Od 7. února 1868 do 20. května 1868

Když jsme přijeli domů a přestali jsme pociťovat inspirující vliv cestování a námahy, velmi silně jsme cítili, jak namáhavé byly naše práce spojené s naší cestou na východ. Mnozí ve svých dopisech naléhali, abych jim napsala, co jsem jim řekla o tom, co mi Pán o nich ukázal. A bylo ještě mnoho jiných, s nimiž jsem sice nemluvila, avšak jejich případy byly stejně tak důležité a naléhavé. Avšak při mé únavě se zdálo, že úkol psát tak mnoho dopisů přesahuje míru toho, co mohu vydržet. Přemohl mě pocit bezmocnosti a upadla jsem do stavu malátnosti, v němž jsem se nacházela několik dnů, a často jsem omdlévala. Pochybovala jsem, že bych v takovém tělesném a duševním stavu mohla splnit svou povinnost, psát tolik a tak mnoha lidem, z nichž mnozí byli velmi nehodní. Měla jsem za to, že určitě je v tom někde nějaká chyba.

Večer 5. února mluvil bratr Andrews ke shromážděným v naší modlitebně. Po větší část onoho večera jsem však byla v mdlobách a ve stavu, kdy jsem nedýchala, podpíraná mým manželem. Když se bratr Andrews vrátil ze shromáždění, měli zvláštní modlitební chvíli za mne a mně se poněkud ulevilo. Té noci jsem spala dobře a ráno, ačkoliv jsem byla slabá, cítila jsem se úžasně osvěžená a povzbuzená. V noci jsem měla sen, že mi nějaká osoba, byl to muž, přinesla kus bílé látky a vyzvala mě, abych z té látky stříhala na šaty pro lidi všech velikostí, všech povah a pro všechny životní situace. Bylo mi řečeno, abych nastříhala na šaty a pověsila je všechny, aby byly připravené a mohly se ušít, když bude třeba. Měla jsem dojem, že mnozí z těch, pro něž jsem měla stříhat na šaty, byli nehodní. Tázala jsem se, zda je to poslední kus látky, kterou mám rozstříhat, a bylo mi řečeno, že nikoliv, že jakmile skončím s tímto kusem látky, že ^{2T 11} dostanu další. Ztrácela jsem odvahu, když jsem viděla množství práce, která mě čeká, a řekla jsem, že se zabývám stříháním na šaty pro jiné po více než dvacet let a má práce nebyla oceněna a že jsem neviděla, že by má práce přinesla mnoho užitku. Toho muže, který mi přinesl látku, jsem upozornila obzvláště na jednu ženu, pro kterou jsem měla také nastříhat na šaty. Řekla jsem, že ona si obleku nebude vážit a že to bude jen ztráta času a materiálu, když ty šaty dostane. Byla velmi chudá, omezených duševních schopností, nepořádná a brzy by šaty pošpinila.

Ten muž odpověděl: „Stříhej na šaty. Je to tvoje povinnost. Ztráta nebude tvá, nýbrž moje. Bůh vidí jinak než člověk. Bůh ukládá práci, která má být vykonána, a ty nevíš, co přinese užitek, to či ono. Čas ukáže, že mnoho takových ubohých duší vejde do nebeského království, zatímco jiní, kteří mají vhodné životní okolnosti, dobré duševní schopnosti a žijí v příjemném prostředí, jež jim poskytuje všechny výhody k dosažení úspěchu, tam nevejdou. Pak se ukáže, že tyto ubohé duše žily ze slabého světla, které měly, a pomocí skromných jim dostupných prostředků se zdokonalily a žily životem mnohem lepším než někteří jiní, jimž se dostalo plného světla a dostatek prostředků ke zdokonalení.“

Zvedla jsem pak své ruce, zmozolnatělé dlouhým používáním nůžek a řekla jsem, že se až děsím pomyšlení, že mám konat tento druh práce. Ona osoba znovu opakovala: „Stříhej na šaty. Tvůj odpočinek ještě nenastal.“

S pocitem velké únavy jsem vstala, abych se dala do práce. Přede mnou ležely nové, lesklé nůžky, jež jsem začala používat. Okamžitě mě opustil pocit únavy a bezradnosti; připadalo mi, jakoby nůžky stříhaly téměř bez mého úsilí a stříhala jsem stále na šaty poměrně snadno.

