Bůh si přeje, aby všichni, kteří pracují v Jeho ústavech, byli schopní, bystří a prozíraví. Chce, aby se z nich stali vzdělaní lidé, kteří se vyznají ve všech oborech. Když si každý uvědomí tuto odpovědnost, a bude pro to pracovat, Ježíš bude podporovat jejich snahu. Bůh mnohonásobně požehná jejich úsilí o získání darů Ducha. Spojení s Bohem dá duši rozlet, pocit blaženosti, promění ji a způsobí, že si bude vědoma svých vlastních sil a dá jí jasnější vědomí odpovědnosti, které spočívá na každém jednotlivci, aby moudře užíval schopností, jimiž ho Bůh obdařil. ^{4T 450}

Každý by se měl snažit o přísnou hospodárnost při vydávání peněz a s tím, co mu nepatří, by měl zacházet ještě opatrněji, než při řízení vlastních záležitostí. Toto se však děje málokdy. Žádný pracovník nemá osobní užitek ze zisků našich kanceláří, ani není postižen, když dojde ke ztrátě. Majetek však náleží Pánu a způsob, jakým se práce vykonává, má finanční dopad na Boží dílo. Jestliže se prostředky pro Boží dílo omezují, zanedbává se důležitá práce, která by se mohla a měla vykonat.

Šetrnost by se však nikdy neměla zvrhnout na skrblictví. Všichni pracovníci našich kanceláří by si měli uvědomovat, že spravují Boží majetek, že jsou zodpovědní za růst vloženého kapitálu, a že budou v den soudu zodpovídat za to, jestliže se tento kapitál jejich vinou zmenšil. Všichni musí být napomenuti, aby šetřili časem i penězi. Podle věrnosti nebo nevěrnosti, s jakou pracovníci plní svůj nynější úkol se ukáže, jsou-li hodni toho, aby jim bylo svěřeno věčné bohatství. Bůh žádá od každého člověka, aby práci, která mu je přidělená, vykonával důkladně a pohotově. Příklad jednoho pracovníka by měl podnítit píli a snahu druhých. Opravdovou, svědomitou věrností ve všem se může země přiblížit nebesům a oběma světům to může přinést vzácné ovoce.

Zaměstnanci různých oddělení našich vydavatelských kanceláří neodvedou tolik práce, kolik by se požadovalo v každé jiné kanceláři toho druhu. Mnoho času se promrhá zbytečným povídáním, cenné hodiny padnou na pochůzky, zatímco práce zůstává pozadu. V některých odděleních je vydavatelství ztrátové, protože jejich zaměstnanci nebyli dost pečliví a šetrní. Kdyby tito lidé pracovali pro sebe, někteří by denně vykonali o třetinu více než nyní. Jiní by pracovali stejně jako nyní. ^{4T 451}

Pracovní doba se musí řádně využívat. Za plýtvání časem nebo materiálem bychom se měli před Bohem stydět. Promrhané chvilky vydají za týden téměř celý den, někdy dokonce i víc. „Čas jsou peníze“ a plýtvání časem je plýtvání penězi pro věc Boží. Jestliže ti, kdo vyznávají, že jsou věřícími lidmi, jsou přesto liknaví a nevyužívají čas, ukazují tím, že nemají opravdový zájem o prospěch díla. Nevěřící, kteří pracují s nimi, budou následovat jejich příkladu. Nevěřící, kteří pracují s nimi, budou následovat jejich příkladu. Kdyby všichni využívali svého času jak nejlépe dovedou, ušetřilo by se velmi mnoho peněz pro věc pravdy. Když člověk vkládá do práce své srdce, dělá ji opravdově a podle svých nejlepších schopnosti. Všichni by měli být všímaví, aby viděli, co je třeba dělat, a pak by to měli rychle a zručně vykonat, jakoby byli pod přímým dohledem velkého Mistra, Ježíše Krista.

Ztráty jsou zaviněny malým zájmem při využívání materiálu a strojů. Starost o všechny ty větší i menší věci, aby se z nedbalosti nic nepromrhalo nebo nepoškodilo, končívá nezdarem. Tu a tam promrhaná troška dělá za celý rok značnou částku. Někteří lidé se nikdy nenaučili šetrně zacházet se zbytky, i když Kristus k tomu výslovně nabádá: „Seberte ty drobty, které zůstaly, aby nic nepřišlo na zmar“ Jan 6,12. Materiál by se měl stříhat tak, aby zůstávaly malé kousky. Odpady by se měly sebrat a využít, a ne vyhazovat a ničit. Mělo by se šetřit i s tak nepatrnou věcí, jako je starý papír, protože se dá zpeněžit.

