Drazí bratři a sestry: Záměrem Božím je, aby světlo církve se zvětšovalo a stávalo se stále jasnějším a jasnějším, až do plného dne. Božímu lidu bylo uděleno vzácné zaslíbení pod podmínkou úplné poslušnosti. Jestliže budeme poslušní Pánu jako Jozue a Kálef, zvětší On mezi námi svou moc, hříšníci by byli obrácení a ti, co ^{2T 125} setrvávají v hříchu, by byli vaším vlivem navráceni. Dokonce i nepřátelé vaší víry, ačkoli jsou v mocné opozici a mluví proti pravdě, by museli přiznat, že Bůh je s vámi.

Mnozí, kteří vyznávají pravdu, se tak připodobnili světu, že nelze rozpoznat jejich pravý charakter a že je těžké rozlišit mezi tím, kdo Bohu slouží a kdo Jemu neslouží. Bůh chce pro svůj lid vykonat veliké věci, jestliže se oddělí od světa. Jestliže se poddá Jeho vedení, On jej oslaví před celým světem. Pravý Svědek říká: „Znám skutky tvé.“ Andělé Boží, jež pečují o ty, kteří mají být dědici spásy, jsou obeznámeni se vším a znají pravou míru víry, jakou každý jednotlivec vlastní. Nevěra, pýcha, láska ke světu a rozmařilost, jaká existovala v srdcích bratří a sester, zarmoutily svaté anděly. Oni viděli drzé, veliké hříchy u mnoha následovníků Kristových, a poněvadž Bůh byl zneuctěn jejich nestálým a nesprávným životem, byli nuceni plakat. A přesto všichni tito, kdož chybují, jsou příčinou slabosti církve a poskvrňují svatou víru, si toto neuvědomují, nýbrž se jim zdá, že vzkvétají v Pánu.

Mnozí věří, že se nalézají na správném základě a že mají pravdu. Utěšují se svou čistotou, vychloubají se mocnými argumenty na důkaz svého správného postavení. Takoví se počítali mezi vybraný národ Boží, ačkoli Boží přítomnost, ani sílu, která by je zachovala od pokušení a pošetilostí, ještě nepociťují. Tvrdí, že Boha znají, ale svými skutky Jej zapírají. Jak veliká je jejich temnota! ^{2T 126} Láska ke světu s mnoha klamy u jedněch a svůdnost bohatství u druhých zahlušila lid a on zůstal neplodný.

Bylo mi zjeveno, že církev v --- přijala ducha tohoto světa a stala se vlažnou až do stavu znepokojení. Bude-li vyvinuto úsilí, aby věci v církvi byly napraveny a lidé přivedeni do správného duševního stavu, sestoupí mezi ně Bůh a shromáždění bude ovlivněno Božím působením, jež vyvine úsilí prodrat se temnotou ke světlu. Mnozí ale nejsou dost vytrvalí ve svých snahách a neuvědomují si posvěcující vliv pravdy na jejich srdce a život. Péče o tento svět zaplňuje jejich mysl do té míry, že zanedbávají zpytování sebe samých a modlitbu v komůrce. Odkládají brnění a satan má k nim volný přístup. Otupuje jejich citlivost, takže nepředvídají jeho zlé záměry.

Někteří nejeví přání poznat svůj pravý stav a tak uniknout ze satanových spárů. Jsou nemocní a umírají. Příležitostně se ohřívají u ohně jiných. Přesto jsou tak mraziví svou hrdostí, pýchou, formálností a vlivem světa, že nevidí žádnou potřebu pomoci.

Jsou mnozí, kteří mají nedostatek duchovnosti a Kristova milosrdenství. Pocit slavnostní odpovědnosti by měl neustále na nich spočívat, aby viděli vážnost doby a zhoubný vliv okolo nás. Jejich jedinou nadějí, aby se stali účastníky Božské přirozenosti, je uniknout zkaženosti, která zachvátila svět. Tito bratři potřebují hlubokou a dokonalou zkušenost ve věcech Božích; a tu mohou dosáhnout jedině vážným úsilím ze své strany. Jejich postavení vyžaduje obrovskou píli a neúnavnou bdělost, aby nebyli nalezeni spící na svém místě. Satan a jeho andělé nespí.