^{2T 12} Povzbuzena tímto snem, ihned jsem se rozhodla, že budu doprovázet svého manžela a bratra Andrewse do okresů Gratiot, Saginaw a Tuscola a že budu důvěřovat Pánu, že mi dá k práci sílu. A tak jsme 7. února opustili domov a jeli jsme 55 mil na určené místo do Alma. Tam jsem pracovala jako obvykle, a přitom jsem pociťovala poměrnou volnost a sílu. Připadalo nám, že přátelé v okrese Gratiot naslouchají se zájmem, avšak mnozí z nich byli velmi pozadu, pokud šlo o zdravotní reformu a o celkovou přípravu. Zdálo se, že mezi těmito lidmi schází pořádek, schopnosti nutné pro úspěch díla a duch poselství. Bratr Andrews je však navštívil o tři týdny později a těšil se s nimi z dobrého společenství. Nechci opomenout skutečnost, která byla pro mne povzbuzením, že totiž jedno velmi ostré svědectví, které jsem napsala jisté rodině, bylo přijato a přineslo užitek osobám, jimž bylo určeno. Ještě stále pociťujeme hluboký zájem o tuto rodinu a vroucně si přejeme, aby se mohla těšit ze zdárného růstu v Pánu; a i když jsme poněkud zklamáni případem v okrese Gratiot, budeme se snažit pomoci bratřím, budou-li chtít, aby jim bylo pomoženo.

Ve shromáždění v Alma byli přítomni bratři ze St.Charles a z Tittabawassee, z okresu Saginaw, kteří nás naléhavě prosili, abychom je navštívili. Neměli jsme tehdy v plánu navštívit tento okres, nýbrž okres Tuscola, bude-li cesta otevřená. Jelikož jsme se z Tuscola nic nedověděli, rozhodli jsme se navštívit Tittabawassee a mezitím napsat do okresu Tuscola a dotázat se, zda nás tam potřebují. V Tittabawassee jsme byli příjemně překvapeni, když jsme tam našli velkou modlitebnu, kterou tam nedávno vybudovali naši lidé, zaplněnou světiteli soboty. Zdálo se, že bratři byli připraveni na naše svědectví, a my jsme se mezi nimi cítili dobře. Na tomto místě bylo vykonáno velké a dobré dílo věrným úsilím bratra A. Poté však ^{2T 13} následoval mnohem prudší odpor a pronásledování, zdálo se však, že se to rozplynulo s příchodem těch, kteří přišli naslouchat, a měli jsme za to, že naše úsilí působilo na všechny dobrým dojmem. V tomto místě jsem navštívila během jednoho týdne jedenáct shromáždění, mluvila jsem několikrát jednu až dvě hodiny a zúčastnila jsem se i jiných shromáždění. Při jednom shromáždění bylo vynaloženo úsilí přivést k rozhodnutí několik jednotlivců, kteří zachovávali sobotu, aby šli vpřed a vzali na sebe kříž. Touto povinností pro většinu z nich byl křest. Ve svém posledním vidění jsem spatřila místa, kde bude zvěstována pravda a kde měly vzniknout sbory, jež jsme měli navštívit. Toto bylo jedno z těch míst. Cítila jsem zvláštní zájem o tento lid. Případy některých jednotlivců v církvi mi byly odhaleny a zmocnil se mě jistý duch úsilí něco pro ně vykonat, čemuž jsem nemohla odolat. Asi po tři hodiny jsem pro ně pracovala a většinu toho času jsem je vyzývala s pocity nejhlubšího zájmu. Všichni při této příležitosti vzali na sebe kříž, přišli se modlit kupředu a téměř všichni něco řekli. Příštího dne jich bylo patnáct pokřtěno.

Nikdo nemůže navštívit tyto lidi, aniž by byl dojat věrným úsilím bratra A v tomto díle. Jeho práce spočívá v tom, že jde na místa, kde pravda ještě nebyla zvěstována, a já doufám, že náš lid přestane usilovat o to, aby ho odváděl od jeho zvláštní práce. V duchu pokory může jít vpřed, opíraje se o rámě Hospodinovo, a zachránit mnoho duší z moci temna. Kéž jej stále provází Boží požehnání.