Není-li osobní zájem, přijde nazmar zbytečně mnoho věcí, které by se při trošce pozornosti zachránily. Výmluvy jako „já jsem zapomněl“, způsobují našim kancelářím noho ztrát. Někteří pracovníci neprojevují ani ten nejmenší zájem o takovou práci nebo věc, která se přímo netýká odvětví jejich vlastní práce. Toto všechno je nesprávné. Sobectví nás ponouká, abychom řekli: „to není moje věc, abych se o to staral“ - ale poctivost a povinnost by měla zapůsobit na každého, aby se staral o všechno, čeho si povšimne. ^{4T 452} Podle příkladu vedoucího ve vazárně jednají i zaměstnanci. Jejich bezstarostností a ledabylostí se v dílně promrhají značné částky. Kdyby byl vedoucí dílny pečlivý, ušetřila by kancelář jen v tomto jediném oddělení stovky dolarů ročně.

V každé naší kanceláři by měla platit zásada hospodárnosti. Aby se ušetřily dolary, musí se pečlivě střádat centy a deseticenty. Lidé, kteří měli úspěch v podnikání, byli vždy šetrní, vytrvalí a energičtí. Nechť se všichni, kdo pracují pro Boží dílo, snaží být od nynějška co nejpozornější. I když jejich práce nebude na zemi oceněna, neměli by se nikdy snížit k nepoctivosti v čemkoli, co převezmou jako svůj úkol. Každému člověku nějakou dobu trvá než si zvykne na daný způsob života tak, aby byl při něm šťasten. Každý z nás bude pro časnost i věčnost takový, jak se nechá ovlivnit svými zvyky. Životy těch, kdo vytvářejí správné návyky a poctivě plní každou povinnost, budou jako zářící svíce, které rozlévají jasné paprsky na stezku jiných. Jestliže se však bude trpět nepoctivost, a dovolí se, aby se šířila nekázeň, lenost a nedbalost, pak každý takový jednotlivec ztratí veškerou naději nejen v tomto životě, ale bude vyloučen i ze života věčného.

Jedna sobecká myšlenka, kterou si dovolíme, i jediná zanedbaná povinnost připravuje cestu druhé. Co se odvážíme udělat jednou, je pro nás podruhé vždy už o něco snazší. Návyky jako střídmost, sebeovládání, šetrnost, oddaná pilnost, taktní a rozumné jednání s lidmi, trpělivost a pravá zdvořilost se získají pouze stálou a přísnou sebekázní. Je mnohem snazší stát se nemravným a zkaženým, než přemáhat nedostatky, ovládat sebe a pěstovat pravé ctnosti. Bez vytrvalé snahy se křesťanské ctnosti nemohou nikdy stát součástí našeho života.

V našich kancelářích by mělo dojít k důležitým změnám. Odkládat nutnou práci na vhodnější dobu je chyba, která se projeví finanční ztrátou. ^{4T 453} Neopraví-li se něco hned, později to stojí dvojnásobek času. Mnohé velké ztráty a osudná neštěstí se staly proto, že se odkládaly věci, jimž se měla věnovat okamžitá pozornost. Místo toho, aby byl učiněn zákrok, lidé váhají, přemýšlejí, že do zítřka je dost času; jenže zítra už často bývá příliš pozdě. Nerozhodnost, otálení, bezstarostnost, nedbalost a u některých lidí i naprostá nepoctivost způsobují našim kancelářím každodenní finanční ztráty. Někteří lidé zaměstnaní v těchto úřadech jsou tak lhostejní, jakoby je Bůh neobdařil moudrostí, kterou by zde mohli uplatnit. Takoví lidé nemohou zastávat žádné odpovědné místo, protože na ně nikdy není spolehnutí. Muži a ženy vyhýbající se povinnostem, které jsou spojeny s těžkostmi, budou stále slabí a neschopní.

