Duch Boží nebude přebývat tam, kde je mezi věřícími nejednota a nedorozumění. I když to není vidět, tento vliv ovládá srdce a vypudí pokoj a lásku, jež by měly charakterizovat křesťanskou církev. Nejednota je ovocem sobectví. Toto zlo se může projevit jako přehnaná sebeúcta, nebo neopodstatněná touha po ocenění ze strany jiných. Ti kdo vyznávají, že milují Boha a zachovávají jeho přikázání, se musí zříci sebevyvyšování, jinak nemusí mít naději na Boží požehnání a Jeho božskou přízeň.

Hlavním posláním Zdravotního ústavu je jeho mravní a náboženský vliv. Tak si to přejí i nebesa. Uplatňování sobeckých choutek určitě zarmoutí Ducha Božího. Lékaři, správci a pomocníci by měli pracovat v souladu a v Kristově Duchu. Každý by si měl vážit toho druhého více než sebe.

Apoštol Juda říká: "Nad některými zajisté lítost mějte, rozeznání v tom majíce" Juda 22. Tento rozdíl se nemá projevovat nějakým upřednostňováním. ^{4T 222} Nemělo by se jednat podle zásady: "Budeš-li přát mně, budu i já přát tobě." To je neposvěcené světské jednání, které se Bohu nelíbí. Je to ziskuchtivé a vypočítavé přání. Projevuje se v něm stranickost vůči některým jednotlivcům za předpokladu, že sami budou jednat podobně. Je to vyhledávání jejich dobré vůle, abychom při jejich shovívavosti dosáhli větší a lepší postavení než jiní, kteří jsou právě takoví jako my. Je velice těžké poznat vlastní chybu; ale každý by si měl uvědomit, jak strašný je duch závisti, rivality, nedůvěry, vyhledávání chyb a nedorozumění.

Boha nazýváme svým Otcem; tvrdíme, že jsme jedna rodina. Kdekoliv je snaha ponižovat, nebo zmenšit úctu a vliv druhého a z toho těžit, tam spolupracujeme s nepřítelem a zarmucujeme toho, kterého chceme následovat. Něha a milost, kterou Ježíš projevil ve svém vlastním vzácném životě, by nám měla být příkladem pro jednání s našimi spolubližními a zvlášť vůči těm, kteří jsou našimi bratřími a sestrami v Ježíši Kristu.

Bůh nám stále žehná, avšak my jsme příliš lhostejní vůči jeho milosti. Miloval nás nekonečnou láskou a přece mnozí projevujeme tak málo lásky vůči jiným. Býváme příliš přísní vůči těm, o nichž se domníváme, že se mýlí, a naopak velice citliví i k nejmenší poznámce nebo otázce týkající se našeho jednání.

Jedni druhé pomlouváme a ostře kritizujeme, ale přitom právě ti, kteří takto kritizují a posuzují, jsou slepí vůči svým vlastním nedostatkům. Jiní mohou vidět jejich omyly, sami však nedovedou postihnout své chyby. Denně přijímáme dary z bohatství nebes a naše srdce by mělo oplývat vděčností k Bohu. Mělo by nás to vést k tomu, abychom měli soucit se svými bližními a pokládali jejich zájmy za své. Přemýšlení a uvažování o Boží dobrotě vůči nám by mělo zavřít všechny dveře naší bytosti před satanovým našeptáváním.

Bůh k nám denně projevuje svou lásku, a přece se nevšímáme jeho přízně a jsme lhostejní vůči jeho prosbám. Chce nás oslovit svým Duchem něžnosti, svou láskou a dlouhoshovívavostí. ^{4T 223} My si však sotva všimneme znamení jeho lásky, a jen slabě si uvědomujeme, čemu nás chce svou láskou naučit. Někteří jako Náman zapomínají na veškerou Boží přízeň, protože vidí Mardochea, kterého nenávidí. Jejich srdce jsou naplněna nepřátelstvím a nenávistí více, než láskou a duchem našeho drahého Vykupitele, který dal za své nepřátele svůj drahý život. Vyznáváme, že máme téhož Otce, že chceme bydlet v tomtéž nesmrtelném domově, těšit se z téže slavné víry, a že věříme témuž zkušebnímu poselství. A přece se mnozí mezi sebou hádají jako hašteřivé děti. Pokud se někdo neshodne se svým spolupracovníkem, není v souladu s Duchem Kristovým.