Když se cyklus našich shromáždění na tomto místě blížil téměř ke konci, přišel pro nás bratr Spooner z okresu Tuscola s pozváním, abychom navštívili tento okres. Když se v pondělí vrátil, poslali jsme mu vzkaz a jeli jsme za ním ve čtvrtek po křtu. Ve Vassaru jsme měli naše sobotní shromáždění a v neděli shromáždění v budově unijní školy. Bylo to místo, kde se mohlo volně mluvit, a sklidili jsme dobré ovoce naší práce. V neděli odpoledne přišlo kupředu asi třicet bloudících a děti, které ještě neučinily vyznání víry. ^{2T 14} Bylo to velmi zajímavé a užitečné shromáždění. Někteří již opouštěli dílo, pro něž jsme obzvláště cítili povinnost pracovat. Čas však byl krátký a mně se zdálo, že musíme nechat dílo neukončené. Museli jsme však odejít do St. Charlesu a Alma a kvůli tomu jsme museli ukončit své dílo ve Vassaru v pondělí.

To, co jsem oné noci viděla ve vidění o některých osobách v okrese Tuscola, oživlo ve snu a já jsem měla stále mocnější dojem, že jsem pro tento lid nevykonala všechno. A přece jsem neviděla žádné jiné východisko, než jít dál na místo našeho určení. V úterý jsme cestovali 32 mil do St. Charlesu a zastavili jsme se na noc u bratra Griggse. Zde jsem napsala patnáct stránek Svědectví a navštívila jsem večerní shromáždění. Ve středu ráno jsme se rozhodli vrátit se do Tuscola, jestliže bratr Andrews navštíví Almu. Souhlasil s tím. Onoho rána jsem napsala dalších patnáct stránek, navštívila jsem shromáždění a hodinu jsem mluvila a pak jsme cestovali dalších 33 mil s bratrem a sestrou Griggsovými k bratru Spoonerovi do Tuscola. Ve čtvrtek ráno jsme jeli do Watrousville, vzdáleného asi 16 mil. Napsala jsem šestnáct stránek a navštívila večerní shromáždění, při němž jsem jednomu z přítomných oznámila velmi ostré svědectví. Následujícího jitra jsem napsala dvanáct stránek před snídaní a vrátila jsem se do Tuscola a napsala dalších osm stránek.

V sobotu můj manžel mluvil dopoledne a já jsem mluvila po něm 2 hodiny, dříve než jsem něco jedla. Shromáždění bylo pak na několik minut přerušeno, stačila jsem něco sníst, a pak jsem hodinu ve společném shromáždění vydávala ostré svědectví několika přítomným. Tato svědectví byla všeobecně přijata s pocity pokory a vděčnosti. Nemohu však říci, že všechna byla takto přijata.

Následujícího jitra, kdy jsme se chystali odejít do modlitebny, abychom se tam zúčastnili obtížné práce, která nás v onen den čekala, jistá sestra, pro níž jsem měla svědectví o tom, že není mlčenlivá, ^{2T 15} že je neopatrná a že plně neovládá svá slova a své činy, přišla se svým manželem s pocity veliké nesmířlivosti a pobouření. Začala mluvit a plakat. Trochu reptala, trochu se přiznávala a hodně se ospravedlňovala. Měla nesprávnou představu o mnohém, co jsem ji řekla. Při veřejném poukázání na její chyby byla zasažena její pýcha, v tom byla zřejmě hlavní potíž. Proč by to však měla tak cítit? Bratři a sestry věděli, že tomu tak je, a tedy jsem jim neřekla nic nového. Nepochybuji však, že to bylo nové pro sestru samu. Ona neznala sebe a nemohla náležitě posoudit vlastní slova a činy. Tato pravda v určitém smyslu platí téměř o všech, a proto je nutno věrně napomínat v církvi a je to třeba, aby všichni její členové pěstovali lásku k otevřenému svědectví.

Zdálo se, že její manžel není spokojen s tím, že před sborem zveřejňuji její chyby a řekl, že kdyby se sestra Whiteová řídila slovy našeho Pána u Matouše 18,15-17., necítil by se dotčen: „Zhřešil-li by pak proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého. Jestliže by pak neuposlechl, přijmi k sobě ještě jednoho aneb dva, aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo. Pakliť by jich neuposlechl, pověz církvi. Jestliže pak i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán.“

Můj manžel pak řekl, že by měl pochopit, že tato slova našeho Spasitele se vztahují na případy osobních přestoupení a nelze je použit v případě této sestry. Ona přece nehřešila proti sestře Whiteové. Nýbrž veřejně zde bylo káráno veřejné přestoupení, které ohrožovalo prospěch církve a díla. Můj manžel řekl, že na tento případ se vztahují slova 1.Tim.5,20 „Ty pak, kteříž hřeší, přede všemi tresci, aby i jiní bázeň měli.“

