V případě sestry F bylo třeba vykonat velké dílo. Ti, kteří se za ni na modlitbě sjednotili, sami potřebovali, aby se pro ně něco vykonalo. Kdyby Bůh vyslyšel jejich modlitby, jim samým by to ^{2T 146} bylo ke zkáze. V takových případech utrpení, kdy satan ovládá mysl, mělo by být předtím, než se započne s modlitbou, důkladné sebezkoumání, aby se vypátralo, zda nejde o hříchy, které je třeba litovat, vyznat a zanechat. Nutné je hluboké pokoření duše před Bohem a pevné, pokorné spolehnutí jen na zásluhy Kristovy krve. Půst a modlitba nedocílí ničeho, když je srdce odcizené Bohu nesprávným způsobem jednání. „Není-liž toto půst, kterýž oblibuji: Rozvázati svazky bezbožnosti, roztrhnouti snopky obtěžující, a potřené propustiti svobodné, a tak všelijaké jho abyste roztrhli? Není-liž: Abys lámal lačnému chléb svůj, a chudé vypověděné abys uvedl do domu? Viděl-li bys nahého, abys jej přioděl, a před tělem svým abys se neskrýval.“ „Tehdy volati budeš, a Hospodin vyslyší tě; zavoláš, a řekneť: Teď jsem. Jestliže vyvržeš z prostřed sebe jho, a vztahování prstů, a mluvení nepravosti, a vyleješ-li lačnému duši svou, a ztrápenou duši nasytíš-li: vzejde v temnostech světlo tvé, a mrákota tvá bude jako poledne. Nebo povede tě Hospodin ustavičně, a nasytí i v náramné sucho duši tvou, a kosti tvé tukem naplní. I budeš jako zahrada svlažená, a jako pramen vod, jehož vody nevysychají.“ Iz.58,6-7.9-11.

Pán žádá práci srdce; dobré skutky prýští ze srdce naplněného láskou. Všichni by měli pečlivě a s modlitbou uvažovat o těchto uvedených textech Písma a zkoumat své pohnutky a skutky. Boží zaslíbení nám dané je podmíněno poslušností a splněním všech Božích požadavků. „Volej vším hrdlem,“ říká prorok Izaiáš, „jako trouba povyš hlasu svého, a oznam lidu mému převrácenost jejich, a domu Jákobovu hříchy jejich. Jakkoli každého dne mne hledají, a znáti cesty mé jsou chtiví, jako by byli národ, kterýž spravedlnost činí, a soudu Boha svého neopouští. Dotazují se mne na soudy ^{2T 147} spravedlnosti, blízcí Boha býti chtějí, a říkají: Proč se postíváme, poněvadž nepatříš? Trápíváme duše své, a nechceš věděti o tom?“ Iz. 58,1-3.

Prorok se obrací k lidu, který projevuje velké vyznavačské úsilí, který je zvyklý modlit se, a těší se z náboženského života; a přece i zde je nedostatek. Lid cítí, že jeho modlitby nejsou vyslyšeny, že jeho horlivé vážné úsilí je v nebi bez odezvy, a lid vážně pátrá, proč mu Hospodin neodpovídá. U Pána však nejde o nějakou nedbalost. Příčina je u lidu. Zatímco projevuje zbožnost, nenese ovoce k Boží slávě; jeho skutky nejsou takové, jaké by měly být. Ve svém životě zanedbává určité jasné povinnosti. Pokud tu nenastane změna, Bůh pro svoji slávu nemůže vyslyšet jejich modlitby. V případě přímluvné modlitby za sestru F šlo o zmatek pocitů. Někteří byli fanatičtí a jednali bezmyšlenkovitě. Horlivost zde byla, ne však rozumná. Někteří očekávali velké věci, které se měly v tomto případě dít, a začali jásat dříve, než bylo získáno vítězství. Velmi se zde projevoval duch Jéhu:„Pojeď se mnou, a viz horlivost mou pro Hospodina.“ 2.Král.10,16. Místo té sebedůvěřivé jistoty měli celý případ předložit Bohu v duchu pokory bez sebedůvěry s potřeným a zkroušeným srdcem.

Bylo mi ukázáno, že v případě nemoci tam, kde je jasné, že za nemocného můžeme prosit, měli by věřící celý případ odevzdat Pánu v klidné víře a ne v bouři vzrušení. On sám je obeznámen s minulostí každého člověka a zná i jeho budoucí život. Ten, který zná srdce všech lidí, ví, zda ta osoba v případě uzdravení oslaví Jeho jméno nebo je zneuctí vzpourou a odpadnutím. Nám zůstává jen prosit Boha, aby nemocného uzdravil, když je to ve shodě s Jeho vůlí, a věřit při tom, že On slyší naše důvody, které uvádíme i ^{2T 148} vroucí modlitby. Když Bůh vidí, že Jej to velmi uctí, vyslyší naše modlitby. Avšak vyžadovat uzdravení bez podřízení se Jeho vůli, není správné.

