„Neshromažďujte si poklady na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou. Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou.“ Mt 6,19.20. Sobectví je hřích, který ničí duši. Pod jeho vedením přichází žádostivost, což je modlářství. Všechny věci patří Bohu. Všechen úspěch z něhož se těšíme, je důsledkem Božího požehnání. Bůh je velkým a štědrým dárcem. Když od nás žádá určitou část z toho co nám dal, ^{4T 477} nechce z našich darů zbohatnout, protože od nás nic nepotřebuje. Dává nám tím jen příležitost k sebezapření, lásce a soucitu k bližním, a to nás má zušlechtit. Bůh si v každé době, od Adama až dodnes, činí nárok na vlastnictví člověka. Praví: Já jsem ten pravý vlastník vesmíru, a proto mi posvěť prvotinu svých úrod, dones mi daň věrnosti, odevzdej mi, co je moje, a takto uznej moji svrchovanost. Tehdy se budeš těšit z mých darů a já ti požehnám. „Cti Hospodina z statku svého, a z nejpřednějších věcí všech úrod svých“ Př 3,9.

Boží požadavky jsou na prvním místě. Neplníme jeho vůli, obětujeme-li mu jen to, co nám zůstane z příjmu, když jsme se již postarali o všechny svoje domnělé potřeby. Dříve než utratíme nějakou část svých příjmů, měli bychom oddělit a předložit Mu tu část, kterou požaduje. Ve starozákonní době na oltáři stále hořela oběť vděčnosti, čímž se projevoval stálý dluh člověka vůči Pánu. I prospěch našeho obyčejného podnikání je projevem Božího požehnání. Část svého příjmu máme věnovat chudým. Větší část se má použít pro Jeho dílo. Když Bohu odevzdáváme to co žádá, zůstatek bude posvěcen a požehnán pro naše potřeby. Když však člověk loupí Boha a ponechává si to co Bůh požaduje, na všem spočine Boží zlořečenství.

Podle Božího plánu mají být lidé jakýmsi potrubím, kterým potekou prostředky k podpoře díla, které se má z Jeho vůle na světě šířit. Bůh dal lidem určité vlastnictví, aby ho rozumně používali a ne sobecky hromadili, anebo prostopášně utráceli v přepychovém a sobeckém požitku, projevujícím se buď v odívání, anebo výzdobě svých příbytků. Pán svěřil lidem prostředky, kterými mají podporovat snahy Jeho služebníků, kazatelů a misionářů a vydržovat ústavy, které nám uložil zřídit. Ti, kteří se těší ze vzácného světla pravdy, by měli cítit vroucí touhu všude je rozšířit. ^{4T 478} Máme málo věrných praporečníků, kteří se nikdy nezaleknou povinností a neutíkají před zodpovědností. Jejich srdce a peněženka jsou otevřené pro každou výzvu a prostředky na podporu díla Božího jsou připraveny. Někteří jsou dokonce hotovi překročit míru své povinnosti z obavy, že nevyužijí příležitost odložit svůj poklad pro nebe. Jiní zas činí jen to nejmenší. Hromadí svůj majetek nebo nešetrně rozhazují prostředky pro sobecké cíle, avšak zdráhavě dávají ubohou část na podporu Božího díla. Jestliže Bohu něco slíbí, co nejdříve toho litují a chtějí se vyhnout splnění toho, co slíbili; nemohou-li se tomu vyhnout, plní své sliby velmi pomalu. Své desátky zmenšují jak jen mohou v obavě, že to, co Bohu vrátí, je ztracené. Různé naše ústavy se mohou zadlužit pro nedostatek prostředků, tito však jednají tak, jako by jim bylo úplně jedno, zda ústavy prospívají, nebo ne. A přece to jsou Boží nástroje, jejichž pomocí má být osvícena země.

