Drahá sestro I: Včera jsem jistou dobu uvažovala a nyní mám několik myšlenek, které si přeji ti sdělit. Nemohla jsem ihned odpovědět na tvou otázku, týkající se povinnosti cestovat s tvým manželem. Ještě jsem se nedozvěděla výsledek cesty, na které jsi jej doprovázela, tudíž jsem nemohla mluvit s takovým pochopením, jako kdybych byla obeznámena s vlivem, kterým jsi zapůsobila. Nemohu ti dát radu v temnotách. Musím vědět, zda má rada je správná ve světle. Má slova mají sloužit k prospěchu, proto musím být velice obezřetná. Po pečlivé úvaze, kde jsem se snažila uvědomit si všechny věci, které mi byly v tvém případu zjeveny, jsem nyní připravena ti napsat.

Z dopisu, který jsi mi napsala v souvislosti s bratrem J, mám obavy, že máš předsudky a že do jisté míry jsi závistivá. Doufám, že toto není ten případ, ale bojím se toho. Ty a tvůj manžel jste velmi citliví a přirozeně žárliví, a proto je vám zapotřebí, abyste se měli v tomto směru na pozoru. Nedomníváme se, že bratr J vidí věci v jasném světle. Myslíme si, že jeho manželka je daleko od toho, aby ^{2T 566} měla pravdu a má na něj velký vliv. Přesto doufáme, že když všechno půjde u něj s moudrostí, vysvobodí se z léčky satanovy a uvidí věci v jasném světle.

Drahá sestro, jsme rozhodnuti být nezaujatí a nedat se ve svých skutcích a slovech ovlivnit tím, co jsme slyšeli. Nemáme žádné oblíbence, kéž nám Pán dá Božskou moudrost, abychom mohli jednat spravedlivým a nezaujatým způsobem, a tak mohli vyhovět mysli Jeho Ducha. Nepřejeme si, aby naše práce byla konána v naší vlastní síle. Nechceme mít osobní pocity. Jestliže si myslíme, že nejsme nijak zvlášť ceněni, nebo vidíme nebo si představujeme, že vidíme, jak jsme přehlíženi, chceme jednat v duchu našeho odpouštějícího Mistra. Lidé, kteří vyznávali, že jsou Ježíšovými následovníky, Jej nepřijali, protože Jeho tvář byla obrácena směrem k Jeruzalému, a On neprojevil žádnou zvláštní známku toho, že by se s nimi měl zdržovat. Neotevřeli své dveře tomuto nebeskému hostu a nenaléhali na Něj, aby setrval s nimi, ačkoliv viděli, že byl vyčerpán na své cestě a blížila se noc. Nedali Mu najevo, že si opravdu přejí Ježíše. Učedníci věděli, že se snažil zde oné noci zůstat, a pociťovali velmi palčivým způsobem toto pohrdnutí, které bylo Pánu projeveno, že byli rozzlobení a prosili Ježíše, aby ukázal své náležité, pravé rozhořčení a povolal z nebe oheň, který by strávil ty, kteří Jej zneužili. Ale On pokáral jejich rozhořčení a horlivost ve prospěch Jeho cti a pravil, že nepřišel proto, aby je navštěvoval soudem, nýbrž aby jim projevoval milost.

Tato lekce našeho Spasitele je jak pro vás, tak i pro mne. Žádné rozhořčení nesmí vstoupit do našich srdcí. Když jsme sami pobouřeni, nesmíme opět pobuřovat žárlivostí a zlobou! Jaký omyl můžeš vykonat, když jsi proměnila přátelství a lásku v zatrpklost a nenávist! Musíme být méně pyšní, méně vztahovační, s menšími sklony k sebelásce a být mrtví vůči sobeckosti. Náš zájem musí být ponořen v Kristu a my musíme být schopni říci: „Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus.“ Gal.2,20. Kristus nám pravil, jak si ^{2T 567} máme vše usnadnit a být šťastní na této cestě. „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.“ Mat.11,28-29. Velká potíž je v tom, že je tak málo pokory a mírnosti, pak jho duševní trýzně a břemeno je tak těžké. Máme-li opravdovou pokoru a mírnost, jsme tak uchváceni Kristem, že si k srdci nepřipouštíme nedbalost a opovržení. Jsme hluší vůči výčitkám, slepí vůči opovržení a urážkám.