Ti, kdo se sami snaží o to, aby pracovali rychle a zároveň hospodárně, těm bude práce ubývat a nebude jim přerůstat přes hlavu, takže nebudou stále uspěchaní a bezradní. Bez píle a přesnosti není žádný úspěch možný. Bůh vidí každou naši práci - poctivou i nepoctivou - a je o ní učiněn záznam. Zápis o promarněných chvílích a nevyužitých příležitostech musí být předložen, až bude zasedat soud a budou otevřeny knihy a každý bude souzen podle toho, co v nich bude napsáno. Sobectví, závist, pýcha, žárlivost, zahálka, nebo jakýkoliv jiný hřích, který je pěstován v srdci, vyloučí člověka z nebeské blaženosti. „Komu se vydáváte za služebníky ku poslušenství, toho jste služebníci“ Ř 6,16.

Naše kanceláře trpí nedostatkem dobrých a stabilních pracovníků. Když jsem byla vedena z jedné místnosti do druhé, viděla jsem, že řídící pracovníci nemají o práci zájem, takže na každém zodpovědném místě dochází ke ztrátám. Všude je vidět málo pečlivosti. Zatímco někteří nesli břemena starosti a odpovědnosti, jiní, na místo toho, aby jim tato břemena pomáhali nést, jednali tak, že úzkostí a starostí přibývalo. ^{4T 454} Ti, kdo se nenaučili šetřit a neosvojili si již v dětství a mládí zvyk využívat čas co nejlépe, nebudou při své práci jednat opatrně a hospodárně. Kdo nedbá o zdokonalování svých schopností tak, aby mohly být využity k Boží slávě, hřeší. Všichni lidé musí mít nějakou zodpovědnost, nikdo nemůže být zproštěn povinnosti.

Existuje mnoho způsobů myšlení a každý se musí více nebo méně pěstovat a cvičit. Každá práce, která se týká Božího díla, by se měla vyznačovat opatrností a rozhodností. Bez rozhodnosti je člověk nestálý a nespolehlivý jako voda a nikdy nemůže mít skutečný úspěch. Všichni, kteří vyznávají víru v Krista, by měli být pracovitými lidmi. V domácnosti věřících neexistují žádní trubci. Každý člen rodiny má přidělený nějaký úkol, nějakou část vinice Páně, na níž má pracovat. Jedinou cestou, jak splnit požadavky, které na nás Bůh klade, je snažit se pro něj vytrvale pracovat. I v nejpříznivějším případě toho dokážeme udělat jen zcela málo, ale každodenní snahou poroste i naše schopnost pracovat účinně a nést ovoce k Boží slávě.

Někteří lidé neovládají svou chuť k jídlu a to se odráží na jejich zdraví. Nedaří se jim dokázat to, co by mohli udělat, kdyby dovedli zapřít sami sebe a žít střídmě, protože jejich mozek nemyslí jasně a myšlenky jsou líné. Tito lidé okrádají Boha o tělesnou i duševní sílu, která by mohla být zasvěcena Jeho službě, kdyby byli ve všem zdrženliví. Pavel - reformátor zdraví - řekl: „Podmaňuji tělo své, a v službu podrobuji, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný“ 1Kor 9,27. Byl si vědom, že na něm spočívá odpovědnost za to, že si udrží svou sílu, aby ji mohl užívat k Boží slávě. Jestliže Pavlova zdrženlivost byla ohrožena, my jsme ohroženi mnohem víc, protože my nepociťujeme a ani si neuvědomujeme tak jako on, že Boha musíme oslavovat svým tělem i duchem, neboť jsou Jeho vlastnictvím. Přejídání je hřích této doby.

Boží slovo klade hřích obžerství na stejnou úroveň jako opilství. Před Boží tváří byl tento hřích tak odporný, že Bůh přikázal Mojžíšovi, aby dítě, ^{4T 455} které by nebylo zdrženlivé v jídle, ale přecpávalo by se vším, co by si žádala jeho chuť, přivedli rodiče před soudce Izraele, aby bylo ukamenováno. Sklon k obžerství se pokládal za beznadějný. Takový člověk by nebyl nikomu užitečný a byl by sám pro sebe kletbou. Také by na něj v ničem nebylo spolehnutí. Jeho vliv by stále kazil jiné, proto by to bylo lepší i pro svět, neboť jeho strašné nedostatky by dědila i další pokolení. Žádný člověk, který ví, že je Bohu zodpovědný za své živočišné sklony, nedovolí, aby tyto ovládly jeho rozum. Ti kteří to dělají nejsou křesťany, ať je to kdokoliv a ať je jeho postavení jakékoliv. Kristův příkaz zní: „Buďte vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest“ Mt 5,48. Ježíš nám zde ukazuje, že my zde na zemi můžeme být tak dokonalí, jako je Bůh na nebesích.