Touha po chvále uškodila mnoha srdcím. Lidé, kteří pracovali ve Zdravotním ústavu, hledali někdy chyby ve stanovených plánech, a pod satanovým vlivem získali také ty, kteří je pokládali za spravedlivé, zatímco nevinní lidé byli obvinění z nepravosti. Je to bezbožná pýcha, která si zakládá na marnivosti vlastních skutků, která se vychloubá smělými vlastnostmi člověka, která se snaží jiné ponížit a sebe vyvýšit, a která vyžaduje více slávy, než je chladné srdce ochotno dát Bohu. Kristovi učedníci budou dbát Mistrova naučení. On nás nabádá, abychom milovali jedni druhé, jak on miloval nás. Náboženství se zakládá na lásce k Bohu a vede nás také k tomu, abychom milovali jedni druhé. Je plné vděčnosti, pokory, dlouhoshovívavosti, je sebeobětavé, snášenlivé, milostné, odpouštějící. Posvěcuje celý život a svůj vliv šíří mezi ostatními.

Ti, kteří milují Boha, nemohou mít v srdci nenávist. Je-li srdce naplněno nebeskou zásadou věčné lásky, pak tato láska se dotkne jiných; ne snad proto, že vykonali něco dobrého, ale proto, že láska je pohnutkou jednání a usměrňuje charakter, řídí pocity, ovládá vášně, pokořuje nepřítele a povznáší a zušlechťuje city. Tato láska nemá zájem jen o to, co se týká "mne a mého", ale je široká jako svět, vysoká jako nebesa a je v souladu s láskou andělů - služebníků. ^{4T 224} Kdo tuto lásku pěstuje, pak celý jeho život je pod jejím vlivem a tento zušlechťující vliv šíří všude. Máme-li ji, pak jsme šťastní když svítí slunce, i když je zamračeno. Milujeme-li Boha celým srdcem, musíme milovat také jeho děti. Láska je Duch Boží. Je to nebeská ozdoba, která člověku dodává pravé šlechetnosti a důstojnosti, uzpůsobuje náš život podle Mistrova života. Nezáleží na tom, kolik dobrých vlastností máme, anebo za jak důstojné a šlechetné se pokládáme. Není-li člověk pokřtěn nebeskou ctností lásky k Bohu a k bližnímu, pak mu chybí pravá dobrota, nejsme způsobilí pro nebe, kde je jen láska a jednota.

Někteří, kteří dříve milovali Boha a denně se těšili z Jeho přízně, jsou nyní stále nepokojní. Bloudí v temnotě a zoufalé sklíčenosti, protože dbají jen o vlastní já. Dávají přednost jen vlastnímu já, takže na nic jiného nestačí. Bůh ve své prozřetelnosti chtěl, aby člověk nebyl šťasten, je-li odloučen od přátel. Radost našeho Pána spočívá v tom, že snášel námahu a potupu pro jiné, aby oni z toho mohli mít užitek. Můžeme být šťastní, budeme-li následovat jeho příklad a žít pro blaho svých spolublížních.

Náš Pán nás zve, abychom vzali jeho jho a nesli jeho břímě. To nás může učinit šťastnými. Budeme-li však nést své vlastní jho a své vlastní břemena, nenajdeme nikdy odpočinutí; ale pod Kristovým jhem nachází duše odpočinek. Kdo chce pro Mistra vykonat něco velkého, může k tomu najít příležitost tam, kde je, bude-li konat dobro, zapomínat na sebe a bude-li sebeobětavý, pamatující na jiné a šířící slunečný svit.

Je velmi nutné, aby se Kristova něha projevila vždy a všude. Nejedná se o nějaký slepý soucit, který by přikrašloval hřích a Boží dílo vystavoval potupě; ale jde o lásku, která je hlavní zásadou života, která z nás plyne v podobě šlechetných skutků k jiným. Tato láska pamatuje na Kristova slova: ^{4T 225} "Cožkoli jste učinili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili" Mt 25,40.

Pracovníci Zdravotního ústavu konají významné dílo. Kristus se za svého života se zvláštní péčí věnoval nemocným a trpícím. Když vyslal své učedníky, přikázal jim aby uzdravovali nemocné a zvěstovali evangelium. Když poslal sedmdesáte, přikázal jim, aby uzdravovali nemocné a kázali, že Boží království se přiblížilo k nim. Jejich tělesné uzdravení mělo být na prvním místě, aby byla připravena cesta k jejich mysli, aby byli osloveni pravdami, které apoštolé zvěstovali.