Sestro I, jelikož mi byly zjeveny podrobnosti tvého případu, vidím vážnou námitku proti tvému cestování. Nebereš na sebe břemena, která bys měla brát. Vyžaduješ oplátku sympatie od jiných, ale nic nedáváš. Celou váhu kladeš tam, kde jsi, a příliš často očekáváš od těch, kdož nesou své vlastní břemeno, aby nesli rovněž tvé, ale oni už nejsou o nic více schopnější tak činit než ty. Jsi příliš bezmocná pro své vlastní dobro. Tvůj vliv není takový, jaký by měl u kazatelovy manželky být. Potřebuješ více fyzické práce než dosud a z toho, co mi bylo zjeveno, myslím, že by bylo více v souladu s tvými povinnostmi, kdyby ses radostněji zabavila prací nad výchovou tvé dcery a povzbuzováním lásky k domácím povinnostem. Nezískala jsi výchovu ve správném směru, tak jak jsi měla ve svém dívčím životě. To učinilo tvůj život nešťastným, což by jinak být nemuselo. Nemáš ráda fyzickou práci. Když cestuješ, ukazuješ se jako trpitelka a nejsi nápomocná. Děláš všechno možné, aby sis ulehčila svá vlastní břemena. Nedaří se ti uvědomit si, že příliš často ti, kdož na tebe čekají, již nejsou o nic schopnější vykonat nějaký úkol navíc než ty. Opíráš se o jiné a celou svou váhou na nich spočíváš. Nemám důkaz o tom, že Bůh tě povolal, abys konala zvláštní práci na cestách.

Nezískáš žádné vzdělání než to, které máš. Kdo může tak dobře poučovat dítě jako matka? Kdo může tak dobře poznat chyby ve ^{2T 568} vlastní společnosti a organismu svého dítěte jako matka? Jaké zatím vykonáváš povinnosti, které ti nebesa uložila? Skutečnost, že nemiluješ svou práci, není důkazem, že to není práce, kterou ti Pán určil. Nemáš dostatečné tělesné a duševní síly, abys je použila k cestování. Přeješ si, aby se sloužilo tobě, namísto abys sloužila jiným. Nejsi dostatečně nápomocná, abys sňala a ulehčila břemeno, kterým jsi pro svého manžela a pro lidi z tvého okolí.

Ti, kteří nemohou rozumným způsobem vychovávat své vlastní dítě či děti, nejsou způsobilí k tomu, aby jednali moudře v církevních záležitostech nebo s pomýlenými myslemi, podrobenými zvláštním satanovým svodům. Jestliže mohou radostně a láskyplně sehrát úlohu, která se od nich jako od rodičů vyžaduje, potom mohou lépe pochopit, jak nést břemena v církvi. Drahá sestro, radím ti, aby ses stala dobrou manželkou pro svého manžela a dobrým domovem pro něj, spoléhej na své vlastní zdroje a méně se opírej o něho. Vyburcuj se k tomu, abys konala opravdovou práci, kterou od tebe Pán vyžaduje. Máš sklony dychtit po vykonání nějaké velké práce, splnit nějaké velké poslání a zanedbáváš malé povinnosti přímo na své cestě, které jsou stejně tak nutné k vykonání jako ty velké. Ty však přes ně kráčíš a dychtíš po větší práci. Kéž tvoje ctižádost bude vyburcována, aby byla k užitku, abys byla ve světě pracovníkem, a ne divákem.

Má drahá sestro, mluvím prostě, neboť se neodvažuji činit jinak. Prosím tě, abys převzala svá životní břemena, namísto toho, aby ses jim vyhýbala. Pomoz svému manželovi tím, že pomůžeš sobě. Myšlenky, které oba zastáváte ze strany důstojnosti, která má být pěstována kazatelem, nejsou v souladu s příkladem našeho Pána. Kristův kazatel by měl vlastnit střízlivost, pokoru, lásku, trpělivost, snášenlivost, soucit a zdvořilost. Měl by být obezřetný, vznešený v ^{2T 569} myšlení a v rozhovoru a bezúhonný ve svém chování. Toto je důstojnost evangelia, ale jestliže kazatel přichází do rodiny, aby posloužil sám sobě, měl by tak činit všemi prostředky a měl by svým příkladem povzbudit píli tím, že se bude věnovat fyzické námaze, pokud nemá spoustu jiných povinností a břemen. Neztratí na své důstojnosti a bude lépe prospívat svému zdraví a životu tím, že se oddá užitečné práci. Krevní oběh bude více rovnoměrný. Tělesná námaha a odklon od duševní námahy odvede krev z mozku. Pro tvého manžela je nutné, aby měl více tělesné námahy, aby tak ulevil svému mozku. Stravování bude dobře podporováno fyzickou činností. Jestliže by aspoň část dne strávil ve fyzickém cvičení, když právě nemusí vykazovat žádné úsilí v činnosti ve shromáždění, bylo by to pro něj prospěšné a nepozbavovalo by ho to jeho kazatelské důstojnosti. Příklad by byl v souladu s naším Božským Mistrem.

Milujeme tě a chceme, abys byla úspěšná ve svém úsilí v boji za lepší život. Parník „Keokuk“, Mississippi River, 30.září 1869