Krátkým, ale hrozným příběhem Ananiáše a Zafíry poučuje Písmo všechny Kristovy následovníky. Toto důležité ponaučení nezapůsobilo celou svou vážností na mysl našich věřících. Bude pro všechny užitečné zamyslet se nad podstatou urážky, pro kterou se tito viníci stali varovným příkladem. Celý příběh je důkazem Boží spravedlnosti a každého by měl přivést k bázni a třesení, aby se nikdo neopovážil opakovat hříchy, které přivolaly takový trest. Sobectví bylo velkým hříchem, který pokřivil charaktery této hříšné dvojice. ^{4T 463}

Ananiáš a jeho žena Zafíra, jako i jiní, měli příležitost slyšet apoštoly. Boží moc provázela jejich slovo a hluboké přesvědčení se zmocnilo všech přítomných. Jemný vliv Boží milosti působil na jejich srdce, aby přestali sobecky lpět na pozemských statcích. Když je Duch takto přímo ovlivnil, závazně se rozhodli, že Pánu dají část pozemků. Avšak jen co tento nebeský vliv pominul a ztratila se naléhavost dojmu, manželé začali revidovat své rozhodnutí a upouštěli od plnění slibu, který učinili. Mysleli, že se unáhlili a chtěli o tom znovu pouvažovat. Tím otevřeli dveře satanu, který ovládl jejich srdce.

Tento příběh měl být výstrahou pro všechny, aby zabránili satanovu působení. Předně ve svém srdci uchovávali žádostivost a pak zahanbeni tím, že bratři vědí, že jejich sobecké duše odepřely to, co Bohu slavnostně a závazně slíbili, uchýlili se k podvodu. Společně prodiskutovali celou záležitost a vědomě se rozhodli ponechat si část peněz, utržených za pozemek. Když byli usvědčeni ze svého podvodu, stihl je okamžitý trest - smrt. Věděli, že Pán, kterého chtěli takto oklamat, viděl do jejich srdce, protože Petr pravil: „Ananiáši, proč naplnil satan srdce tvé, tak abys lhal Duchu svatému, a lstivě ujal peněz za to pole? Zdaliž nebylo tvé, kdybys ho byl sobě nechal? A když bylo prodáno, v moci tvé bylo. I proč jsi tuto věc složil v srdci svém? Neselhal jsi lidem, ale Bohu“ Sk 5,3.4.

Zvláštní příklad měl chránit mladou církev před demoralizujícím vlivem, protože početně rychle vzrůstala. Všichni vyznavači Krista oné doby a současně všichni ti, co po nich budou vyznávat Jeho jméno, obdrželi výstrahu, že Bůh vyžaduje věrné plnění slibů. Přes tento významný trest za klam a podvod se tentýž hřích v křesťanské církvi často opakoval a běžně je rozšířen i v naší době. ^{4T 464} Bylo mi ukázáno, že Bůh dal tento příklad k výstraze všem, kteří budou v pokušení jednat podobně. Sobecké jednání a podvod je v církvi denním zjevem. Bohu se zadržuje to, nač má nárok. Mnozí ho olupují a dostávají se do sporu s Jeho způsobem šíření světla a pravdy do celého světa.

Bůh ve svých moudrých plánech rozhodl, že pokrok svého díla bude závislý na osobním úsilí a dobrovolných darech Jeho lidu. Tím, že pozval člověka ke spolupráci na velkém díle vykoupení, pozoruhodně ho poctil. Kazatel nemůže kázat, pokud není poslán. Šíření světla nespočívá jen na kazatelích. Každý nový člen církve se zavazuje, že bude Kristovým poslem už svým životem podle vyznávané pravdy. Kristovi následovníci by měli šířit světlo, které jim Pán svěřil před svým odchodem do nebe.

Ústavy, které jsou Božími nástroji při šíření evangelia na zemi, je třeba podporovat. Je zapotřebí stavět nové sbory, budovat školy a nakladatelství ke konání velkého díla a pro publikování pravdy, která se písemnou formou šíří do všech částí světa. Pokyn k budování těchto ústavů dal Bůh a měly by se vydržovat z desátků a dobrovolných obětí. Jak se šíří dílo, rostou i potřeby prostředků pro pokrok ve všech odvětvích. Ti, co přijali pravdu a stali se účastníky Boží milosti, mohou spolupracovat s Kristem přinášením dobrovolných obětí a ochotných darů. Když si členové ve svém srdci přejí, aby se už přestalo s požadováním prostředků, dávají ve skutečnosti najevo, že jim nezáleží na pokroku Božího díla.