Kristovi následovníci by měli být nástrojem spravedlnosti, pracovníky, živými kameny vyzařujícími světlo, aby mohli poutat přítomnost nebeských andělů. Mají být zprostředkovateli ducha ^{2T 127} pravdy a spravedlnosti. Mnozí se dostali tak daleko pod vliv tohoto světa, že žijí podobně jako svět. Mají své záliby, své chutě a nedovedou rozeznat ryzost charakterů. Jejich chování není ovládáno čistými křesťanskými zásadami, a proto myslí jenom na sebe, na své potěšení a radost a neohlížejí se na druhé. Nejsou posvěceni pravdou, a tudíž si neuvědomují výsadu Kristových následovníků nad světem. Ti, kdož jsou nejvíce milováni Bohem, jsou ti, kdož vlastní nejméně sebedůvěry a jsou ozdobeni pokorou a tichým duchem; jejichž životy jsou čisté a nesobecké a jejichž srdce touží po bohaté plnosti Kristova ducha, po poslušnosti, spravedlnosti, čistotě a pravé svatosti.

Kdyby všichni byli poddáni Bohu, vyzařovalo by z nich vzácné světlo a mělo by přímý vliv na ty, se kterými se stýkají. Všechna práce, kterou je třeba v tomto směru vykonat, je před nimi. Někteří jsou daleko od Boha, vrtkaví, nestálí jako voda a nemají žádnou představu o oběti. Když žádají nějaký zvláštní požitek nebo potěšení nebo nějakou součást oděvu, neuvažují, zda se mohou či nemohou bez této věci obejít, nebo si odepřít potěšení jako dobrovolnou oběť Bohu. Kolik jich uvažovalo o tom, že se od nich žádá nějaká oběť. Ona může mít menší hodnotu než dar bohatce, který vlastní tisíce, ale i tak to bude vzácný dar sebezapření před Bohem. Bylo by to jako vonné a sladké kadidlo před Božím oltářem.

Mládež není oprávněna zacházet libovolně s finančními prostředky, jak se jí líbí, bez ohledu na vůli Boží. Měli by říci jako David: „Pánu Bohu svému nepřinesu jako dar žádnou lacinou zápalnou oběť.“ Mládež utrácí veliké množství peněz na rozmnožování svých vlastních fotografií. Mohly by se sečíst sumy peněz, které byly věnovány na tyto účely? Byla by to značná částka. A to je pouze ^{2T 128} jedna cesta z mnoha možností, jak utrácet prostředky ke svému vlastnímu potěšení, ze kterého nepramení žádný zisk. Tímto výdajem nejsou ani oděni ani nakrmeni, vdovám a sirotkům není pomoženo, hladoví nejsou nasyceni, nazí nejsou přioděni.

Zatímco marnotratně utráceli peníze pro vlastní potěšení, skrblili na darech pro Pána. Kolik z vydělaných peněz mladých lidí se dostává do pokladnice Páně na pomoc dílu a zachraňování duší? Každý týden dávají příspěvek a myslí si, že učinili mnoho. Nemohou pochopit, že jsou natolik Božími šafáři nad málem, jako jsou bohatí nad svými rozsáhlými statky. Bůh byl oloupen, jejich žádostem bylo vyhověno, jejich chuti byly ukojeny, aniž by pomysleli, že Pán pečlivě prozkoumal, k jakému účelu užili svého jmění. Když takto bez váhání ukájejí své potřeby a odepírají Bohu oběti, které Mu dluží, Bůh již nikdy nepřijme jejich malý dárek, tak jako nepřijal oběť Ananiáše a Zafiry, kteří měli v úmyslu Jej svou obětí okrást.

Vaše mládež je spojena se světem. Jen málo jich bojuje s vnitřním nepřítelem. Málo jich touží poznat a upřímně plnit vůli Boží. A také málo jich hladoví a žízní po spravedlnosti a málo jich ví cokoli o Božím Duchu, který napravuje a potěšuje duše. Kde jsou kazatelé a kde jsou takoví, kteří se obětují a sebezapírají? Kde jsou nositelé kříže? Vlastní já a sobectví pohltilo ušlechtilé zásady. Věci věčné hodnoty nemají v jejich myslích žádný zvláštní význam. Bůh vyzývá každého jednotlivce, aby se mu plně odevzdal. „Nemůžete ^{2T 129} Bohu sloužiti a mamoně.“ Luk.16,13. Nemůžete sloužit sobě a zároveň být služebníky Kristovými. Musíte zemřít sobě, své lásce k radovánkám a naučit se tázat: Bude Bůh potěšen věcmi, na něž míním vynaložit tyto finanční prostředky? Oslavím Jej tím?