Ti, kdo jsou zaměstnáni v našich vydavatelstvích, nepracují na sobě tak, jak by si Bůh přál. Na práci kterou vykonávají, je vidět nedostatek opravdového nesobeckého zájmu. Bůh žádá po těch, kteří pracují pro Jeho věc, aby jejich znalosti neustále rostly. Měli by moudře využívat schopností které jim Bůh dal, aby se mohli stát schopnými pracovníky a konat svou práci beze ztrát pro organizaci.

I ti nejmoudřejší lidé se mohou naučit něčemu užitečnému od docela malých živočichů. Pracovitá včela dává rozumným lidem příklad, který by měli ve vlastním zájmu napodobit. Tento hmyz se řídí dokonalým řádem a nestrpí v úlu žádného lenocha. Svou práci vykonávají včely s bystrostí a aktivitou, která je pro nás nepochopitelná. Mravenci, v nichž vidíme jen obtěžující hmyz, po němž šlapeme, v mnohém převyšují člověka, protože člověk nevyužívá Božích darů tak moudře. Moudrý člověk nás upozorňuje na nepatrné pozemské věci: „Jdi k mravenci, lenochu, shlédni cesty jeho, a nabuď moudrosti. Kterýž nemá vůdce, ani správce, ani pána, připravuje v létě pokrm svůj, shromažďuje ve žni potravu svou“ Př 6,6-8. ^{4T 456} „Mravenci, lid nesilný, kteříž však připravují v létě pokrm svůj“ Př 30,25. Od těchto malých učitelů se můžeme učit věrnosti. Kdybychom i my se stejnou pilností zdokonalovali schopnosti, které nám propůjčil nekonečně moudrý Stvořitel, stali bychom se mnohonásobně užitečnějšími. Boží oko bdí i nad nejmenším ze svých stvoření, jak tedy nemá hledět na člověka stvořeného k Jeho obrazu a nežádat od něho přiměřenou oplátku za všechny ty výhody, které mu dal?

Ve vydavatelských kancelářích by měl zavládnout řád. Ti, kdo v těchto ústavech pracují, by měli mít vysoké cíle i hlubokou a bohatou zkušenost v poznávání Boží vůle. Měli by vždy stát na straně práva a mít spásný vliv. Každý člověk, který vyslovuje jméno Kristovo, by měl maximálně těžit z výsad, kterých se mu dostalo, a bez reptání či stížností poctivě vykonávat stanovené povinnosti. V každém jeho rozhovoru by se měla projevit vysoká úroveň i snaha vést myšlení druhých správným směrem. To, jak málo se mluví o Boží dobrotě a Boží lásce, svědčí o velkém nevděku i o tom, že Kristus není pánem jejich srdcí.

Naše vydavatelství nebude nikdy prosperovat, pokud se nenajde více nesobeckých pracovníků, věrných, bohabojných a skromných mužů a žen, kteří mají zájem o správné jednání a cítí se odpovědni jen Bohu. Místní vydavatel časopisu Review and Herald bude mít příležitost hovořit horlivě a přesvědčivě. Měl by stát na straně práva a využívat veškerého vlivu, který mu jeho postavení dovoluje. Bratr Waggoner se dostal do nezáviděníhodné situace, ale nebyl ponechán sám. Bůh mu pomohl a on za daných okolností jednal velmi dobře. Pán jej chce mít na jeho místě a on musí stále ještě pracovat v Oaklandu a San Francisku.

Bůh žádá mnoho od těch, jimž mnoho svěřil. Od těch, kdo mají jen málo, se žádá málo. Všichni však mohou dát sebe a svými činy dokázat svou věrnost Kristovu drahému dílu. ^{4T 457} Mnozí dovedou omezit svá vydání, aby mohli štědřeji dávat pro Krista. Takové sebezapření je nyní úkol pro nás všechny.