„Zavázal se také Jákob slibem, řka: jestliže Bůh bude se mnou, a ostříhati mne bude na cestě této, kterouž já jdu; a dá-li mi chléb ku pokrmu a roucho k oděvu, a navrátím-li se v pokoji do domu otce svého, a bude mi Hospodina za Boha: Kámen tento, kterýž jsem postavil na památku, bude domem Božím; ^{4T 465} a ze všech věcí kteréž mi dáš, desátky spravedlivě tobě dám.“ Gn 28,20-22. Okolnosti, které přivedly Jákoba k slibu, se podobají těm, za jakých se i dnes lidé rozhodují Bohu něco slíbit. Jákob se svým hříšným činem dostal k požehnání, o kterém věděl, že mu bylo slíbeno věrným Božím slovem. Takovýmto jednáním projevil velký nedostatek důvěry, že Bůh může provést své úmysly, ať se přítomnost zdá jakkoliv znepokojivá. Místo toho, aby zaujal postavení, po kterém toužil, byl nucen útěkem si zachránit život před Ezauovým hněvem. Jen s holí v ruce putoval stovky kilometrů pustinou. Ztratil odvahu a jeho srdce bylo naplněno výčitkami a obavami. Vyhýbal se lidem, aby ho nedostihl rozhněvaný bratr. Boží pokoj mu nebyl útočištěm, protože ho pronásledovala myšlenka, že je zbaven Boží ochrany.

Končí druhý den jeho cesty. Jákob je unaven, hladový, bez přístřeší a cítí, že Bůh na něho zapomněl. Ví, že všechno toto neštěstí přivolal na sebe sám svým nesprávným jednáním. Černé mraky zoufalství ho obkličují a cítí se jako vyvrhel. Jeho srdce plní neznámá hrůza a on se sotva odvažuje modlit se. Jákob je tak naprosto osamělý, že cítí takovou potřebu Boží ochrany, jako ji nikdy předtím nepocítil. V pláči vyznává svůj hřích Bohu a žádá nějaký důkaz toho, že ho Bůh cele neopustil. Jeho obtížené srdce však nenachází úlevu. Ztratil všechnu důvěru v sebe a bojí se, že Bůh jeho otců ho zavrhl. Avšak Hospodin, milostivý Bůh, se slitovává nad opuštěným, zarmouceným člověkem, který sbírá kameny a činí si z nich podušku a jen nebeský baldachýn má jako přikrývku.

V nočním vidění pozoruje tajemný žebřík, který se jedním koncem opírá o zem a druhým se dotýká hvězdných zástupů nejvyšších nebes. Andělé vystupují a sestupují po zářivém žebříku a ukazují mu cestu spojující nebe se zemí. ^{4T 466} Slyší hlas, který obnovuje slib milosti, ochrany a budoucích požehnání. Když se Jákob probudil ze snu, pravil: „V pravdě Hospodin jest na místě tomto, a já jsem nevěděl“ Gn 26,16. Rozhlížel se kolem, jako by hledal nebeské posly; avšak jeho nadějný a udivený zrak zastihl už jen nejasné obrysy pozemských předmětů a nad sebou nebesa ozářena světelnými klenoty. Zmizel žebřík, ztratili se zářící poslové a slavný Majestát nebes mohl vidět jen ve své představě.

Nad hlubokým tichem noci a živým vědomím, že je v Boží přítomnosti, se Jákoba zmocňoval strach. Srdce měl plné vděčnosti, že nezahynul. Tuto noc již neusnul; hluboká a vroucí vděčnost se snoubila se svatou radostí a naplnila jeho duši. „Vstal pak Jákob ráno, vzal kámen, kterýž byl podložil pod hlavu svou, a postavil jej na znamení pamětné, a polil jej svrchu olejem“ verš 18. A tu učinil slavnostní slib Bohu.

Jákob učinil svůj slib, když ho občerstvila rosa milosti a posilnila jistota Boží přítomnosti. Jen co Boží sláva poodstoupila, byl v pokušení, v jakém bývají i lidé dnes; zůstal však věrný svému slibu a nechtěl ani pomyslet, že by bylo možné zrušit slib, který učinil. Mohl uvažovat tak, jak to činí dnešní lidé, že přece toto zjevení bylo jen snem, že svůj slib učinil v návalu nadšení, a že to tedy nemusí splnit. Jákob však smýšlel jinak.