^{2T 16} Bratr uznal svůj omyl jako křesťan a zdálo se, že se s tím smířil. Bylo zřejmé, že z tohoto sobotního odpoledního shromáždění si odnesli mnoho myšlenek v souvislosti s touto záležitostí, nadmíru zveličených a nesprávných. Bylo tedy navrženo, aby se přečetlo psané svědectví. Když se tak stalo, svědectvím napomenutá sestra se ptala: „Je to totéž, co jsi říkala včera?“ Odpověděla jsem, že ano. Zdála se být překvapena a úplně smířena s psaným svědectvím. Toto jsem jí dala, aniž bych si nechala opis, a to byla chyba. Byla jsem však tak ohleduplná k ní a jejímu manželovi, a měla jsem tak žhavou touhu a naději na jejich duchovní pokrok, že v tomto případě jsem porušila svůj ustálený zvyk.

Vymezený čas již končil a my jsme spěchali do jiného sboru, vzdáleného půl druhé míle. Čtenář jistě může posoudit, zda ona ranní scéna nám mohla být vhodnou přípravou k soustřeďování myšlenek a nervové energie, potřebné k tomu, abychom se postavili před lid. Kdo však na takové věci myslí? Někteří snad, a jsou poněkud shovívavější, zatímco impulsivní a nedbalí jednotlivci přicházejí se svými těžkostmi a souženími obvykle před tím, než máme mluvit, anebo když jsme mluvením úplně vyčerpáni. Můj manžel však sebral všechny své síly a na požádání mluvil volně o zákonu a evangeliu. Já jsem byla vyzvána, abych odpoledne mluvila v nové modlitebně, kterou před nedávnem postavili a vysvětili metodisté. Tato prostranná budova byla plná a mnozí byli nuceni stát. Volně jsem mluvila asi jednu a půl hodiny o prvním ze dvou velkých přikázání, které připomenul náš Pán, a byla jsem překvapena, když jsem se dověděla, že o témže tématu dopoledne mluvil metodistický kazatel. On a jeho věřící byli přítomni a slyšeli, co jsem říkala.

Večer jsme měli vzácný rozhovor u bratra Spoonera s bratřími Millerem, Hatchem a Haskellem, a sestrami Sturgesovou, Blissovou, Harrisovou a Malinovou. Měli jsme za to, že naše dílo je v okrese ^{2T 17} Tuscola prozatím ukončeno. Velmi jsme se zajímali o tento milý lid, a přesto jsem se obávala, že sestra, o níž jsem mluvila a které jsem přinesla svědectví, dovolí, aby se jí satan zmocnil a znepokojoval je. Cítila jsem opravdovou touhu, aby to všechno viděla v pravém světle: Cesta, kterou šla, mařila její vliv ve sboru i mimo něj. Nyní však, přijme-li potřebné napomenutí a pokorně se vynasnaží o nápravu, členové sboru ji znovu přijmou do svých srdcí a lid bude více přemýšlet o jejím křesťanství. A co je ještě lepší, mohla by se těšit z toho, že její drahý Spasitel na ni pohlíží se schvalujícím úsměvem. Moji úzkostlivou otázkou bylo, zda ona v plném rozsahu přijme toto svědectví. Obávala jsem se, že tomu tak nebude a že srdce bratří v onom okrese se budou pro ni rmoutit.

Po návratu domů jsem ji písemně požádala o opis svědectví a 15. dubna jsem obdržela toto svědectví, datované v Dánsku 11. dubna 1868: „Sestro Whiteová, obdržela jsem tvůj dopis z 23. minulého měsíce a lituji, že nemohu vyhovět tvé prosbě.“

Přesto zachovávám nejněžnější pocity úcty pro tuto rodinu a budu šťastná, naskytne-li se mi někdy příležitost jí pomoci. Je pravda, že takové jednání těch, pro něž obětuji svůj život, vrhá určitý stín smutku na mne; avšak cesta mi byla tak jasně vyznačena, že nemohu dovolit, aby mi takové věci překážely na cestě mých povinností. Když jsem se vrátila z poštovního úřadu s uvedenou zprávou s pocitem smutku v duchu, vzala jsem Bibli, otevřela jsem ji s modlitbou, abych v ní nalezla útěchu a pomoc, a můj zrak spočinul přímo na těchto slovech proroka: „Protož ty přepaš bedra svá, a vstana, mluv k nim, cožkoli já přikazuji tobě. Nelekej se jich, abych tě nepotřel před obličejem jejich. Nebo aj, já postavuji tě dnes jako město hrazené, a jako sloup železný, a jako zdi měděné proti vší této zemi, ^{2T 18} proti králům Judským, proti knížatům jejím, proti kněžím jejím, a lidu země této. Kteříž bojovati budou proti tobě, ale neodolají proti tobě. Nebo já jsem s tebou, praví Hospodin, abych tě vysvobozoval.“ Jer.1,17-19.

