Ve svém vidění z 12. června l868 i mi bylo zjeveno nebezpečí Božího lidu v tom, že pohlížejí na bratra a sestru White, jako by k nim museli přijít se svými břemeny a hledat u nich útěchu. Tak by tomu nemělo být. Jsou pozváni svým soucitným a milujícím Spasitelem, aby k Němu přišli, jsou-li unaveni a obtěžkáni břemenem, a On jim pomůže. U Něj naleznou odpočinek. Přijdou-li se svými životními problémy a zkouškami k Pánu Ježíši, shledají, že slib o ^{2T 119} pomoc jim splní. Když ve své nesnázi pocítí úlevu, kterou může dát jedině Ježíš, prožijí tím drahocennou zkušenost. Bratr i sestra White usilují o čistotu života. Snaží se přinést ovoce svatosti, jsou však jenom omylnými smrtelníky. Mnozí k nám přicházejí s dotazem: „Mám to tak učinit? Mám se zavázat do tohoto podnikání?“ a v souvislosti s oděvem: „Mám nosit tuto nebo onu část oděvu?“ Odpovídám jim: „Jste následovníci Kristovi. Studujte Bibli! Čtěte pečlivě a s úctou o životě našeho drahého Spasitele z doby, kdy přebýval mezi lidmi na zemi. Napodobujte Jeho život a nesejdete z úzké cesty. Rozhodně odmítáme být vaším svědomím. Jestliže vám ale říkáme, co máte činit, nechtějte, abychom vás vedli, obraťte svůj zrak k Ježíši sami. Hledáte svůj vzor v nás, ale vy musíte mít svou vlastní zkušenost, která pramení v Kristu. Jedině takto můžete přetrvat nebezpečí posledních dnů, ve kterých máte projít ohněm utrpení, který má sloužit k očištění vašich charakterů, abyste takto byli připraveni obdržet nesmrtelnost.

Mnozí naši bratři a sestry si myslí, že nemůže být žádné větší shromáždění, na kterém by nebyli přítomní bratr a sestra White. Na mnoha místech si bratři uvědomují, že je třeba pro lidi učinit zvlášť vážnou akci ve věci pravdy. Mají mezi sebou své kazatele, kteří mezi nimi pracují a kteří si uvědomují, že je třeba učinit něco zvláštního, a přece očekávají, že bratr a sestra White to učiní za ně. Viděla jsem, že Bůh s tím nesouhlasí. Na prvním místě se nalézají chyby i u našich kazatelů. Postrádají vytrvalost. Neberou na sebe tíhu díla a odmítají pomoci tam, kde je toho nejvíce potřeba. Nevlastní schopnost rozpoznat, vidět a cítit, kde lidé potřebují radu, napomenutí, výstrahu a posilnění. Někteří kazatelé pracují týdny a měsíce na ^{2T 120} jednom místě, a přece po jejich odchodu je ještě více práce k vykonání, než když započali. Systematická shovívavost jejich práci zpomaluje. Povinnost kazatelů je pečovat o lid a dílo, ale protože tato činnost není vždy příjemná, proto tuto činnost zanedbávají. Hovoří o pravdě ze Slova Páně, ale nepřesvědčují lidi o nutnosti poslušnosti. Tím se mnozí posluchači nestávají následovníky pravdy. Lidé přímo cítí tento nedostatek. Mnohé věci mezi nimi nejsou v pořádku a oni spoléhají na bratra a sestru White, že tento nedostatek napraví.

Někteří naši kazatelé jsou ve své práci povrchní a nejdou do hloubky, aby se zmocnili srdcí lidu. Uspokojují se myšlením, že bratr a sestra White jsou zvláště uzpůsobeni, aby tuto práci v jejich středu za ně vykonali. Tito lidé pracovali, avšak nesprávným způsobem. Nenesli své břímě. Nepomohli tam, kde bylo třeba pomoci. Nenapravovali nedostatky, které bylo třeba napravit. Neposvětili celé srdce a celou duši potřebám lidu. Uplynul čas a jejich práce nepřinesla žádné ovoce. Tíha jejich nedostatků padá na ně samotné. Avšak přesto ujišťují lid, že toto dílo nebude dokončeno bez našeho zvláštního svědectví. Bůh v nich nenalézá zalíbení. Kazatelé by měli převzít větší zodpovědnost a neživit myšlenku, že nemohou nést toto svědectví, kde je to potřeba. Jestliže tak nemohou činit, měli by tak dlouho prodlévat v Jeruzalémě, dokud nebudou posilněni mocí s výsosti. Neměli by vykonávat takovou práci, pro kterou nemají schopnosti. Měli by jít vpřed plačíce, nesouce vzácné símě, neboť jdouce zpět s veselím, ponesou zralé snopy.

