Každý, kdo se snaží zvítězit, bude muset přemáhat své slabosti. I když je mnohem lehčí vidět slabosti bratří a sester než své vlastní, je potřebné, abychom mnohem kritičtěji posuzovali sebe, než jiné.

Všichni členové církve, jsou-li syny a dcerami Božími, musí přijímat kázeň, aby mohli být světlem světu. Bůh nepovolá k šíření světla takové lidi, kteří chodí ve tmě a spokojeně v ní zůstávají, aniž by usilovali o spojení se zdrojem světla. Ti, kteří si uvědomují své nedostatky a snaží se proniknout k hlubšímu uvažování, k oprav­dovějším, vytrvalejším modlitbám a činům, obdrží Boží pomoc. Každý se musí odnaučit mnohému, čemu v životě přivykl a mnohému se musí naučit. Staré zvyky a vášně je třeba zavrhnout. ^{4T 486} Zvítězit můžeme jen odvážným bojem s těmito chybami, úplným přijetím pravdy a z Boží milosti životem shodným se zásadami této pravdy.

Chtěla bych použít takových slov, které by vás všechny přesvědčily, že každý z nás má jen jedinou naději a ta spočívá ve spojení s Bohem. Musíme dosáhnout duševní čistoty; nutně proto musíme zkoumat své srdce, přemoci mnoho tvrdošíjnosti a sebelásky, což si vyžádá vytrvalé, horlivé modlitby.

Lidé tvrdí a přísní se častokrát vymlouvají a snaží se ospravedlnit svůj nedostatek křesťanské laskavosti poukazováním na některé reformátory, kteří pracovali v podobném duchu. Tvrdí, že současné dílo vyžaduje takového ducha, avšak není tomu tak. Klidný a dokonale ovládaný duch se lépe osvědčí na každém místě, ba i v nejhrubší společnosti. Hlučná horlivost na nikoho dobře nepůsobí. Bůh si nevybral reformátory proto, že to byli panovační, prudcí muži. Přijal je takové, jací byli, bez ohledu na tyto povahové rysy. Byl by však na ně vložil desetkrát více zodpovědnosti, kdyby rozumně a pokorně ovládali svého ducha. I když Kristovi kazatelé musí odhalovat hřích a bezbožnost, nečistotu a lež, i když někdy musí kárat nepravost mocných tohoto světa jakož i níže postavené a ukázat jim, že Boží hněv stihne ty, kteří přestupují Jeho zákon, přece by neměli být panovační a tvrdí. Měli by projevit mírnost a lásku, spíše ducha záchrany, než ducha záhuby.

Dlouhoshovívavost Hospodinova názorně učí kazatele a členy církve, kteří chtějí být Kristovými spolupracovníky, aby byli zdrženliví a laskaví. Kristus přijal Jidáše i popudlivého Petra ne snad proto, že Jidáš byl lakomý a Petr prudký, ale proto, aby se od Něho, svého velkého Učitele, učili a byli jako On nesobečtí, něžní a pokorní srdcem. V obou těchto mužích viděl dobrý základ. Jidáš se vyznal ve finančních záležitostech a mohl být církvi k užitku, kdyby si vzal k srdci naučení, když Kristus káral každé sobectví podvod a hrabivost už v malých životních záležitostech. ^{4T 487} Často opakoval tato naučení: „Kdo je věrný v mále, i ve mnohém věrný jest!“ Lk 16,10.

Náš Spasitel se snažil jasně poučit své posluchače, že člověk, který chce těžit z toho, že svého bližního oklame v nejmenší věci, tentýž člověk, když se mu naskytne příležitost, ho oklame i ve větší věci. Nejmenší úchylka od důsledné poctivosti bourá ohradu a připravuje srdce pro větší nepravost. Kristus slovem i příkladem učil, že naše jednání s bližními by měla ovládat nejpřísnější poctivost. „Jak byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim.“ Mt 7,12. Kristus ustavičně poukazoval na porušený život farizeů a káral je. Vyznávali, že zachovávají Boží zákon, a přece svými každodenními skutky páchali nepravost. Mnoho vdov a sirotků obrali o to málo, co měli, jen aby ukojili lakomou touhu po zisku.