Přešla dlouhá léta, než se Jákob odvážil vrátit se zpět do své země. Když to však učinil, věrně splnil Pánu svůj slib. Zbohatl a velké množství jeho majetku přešlo do Boží pokladnice.

Dnes mnozí troskotají tam, kde Jákob rozhodně zvítězil. Lidé, kterým dal Bůh největší statky, mají i největší sklon si je zadržet, když mají odevzdat nějaký přiměřený obnos. ^{4T 467} Jákob dal desátek ze všeho, co měl a pak spočítal i použité desátky a Pánu dal i z toho, co používal sám, dokud byl na zemi pohanů a nemohl plnit svůj slib. Bylo to velké bohatství, on však neváhal; to, co slíbil Bohu, nepokládal za své vlastnictví ale za Boží.

Velikost daru do Boží pokladnice se řídí množstvím vlastnictví. Komu bylo více svěřeno, od toho Bůh požaduje větší dar. Má-li křesťan deset nebo dvacet tisíc dolarů, pak Bůh žádá nejen dar podle desátkového systému, ale přinést také oběť za hřích a oběť chvály Bohu. Levitský zákon se mimořádně vyznačoval svým důrazem na posvěcenost majetku. Mluvíme-li o desátcích jako základu židovského přispívání na náboženské účely, nemluvíme dost srozumitelně. Hospodin důrazně trval na svých požadavcích, které téměř v každém úseku připomínaly Dárce, který požaduje určitou část pro sebe. Od Izraelitů se žádalo, aby odváděl poplatek ze svého prvorozeného syna, za prvotinu stáda a prvotinu žně. Úrodu v rozích svých polí měli nechávat pro chudé. Cokoliv jim vypadlo z rukou, zůstalo pro chudé a jednou za sem let patřila celá úroda nuzným. Byly tu obětní dary, oběti za vinu, oběti za hříchy a odpuštění všech dluhů každého sedmého roku. Byly tu ještě početné výdaje na pohostinství a dary pro chudé jakož i daně z majetku.

Aby se kontrolovalo plnění zákona, konal se v určitých obdobích průzkum, zda lid věrně plní své sliby. Svědomití lidé vraceli Bohu až třetinu ze všeho svého příjmu na náboženské účely a pro chudé. Tyto požadavky se nevztahovaly na zvláštní třídu lidí, ale na všechny, protože se řídily množstvím majetku. ^{4T 468} Kromě těchto systematických a pravidelných darů byly ještě zvláštní dobrovolné oběti při zvláštních příležitostech, jako například při stavbě svatostánku na poušti a budování jeruzalémského chrámu. Tato ustanovení určil Bůh pro dobro svého lidu a k podpoře svého díla.

Musíme se v těchto věcech mnohému naučit. Je jen málo těch, které trápí svědomí, když zanedbávají povinnost dobročinnosti. Avšak málo lidí cítí výčitky svědomí za to, že olupují Boha. Když křesťan úmyslně, anebo příležitostně špatně vyplácí svého bližního, anebo odmítá smazat vyrovnaný dluh, pak, nemá-li zatvrzené svědomí, bude jej obviňovat. Nemá pokoje, i když o tom ví jen on sám. Je mnoho zanedbaných slibů a nesplněných závazků. A přece, jak málo je těch, co se tím trápí a znepokojují. Jak málo je těch, kteří si uvědomují vinu nesplněné povinnosti. Nad touto záležitostí se musíme znovu a hlouběji zamýšlet. Svědomí je třeba vyburcovat a celé věci věnovat vážnou pozornost, protože v poslední den budeme vydávat počet Bohu a Jeho velké požadavky musí být splněny.

Zodpovědnost křesťanských podnikatelů, ať je jejich majetek jakkoli veliký, bude úměrná darům, které od Boha dostali. Svůdnost bohatství přivedla na zahynutí tisíce a desetitisíce lidí. Tito boháči zapomínají, že jsou jen hospodáři, a že se rychle blíží den, kdy budou slyšet: „Vydej počet z vladařství svého“ Luk 16,2. Podle podobenství o hřivnách je každý člověk zodpovědný za to, jak naložil s dary, které dostal. Ubohý člověk z podobenství cítil nejmenší zodpovědnost proto, že měl jen nejmenší dar a nijak se nerozhodl zúročit svěřenou mu hřivnu. Proto byl uvržen do vnější temnoty.