Vrátili jsme se domů z této cesty před velkým deštěm, který donesl s sebou sníh. Tato bouře bránila shromáždění příští sobotu a já jsem ihned začala připravovat materiál pro Svědectví číslo 14. Měli jsme také příležitost pečovat o našeho drahého bratra Kinga, kterého jsme přinesli do našeho domu s hrozným úrazem na hlavě a v obličeji. Vzali jsme ho do našeho domu zemřít, neboť jsme se nemohli domnívat, že bude možné, aby se někdo z tak strašně proraženou lebkou mohl uzdravit. Avšak s Božím požehnáním, s velmi jemným použitím vody a velmi přísnou dietou, pokud nepominulo nebezpečí horečky, a při dobře větraných místnostech dnem i nocí, se po třech týdnech mohl vrátit domů a věnovat se svému hospodářství. Od počátku až do konce neužil ani tabletku. Byl sice velmi vyhublý ztrátou krve ze svých ran a přísnou dietou, avšak když už mohl jíst o něco větší množství potravy, rychle se zotavoval.

V této době jsme začali pracovat pro naše bratry a přátele nedaleko Greenville. Podobně jako na mnoha jiných místech, i tam naši bratři potřebovali pomoc. Někteří tam zachovávali sobotu, i když ještě nebyli členy církve, a byli tam i takoví, kteří se vzdali soboty a potřebovali pomoc. Byli jsme ochotni těmto ubohým duším pomoci, avšak jednání v minulosti a přítomný postoj vedoucích členů sboru k těmto osobám nám téměř nedovoloval se k nim přiblížit. V práci pro bloudící někteří z našich bratří byli příliš přísní a ve svých poznámkách příliš ostří. A když někdo chtěl zavrhnout jejich radu a odloučit se od nich, říkali: „Nuže, jestliže chtějí odejít, ať jdou.“ Zatímco takový nedostatek Kristova soucitu, Jeho dlouhoshovívavosti a ^{2T 19} Jeho něžnosti projevovali Jeho následovníci, tyto ubohé, bloudící a nezkušené duše, raněné satanem, byly přenechány jistému troskotání víry. Jakkoli velké mohou být chyby a hříchy bloudících, naši bratři se musí naučit projevovat nejen něhu toho velkého Pastýře, nýbrž i Jeho neúnavnou péči a lásku k ubohé bloudící ovci. Naši kazatelé pracují a přednášejí týden co týden a těší se, když několik duší přijme pravdu; a přece bratři svým ukvapeným a přenáhleným způsobem jednání mohou v pěti minutách zničit jejich dílo, když povolí svým pocitům, které vedou k vyjádření například takovými slovy: „Nuže, jestliže nás chtějí opustit, nechte je odejít.“

Zjistili jsme, že nebudeme moci nic učinit pro rozptýlené stádo kolem nás, dokud neuvedeme na správnou míru nedostatky mnohých členů církve. Oni nechali tyto ubohé duše bloudit. Necítili o ně žádnou starost. Tyto duše se skutečně zdály být uzavřeny samy do sebe a umíraly duchovní smrtí pro nedostatek duchovního cvičení. Dílo stále milovali a byli ochotni ho podpořit. Byli ochotni se dobře starat o Boží služebníky. Byl zde však velký nedostatek péče o vdovy, sirotky a slabé ze stáda. Kromě určitého zájmu o dílo všeobecně, byl zde zřejmý jen zcela nepatrný zájem o někoho jiného, kromě vlastních rodin. S tak omezeným náboženstvím duchovně umírali.

