Zatím co jsem byla v Battle Creeku v srpnu roku 1868, zdálo se mi, že jsem byla ve velkém shromáždění lidu. Část tohoto shromáždění se začala připravovat na cestu. Měli jsme vozy velmi zatížené nákladem. Jak jsme cestovali, silnice stoupala. Na jedné straně této cesty byl příkrý sráz, na druhé straně vysoká, hladká, bílá stěna podobná tvrdé omítce v místnosti.

Když jsme cestovali dále, silnice byla stále užší a příkřejší. Na některých místech byla tak úzká, že jsme z toho usoudili, že nebudeme moci pokračovat v cestě s naloženými vozy. Potom jsme vypřáhli koně, část zavazadel z vozů jsme přemístili na koně, nasedli na ně a pokračovali jsme v jízdě.

Když jsme pokračovali dále, cesta byla stále užší a užší. Byli jsme nuceni tisknout se těšně ke stěně, abychom se uchránili před pádem z úzké cesty dolů příkrým srázem. A když jsme takto činili, zavazadla na koních se tiskla ke stěnám, zatímco nás tlačila více ke srázu. Obávali jsme se, že bychom mohli spadnout a roztříštit se na kusy o skály. Potom jsme sňali zavazadla z koní a tato přepadla přes sráz. Pokračovali jsme na koních ve velké obavě, že jakmile se ^{2T 595} dostaneme na užší místa silnice, že ztratíme rovnováhu a spadneme. V těchto okamžicích jakási ruka uchopila uzdu a převedla nás přes nebezpečnou stezku.

Když se cesta ještě více zúžila, rozhodli jsme, že bychom již déle nemohli pokračovat bezpečně na koních, a zanechali jsme koně a šli jsme pěšky v zástupu, jeden ve šlépějích druhého. V tomto bodu z vrcholku čisté holé stěny sklouzly malé provazy, kterých jsme se horlivě chopili a které nám umožnily udržet rovnováhu na stezce. Když jsme cestovali dále, provaz se pohyboval s námi. Stezka byla nakonec tak úzká, že jsme si mysleli, že dále můžeme kráčet bezpečně jen bez střevíců. Tak jsme je nechali sklouznout dolů a dále jsme pokračovali jistou dobu bez nich. Brzy bylo rozhodnuto, že se bude cestovat bezpečněji bez ponožek; i tyto byly svlečeny a kráčeli jsme dále bosou nohou.

Potom jsme si vzpomněli na ty, kdož nebyli zvyklí na strádání a těžkosti. Kde asi nyní jsou? Nebyli v naší společnosti. A při každé změně jsme někoho zanechali a ti, kdo zůstali - to byli jen ti, kdo si navykli snášet těžkosti. Strádání na cestě u těch, kdo vytrvali do konce, vyvolávalo jen větší úsilí.

Nebezpečí, že spadneme ze stezky, se zvýšilo. Tiskli jsme se těsně k bílé stěně, a přece jsme nedokázali našlapovat pevně na stezku, neboť tato byla příliš úzká. Potom jsme se celou svou váhou zavěsili už jenom na provazy. „Chopili jsme se pomoci shůry!“ Tatáž slova byla vyslovena všemi ve společnosti na této úzké cestě. Když jsme slyšeli zvuky veselí a hýření, které vypadaly, že přicházejí z propasti dole, třásli jsme se hrůzou. Slyšeli jsme kletby, vulgární žerty a nemravné písně. Slyšeli jsme válečné a taneční písně. Slyšeli jsme orchestrální hudbu, hlasitý smích, kterým prostupovaly nadávky a výkřiky úzkosti, hořké bědování a byli jsme ještě dychtivější ^{2T 596} než před tím vytrvat na úzké stezce. Velmi často jsme byli nuceni viset celou svou vahou na provazech, které zesílily tou měrou, jak jsme postupovali v cestě:

Povšimla jsem si, že krásná bílá stěna byla potřísněna krví. Vyvolávalo to pocit lítosti, když jsme viděli takto poskvrněnou stěnu. Tento pocit však trval jen okamžik. Brzo jsem si pomyslela, že všechno bylo tak, jak mělo být. Ti, kdo nás následují, pochopí, že jiní byli schopni projít touto cestou a že budou moci projít i oni. A jestliže krev bude prýštit z jejich poraněných nohou, nebudou upadat v bázlivost, nýbrž když uvidí krev na stěně, budou vědět, že jiní trpěli stejnou bolestí.

Nakonec jsme přišli k velké propasti, ve které stezka končila. Nyní nebylo nic, co by vedlo naše kroky. Nic, na čem bychom mohli spočinout. Naše celá spása závisela jen na provazech, které byly větší a nakonec byly tak velké, jako naše tělo. Zde jsme na jistou dobu upadli do zmatku a tísně. Dotazovali jsme se ustrašeným šepotem: „K čemu je tento provaz připevněn?“ Můj manžel byl právě přede mnou. Velké kapky potu padaly z jeho čela, žíly na jeho spáncích a krku byly dvojnásobně zvětšené proti obvyklé velikosti a z jeho rtů vyrážely potlačované steny. Pot kapal i z mé tváře a cítila jsem úzkost, jakou jsem nikdy před tím necítila. Před námi byl těžký boj a my jsme pochopili, že jestliže neuspějeme zde, celá naše práce na dosavadní cestě bude k ničemu.

Před námi na druhé straně propasti byla krásná pole a zelená tráva asi šest palců vysoká. Neviděla jsem slunce, ale jas; měkké paprsky světla, připomínající jemné zlato a stříbro, spočívaly na tomto poli. Neviděla jsem na zemi nic tak krásného, co by se dalo srovnat s krásou a slávou tohoto pole. „Ale jakým způsobem by se nám mohlo podařit, abychom se tam dostali?“ tázala jsem se úzkostlivě. Kdyby se přetrhl provaz, museli bychom zahynout. Opět v úzkostném ^{2T 597} šepotu jsme vzdychali: „Co drží ten provaz?“ Na okamžik jsme v pokuse váhali. Potom jsme zvolali: „Naší jedinou nadějí je cele důvěřovat tomu provazu. Byl nám dán jako posila na těžké cestě. Nenechá nás na pospas ani nyní.“ Stále ještě jsme váhali a byli v tísni. Slyšeli jsme slova: „Ten provaz drží Bůh, nemusíme se bát.“ Tato slova byla opakována i těmi vzadu, jenž nás doprovázeli. „Nenechá nás na pospas. Vyvede nás do bezpečí.“

Můj manžel se potom přešvihl přes děsivou propast do krásného pole za ní. Okamžitě jsem jej následovala. Ach, jaký pocit úlevy a vděčnosti k Bohu jsme pociťovali! Slyšeli jsme hlasy, které se zdvihly v triumfální chválení Boha. Byla jsem šťastná, dokonale šťastná.

Probudila jsem se a shledala jsem, že při velké úzkosti, kterou jsem zakoušela při putování obtížnou cestou, každý nerv mého těla se zachvěl. Tento sen nepotřebuje žádný komentář. Vyvolal takový dojem v mysli, že pravděpodobně každý bod tohoto snu bude přede mnou jako živý tak dlouho, jak dlouho si uchovám paměť.