaměřte své úsilí ke zdokonalení křesťanské povahy. Aby vaše životy byly nesobecké a bez ^{2T 522} úhony, abyste vy mohli být živou bytostí, živou vybídkou pro ty, kdož jsou sobečtí, jejichž city, jak se zdá, spočívají jen na světském pokladu. Bůh je zárukou, že naleznete sílu podle bohatství Jeho slávy „skrze Ducha svého na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích vašich, abyste v lásce vkořeněni a založeni jsouce, mohli stihnouti se všechněmi svatými, kteraká by byla širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost, a poznati přenesmírnou lásku Kristovu, abyste naplněni byli ve všelikou plnost Boží.“ Efez.3,16-19.