„Láska zajisté Kristova pudí nás“ 2Kor 5,14., řekl Pavel. Ona byla hlavní zásadou jeho chování, jeho hybnou silou. Jestliže kdy jeho horlivost na stezce povinnosti na chvíli ochabla, postačil jediný pohled na kříž, jediné pomyšlení na úžasnou lásku Kristovu zjevenou v Jeho bezpříkladné oběti, aby jej to přimělo k tomu, že přepásal bedra své mysli a spěchal kupředu na cestě sebezapření. Při práci pro své bratry velmi spoléhal na projev Kristovy podivuhodné a nekonečné lásky se vší její podmaňující a svazující mocí.

Jak opravdová a dojímavá je jeho naléhavá prosba: „Znáte milost Pána našeho Jezukrista, že pro vás učiněn jest chudý, jsa bohatý, abyste vy jeho chudobou zbohatli“ 2K 8,9. Vy znáte výšiny, z nichž se snížil, víte o hloubce ponížení, do níž sestoupil cestu sebezapření a oběti a neuhnul z ní ani za cenu svého života. Od chvíle, kdy opustil svůj trůn v nebesích, až po smrt na kříži, neznal odpočinku. Pro svou lásku k člověku vítal každou urážku a strpěl každou potupu. „Já posvěcuji sebe samého za ně“ Jan 17,19. Veškerou svou slávu, všechno, čím jsem, obětuji na vykoupení člověka. Mají ti, kteří se zasvětili Božímu dílu tolik vroucí lásky, aby duše mohly být skrze ni spaseny?

Pavel nás napomíná, abychom „nehledali jeden každý jen svých věcí, ale každý také toho, což jest jiných“ Fp 2,4. Přikazuje nám, abychom napodobovali život velkého Vzoru a vybízí nás, abychom měli takové smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus: „Který ačkoli byl v podobě Boží, nelpěl na tom, že je roven Bohu. Ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže“ Fp 2,6-8. Apoštol probírá bod za bodem, aby naše mysl mohla plně porozumět Spasitelově nesmírné shovívavosti k hříšníkům a pevně se jí chopit. ^{4T 458} Popisuje Krista, jaký byl, když byl roven Bohu, jak se mu andělé klaněli a pak líčí, jak sestoupil do největších hlubin ponížení, aby svou lidskou paží mohl uchopit padlého člověka a pozvednout ho z jeho ponížení k naději, radosti a k nebesům.

Pavel si velice přál, abychom viděli Kristovo ponížení a uvědomovali si je. Byl přesvědčen, že kdyby lidé dokázali pochopit nesmírnou oběť Krále nebes, z jejich srdcí by vymizelo veškeré sobectví. Naši mysl obrací nejprve k postavení, které měl Kristus v nebesích v Otcově náručí; pak nám ukazuje, jak odkládá svou slávu a dobrovolně přijímá všechny pokořující podmínky přirozenosti člověka, jak na sebe bere zodpovědné úkoly služebníka a jak v poslušnosti podstupuje i smrt, a to smrt nejpotupnější a nejstrašnější, nejhanebnější, nejbolestivější - smrt na kříži. Dovedou se křesťané bez dojetí zamyslet nad tímto obdivuhodným projevem Boží lásky k člověku a dovedou si uvědomit význam skutečnosti, že nejsou sami svoji? Takovému Mistru by neměl nikdo sloužit neochotně ani z chamtivosti či ze sobeckých pohnutek.

„Vědouce“, říká Petr, „že ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem, vykoupeni jste“ 1Pt 1,18. Ach, kdyby tyto věci stačily k zaplacení spasení člověka, jak snadno by to mohl vykonat Ten, který říká: „Mé jest stříbro a mé jest zlato“ Ag 2,9. Avšak přestupník svatého Božího zákona mohl být vykoupen jedině drahocennou krví Syna Božího. Ti, kteří odmítají dát své peníze i své tělesné, duševní a mravní síly do služeb Kristových, protože nedokáží ocenit obdivuhodnou oběť, která byla za ně přinesena, zahynou ve svém sobectví.

