Bylo mi zjeveno, že zbožnost ve státě Iowa bude daleko horší než v jiných státech, jestliže se připustí, aby tam pracovali mladí lidé, kteří nechodí s Bohem. Pokládám za svou nejsvětější povinnost říci, že Iowa by dnes na tom byla lépe, kdyby bratři F a G mlčeli. Jestliže oni sami neprojevují příkladnou zbožnost, jak mohou vést lid k onomu Prameni, který sami nepoznali?

O Svědectvích Božího Ducha vznikají stále větší pochybnosti a tito mladí, místo aby je odstraňovali, je svými otázkami a pochybnostmi podporují, protože neznají ducha, ani moc a sílu Svědectví. Protože jejich srdce je neposvěcené, jejich práce nemůže přinést lidem žádné dobro. Možná, že zdánlivě přesvědčí duše, že my máme pravdu, ale kde je Boží Duch a Jeho moc, aby zapůsobil na srdce a probudil vědomí hříchu? Kde je síla, která má nést přesvědčeného dál, k pravému poznání živé zbožnosti? Oni sami toto poznání nemají; jak tedy mohou vykládat Kristovo náboženství? Kdyby mladí lidé chtěli v církvi pracovat, rozhodně je neodrazujte, ale nejdříve se tuto práci musí naučit.

Bratr G by mohl v sanatoriu spojit své úsilí s úsilím lékařů, ale nemohl se s nimi dohodnout. Byl příliš sebejistý, než aby se stal žákem. ^{4T 438} Byl nadutý a samolibý. Měl stejně dobrou šanci jako jiní mladí lidé; ti však byli ochotni dát se poučit a zastávat jakékoli místo, kde by mohli co nejlépe sloužit, kdežto on se nechtěl přizpůsobit situaci. Domníval se, že jeho kvalifikace nebyla dostatečně využita. Nevěnoval se pacientům. Byl tak panovačný a diktátorský, že nemohl být v sanatoriu trpěn. Má dostatečné schopnosti a kdyby byl ochoten studovat, mohl nabýt praktické znalosti práce lékaře. Kdyby si zachoval tichost pokory, mohl mít úspěch. Ale on neviděl a ani se nesnažil odstranit přirozené vady svého charakteru. Často lhal a vymlouval se. Takové vlastnosti člověku nedovolují, aby byl užitečný, a aby se stal kazatelem. Měl by usilovat o co největší věrohodnost a každému klamu se vyhýbat jako moru. Dost mu vadilo, že má malou postavu. To se odstranit nedá, ale v jeho silách je, aby napravil svůj nedokonalý charakter, jestliže chce. Má-li člověk snahu, může formovat své myšlení i charakter podle božského Vzoru.

Opravdový pozvedá svou mysl k Bohu, ale necítí se nadřazený. Člověk musí pěstovat své duševní síly. Schopnost sebevýchovy je naším pomocníkem při utváření charakteru pro budoucí, nesmrtelný život. Člověk byl stvořen pro vyšší, světější radost, než dovede poskytnout tento svět. Byl stvořen k Božímu obrazu, pro vysoké a ušlechtilé cíle, aby upoutal pozornost andělů.

Dnešní mládež obvykle hluboce nepřemýšlí, ani nejedná moudře. Kdyby si mladí uvědomovali nebezpečí, která na ně na každém kroku číhají, byli by opatrní a unikli by mnohým léčkám, které pro ně satan nastražil. Dej pozor, milý bratře, aby sis o sobě moc nemyslel. Není těžké rozpoznat pozlacenou napodobeninu od ryzího kovu. Velmi pečlivě zkoumej nejen sebe, ^{4T 439} ale také postavení každého člena tvé rodiny. Sleduj jak každý žije a přemýšlej o tom, jaký je výsledek jeho způsobu jednání. Uvažuj, čím to je, že někteří lidé jsou milováni a ctěni těmi, kteří jsou skutečně dobří, kdežto jiní jsou v opovržení. Dívej se na tyto věci ve světle věčnosti a když zjistíš, v čem jiní neuspěli, vyhni se cestě, po níž šli. Uvědom si, že povahové sklony se přenášejí z rodičů na děti. Vážně o těchto věcech uvažuj a pak se v bázni Boží vyzbroj zbraněmi, potřebnými k životnímu zápasu s dědičnými sklony. Přitom nenapodobuj nikoho jiného,než božský Vzor. Jestliže chceš dosáhnout úspěchu, musíš pracovat vytrvale a horlivě. Budeš muset zvítězit sám nad sebou, což bude boj ze všech nejtěžší. Neomlouvaný odpor k vlastním cestám a tvým špatným návykům ti zaručí cenná a trvalá vítězství. Avšak budeš-li si hovět ve špatných rysech své povahy a toužit vést jiné, místo toho, abys byl ochoten někoho následovat, nedosáhneš úspěchu. Máš prudkou povahu a jestliže se nebudeš ovládat, budeš otrokem svých nálad. Mladí lidé musí dostávat zodpovědné úkoly a plnit důležité povinnosti. Připravuješ se v bázni Boží na splnění svého úkolu?