Je nám přikázáno, že všechno máme činit k Boží slávě, ať jíme, pijeme anebo cokoliv děláme. Kolik jich jednalo raději vědomě ze zásady než z popudu, bez uvážení, kolik se jich řídilo doslovně tímto příkazem? Kolik z mladých učedníků v --- se rozhodlo cele důvěřovat Bohu, mít Jej za svůj díl, a opravdově usilovat o poznání a činění vůle Boží? Mnozí jsou Kristovými služebníky jen podle jména, nejsou však jimi ve skutečnosti. Kde vládnou náboženské zásady, nebezpečí velkých omylů je malé, protože sobectví, které vždy oslepuje a svádí, je podřízeno těmto zásadám. Upřímná touha činit jiným dobro tak převládá, že vlastní já je zapomenuto. Mít pevné náboženské zásady je nedocenitelným pokladem. Je to nejčistější, nejvyšší a nejvznešenější vliv, jaký mohou smrtelníci mít. Takoví mají kotvu. Každý čin je dobře zvážen, aby jeho účinek nepoškozoval jiného a neodváděl od Krista. Taková mysl se ustavičně ptá: „Pane, jak ti mohu nejlépe sloužit a oslavit Tvé jméno na zemi? Jak mám usměrnit svůj život, aby na zemi bylo chváleno Tvé jméno, a jak mám vést jiné k rozhodnutí milovat Tě, sloužit Ti a ctít Tě? Dej, abych vždy toužil a rozhodoval se jen pro činění Tvé vůle. Ať jsou slova a příklad mého Vykupitele světlem a posilou mému srdci. Dokud Jej budu následovat a důvěřovat Mu, nenechá mě zahynout. On bude korunou mé radosti.“

Když moudrost Boží zaměníme za moudrost člověka, jsme svedeni bláznovstvím lidské moudrosti. V tom spočívá velké nebezpečí mnohých v ---. Nemají vlastní zkušenost. Nezvykli si ve vlastním zájmu s modlitbou a bez předsudků uvažovat o nových otázkách ^{2T 130} a záležitostech, které mohou kdykoliv povstat. Čekají na úsudek jiných. Když jiní nesouhlasí, potom je to stačí přesvědčit, že zkoumaná záležitost je bezvýznamná, ať se již jedná o cokoliv. I když je takových lidí mnoho, nijak to nezmění skutečnost, že jsou nezkušení a rozumově zesláblí dlouhodobým povolováním nepříteli; a takoví budou vždy důvěřiví jako děti, půjdou ve světle jiných, žijíce ze zkušenosti jiných, budou cítit jako jiní, cítit a jednat jak jednají jiní. Chovají se tak, jakoby neměli žádnou individualitu. Jejich osobnost je pohlcena v jiných; jsou jen stíny těch, o kterých si myslí, že žijí správně. Když si neuvědomí nestálost svého charakteru a nebudou usilovat o nápravu, všichni přijdou o věčný život. Nebudou schopni čelit nebezpečím posledních dnů. Nebudou mít žádné síly, aby odolali ďáblu, protože ani nebudou vědět, že to je on. Někdo jiný musí stát po jejich boku, aby je poučoval, zda se k nim blíží nepřítel nebo přítel. Nežijí duchovně, proto nerozeznávají duchovní věci. Nejsou moudrými v těch věcech, které se týkají Božího království. Ani mladí, ani staří nemají výmluvu, když důvěřují, že za ně někdo jiný může mít nějakou zkušenost. Anděl řekl: „Zlořečený ten muž, kterýž doufá v člověka, a kterýž klade tělo za rámě své.“ Jer.17,5. V křesťanských zkušenostech a zápasech je potřebné ušlechtilé spoléhání na sama sebe.

Mužové, ženy a mládeži, Bůh žádá, abyste vlastnili mravní odvahu, rozhodnost předsevzetí, odvahu, vytrvalost a mysl, která nebude hájit mínění jiných, ale která ve vlastním zájmu bádá dříve, než něco přijme anebo zavrhne, která zkoumá a zvažuje důkazy a v modlitbě je předkládá Pánu. „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádej ji od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, i budeť dána jemu.“ Nyní podmínka: „Žádej pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám ^{2T 131} mořským, kteréž vítr sem i tam žene a jimi zmítá. Nedomnívej se zajisté člověk ten, aby co vzíti měl ode Pána.“ Jak.1,5-7. Tato prosba o moudrost nemá být jen nějakou bezúčelnou modlitbou, upadající v zapomenutí, jakmile prosba byla vyslána. Je to modlitba, která vyjadřuje silnou a opravdovou touhu srdce, prýštící z vědomí nedostatku moudrosti, potřebné k rozpoznávání Boží vůle.

