Bratru F leželo dílo Boží na srdci a velmi hluboce to také prožíval. Vzal na sebe mnoho povinností, které si neměl brát. Jeho zdraví tím trpělo. Jeho pohled na různé věci byl někdy příliš přísný, a protože byl příliš horlivý a úzkostlivý, neviděl věci v takovém světle, jak by měl. A tím, že se jejich plnění zpomalovalo, cítil se zdrcen. Celé jeho nebezpečí spočívalo v tom, že jeho pohled na tyto věci byl při jejich prosazování příliš přísný.

Sestra F chce být křesťankou, ale nevypěstovala si vlastnost mlčenlivosti a zdvořilosti. Má vznětlivý charakter, je prudká a sebejistá. Ukazuje drsnou stránku svého charakteru, a zdá se, že nedělá pokroky v jeho zušlechťování. Ve svém konání se řídila svými vlastními pocity, a jednala tak, jak to cítila. Její pocity byly velmi silné a vzrušené. Má své silné a slabé stránky charakteru a dovolila takto, že tyto se rozvinuly po většině na škodu jejího duchovního růstu a ke škodě sboru. Příliš mnoho mluvila, mluvila nemoudře, podle svých pocitů. Toto její jednání mělo silný vliv na jejího manžela a přiváděla ho do stavu, že jednal také tak pod vlivem těchto ^{2T 51} podrážděných citů. Kdyby však vyčkal a posuzoval věci klidně a s důkladnou rozvahou, bylo by to k prospěchu jak jemu, tak i sboru. Impulzivním a ukvapeným jednáním, nebo na základě silných pocitů nikdy ničeho nedosáhneme.

Sestra F jedná popudlivě, vyhledává nedostatky a má příliš mnoho co říci proti svým bratřím a sestrám. Toto způsobí zmatek v každém sboru. Kdyby dovedla ovládat svou vlastní povahu, bylo by dosaženo velkého vítězství. Kdyby hledala nebeskou okrasu, tichého a poníženého ducha, vlastnosti, které Bůh, Stvořitel nebe a země vysoce hodnotí, pak by byla opravdovou pomocí pro sbor. Kdyby v sobě měla ducha Kristova a stala se pokojnou, její duše by vzkvétala a ona by byla požehnáním pro církev, ať by se nacházela kdekoliv. Neobrátí-li se a nedojde-li u ní k úplné proměně, nevychová-li se k tomu, aby byla zpozdilá k mluvení a k hněvu, a nebude-li pěstovat pravou křesťanskou zdvořilost, její vliv se projeví jako škodlivý, a štěstí jiných, kteří jsou s ní spojeni, utrpí. Dává najevo nezávislost, což je jí na škodu a odcizuje jí přátele. Tato nezávislost jí způsobila mnoho nepříjemností a ranila její nejlepší přátele.

Kdyby ti, kteří měli finanční prostředky, byli zdrženliví v těsné spolupráci s jejím manželem a přitom mu neposkytovali v obchodních stycích větší přednosti než lidé ze světa, nebyla by cítila nespokojenost a byla by o tom nemluvila a mimoto nevzbudila by pocity nespokojenosti tam, kde dříve žádné neexistovaly. Tento svět je plný sobectví. Mnozí z těch, kteří vyznávají pravdu, jí nejsou posvěceni a jejich srdce nejsou ochotná učinit ani nejnepatrnější změnu v cenách výrobků, když jednají s chudým bratrem; spíše by něco takového poskytli zámožnému člověku ze světa. Takoví věřící nemilují své bližní jako sebe samé. Bohu by bylo milejší, kdyby zde bylo méně sobectví a více nezištné dobročinnosti.