Naše ústavy nedostaly, jako jiné podobné instituce, žádné dotace, ani dědictví. Bůh jim však přece pomáhal, žehnal a vykonal skrze ně mnoho dobrého. Máme mezi sebou staré lidi, kteří se blíží k závěru své zkoušky. Jejich majetek však přechází do rukou satanových služebníků pro nedostatek ostražitých lidí, kteří by tyto prostředky mohli zabezpečit pro Boží dílo. Bůh jim tyto prostředky svěřil k tomu, aby Mu je vrátili, když však tito lidé odcházejí z dějiště života, naloží v devíti případech z deseti s Božím vlastnictvím tak, že jím neoslaví Boha, protože ani dolar se z toho nikdy nedostane do Boží pokladnice. V některých případech, tito zdánlivě dobří bratři měli neposvěcené rádce, kteří jim radili ze svého stanoviska, ale ne podle úmyslu Božího. Majetek často odkázaný dětem a vnukům, je jen k jejich škodě. Nemají lásku k Bohu ani k pravdě a proto jdou všechny tyto prostředky Páně do satanových řad a pod jeho kontrolu. Satan je mnohem bdělejší a prozíravější, obratný při nacházení způsobů jak si opatřit prostředky, než naši bratři při obstarávání prostředků pro dílo Páně. ^{4T 479} Některé závěti jsou vyhotoveny tak, že obstojí před zákonem světa, ale neobstojí před zákonem Páně, když dílo ztrácí velké sumy peněz. Naši bratři by si měli uvědomit, že na nich spočívá zodpovědnost jakožto na věrných služebnících v Božím díle, jak uplatní své schopnosti v těchto záležitostech a postarají se o vlastnictví Páně.

Mnozí v této věci projevují zbytečnou přecitlivělost. Zdá se jim, že vstupují na zakázanou půdu, když si se starými nebo nemocnými mají pohovořit o jejich majetkových záležitostech, aby se dozvěděli, jak s nimi mají naložit. Tato povinnost je právě tak svatá, jako kázání slova pro záchranu duší. Zde je například člověk s Božími penězi nebo majetkem, který zakrátko složí své šafářství. Nyní odevzdá své prostředky, které mu Bůh svěřil pro použití v Jeho díle, do rukou bezbožných lidí jen proto, že to jsou jeho příbuzní? Neměli by křesťané projevit zájem a péči o budoucí dobro člověka stejně, jako zájem o Boží dílo tím, že správně naloží s majetkem svého pána, nebo s hřivnami které mu byly svěřeny proto, aby je moudře využíval? Budou jeho bratři stát a dívat se, jak ztrácí tento život a zároveň okrádá Boha? To bude strašná ztráta pro něho i pro Boží dílo. Když tyto peníze přijdou do rukou těch, kteří nedbají o Boží pravdu, je tomu, jako by je zavázal do uzlíku a zakopal do země.

Pán chce, aby Jeho následovníci rozhodli o svých prostředcích v době, kdy to ještě mohou sami učinit. Musíme uznat, že všechno co máme, patří cele Jemu, a proto, kdykoliv je to potřebné je použijeme pro pokrok Jeho díla. Někteří zacpávají uši před výzvou po prostředcích, které by se měly poslat do cizích zemí, použít k vydávání literatury o pravdě, které má být na světě tolik, jako listí na podzim. ^{4T 480} Takoví lidé poukazují na to, že učinili opatření, aby jejich dobročinnost vynikla po smrti, čímž ospravedlňují své lakomství. Pamatovali na dílo ve své závěti. Žijí v lakomství, olupují Boha v desátcích a obětech a ve svých testamentech vracejí Bohu jen nepatrnou část toho, co jim Bůh svěřil, zatímco zbytek obdrží nevěřící příbuzní. Toto je nejhorší druh okrádání. Olupují Boha o to co mu patří, nejen během celého života, ale i po své smrti.