Kristus pravil: „Jak nesnadně ti, kteří statky mají, vejdou do království Božího“ Mk 10,23. A jeho učedníci se divili tomu, co učil. Když nějaký kazatel, který pracoval a úspěšně přiváděl duše ke Kristu, opouští své svaté dílo a obrací se k honbě za pozemským ziskem, je nazván odpadlíkem a bude se Bohu zodpovídat za hřivny, kterých zneužil. ^{4T 469} Když podnikatelé, hospodáři, strojníci, obchodníci a jiní pracovníci vstupují do církve, stávají se Kristovými následovníky, i když každý z nich dostal jiné hřivny, jejich zodpovědnost za osobní úsilí o pokrok Božího díla, jakož i za vlastní prostředky k tomuto pokroku nejsou o nic menší než zodpovědnost, která spočívá na kazatelích. Zlořečenství které padá na kazatele, nezvěstuje-li cele evangelium, dopadne právě tak na podnikatele, nebude-li svými dary spolupracovat s Kristem, aby dosáhl podobně dobrých výsledků. Když si to někteří uvědomí, řeknou: „Tvrdá je tato řeč“, avšak přece je pravdivá, i když ji skutky Kristových následovníků stále vyvracejí.

Zázrakem své milosti opatřil Bůh svému lidu na poušti chléb a mohl by opatřit všechno potřebné i k náboženské službě; on to však nečiní, protože ve své moudrosti viděl, že mravní úroveň Jeho lidu záležela na takové spolupráci s Ním, kde každý něco koná. Dokud se musí pravda šířit, týkají se Boží požadavky lidí a oni jsou zavázáni dávat z toho, co jim k tomuto účelu svěřil. Bůh, Stvořitel člověka, to zařídil plánem pravidelných příspěvků tak, aby na každého připadla tato povinnost podle jeho schopností. Každý má ohodnotit sám sebe a dát podle svého rozhodnutí. Mnozí jsou však z rodu Ananiáše a Zafíry; domnívají se, že když si ponechají část toho, co Boží desátkový systém od nich požaduje, bratři se to nikdy nedozvědí. Takto smýšleli i manželé, a jejich příklad je nám výstrahou. Bůh nás v tomto příběhu upozorňuje, že On hledí do srdce. Člověk před ním nemůže skrýt své pohnutky. Pán tu nechal trvalou výstrahu pro všechny časy, aby varoval před hříchem, ke kterému je lidské srdce stále nakloněno.

I když dnes žádné viditelné projevy Boží nelibosti nestíhají hřích Ananiáše a Zafíry, přesto je tento hřích v očích Božích stejně ohavný ^{4T 470} a jistě se vymstí na přestupnících v den soudu. Mnozí však Boží zlořečenství pocítí ještě v tomto životě. Když něco slíbíš pro Boží dílo, pak jsi slíbil Bohu a slib je třeba svatě plnit. V očích Božích se to pokládá za svatokrádež, jestliže sis ke svému užitku přivlastnil něco z toho, co ses zavázal odevzdat na podporu Jeho svatého díla.

Když někdo ústně nebo písemně v přítomnosti bratří slíbil, že jistou hodnotu odevzdá, pak jsou zde viditelní svědkové smlouvy mezi Bohem a slibujícím. Nejde o slib člověku, ale Bohu a je to jako dlužní úpis bližnímu. Žádný dlužní úpis nezavazuje křesťana tak, jako slib, který učinil Bohu.

Kdo se takto zavazuje svému bližnímu, obyčejně nepomýšlí, že se nějak uvolní se svých závazků. Slib Bohu, Dárci všech darů, je ještě závaznější. Proč bychom se tedy měli zříkat slibů, které jsme dali Bohu? Můžeme snad sliby Bohu pokládat za méně závazné? Snad proto, že tyto sliby nebudou přetřásány v nějaké soudní síni, mají být méně platné? Což může Boha olupovat ten, kdo vyznává, že je spasen krví nekonečné oběti Ježíše Krista? Což jeho sliby a činy nepadají na váhu nebeské spravedlnosti?