„Kdož nemá (to znamená, že nevyužil co nejlépe svých schopnosti i peněz) i to, což má bude od něho odjato“ Mt 13,12. Bůh nepožehná těm, kteří jsou příliš lhostejní, než aby si uvědomili svou odpovědnost a cvičili své schopnosti. ^{4T 459} Bude jim odňata i ta schopnost kterou měli, a bude dána pilným, horlivým pracovníkům, kteří své dary stálým užíváním rozmnožují. „Vídáš-li, že muž snažný v díle svém před králi stává? Nestává před nepatrnými“ Př 22,29. Člověk, který pod vedením Božího Ducha pilně pracuje, získá sílu i vliv, protože všichni poznají, že je Boží věci bezvýhradně oddán, ať je postaven kamkoli.

Všichni zaměstnanci našich kanceláří by měli usilovat o vytváření dobrých a správných návyků. Denně by se mělo několik vzácných chvil věnovat modlitbě, studiu Písma a naučení se třeba jen jedinému verši, aby se duše měla čím sytit. Práce pro Boží dílo nám poskytuje dostatek námětů k přemýšlení i inspiraci pro naše modlitby. Obecenství s Bohem je pro duchovní zdraví nesmírně důležité. Jedině takto lze získat onu moudrost a správný úsudek, které jsou pro plnění každé povinnosti tak potřebné.

Modlitby k Bohu dodávají každému sílu. Spojí-li je člověk se snahou cvičit svou mysl v přemýšlení a bdělosti, připravuje se pro denní povinnosti a uchovává si za všech okolností pokoj duše. Pokušení, jimž jsme denně vstavováni, činí modlitbu nutností. Aby naše víra v Boha neochabovala, měly by k nebesům neustále stoupat naše tiché modlitby o pomoc, světlo, sílu a poznání. Myšlenka a modlitba sama o sobě ovšem k vykonání práce nestačí. Pro zdokonalení křesťanského charakteru je potřebné obojí: práce i modlitba.

Musíme žít dvojím životem - životem myšlenky i činu, životem tiché modlitby i vážné práce. Všichni, kteří obdrželi světlo pravdy, by měli pokládat za svou povinnost rozlévat paprsky světla na stezku hříšníků. Měli by být právě tak Kristovými opravdovými svědky v našich kancelářích, jako jiní členové církve. Bůh po nás žádá, abychom byli živými epištolami, které všichni lidé znají a čtou. Duše, která v každodenní vroucí modlitbě prosí Boha o sílu, oporu a moc, ^{4T 460} bude mít ušlechtilé touhy, jasné ponětí o pravdě a povinnostech, vznešené záměry a bude neustále hladovět a žíznit po spravedlnosti. Tím, jak budeme neustále ve spojení s Bohem, budeme schopni rozlévat na ty, s nimiž se budeme stýkat, světlo, pokoj a jas, které vládnou v našich srdcích a budeme pro ně příkladem neotřesitelné věrnosti zájmům díla, pro něž pracujeme.

Mnozí, kteří pracují v našich kancelářích, necítí téměř žádnou lásku k Bohu ani bázeň před Ním. Myšlenky o Bohu, o věčném životě a o sebeovládání jim jsou vzdálené. Kdyby tito lidé dokázali pochopit, že jsou na samé hranici věčného světa, a že jejich budoucí život bude záviset na jejich nynější činnosti, nastala by u každého, kdo je v těchto kancelářích zaměstnán, viditelná změna.

Avšak mnozí pracovníci na svatém Božím díle se nechali oklamat satanem a žijí jako v začarovaném snu. Dny a měsíce plynou, ale oni zůstávají bezstarostní a klidní, jako kdyby neexistoval žádný Bůh, ani budoucnost, ani nebesa, žádný trest za zanedbání povinnosti nebo za vyhýbání se odpovědnosti. Avšak den, kdy každý člověk bude souzen podle svých skutků, se rychle blíží. V Hlavní nebeské knize jsou však u jmen mnohých lidí zápisy o mnoha špatných činech.