Je nerozumné odkládat přípravu pro budoucí život až na poslední hodinu tohoto života. Též se velmi mýlí ten, kdo otálí s odpovědí na Boží výzvu k štědré obětavosti pro Jeho dílo do té doby, kdy má své šafářství odevzdat jiným. Ti, kterým odkazujete svou hřivnu majetku, nemusí s ní tak dobře naložit jako vy. Jak se mohou bohatí lidé vystavovat tak velkému nebezpečí! Ti, kteří se chtějí vyjádřit o svém vlastnictví v poslední chvíli před smrtí, odkazují ho spíše smrti než životu. Takto mnozí jednají přímo proti Božímu plánu, jasně vyznačenému v Jeho slově. Kdyby chtěli vykonat dobro, musí se chopit nynější zlaté příležitosti a podle svých nejlepších schopností jednat s obavou, že ztratí vhodnou příležitost.

Ti, kteří zanedbávají poznanou povinnost tím, že obcházejí požadavky, které na ně Pán klade v tomto životě, a utišují své svědomí tím, že před smrtí připraví své odkazy, nebudou pochváleni Mistrem a neobdrží žádnou odplatu. Nezapřeli sami sebe, ale sobecky si ponechávali prostředky dokud jen mohli a uvolnili je, jen když je odvolala smrt. Kdyby tito lidé byli křesťany, udělali by ještě při plném vědomí to, o čem chtějí rozhodovat až při smrti. Sebe i svůj majetek by posvětili Bohu a svým poctivým šafářstvím by získali uspokojení z věrného plnění své povinnosti. Kdyby se k tomu rozhodli, mohli by sami splnit Boží požadavky, místo toho aby kladli zodpovědnost na jiné. Měli bychom se pokládat za šafáře majetku Páně, a Boha považovat za Nejvyššího vlastníka, ^{4T 481} kterému musíme vrátit to co je Jeho, když nás o to požádá. Když přijde Pán, aby si vzal své i s úroky, tehdy lakomci uvidí, že místo toho, aby využívali hřivny které jim byly svěřeny, přivolávali si na sebe zlořečenství vyřčené nad neužitečným služebníkem.

Pán chce, aby se smrt Jeho služebníků pokládala za ztrátu, a to pro jejich dobročinnost a mnohé štědré oběti, kterými naplňovali Boží pokladnici. Posmrtné odkazy jsou jen ubohou náhražkou za živou, štědrou obětavost. Boží služebníci by měli projevovat své závěti každého dne v dobrých skutcích a dobročinných obětech Bohu. Neměli by dovolit, aby část určená Bohu byla nepřiměřeně malá v porovnání s tím, co si ponechají pro vlastní potřebu. Ať denně dělají svůj testament. Budou pamatovat na ty cíle a přátele, které nejvíce milují. Jejich nejlepší přítel je Ježíš. Nelitoval pro ně obětovat ani svůj život; stal se pro ně chudým, aby Jeho chudobou zbohatli. Zaslouží si celé srdce, majetek, všechno co mají. Avšak mnozí křesťané nedbají na Ježíšovy požadavky za života a urážejí Ho jen ubohou almužnou při smrti. Všichni takoví ať pamatují na to, že toto loupení Boha není jen nějakým unáhleným činem; jde tu o promyšlený plán. Svědčí o tom už počáteční slova závěti: „Při plném vědomí ...“ Když loupí Boží dílo za svého života, nepřestávají ho loupit ani po smrti. A to se děje za plného souhlasu všech rozumových schopností. Mnozí si takový testament rádi a s uspokojením berou jako podušku smrti. Závěť je součástí jejich přípravy na smrt a je zhotovena tak, aby je jejich vlastnictví nerušilo v hodině smrti. Mohou tito lidé s radostí přemýšlet o otázce, kterou dostanou od Pána, aby totiž vydali počet ze svého šafářství?