Co Bůh zaslibuje, to je mocen kdykoliv splnit, a práci, kterou ukládá svému lidu, může skrze něho provést. Když věřící budou žít podle každého Jeho slova, potom každé slovo a zaslíbení se na nich splní. Když však nejsou cele poslušní, velká a vzácná zaslíbení jim nepatří a nemohou být splněna.

Vše, co můžeme s modlitbou pro nemocné vykonat, vyjádří jen vroucí prosba k Bohu za ně a naprosté důvěřivé vložení všeho do Jeho rukou. Když skrýváme nepravost ve svém srdci, Pán nás nevyslyší. On může naložit se svým vlastnictvím jak sám chce. On se oslaví v působení těch a skrze ty, kteří Ho cele následují, a bude známo, že je to Hospodin a že jejich skutky jsou učiněné v Bohu. Kristus řekl: „A bude-li mi kdo sloužiti, poctí ho Otec.“ Jan 12,26. Když přicházíme k Němu, měli bychom prosit, abychom mohli plnit Jeho vůli a aby naše zájmy se ztrácely v Jeho zájmech. Vděčně bychom měli uznat a přijmout Jeho vůli a nežádat, aby ji přizpůsobil naší. Je pro nás lepší, že Bůh vždy neodpovídá na naše modlitby kdy a jak chceme my. On nám učiní víc a lépe, než dosáhnou naše přání, protože naše moudrost je bláznivá.

My jsme se vážně modlívali u lůžek mužů, žen a dětí a viděli jsme, že nám byli navráceni ze smrti k životu, jako odpověď na naše vážné modlitby. Věřili jsme, že v podobných modlitbách musíme být rozhodní a že nemůžeme prosit o nic méně než o život. Neodvážili jsme se vyjádřit: „Jestliže to oslaví tebe, Bože“, z obavy, aby v tom nebyl určitý náznak pochybnosti. Úzkostlivě jsme sledovali ty, ^{2T 149} kteří nám byli ze smrti navráceni. Byli jsme svědky toho, že někteří, zvláště mladí, z těch, kteří byli uzdraveni, zapomněli na Boha, žili zhýralým životem, působíce zármutek a úzkost rodičům a přátelům a hanbu těm, kteří se v bázni Boží za ně modlili. Nežili ke cti a slávě Boží, ale svým nečestným životem Boha jen uráželi.

Už více nechceme Pánu určovat způsob, nebo se snažit naklonit Jej ke splnění našich přání. Když Jej život nemocných může oslavit, prosíme, aby mohli žít; přesto, ne jak my chceme, ale jak chce On. Naše víra může být právě tak pevná a ještě spolehlivější, když své přání svěříme vševědoucímu Bohu a bez horečnaté úzkostlivosti, v naprosté důvěře Mu vše svěříme. Máme zaslíbení. Víme, že nás slyší, jedině když prosíme podle Jeho vůle. Naše prosby nesmějí mít formu příkazu, ale přímluvy, aby On učinil, oč Jej prosíme. Když je sbor jednotný, bude mít sílu a moc; když však část jde se světem a mnozí se oddali žádostem, které Bůh nenávidí, potom může pro ně vykonat jen málo. Nevěra a hřích je odlučuje od Boha. Jsme tak slabí, že nemůžeme přinášet mnoho duchovního užitku, aby nás neunášela sláva a abychom nezačali připisovat známky Božího požehnání naší dobrotě a spravedlnosti, zatímco vše je jen projevem velkého milosrdenství a velké dobrotivosti našeho soucitného nebeského Otce, a ne důsledek toho, že v nás bylo nalezeno něco dobrého.

Vždy bychom měli rozšiřovat takový vliv, který by posvěcoval všechny kolem nás. Tento posvěcující vliv, byl v místě --- velmi nedostatečný. Mnozí měli světské zájmy a přijímali jeho ducha i vliv. Jejich přátelství je odloučilo od Boha. Ježíš je daleko předešel. Oni nemohou již slyšet Jeho rady a varování a řídí se svou vlastní moudrostí a úsudkem. Jdou cestou, která se jim zdá dle jejich úsudku správná, ale která je nakonec cestou bláznovství. Bůh nedovolí, ^{2T 150} aby se Jeho dílo směšovalo se světskou politikou. Chytráci a vypočítaví lidé tohoto světa nemohou zastávat vedoucí postavení v tomto nejsvětějším díle. Oni se musí buď změnit, anebo jít cestou, která odpovídá jejich náklonnostem, ale která nemá žádnou spojitost s věčností. Bůh nikdy nevstoupí do společenství s těmi, kteří milují svět. Kristus dává každému jen jednu volbu: Chceš mne, anebo svět? Chceš trpět výčitky a hanbu, být zvláštní a horlivě oddán dobré práci a takto získat mé jméno, i kdybys měl být světem nenáviděn, nebo si chceš zvolit úctu, uznání, potlesk a požitky světa, které ti nabízí, a nebudeš mít žádnou účast se mnou? „Nemůžete Bohu sloužit a mamoně.“ Luk.16,13.