Poněvadž sestra F projevovala sobeckého ducha ve svém jednání, dopustila se většího hříchu tím, že cítila a mluvila, pokud ^{2T 52} jde o tu záležitost tak, jak to činila. Tím, že očekávala příliš hodně v této věci, chybovala. Její jazyk byl skutečně vzpurný úd, svět nepravosti, rozněcovaný pekelným ohněm, nezkrocený a nezkrotitelný. Sestra F měla mstivého ducha a svým chováním dávala najevo, že je uražena. To všechno bylo špatné. Chovala v sobě hořké pocity, jež jsou cizí duchu Kristovu. Hněv, rozmrzelost a všechny druhy nepěkných povahových rysů se tolerují tím, že se mluví proti těm, kteří se nám nelíbí, a že se vypravuje o přestoupeních, chybách a hříších bližních. Žádostivá přání jsou omlouvána.

Sestro F, jestliže se rmoutíš proto, že tvoji bližní nebo přátelé konají zlo ke své vlastní škodě, a jestliže jsou přistiženi při chybách, řiď se biblickým pravidlem: „Jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým.“ Mat.18,15. Když jdeš k tomu, o němž se domníváš, že chybuje, dbej na to, abys mluvila v mírném a pokorném duchu, neboť hněv muže nepůsobí Boží spravedlnost. Chybující nemůže být napraven žádným jiným způsobem než v duchu mírnosti, dobroty a něžné lásky. Buď opatrná ve svém způsobu jednání. Vyhni se všemu, v pohledu nebo v pohybech, ve slovech nebo v tónu řeči, co zavání pýchou nebo soběstačností. Chraň se slov nebo pohledů, které by tě vynášely nebo uváděly tvou dobrotu a spravedlnost do kontrastu s jejich slabostmi. Varuj se i sebenepatrnější stopy pocitu pohrdání, hrdosti nebo přezírání. Pečlivě se vyhni každému projevu hněvu; i když použiješ prostého způsobu řeči, nedovol, aby v ní byla nějaká výčitka, nějaké žertovné obvinění nebo nějaké známky vřelosti, nýbrž opravdová láska. A především, aby v ní nebyl ani stín nenávisti nebo zlé vůle, hořkosti nebo kyselosti výrazu. Nic jiného než dobrota a dobrotivost nemá proudit z milujícího srdce. A přece všechno toto vzácné ovoce ti nemusí bránit mluvit nejvážnějším slavnostním způsobem, jako kdyby andělé upírali svůj zrak na vás a vy byste jednali s ohledem na nadcházející soud. Měj na mysli, ^{2T 53} že úspěch pokárání závisí ve značné míře na duchu, v němž je podáno. Nezanedbávej vážnou modlitbu, abys mohla vlastnit pokorného ducha a aby andělé Boží mohli jít před tebou pracovat na srdcích, jimž se snažíš přiblížit, a aby je tak obměkčili nebeskými dojmy, aby tvé úsilí mělo úspěch. Jestliže se docílí něčeho dobrého, nepřipisuj to sobě. Bůh sám má být oslaven. Bůh sám to vše učinil.

Omlouvala jsi sebe, že jsi špatně mluvila o svém bratru nebo o své sestře nebo o bližním před jinými dříve, než jsi šla za nimi a podnikla kroky, jež Bůh jednoznačně nařídil. Říkáš: „Vždyť já jsem o tom nikomu neříkala, dokud jsem nebyla tak obtížena, že jsem se nemohla udržet.“ Co tě tížilo? Nebylo to pouhé zanedbání tvé vlastní povinnosti toho, co řekl Pán? Měla jsi na sobě vinu hříchu, protože jsi nešla a neřekla tomu, který se provinil, jeho chybu mezi sebou a jím samým. Když jsi toto neučinila, když jsi neuposlechla Boha, co můžeš být jiného než obtížena, ledaže by tvé srdce bylo zatvrzelé, zatímco jsi pošlapávala příkaz Boží a ve svém srdci jsi nenáviděla svého bratra nebo bližního? A jaký způsob jsi nalezla, aby ses zbavila břemena? Bůh tě kárá za hřích opomenutí toho, že jsi neřekla svému bratrovi jeho chybu, a ty se omlouváš a uklidňuješ sebe tím hříchem, že vyprávíš o chybách svého bratra jiné osobě! Je toto správný způsob, jak získat klid, za cenu spáchaného hříchu?