Případ každého z nás se tam zvažuje. Smrtelně vážný byl případ Ananiáše a Zafíry. Tím, že si ponechali část utržené hodnoty, klamali Ducha svatého. Viníkem je každý, kdo jedná podobně. Když lidské srdce zasáhne přítomnost Božího Ducha, pak ono se jím nechá ochotně ovlivnit a lidé se rozhodnou zapřít se a obětovat něco na Boží dílo. Když Boží světlo mocně prosvítí mysl, tehdy přemáhá i starého člověka; sobectví ztrácí svůj vliv na srdce, probouzí se touha napodobit vzor Ježíše Krista, což vede k sebezapření a štědré obětavosti. ^{4T 471} Povaha přirozeného sobeckého člověka je obměkčena, člověk se stává laskavý a soucitný vůči hříšníkům a učiní Hospodinu slavnostní slib jako Abraham a Jákob. Při takových příležitostech jsou přítomní nebeští andělé. Láska k Bohu a k lidem vítězí nad sobectvím a láskou ke světu. Děje se tak zvláště tehdy, když Boží služebník v Duchu a v moci Boží vysvětluje Boží plán vykoupení, vrcholící v oběti na kříži. V následujících textech Písma si můžeme povšimnout, jak se na sliby dívá Bůh:

„I oznámil Mojžíš synům Izraelským všecky ty věci, kteréž přikázal jemu Hospodin. Mluvil také Mojžíš knížatům pokolení synů Izraelských řka: Toto jest, což přikázal Hospodin: Jestliže by muž slib aneb přísahu učinil Hospodinu, závazkem zavazuje duši svou, nezruší slova svého; podle všeho, což vyšlo z úst jeho, učiní.“ Nu 30,1-3. „Nedopouštěj ústům svým, aby k hříchu přivodila tělo tvé, aniž říkej před andělem, že to jest poblouzení. Proč máš hněvati Boha řečí svou, kterýž by na zkázu přivedl dílo rukou tvých?“ Př 5,6. „A protož vejdu do domu tvého s zápalnými obětmi, a plniti tobě budu sliby své, kteréž vyřkli rtové moji, a vynesla ústa má, když jsem byl v soužení“ Žm 66,13.14. „Osidlo jest člověku pohltiti věc posvěcenou, a po slibu zase toho vyhledávat“ Př 20,25. „Když bys učinil slib Hospodinu Bohu svému, neprodlévej splniti ho; nebo konečně toho vyhledávati bude Hospodin Bůh tvůj od tebe, a byl by na tobě hřích. Pakli nebudeš slibovati, nebude na tobě hříchu. Což jednou vyšlo z úst tvých, to splníš a učiníš, jakž jsi slíbil Hospodinu Bohu svému dobrovolně, což jsi vynesl ústy svými.“ Dt 23,21-23.

„Sliby čiňte a plňte Hospodinu Bohu vašemu; kteřížkoli jste vůkol něho, přinášejte dary Přehroznému.“ Žm 76,12. „Ačkoliv vy ho poškvrňujete, když říkáte: Stůl Hospodinův v pohrdání jest, a což kladeno bývá na něj, že jest chatrný pokrm. Říkáte také: Ach, větší práce, ježto byste to zdmýchnouti mohli, praví Hospodin zástupů. Nebo přinášíte to, což jest vydřeno, a chromé i nemocné, ^{4T 472} přinášejíce dar. To-liž mám přijímati z ruky vaší? praví Hospodin. Anobrž zlořečený jest fortelný, kterýž maje v svém stádě samce, činí slib, a obětuje Pánu to, což jest churavého. Nebo král veliký já jsem, praví Hospodin zástupů, a jméno mé jest hrozné mezi národy.“ Mal 1,12-14.

„Když bys učinil slib Bohu, neprodlévej ho splnit, neboť nemá líbosti v blázních. Cožkoli slíbíš, splň. Lépe jest, abys nesliboval, než abys slibě, neplnil.“ Kaz 5,4.5.

Bůh dal člověku možnost podílet se na dokončení díla spasení svých bližních. Může spolupracovat s Kristem a konat skutky milosrdenství a dobročinnosti, však nemůže je vykoupit, protože nemůže splnit požadavky spravedlnosti. Toto může vykonat jen Boží Syn tím, že odkládá čest a slávu, že své božství odívá lidstvím a přichází na zem, aby se pokořil a prolil svou krev za člověka.