Jidáš se mohl ze všech těchto událostí poučit kdyby chtěl mít upřímné srdce, avšak jeho hrabivost ho přemohla a ovládla ho láska k penězům. Jidáš nosil měšec s penězi, kterých mělo být použito k pokroku Kristova díla. Avšak on si občas z těchto peněz vzal něco i pro svůj užitek. Jeho sobecké srdce žárlilo na Mariin dar alabastrové nádoby s drahou mastí a vyčítal ji její nerozvážnost. Místo toho aby se sám poučil, chtěl být učitelem a poučoval Pána o jejím činu.

Tito dva lidé měli příležitost i přednost ustavičně slyšet a sledovat Kristův příklad, aby mohli vykořenit hříšné povahové sklony. Zatímco poslouchali jeho zarmucující výčitky a obvinění vůči farizeům, viděli, že právě ty, které tak pronikavě káral, tak úzkostlivě a neúnavně usiloval napravit. Spasitel plakal nad jejich zaslepeností a poblouděním. Toužil po nich, a v bezmezném soucitu a lásce volal k Jeruzalému: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit dítky tvé, ^{4T 488} jako slepice kuřátka svá pod křídla, ale nechtěli jste“ Lk 13,34.

Petr byl prudký a horlivý k činu, odvážný a nekompromisní a Kristus v něm viděl materiál, který bude mít velkou cenu pro církev. Přijal tedy Petra, aby všechno, co bylo dobré a cenné, se zachovalo a aby svými naučeními a příkladem mohl obměkčit to, co bylo v jeho povaze tvrdé a uhladit to, co bylo v jeho chování hrubé. Když milost opravdu změnila srdce, projevila se vnější změna v pravé laskavosti, soucitu a zdvořilosti. Ježíš nebyl nikdy chladný, ani nepřístupný. Trpící lidé často narušili Jeho samotu, když potřeboval občerstvení a odpočinek. On však měl laskavý pohled a povzbudivé slovo pro každého. Kristus byl vzorem pravé zdvořilosti. Petr zapřel svého Pána, avšak potom tento velký hřích litoval a hluboce se pokořil. Kristus ukázal, že odpustil svému chybujícímu učedníkovi tím, že ho po svém vzkříšení oslovil.

Jidáš povolil satanovu pokušení a zradil svého nejlepšího přítele. Petr se učil a načerpal poučení od Krista; dále šířil dílo obnovy, které připadlo učedníkům po nanebevzetí Pána. Tito dva muži představují dvě skupiny lidí, které Kristus přijímá a dává jim příležitost čerpat z jeho naučení a z příkladu Jeho nesobeckého, soucitného života, aby se mohli od Něho učit.

Čím více člověk hledí na Ježíše a seznamuje se s Ním, tím více se mu bude podobat a bude konat Kristovy skutky. Doba ve které žijeme, vyžaduje přetvářející činnost. Světlo pravdy, které nás osvěcuje, si vyžaduje lidi rozhodného činu, ryze mravních, pohotových usilovně a vytrvale pracovat pro záchranu všech, kteří chtějí slyšet pozvání Božího Ducha.

Láska, která by měla existovat mezi členy církve, často ustoupí kritice a odsuzování, a to se projevuje i ve shromážděních, v poznám­kách a vážných osobních útocích. ^{4T 489} Kazatelé, starší a členové by to neměli podporovat. Církevní bohoslužby mají sloužit pouze k Boží slávě. Když se lidé různých povahových vlastností scházejí v jednom sboru a když Boží pravda nezměkčí a neobrousí ostré hrany jejich charakteru, církev trpí a její pokoj a soulad jsou narušeny shovíváním těmto neposvěceným povahovým rysům. Mnozí při odhalování chyb svých bratří, zanedbávají zkoumat své vlastní srdce a nesnaží se očistit svůj život. Toto přivádí Boží nelibost. Každý člen církve by měl žárlivě střežit svou duši a kriticky bdít nad svými činy, aby neprýštily ze sobeckých pohnutek a nebyly příčinou pádu slabším bratřím.

Bůh přijímá lidi takové jací jsou i s jejich povahou a pak je připravuje pro svou službu, pokud se nechají vést, usměrňovat a učit od Něho. Kořen hořkosti, závisti, nedůvěry, žárlivosti, ba i nenávisti, který se rozrůstá v srdcích některých členů sboru je satanovou setbou. Takoví lidé mají špatný vliv na celou církev. „Maličko kvasu všecko těsto nakvašuje“ 1Kor 5,6. Náboženská horlivost, která se projevuje v útoku na bratry, není rozumnou horlivostí. S takovým svědectvím nemá Kristus nic společného.