Spasitel světa věnoval více času a námahy k uzdravování nemocných než na kázání. Svým posledním napomenutím radil apoštolům, jakožto svým zástupcům na zemi, aby kladli ruce na nemocné a uzdravovali je. Když Mistr přijde, pochválí ty, kteří navštěvovali nemocné a pomáhali nuzným a trpícím.

Jak málo si uvědomujeme vliv žertů a jejich dosah na záchranu lidí. Ve Zdravotním ústavu mají ti, kteří chtějí být misionáři, rozsáhlé pracovní pole. Boží vůlí není, aby každý z nás byl mezi těmi několika upřednostněnými, na něž se bude pohlížet s velkou úctou, zatím co jiní jsou zanedbáni. Ježíš byl majestátem nebes, a přece se ponížil, aby mohl sloužit nejpokornějším, a to bez ohledu na osobu nebo postavení.

Ti, kteří pracují s celým srdcem, najdou ve Zdravotním ústavu dost příležitostí sloužit Mistru tím, že budou ulehčovat utrpení těch, kteří jim budou svěřeni. Když náš Pán vykonal tu nejvíce ponižující službu svým učedníkům, radil jim, aby následovali jeho příkladu. To jim mělo stále připomínat, že se nesmí vyvyšovat ani nad toho nejmenšího věřícího.

Vyznavači naší vznešené víry, kteří zachovávají Boží přikázání a očekávají brzký příchod našeho Pána, by se měli odlišovat od světa a oddělit se od něho. ^{4T 226} Měli by být zvláštním lidem, horlivým v dobrých skutcích. Mezi zvláštnostmi, které by měli odlišovat Boží lid od světa v těchto posledních dnech, je jeho pokora a krotkost. Kristus řekl: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým." Zde je odpočinek, po němž mnozí touží a marně utrácejí čas i peníze, aby ho získali. Místo ctižádostivého úsilí vyrovnat se slávou a postavením jiným nebo je i předstihnout, měli bychom usilovat o to, abychom se stali Kristovými pokornými a věrnými služebníky. Tento duch sebevyvyšování vedl k rozepři mezi učedníky, ještě když byl Kristus s nimi. Hádali se o to, kdo je mezi nimi největší. Ježíš usedl, zavolal dvanácte a řekl jim: "Chce-li kdo být prvním, ať je ze všech nejposlednější a všech služebník" Mk 9,35.

Když matka dvou synů prosila o zvláštní přízeň pro své syny, aby jeden mohl sedět na pravicí a druhý po levici v jeho království, Ježíš řekl, že čest a sláva v Jeho království spočívá v něčem jiném než na tomto světě. Kdo chce být velkým, musí být pokorným služebníkem všech, a kdo by chtěl být prvním, musí být takovým služebníkem, jako Boží Syn.

Náš Spasitel dále své učedníky učil, aby nevyhledávali postavení a jméno. "Vy nebývejte nazýváni mistři... Ani se nazývejte vůdcové... Ale kdo z vás největší jest, buď služebníkem vaším; kdož by pak sám se povyšoval, bude ponížen" Mt 23,8-12. Ježíš odkázal zákoníka na svatý zákon ze Sinaje: "Milovat budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého" Lk 10,27. Řekl mu, že bude-li to činit, vejde do života.

"Bližního svého jako sebe samého." Zůstává otázka: "Kdo je můj bližní?" Jeho odpovědí je podobenství o dobrém Samaritánu, které nás učí, že každý člověk, který potřebuje náš soucit a naši laskavost, je naším bližním. Trpící a ponížení ze všech tříd jsou našimi bližními, a víme-li o jejich potřebách, ^{4T 227} pak je to naší povinností jim pomoci, jak je to jen možné. Z tohoto podobenství vyniká zásada, kterou by si měli Kristovi následovníci přivlastnit. Nuzným nejdříve pomozte z časné bídy a odstraňte jejich tělesné nedostatky a utrpení a pak najdete otevřené dveře k srdci, kde můžete zasévat dobré símě ctnostného a duchovního života.

Chceme-li být šťastni, musíme usilovat o dosažení takového charakteru, jaký projevil Kristus. Mezi výrazné Kristovy zvláštnosti patřilo jeho sebezapření a dobročinnost. Nepřišel hledat vlastní zájmy. Přišel konat dobro a to bylo jeho pokrmem i nápojem. Následujeme-li příklad Spasitele, můžeme být ve svatém obecenství s Ním a denně můžeme napodobit Jeho charakter a následovat Jeho příklad. Budeme požehnáním světu, budeme zde spokojení a pak obdržíme věčnou odměnu.