Pochopí-li pracovníci, že zodpovídají sami za sebe a že by měli předstoupit před Boha s tak poskvrněnou duší, jakou mají nyní, budou se v hořkém pláči dovolávat velikosti jeho lásky, a tak sami teprve poznají, že Bůh modlitbu skutečně slyší a vyslýchá ji. Jestliže skutečně procitnou, poznají, co svou lhostejností a nevěrou ztratili. Potom si uvědomí, s jak nízkou duševní úrovní se spokojili, a že mohli získat bohatou zkušenost a sloužit jako nástroj spasení svých bližních, kdyby zdokonalovali svou mysl a své schopnosti a využívali jich pro Boha. A i kdyby snad nakonec došli spasení, budou si po celou věčnost uvědomovat ztrátu vhodných příležitostí promarněných v čase, který nám byl dán. ^{4T 461}

Ti, kdo jsou zaměstnáni v kancelářích, příliš zanedbávali náboženské výsady. Na Božím díle by neměl pracovat nikdo, komu jsou tyto výsady lhostejné, protože všichni takoví lidé spolupracují se zlými anděly a jsou pro jiné tmavým mrakem, znakem temna a překážkou. Aby se Boží dílo dařilo, v každém oddělení našich kanceláří musí být přítomni nebeští andělé. Až Duch Boží zapůsobí na srdce tak, že očistí chrám duše od všech poskvrn světa a touhy po radovánkách, pak budou všichni navštěvovat modlitební shromáždění, všichni budou poctivě konat svou povinnost a opravdově i úzkostlivě dbát o co největší úspěch. Věrný Mistrův pracovník využije každou vhodnou příležitost, aby se sám postavil přímo pod paprsky světla, vyzařující z Božího trůnu. Toto světlo bude působit na jiné lidi.

Kromě řádně navštěvovaného modlitebního shromáždění by se mělo jednou týdně konat shromáždění ke chvále Pána, na němž by se mělo hovořit o Boží dobrotě a Jeho rozličně projevované milosti. Kdybychom byli stejně ochotni vyjadřovat svou vděčnost za přijatá milosrdenství, jako jsme ochotni mluvit o mrzutostech, pochybnosti a nevěře, mohli bychom přinášet radost do srdcí jiných lidí, na místo toho, abychom je zahrnovali smutkem a zbavovali je odvahy. Ti, kdo si jen stěžují a reptají, kdo vidí v životě jen samé nesnáze a mluví o souženích a trampotách, měli by rozjímat o nesmírné oběti, kterou pro ně Kristus přinesl. Pak budou schopni ocenit všechna přijatá požehnání ve světle kříže. Hledíme-li na Ježíše, Vůdce a Dokonavatele naší víry, kterého potupily naše hříchy a tížily naše starosti, budeme vidět důvod k vděčnosti a chvále a své myšlenky a své přání podřídíme Kristově vůli.

V každém milostivém požehnání, které jsme od našeho nebeského Otce obdrželi, je možno rozpoznat důkazy nekonečné lásky i něžný soucit, který předčí pochopení, jež má matka pro své vzpurné dítě. Zkoumáme-li božský charakter ve světle kříže, vidíme, že milosrdenství, něha a odpuštění splývají se spravedlností a právem. Pak společně s Janem zvoláme: „Pohleďte, ^{4T 462} jakou lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli“ 1Jan 3,1. Vidíme na trůně Ježíše, který má na rukou, nohou a v boku známky utrpení, jež snesl, aby smířil člověka s Bohem a Boha s člověkem. Nepředstavitelné milosrdenství nám ukazuje nekonečného Otce, jež přebývá v nepřístupném světle, ale který nás přece přijímá skrze zásluhy svého Syna. Mrak pomsty, který hrozil jen bídou a zoufalstvím, odhaluje v odraženém světle kříže Boží písmo: Žij, hříšníku, žij! Vy kající a věřící duše, žijte! Já jsem zaplatil výkupné.

Musíme se scházet pod křížem. Kristus, a to Kristus ukřižovaný, musí být předmětem našeho rozjímání, hovoru i naší největší radostí. Tyto zvláštní chvíle bychom měli mít proto, abychom si udrželi ve svěží paměti vše, co od Boha přijímáme, a abychom vyjádřili svou vděčnost za Jeho velkou lásku i svou ochotu vložit všechno do té ruky, která byla za nás přibita na kříž. Měli bychom se tu učit mluvit jazykem Kanánu a zpívat Siónské písně. Z tajemství i slávy kříže poznáme hodnotu člověka a pak poznáme a pochopíme, jak důležité je pracovat pro naše bližní, aby jejich pozornost mohla být obrácena k Božímu trůnu.