Všechny tvé snahy zachránit chybující mohou být neúspěšné. Oni ti mohou oplatit zlým za dobré. Spíše se mohou rozhněvat než být usvědčeni. Co když neuposlechnou tvých dobře míněných slov a budou pokračovat ve špatné cestě, kterou nastoupili? To se bude často stávat. Někdy i nejmírnější a nejněžnější pokárání nebude mít dobrý účinek. V tomto případě požehnání, jež jsi chtěla, aby přijal ten druhý tím, že by šel cestou spravedlnosti, zanechal zlého a naučil se činit dobré, se vrátí do tvého vlastního nitra. Jestliže bloudící ^{2T 54} setrvávají v hříchu, jednej s nimi laskavě a přenechej je svému nebeskému Otci. Ulehčila jsi své duši, jejich hřích nespočívá již na tobě - nejsi nyní spoluúčastnicí jejich hříchu. A jestliže zahynou, jejich krev bude na jejich vlastních hlavách.

Drahá přítelkyně, v tobě musí dojít k úplné přeměně, jinak budeš zvážena na váze a nalezena lehkou. Sbor v ---, zvláště ženy, které rády mluví, mají si zapamatovat toto naučení: „Zdá-li se pak komu z vás, že jest nábožný, a v uzdu nepojímá jazyka svého, ale svodí srdce své, takového marné jest náboženství.“ Jak.1,26. Mnozí budou zváženi na váze a nalezeni lehkými v tomto tak důležitém bodu. Kde jsou křesťané, kteří se řídí tímto pravidlem? Kdo se staví na Boží stranu proti pomlouvači? Kdo se chce líbit Bohu a položit stráž, ustavičnou stráž, před svá ústa a ostříhat dveře svých rtů? Nemluv špatně o žádném člověku. Neposlouchej o žádném nic špatného. Nebudou-li posluchači, nebudou ani ti, kteří by mluvili o špatných věcech. Když kdokoliv pomlouvá někoho ve tvé přítomnosti, přeruš jej. Odmítni mu naslouchat, i kdyby jeho způsob mluvení byl jakkoli jemný a způsob řeči jakkoli mírný. Může předstírat oddanost, a přece může dělat maskované narážky a zasadit charakteru člověka bodnou ránu.

Rozhodně odmítni naslouchat, i když ten, kdo našeptává, si stěžuje, že je obtížen, dokud to neřekne. Skutečně obtížen! Kletým tajemstvím, které rozlučuje opravdové přátele. Jděte, vy obtížení, a osvoboďte se od svého břemene způsobem, který určuje Bůh. Nejdříve jdi a řekni svém bratru jeho chybu mezi sebou a jím samým. Když toto nepomůže, pak přiber k sobě jednoho nebo dva svědky a řekni mu to v jejich přítomnosti. Jestliže tato opatření nepomohou, pak to řekni církvi. Žádný nevěřící nemá být seznámen ani s nejmenší podrobností takové záležitosti. Tím, že to řeknete církvi, učinili jste poslední krok, který se má učinit. Nezveřejňujte to nepřátelům naší víry. Ti nemají právo znát problémy církve, jinak budou slabosti a omyly Kristových následovníků vystavovány kritice.

Ti, kteří se připravují na Kristův příchod, mají být střízliví a ^{2T 55} bdít na modlitbě, neboť protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by sežral; jemuž máme odpírat, silní jsouc u víře. „Kdož chce milovati život, a viděti dny dobré, zdržuj jazyk svůj od zlého, a ústa jeho ať nemluví lsti. Uchyl se od zlého, a čiň dobré; hledej pokoje, a stíhej jej. Nebo oči Páně na spravedlivé, a uši jeho ku prosbám jejich…“ 1.Petr.3,10-12.