Kazatelé by měli působit na lid a zjevovat jim nutnost osobního ^{2T 121} úsilí. Žádná církev nemůže vzkvétat, jestliže její členové nepracují. Lid musí přiložit ruce k dílu současně s kazateli. Viděla jsem, že nic nemůže mít trvalejší hodnotu pro každý sbor, než je uvědomění si vzájemné odpovědnosti členů. Každý člen ve sboru si musí uvědomit, že spasení vlastní duše je závislé na jeho osobní námaze. Bez námahy nemůže být zachráněna žádná duše, kazatel nikoho nemůže spasit. Může být jen prostředníkem světla mezi Bohem a lidem, ale pak již záleží jen na členu, použije-li světlo pro sebe a pro jiné. Lidé by si měli uvědomovat, že osobní odpovědnost spočívá na nich nejenom pro spasení svých duší, nýbrž aby se nejvážnějším způsobem věnovali spáse těch, kteří zůstávají v temnotě. Místo spoléhání se na bratra a sestru White, kteří by jim měli pomoci z temnoty, měli by se co nejvážněji zabývat pomáháním samým sobě. Jestliže by začali vyhledávat ty, kdož jsou v nuznějším stavu než oni sami, a snažili by se jim pomoci ke světlu, pomohli by zároveň i sobě dříve, než kterýmkoli jiným způsobem. Jestliže se lidé opírají jen o bratra a sestru White, Bůh je mezi vámi poníží a odstraní je od vás. Musíte vzhlížet jen k Bohu a Jemu důvěřovat. Opírejte se o Něj a On vás neopustí. Nedá vám zahynout. Slovo Boží je vzácné: „Ptejte se na Písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti.“ Jan 5,39. Toto jsou slova Kristova. Slova Boží inspirace, pečlivě a zbožně studované a uposlechnuté vás dokonale uschopní pro vaši dobrou práci. Kazatelé i lid musí vzhlížet k Pánu.

Žijeme ve zlé době. Nebezpečí posledních dnů se kolem nás množí „a že rozmnožena bude nepravost, ustydne láska mnohých.“ Enoch chodil s Bohem po 300 let. Nynější krátkost času je naléhavou pohnutkou k hledání pravdy. Je snad nutné, aby hrůzy dne ^{2T 122} Božího byly důvodem pro to, abychom konali správně? Před námi je Enochův vzor. Stovky roků chodil s Bohem ve zkažené době. Všude kolem něj byla mravní porušenost, a přece posiloval své srdce oddaností a láskou k Bohu. Jeho hovor se stále týkal nebeských věcí. Vychovával svou mysl, aby se ubírala touto cestou a aby nesla pečeť božskosti. Jeho tvář byla ozářena světlostí, která byla odleskem tváře Kristovy. Enoch měl stejná pokušení jaká máme my. Lidé, se kterými se stýkal, nebyli více nakloněni spravedlnosti nežli lidé kolem nás. Ovzduší, které vdechoval bylo poskvrněno hříchem a mravní zkažeností stejně, jako je naše. Přesto žil svatým životem. Nebyl poskvrněn převažujícími hříchy své doby, ve které žil. Tak můžeme zůstat čistí a neposkvrnění i my. Enoch byl představitelem svatých, kteří žijí uprostřed nebezpečí a zkaženosti posledních dnů. Jeho věrná poslušnost jej přenesla, tak jako budou z tohoto hříchem poskvrněného světa přeneseni všichni věrní.