Když Kristus posílal své učedníky „do celého světa kázat evangelium všemu stvoření“, pověřil lidi šířením evangelia. Zatímco jedni jdou kázat, Bůh vyzývá druhé, aby prostřednictvím desátků a obětí podporovali kazatele a šíření pravdy prostřednictvím tisku na celém světě. Toto jsou prostředky, kterými Bůh pozvedá člověka. Právě toto dílo člověk potřebuje, protože probouzí nejhlubší city jeho srdce a mobilizuje k činnosti nejvyšší duchovní schopnosti.

Všechno dobré na zemi stvořila Boží štědrá ruka jako projev lásky k člověku. Stará se o nuzné a dbá též o potřeby náboženství. Prostředky vložil do lidských rukou, aby Jeho Božské dary protékaly lidským potrubím v díle záchrany bližních, které nám bylo svěřeno. Každý má vykonat určité dílo na tomto rozsáhlém poli. A přece by si nikdo neměl myslet, že Bůh je závislý na člověku. Vždyť Bůh by mohl říci slovo a každý chudák by se stal boháčem. ^{4T 473} V okamžiku by mohl vyléčit lidstvo ze všech nemocí. Úplně by se mohl obejít bez svých služebníků a mohl by anděly poslat zvěstovat pravdu. Mohl by ji napsat na oblohu nebo vytisknout na listí stromů, anebo na květy; mohl by ji sám mocně oznámit z nebes. Avšak všemohoucí Bůh nezvolí žádný z těchto způsobů. Dobře věděl, že člověk musí něco konat, má-li být život požehnáním. Zlato a stříbro je Boží a mohl by je nechat padat jako déšť s nebe, kdyby chtěl. Místo toho však povolal člověka k šafářství a svěřil mu prostředky. Člověk je neměl hromadit, ale použít k službě jiným. Člověka tak učinil prostředníkem, skrze něhož šíří na zemi požehnání. Bůh tento systém štědré obětavosti ustanovil proto, aby se člověk mohl stát ochotný a povahově nesobecký jako jeho Stvořitel a nakonec být s Ním ve věčné slávě.

Bůh pracuje skrze lidské nástroje a kdokoliv probouzí svědomí lidí a vyzývá je k dobrým skutkům a skutečnému zájmu o pokrok díla a pravdy, nekoná to sám od sebe, ale z Ducha Božího, který působí v něm. Sliby za těchto okolností mají svatý charakter a jsou ovocem díla Božího Ducha. Když někdo tyto sliby plní, nebe přijímá tuto oběť a tito ochotní pracovníci si ukládají bohatý poklad v nebi. Pokládají dobrý základ pro budoucnost, aby mohli dojít k věčnému životu.

Když však lidé přestanou tak živě cítit bezprostřední přítomnost Božího Ducha a mysl se začne zajímat o časné životní zájmy, tehdy jsou v pokušení zapochybovat o platnosti závazků, které na sebe ochotně vzali. Takové povolování satanskému pokušení vede k úvahám, že se rozhodovali pod vlivem chvilkového nadšení, že přecenili potřebu prostředků nutných pro Boží dílo, a že byli přiměni ke slibu pod falešnými záminkami, ^{4T 474} aniž by poznali celou záležitost, a proto se rádi zbaví závaznosti slibu. Mají kazatelé moc přijmout takové výmluvy a říci: „nemusíte splnit slib, jste zproštěni závazku?“ Kdyby se k tomu odvážili, stali by se spoluúčastníky hříchů těch, kteří neplní slib.

Z každého našeho příjmu bychom měli na prvním místě odevzdat část Bohu. Židé byli povinni přinášet Pánu buďto prvotiny ze všech Jeho darů, ať z přírůstku ovcí či dobytka, nebo z úrody na svých polích, sadech či vinicích, nebo měli za ně zaplatit rovnocennou náhradu. Jak se tato ustanovení v naší době změnila! Požadavky a nároky Páně - pokud se na ně vůbec myslí - stojí až na posledním místě. Naše dílo však teď potřebuje desetkrát víc prostředků než se požadovalo od Židů. Apoštolové byli pověřeni velkým úkolem - jít do celého světa a kázat evangelium. To ukazuje, jaká obrovská práce a zvýšená odpovědnost spočívá na Kristových následovnících v naší době. Jestliže před tisíciletím požadoval zákon desátky a oběti, oč více je jich třeba nyní! Jestliže bohatí i chudí měli ve své době dávat obnos úměrný svému majetku, je to v naší době dvojnásobně důležité.