Někteří zde zachovávali sobotu, chodili do shromáždění a pravidelně platili desátky a dary, a přece byli mimo církev. Je pravdou, že nebyli způsobilí náležet k nějaké církvi. Když však vedoucí členové sboru si počínali tak, jak to činili někteří v onom sboru, dávaje jim jen malé nebo žádné povzbuzení, bylo téměř nemožné povstat v Boží síle a jednat lépe. Když jsme začali pracovat se sborem a poučili jsme je, že musí mít pracovitého ducha pro bloudící, mnohé z toho, co jsem viděla ohledně díla na tomto místě, se otevřelo přede mnou a napsala jsem pronikavé svědectví nejen pro ty, kteří velmi bloudili a byli mimo církev, nýbrž pro ty členy v církvi, kteří velmi chybovali v tom, že nešli hledat ztracené ovce. Nikdy ^{2T 20} jsem nebyla více zklamána ve způsobu, jakým tato svědectví byla přijata. Když ti, kteří velice chybovali, byli pokáráni nejpronikavějšími svědectvími, jež jim byla veřejně přečtena, přijali je a v slzách vyznali svou víru. Avšak někteří z těch ve sboru, kteří tvrdili, že si velmi váží díla a Svědectví, se těžce smiřovali s myšlenkou, že by bylo možné, že se oni mýlili, jak jim to svědectví naznačovala. Když jim bylo řečeno, že pečují jen o sebe, že se uzavírají do sebe a že ve svých rodinách zanedbali péči o ostatní, že byli nepřístupní a vzácné duše nechávali hynout, že byli v nebezpečí stát se panovačnými a samospravedlivými, velmi je to znepokojilo a trápilo.

Avšak právě tuto zkušenost potřebovali, aby je naučila snášenlivosti k jiným v podobném soužení. Mnozí se cítí jisti, že nebudou mít žádné těžkosti s respektováním Svědectví a v těchto pocitech setrvávají až potud, dokud nejsou vystaveni zkoušce. Nedovedou si představit, že by někdo mohl mít jakýkoliv jiný názor. Jsou přísní k těm, kteří projevují pochybnosti; řežou a tnou, jen aby projevili svoji horlivost pro Svědectví, projevujíce však více samospravedlnosti než pokory. Když je však Pán kárá pro jejich nepravosti, shledávají, že jsou slabí jako třtina větrem se klátící. Sotva dovedou vydržet trápení, které na ně dolehlo. Tyto zkušenosti by je měly naučit pokoře, poníženosti, něžnosti a neochvějné lásce k bloudícím.

Zdá se mi, že Pán dává bloudícím, slabým, chvějícím se a dokonce i těm, kteří odešli od pravdy, zvláštní pozvání, aby zcela přišli do stáda. V našich sborech si však tuto skutečnost uvědomují jen málokteří. Ještě méně je těch, kteří jsou ochotni takovým lidem pomoci. Je mnoho těch, kteří stojí těmto ubohým duším přímo v cestě. Velmi mnozí jsou přísného ducha. Žádají je, aby splnily ty nebo ^{2T 21} ony podmínky dřív, než jim podají pomocnou ruku. A takto je drží v určitém odstupu od sebe. Nenaučili se, že mají zvláštní povinnost jít a hledat tyto ztracené ovce. Nesmí čekat, až tyto přijdou k nim. Čtěte dojímavé podobenství o ztracené ovci. Luk.15,1-7. „Přibližovali se pak k němu všichni publikáni a hříšníci, aby ho slyšeli. I reptali farizeové a zákoníci, řkouce: Tento hříšníky přijímá, a jí s nimi. I pověděl jim podobenství toto, řka: „Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti na poušti, a nešel k té, kteráž se zahynula, až by i nalezl ji? A nalezna, vložil by na ramena svá s radostí. A přijda domů, svolal by přátely a sousedy, řka jim: Spolu radujte se se mnou, nebo jsem nalezl ovci svou, kteráž byla zahynula. Pravímť vám, že tak jest radost v nebi nad jedním hříšníkem pokání činícím větší, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání.“

Farizeové reptali, protože Ježíš přijímal publikány a veřejné hříšníky a jedl s nimi. Ve své samospravedlnosti pohrdali těmito ubohými hříšníky, kteří radostně naslouchali Ježíšovým slovům. Aby pokáral tohoto ducha u zákoníků a farizeů a aby nechal dojemnou lekci pro všechny, Pán řekl podobenství o ztracené ovci. Povšimněte si obzvláště těchto bodů: Devadesát devět ovcí bylo zanecháno a Pastýř hledal jedinou ztracenou ovci. Celé úsilí je vynaloženo pro tuto nešťastnou ovci. Podobně by mělo být i úsilí sboru usměrněno těm členům, kteří zabloudili od stáda Kristova. A jestliže zabloudili daleko, nečekejte až se vrátí, a že jim teprve pak pomůžete, nýbrž jděte a hledejte je.