Boží lid by měl usilovat a postupovat k vítězství. Armády duchovního Izraele vede někdo větší, než byl Jozue. S námi je Původce našeho spasení, který nám zanechal povzbudivý odkaz: „A aj, já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa.“ Mat.28,20. „Doufejte, já jsem přemohl svět.“ Jan.16,33. On nás povede k bezpečnému vítězství. Co Bůh slíbil, může kdykoli splnit. A dílo, které svěřuje svému lidu, umožní také dokonat. Jestliže žijeme životem dokonalé poslušnosti, Jeho sliby dojdou u nás splnění.

Bůh chce, aby Jeho lid zářil jako světlo světa. Svítit nemají jen kazatelé, ale každý učedník Kristův. Jejich rozmluvy by měly být ^{2T 123} zaměřeny jen na nebeské věci. A zatímco budou stále spojeni s Bohem, budou si přát spojení i se svými bližními, aby vyjádřili svými slovy a skutky velikou lásku k Bohu, která obživuje jejich srdce. Tímto způsobem se stanou světly světa, a světlo přinášené skrze ně jim nemůže být odebráno. Temnotou budou jenom pro ty, kteří v tom světle nechtějí kráčet, ale stále jasněji budou zářit na stezku těm, kdož věrně kráčejí v tomto světle.

Duch, moudrost a dobrota Boží, zjevena v Jeho slově, musí být příkladem pro učedníky Kristovy k odsouzení světu. Bůh vyžaduje od svého lidu souhlas s Jeho milostí a zjevenou pravdou. Všechny Jeho pravé požadavky musí být plně respektovány. Zodpovědné osoby musí kráčet ve světle, které je posvěcuje. Jestli takto nebudou činit, jejich světlo se stane temnotou a tato temnota bude úměrná velikosti obdrženého světla! Mocné světlo osvěcovalo lid Boží, mnozí ho však nenásledovali, a proto jsou duchovně velmi slabí.

Příčina, pro kterou lid Boží nyní hyne, netkví v nedostatku poznání. Nebudou odsouzeni proto, že neznali cestu, pravdu a život, ale proto, že zanedbali pravdu, kterou pochopili, a zamítli světlo, které osvítilo jejich duši. Ti, kteří nikdy neměli světlo, jež by zamítli, nebudou odsouzeni. Co více mohlo být učiněno pro Boží vinici, než co bylo učiněno? Světlo, drahocenné světlo, září nad Božím lidem; ale nezachrání jej, nebude-li souhlasit s tím, aby jím byl zachráněn, nebude-li cele podle něho žít a když je nebude přinášet těm, kteří jsou v temnotě. Bůh vyzývá svůj lid k práci. Je nutná individuální práce vyznávání a odpuštění hříchů a návrat k Pánu. Nikdo nemůže vykonat tuto práci za druhého. Náboženské poznání se nahromadilo. Úměrně s přibývající známostí se zvětšuje i odpovědnost. ^{2T 124} Veliké světlo zářilo na církev, ale ona je jím odsouzena, poněvadž odmítla v něm chodit. Kdyby byli slepí, byli by bez hříchu, ale oni viděli světlo a slyšeli pravdu a přesto nejsou moudří a svatí. Mnozí po léta neučinili žádného pokroku v známosti pravdy a růstu k svatosti. Jsou duchovními trpaslíky. Místo, aby šli vpřed k dokonalosti, jdou zpět do temnoty a egyptských okovů. Jejich mysli nejsou obráceny k posvěcení a opravdové svatosti.

Probudí se duchovní Izrael? Budou chtít všichni ti, kdož vyznávají pravdu, snažit se zanechat každé zlo a každý tajný hřích, a pokořit své duše před Pánem? Budou s opravdovou pokorou zkoumat každý svůj čin a uvědomovat si, že oko Boží čte v jejich srdci a že ví o každé skryté věci? Nechť vaše práce pro Pána je dokonalá, neboť posvěcení Boží bude úplné. Pán žádá, abychom se zřekli všeho, co máme a co jsme. Kazatelé i lid se musí obrátit. Potřebují přeměnu mysli, bez které není duchovní síly v životě, nýbrž jen smrt. Boží lid užívá veliké výsady. Bylo mu dáno veliké světlo, skrze které by mohl být hoden vysokého povolání v Kristu Ježíši. A přesto není takový, jaký by jej Bůh chtěl mít.