Když po modlitbě nepřichází ihned odpověď, neochabujte v čekání a vytrvalosti. Nepovolujte. Držte se zaslíbení: „Věrný jest ten, kterýž povolal vás, kterýž také i učiní to.“ 1.Tes.5,24. Jako ona neodbytná vdova se dožadujte svého a buďte vytrvalí ve svém úmyslu. Jde vám o něco důležitého? Zajisté. Potom nepovolujte, protože vaše víra může být zkoušena, když vám v prosbě jde o něco skutečně hodnotného, pak to stojí za rozhodné a opravdové úsilí. Máte zaslíbení: bděte a modlete se. Buďte vytrvalí a vaše modlitba bude vyslyšena; není-liž to Bůh, který to zaslíbil? Když vás dosažení něčeho bude stát určitou námahu, po obdržení si toho budete tím více cenit. Jasně čtete, že když pochybujete, nemůžete očekávat, že od Pána něco obdržíte. Tu je dané napomenutí, abychom neochabovali, ale pevně se drželi zaslíbení. Když prosíte, Pán vám dá ochotně a bez výčitky.

Právě v tom se mnozí mýlí. Ustupují od svého úmyslu a jejich víra hyne. Zde je příčina, proč nic neobdrží od Pána, který je naším zdrojem síly. Nikdo nemusí chodit ve tmě a klopýtat jako slepý, protože Pán připravil světlo pro lidi, když ho budou chtít přijmout tak, jak jim ho On nabízí, a ne po svém. On žádá od všech svědomité splnění každodenních povinností. Zvláště se to vyžaduje od všech, kteří jsou zapojeni ve slavnostním a důležitém díle vydavatelském; jak od těch, na nichž spočívají větší odpovědnosti za dílo, tak od těch, kteří mají ty nejméně odpovědné úkoly. Toto mohou docílit jen ^{2T 132} vzhlížením k Bohu a prosbou o schopnost, která by jim umožnila věrně plnit to, co je správné v očích Božích, konajíce všechno tak, jakoby byli ovládáni nesobeckými pohnutkami a jakoby oko Boží bylo viditelné všem, hledící na všechny a zkoumající skutky všech.

Nejrozšířenějším hříchem, který nás odděluje od Boha a vytváří tak mnoho nakažlivého duchovního zmatku, je sobectví. Bez sebezapření nemůžeme přijít k Pánu. Sami z vlastních sil nemůžeme učinit nic; avšak zmocněni Bohem můžeme žít požehnaným životem pro jiné a takto se vyhnout zlu sobectví. Nemusíme jít do pohanských zemí, abychom projevili svou touhu vše odevzdat Bohu v užitečné nesobecké službě. Toto bychom měli konat v rodinném kruhu, ve sboru, mezi těmi, se kterými se stýkáme a s nimiž jsme v zaměstnání. Právě na společných cestách života je náležité místo, kde vlastní já je třeba zapřít a ovládat. Pavel mohl říci: „Na každý den umírám.“ l.Kor.15,31. Právě toto každodenní umírání vlastnímu já v nepatrných záležitostech života činí z nás vítěze. Měli bychom zapomenout na své vlastní já v touze konat dobro jiným. Mnozí trpí naprostým nedostatkem lásky k jiným lidem. Místo věrného plnění svých povinností jdou raději za svými vlastními radovánkami.

Bůh výslovně ukládá všem svým následovníkům povinnost, aby svým vlivem a prostředky působili požehnaně na jiné a usilovali o Jeho moudrost, která je může uschopnit vykonat vše, co je v jejich silách, pro povznesení myšlenek a citů těch, kteří se dostávají pod jejich vliv. V službě jiným možno zažít ono radostné uspokojení, vnitřní klid, který je dostatečnou odměnou. Když nás pohání vysoká a vznešená touha prokazovat jiným dobro, najdeme pravé štěstí ve věrném plnění rozmanitých životních povinností. Toto přinese víc, než jen nějakou pozemskou odplatu; protože každé věrné, nesobecké splnění povinností je zaznamenáno anděly a zůstane jako životní záznam. V nebi nikdo nebude myslet na sebe, ani nebude vyhledávat ^{2T 133} vlastní radovánky, ale všichni z čisté pravé lásky budou vyhledávat štěstí nebeských bytostí, se kterými budou žít. Když se chceme těšit z nebeského obecenství na obnovené zemi, musí nás nebeské zásady ovládat již zde.

Každý skutek našeho života působí na jiné blahodárně anebo škodlivě. Náš vliv směřuje nahoru anebo dolů; působí, usměrňuje a jiní ho více nebo méně napodobují. Když svým příkladem pomáháme jiným v rozvoji dobrých zásad, skýtáme jim pomoc konat dobro. Oni požehnaně působí na jiné a takto stovky a tisíce jsou zasáhnuti našim nepozorovaným vlivem. Když svými skutky posilujeme a podněcujeme temné síly zla ve svých bližních, jsme spolupachateli jejich hříchů, budeme muset vydat počet za to, co dobrého jsme mohli vykonat a nevykonali jsme, protože jsme v Bohu nehledali sílu, vedení a radu.