^{2T 22} Když byla nalezena ztracená ovce, byla přinesena domů s potěšením a následovala veliká radost. Toto představuje požehnanou radostnou práci pro bloudící. Sbor, který úspěšně pracuje v tomto směru, je šťastný sbor. Ten muž nebo žena, jejichž duše je puzena soucitem a láskou k bloudícím a kteří se snaží přivést je ke stádu toho velikého Pastýře, konají požehnané dílo. Ó, jak úchvatná to myšlenka, že nad jediným takto zachráněným hříšníkem je větší radost v nebesích, než nad devadesáti devíti spravedlivými lidmi. Sobecké, nepřístupné a panovačné duše, které jakoby se bály pomoci bloudícím, jakoby se touto službou poskvrňovaly, nezakoušejí sladkost této misijní práce; nepociťují ono požehnání, které naplňuje nebesa radostí nad záchranou jediné duše, která se dostala na scestí. Jsou uzavřeni ve svých malicherných názorech a pocitech a stávají se tak vyprahlými a neplodnými jako hory Gelboe, které nebyly svlažovány ani rosou ani deštěm. Zbavte silného muže práce a on zeslábne. Ten sbor nebo ty osoby, jež se uzavírají do sebe, budou brzy trpět duchovní slabostí. Jedině práce udržuje silného člověka při síle. A duchovní práce, námaha a nošení břemen dodá sílu Kristově církvi.

V sobotu a v neděli, 18. a 19. dubna, jsme se těšili dobré pohodě s naším lidem v Greenville. Bratří A a B byli s námi. Můj manžel pokřtil 8 duší. 25. a 26. jsme byli ve sboru v Wright. Tento drahý lid nás vždy s radostí vítá. Můj manžel tam pokřtil 8 duší.

Druhého května jsme navštívili velké shromáždění v modlitebně v Monterey. Můj manžel mluvil jasně a mocně o podobenství o ztracené ovci. Promluvená slova byla pro lid velkým požehnáním. ^{2T 23} Někteří bloudící byli mimo sbor a neměli tam žádného misijního ducha, který by jim mohl pomoci. Ve skutečnosti bylo přísné, strohé a bezcitné stanovisko některých ve sboru vypočteno na zabránění jejich návratu, i kdyby k tomu byli ochotni. Promluvená slova se dotkla srdcí všech a všichni projevili touhu po nápravě. V neděli jsme mluvili třikrát v Alleganě k početným shromážděním. Nestihli jsme navštívit sbor v Battle Creeku devátého, cítili jsme však, že naše dílo v Monterey teprve začalo, a proto jsme se rozhodli vrátit do Monterey a pracovat s tímto sborem další týden. Dobré dílo pokračovalo a přesáhlo naše očekávání. Dům byl naplněn a nikdy předtím jsme nebyli svědky takového díla v Monterey v tak krátké době. V neděli přišlo 50 lidí kupředu k modlitbě. Bratři cítili hluboký zájem o ztracené duše, vyznali svoji chladnost a lhostejnost a zaujali dobré stanovisko. Bratří G.T.Lay a S.Rummery vydali pěkné svědectví a byli radostně přijati svými bratry. Čtrnáct lidí bylo pokřtěno, jeden z nich muž středních let, který předtím odporoval pravdě. Dílo šlo slavnostně vpřed, lidé vyznávali, plakali a všichni cítili vnitřní potřebu zapojit se do společného díla. Takto končilo namáhavé úsilí strávené v tomto konferenčním roce. A ještě přesto jsme cítili, že toto dobré dílo v Monterey nebylo ani zdaleka ukončeno. Učinili jsme přípravy k návratu a strávili jsme několik týdnů v Alleganském okrese.

Konference, která právě skončila, byla obdobím nejhlubšího zájmu. Úsilí mého manžela, vynaložené v sérii přednášek, bylo nadměrné a musel si odpočinout. Náš lid hledí na naši práci v minulém roce příznivě, a při této konferenci projevil k nám porozumění, něžnou péči a štědrost. Těšili jsme se u nich velké pohodě a odcházíme s radostí ze vzájemné důvěry a lásky.