Většina vyznavačů křesťanství se velmi neochotně loučí se svými penězi. Mnozí z nich nedávají Bohu ani dvacetinu svého příjmu a mnozí dávají ještě daleko méně. Je mnoho těch, kteří okrádají Boha o ten malý desátek, jiní chtějí dávat jenom desátek. Kdyby všechny desátky našeho lidu plynuly do pokladnice Páně tak jak by měly, přineslo by to takové požehnání, že dary a oběti pro svaté účely by se zdesateronásobily a spojení mezi Bohem a člověkem by bylo trvalé. Kristovi následovníci by neměli čekat, až je hlasité volání misionářů probudí k činu. Kdyby byli duchovně probuzeni, slyšeli by každý týden při výplatě - ať malé nebo velké - hlas Boží a hlas svědomí, požadující od nich desátky a oběti, které náležejí Bohu. ^{4T 475}

Práce a dary se u Kristových následovníků nejen vyžadují, ale jsou v jistém smyslu nezbytné. V nebesích mají všichni zájem o spásu člověka a čekají, že lidem bude záležet na vlastní spáse i na spáse jejich bližních. Všechno je připraveno, ale církev zřejmě podřimuje. Až se probudí a složí své modlitby, své bohatství - všechnu svou energii i prostředky k Ježíšovým nohám, pak pravda zvítězí. Andělé žasnou, že křesťané dělají tak málo, když jim Ježíš, který ani sebe neušetřil a zemřel potupnou smrtí, dal takový příklad. Diví se, že když přicházejí do styku se sobeckostí světa, znovu upadají do svých malicherných názorů a sobeckých pohnutek.

Jedním z největších hříchů v dnešním křesťanském světě je přetvářka a chamtivost při jednání s Bohem. U mnohých se projevuje rostoucí nezájem, když se jedná o to, aby splnili své závazky vůči různým ústavům a náboženským institucím. Mnozí pokládají závazek za něco, co od nich nevyžaduje finanční prostředky. Jestliže si myslí, že jejich peníze jim přinesou velký zisk, když je budou investovat do banky nebo do kapitálu, anebo jsou-li v ústavu jednotlivci, kterým se zaručili pomáhat, ale nyní mají vůči nim výhrady, cítí se od závazků naprosto osvobozeni a své prostředky užívají tak, jak se jim líbí. Tento nedostatek poctivosti převládá hlavně mezi těmi, kdo hlásají, že zachovávají Boží přikázání a očekávají brzký příchod svého Pána a Spasitele.

Bůh chce být nekonečně dobrotivý, ale poctivé plnění Božích požadavků je často odmítáno nebo odkládáno, jakoby slavnostní sliby neměly žádný význam. Protože členové církve nedbají na placení desátků a plnění svých slibů, naše zařízení mají finanční těžkosti. Kdyby všichni, bohatí i chudí, přinesli své desátky do pokladnice, vytvořila by se dostatečná zásoba peněz, aby se příčina finančních potíží odstranila a aby misijní práce na různých úsecích krásně pokročila. ^{4T 476} Bůh povolává ty, kdo věří pravdě, aby Mu dali to, co je Jeho. Ti, kdo se domnívali, že tím získají, když odejdou od Boha, nakonec poznají, že na ně dopadne Jeho kletba za to, že Pána okrádali. Nevyrovnává-li někdo okamžitě své závazky vůči Pánu, může jej omluvit jedině naprostá neschopnost platit.

Církev je zodpovědná za sliby svých jednotlivých členů. Když vidí, že některý bratr zanedbává plnit co slíbil, mělo by se s ním jednat laskavě, ale jasně. Když není v situaci, která by mu umožňovala splnit slib a jinak je vážným členem sboru a má ochotné srdce, tehdy nechť mu církev s porozuměním a soucitně pomůže. Členové sboru tím přemostí těžkost a sami budou požehnáním.

Bůh chce, aby členové jeho církve pokládali své povinnosti k Němu za tak závazné, jak pokládají za nutné vyrovnat svoje dluhy obchodníkovi. Nechť každý prozkoumá svůj minulý život a uvidí, zda nějaké nevyrovnané, nesplněné sliby nezanedbal a nechť potom vynaloží obzvláštní úsilí zaplatit „do posledního haléře“, protože se všichni musíme dostavit k poslednímu účtování, kde kromě pravdy a poctivosti nic neobstojí.