Všichni musíme být bohatí v dobrých skutcích v tomto životě, jestliže chceme dosáhnout budoucí, věčný život. Když zasedne soud a knihy budou otevřeny, každý bude odměněn podle svých skutků. Ve sborové knize je zapsáno mnoho jmen, ^{4T 482} při kterých je v nebeské knize záznam o loupení Boha a ten svědčí proti nám. Jestliže tito lidé nebudou činit pokání, nezištně a obětavě pracovat pro Mistra, zcela určitě obdrží úděl nevěrného služebníka.

Často se stává, že některý schopný podnikatel je náhle odvolán ze života bez předchozího napomenutí a při přezkoumání jeho živnosti se zjistí, že jde o velmi zamotaný případ. Při jeho řešení pohltí soudní výlohy velkou část majetku, zatímco jeho žena, děti a Kristovo dílo jsou oloupeny. Ti, kteří věrně hospodařili s Božími prostředky, budou přesně vědět jaká je situace v jejich podniku a jako moudří lidé budou připraveni pro každý případ. Kdyby byl jejich život náhle skončen, nenechali by tolik starosti těm, kteří mají urovnávat jejich záležitosti.

Mnozí nejsou schopni napsat si svou poslední vůli, dokud jsou ještě zdraví. Naši bratři by měli učinit určité opatření. Měli by znát jejich majetkový stav a neměli by dovolit, aby jejich podnik byl zapleten do těžkostí. Měli by uspořádat svůj majetek tak, aby ho mohli kdykoli opustit.

Závěti by měly být napsány tak, aby obstály před zákonem. Když jsou hotové, mohou po celá léta ležet a nikomu neuškodí, když se s majetkem nakládá podle potřeby. Bratři, smrt nepřijde ani o den dříve jen proto, že jste sepsali svůj testament. Když ve své poslední vůli odkazujete majetek svým příbuzným, nezapomeňte na Boží dílo. Jste Božími nástroji a hospodaříte s Jeho majetkem. Především byste měli uvažovat o Jeho požadavcích. Je pravdou že svou ženu a děti nemůžete nechat bez pomoci a měli byste učinit pro ně určité opatření, pokud to potřebují. V závěti však neuvádějte dlouhý seznam příbuzných jen proto, že je to zvykem, i když nic nepotřebují.

Vždy by se mělo pamatovat na to, že současný sobecký způsob nakládání s majetkem není ve shodě s Boží vůlí, ale je to lidský způsob jednání. Křesťané by měli být reformátory, měli by změnit tento současný systém ^{4T 483} a dát závěti zcela novou formu. Vždy pamatujte na to, že zacházíte s Božím vlastnictvím. V této záležitosti je Boží vůle zákonem. Kdyby vás někdo pověřil, abyste vykonal jeho poslední vůli, nezkoumali byste pozorně jeho vůli, aby se ani to nejmenší nemohlo zneužít? Váš nebeský Přítel vám svěřil majetek a svou vůli vám dal jako měřítko, jak máte s vlastnictvím naložit. Když se tento úkol zkoumá nesobecky, potom s tím co patří Bohu, se nenaloží nesprávně. Boží dílo je hanebně zanedbáno, i když Bůh dal lidem dost prostředků, aby mohli čelit všem mimořádným okolnostem; jen kdyby měli vděčné, poslušné srdce.

Ti, kteří už napsali svou závěť, by si neměli myslet, že už nemají žádnou povinnost. I nadále by měli pracovat a využívat hřivny, které jim byly svěřeny pro budování díla Páně. Bůh připravil plán, aby všichni mohli rozumně hospodařit se svými prostředky. Bůh nechce udržovat své dílo zázraky. Má věrné šafáře, kteří šetrně hospodaří a využívají své prostředky pro rozvoj Jeho díla. Sebezapření a štědrá obětavost mají být pravidlem a ne výjimkou. Vzrůstající potřeba Božího díla vyžaduje prostředky. Lidé z našich i cizích zemí stále žádají posly, kteří jim mají přinést světlo a pravdu. To si vyžaduje stále více pracovníků a více prostředků na jejich vydržování.

Do Boží pokladnice se dostává jen malé množství prostředků, aby se mohly použít pro záchranu duší, a ty se velmi těžce získávají. Kdyby se všem mohly otevřít oči, uviděli by jak lakomství bránilo pokroku Božího díla a o kolik víc se mohlo vykonat, kdyby všichni jednali v zájmu pokroku Božího díla. Církvi se ani nezdá o tom jaké dílo by mohla vykonat, kdyby se pro Krista vzdala všeho. ^{4T 484} Pravý duch sebeobětování by byl důkazem moci evangelia, který by svět nemohl pochopit anebo popírat. Církev by obdržela hojné požehnání.

Vyzývám všechny bratry a sestry, aby přestali loupit Boha. Někteří jsou v takové situaci, že jsou nuceni napsat závěť. Přitom by však měli dbát na to, aby synům a dcerám neodevzdali prostředky, které by měly přijít do Boží pokladnice. Takové závěti se často stávají předmětem hádek a rozporů. K chvále Božího lidu staré smlouvy je zaznamenáno, že Bůh se nestyděl nazývat se jejich Bohem, protože místo sobecké honby po pozemském majetku a místo vyhledávání vlastních radostí ve světských radovánkách se cele svěřili i se svým majetkem do Božích rukou. Žili jen pro Jeho slávu a jasně vydávali svědectví o tom, že hledali lepší vlast, nebeskou. Bůh se za takový lid nestyděl, protože jej před světem nezneuctil. Král nebes se nestyděl nazývat se jejich bratrem.

Mnozí tvrdí, že pro Boží dílo nemohou vykonat víc, než konají dosud; avšak nedávají podle svých možností. Pán někdy otevírá zaslepené oči jednoduše tím, že zmenší jejich příjem až o tolik, co jsou ochotni obětovat. Zahyne jim kůň na poli, anebo ve stáji, shoří jim dům, či stodola, zklamala je jejich úroda. V mnohých případech Bůh zkouší člověka se zvláštním požehnáním, a když Mu člověk nevrací věrně desátky a oběti, požehnání přestane. „Kdo skoupě rozsívá, skoupě bude i žnout“ 2Kor 9, 6. Kristovi následovníci, skrze Kristovo milosrdenství, bohatství Jeho dobroty a pro čest pravdy a náboženství, prosíme vás, abyste znovu obětovali sebe i svůj majetek Bohu. Pohleďte na Kristovu soucitnou lásku, která Jej přivedla z královského prostředí, aby snášel sebezapření, ponížení a smrt. Nechť si každý položí otázku: „Kolik dlužím svému Pánu ?“ A potom přineste vděčné oběti podle toho, jak jste ohodnotili ten veliký dar nebes, Božího Syna. ^{4T 485}

Při svém rozhodování kolik dát na Boží dílo, dejte raději více, než je vaší povinností, než abyste měli něco zanedbat. Zvažte, komu přinášíte svou oběť. Když na to pomyslíte, opustí vás lakomství. Jen se zamyslete nad tou velikou láskou, kterou nás Kristus miloval a potom se nám i ty naše největší oběti budou zdát jako nehodné, aby je přijal. Když Krista milujeme a přijali jsme Jeho odpouštějící lásku, nebudeme počítat cenu alabastrové nádoby s drahou mastí. Lakomý Jidáš to mohl udělat, avšak ten, kdo přijímá dar spasení, bude jen litovat, že jeho oběť nemá příjemnější vůni a větší hodnotu. Křesťané se musí pokládat jen za potrubí, kterým přetéká jejich spolubližním milost a požehnání ze Zdroje veškerého dobra. Při obrácení svých bližních mohou věřící oslavovat nebesa díkučiněním a obětmi těch, kteří se takto stali spoluúčastníky nebeského daru.