Bratr F se pro svou práci nehodí. Musí se skoro všemu učit. Jeho charakter má velké nedostatky. Od dětství nebyl veden k tomu, aby byl pečlivý, pracovitý a nesl břemena druhých. Neviděl a neuznal práci, která pro něj musela být učiněna, a není tedy připraven ocenit práci, kterou je nutno vykonat pro jiné. Je sebejistý a přeceňuje své schopnosti. Jestliže bude cele posvěcen Božím Duchem a plně si uvědomí vážnost a zodpovědnost díla Kristova služebníka, sám pozná, že na tento úkol nestačí. Má mnoho nedostatků a těmito nedostatky budou trpět i jiní, takže svět získá špatný dojem o povaze našeho díla i o kazatelích, kteří pro toto dílo pracují. ^{4T 440} Dříve než se bratr F bude hodit pro práci na nejzodpovědnějším díle které kdy bylo smrtelnému člověku dáno, musí poznat břemena a povinnosti praktického života. Všichni mladí kazatelé musí být nejdříve žáky, než se stanou učiteli. Kdybych chtěla povzbudit mladé lidi, aby se stali kazateli, řekla bych jim, že Bůh mě povolal, abych je doporučila a přesvědčila o tom, že jsou způsobní konat dílo, pro které se rozhodli.

Bratři nemají sklon k tomu, aby pečovali o jiné a nosili jejich břemena. Na všem co dělají, je vidět nedbalost a nedokonalost. Svým chováním a vystupováním projevují lhostejnost. Vážný, povznášející, zušlechťující vliv, který by měl charakterizovat každého služebníka evangelia, se v jejich životě nemůže projevit, dokud nebudou proměněni a zformováni podle Božího obrazu. U každého z nich se projevuje určitá míra sobectví, u některých v mnohem širším rozsahu než u jiných. V těchto mladých lidech je duch sebejistoty a povýšenosti, takže se pro Boží dílo nehodí. Než je Bůh přijme do svého díla, musí se naučit sebeovládání. Vrozená lenost se musí přemáhat, proto by měli projít tvrdou školou pozemského života. Musí se učit a až prokáží že jsou schopni plnit menší zodpovědné úkoly, pak budou schopni plnit i větší úkoly. Konference, které nezaměstnávají takové pracovníky jsou na tom lépe. Neposvěcení lidé nemohou cítit o nic větší zodpovědnost o duše než malé děti. Neznají živou zbožnost a než se vůbec stanou křesťany, musí prožít úplné obrácení.

Bratr A F se musí ve škole mnohému naučit. Nevyjadřuje se pěkně, a má hrubé chování. On si je však jist sám sebou a má naprosto nesprávnou představu o svých schopnostech. Ve skutečnosti nevěřil Svědectvím Božího Ducha. Pečlivě je nestudoval a nepřijímal odhalené pravdy. Protože má tak nízkou duchovní úroveň, nepochopí cenu Svědectví ani jejich skutečný cíl. ^{4T 441} Tito mladí muži čtou Bibli, ale mají málo zkušeností s opravdovým, pokorným zkoumáním Písma na modlitbách, aby mohli být náležitě připraveni ke každému dobrému skutku.

Je velmi nebezpečné povzbuzovat určitý druh lidí k práci na Božím poli, nepociťují-li opravdovou péči o duše. Mohou zaujmout lidi a vzbudit jejich pozornost, avšak nejsou přemýšlivými lidmi, kteří chtějí zdokonalovat své schopnosti a rozšiřovat své možnosti. Naše kazatelství je zaostalé a nedokonalé. Nebude-li v lidech kteří káží pravdu přebývat Kristus, sníží se mravní a náboženská úroveň všude, kde jsou trpěni. Jeden příklad jim dává sám Kristus. „Všeliké Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napra­vování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti. Aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ 2Tim 3,16.17. V Bibli máme neomylnou radu Boží. Její učení, jestliže jsou uvedena do praktického života, uzpůsobí lidi pro jakékoli odpovědné postavení. Je to hlas Boží, promlouvající každý den k lidské duši. Jak pečlivě by měla mládež studovat toto slovo Boží a uchovávat její myšlenky ve svých srdcích, aby její zásady mohly ovládat celé jejich chování. Naši mladí kazatelé, a ti kteří někdy kážou, projevují nápadný nedostatek porozumění Písem. Úlohou Ducha svatého je osvítit zatemnělé chápání, roztavit sobectví, obměkčit kamenné srdce, podrobit si odbojného hříšníka a zachránit jej od zkažených vlivů tohoto světa. Modlitba Kristova za jeho učedníky zní: „Posvěť je svou pravdou, slovo tvé je pravda.“ Meč Ducha, kterým je slovo Boží, pronikne srdcem hříšníka a rozřeže je na kousky. Jestliže se učení o pravdě opakuje, aniž by duše mluvčího pociťovala její posvátný vliv, nemá na posluchače žádnou moc, ale je zamítnuto jako blud a mluvčí sám je zodpovědný za ztrátu duší. Musíme si být jisti, že naši kazatelé jsou lidé obrácení, ponížení, tiší a pokorní v srdci. ^{4T 442}

V kazatelství musí nastat rozhodná změna. Aby se kvalifikace kazatele zvýšila, je nutno zkoušku zpřísnit. Mojžíše vedl Bůh tak, aby získal zkušenosti v ošetřování, přemýšlení a něžné péči o svěřené stádce, aby mohl být připraven jako věrný pastýř, kdyby ho Bůh povolal, aby se ujal Jeho lidu. Podobnou zkušenost musí prožít ti, kteří zvěstují pravdy. Aby kazatel vedl duše k životodárnému prameni, musí nejdříve z tohoto pramene pít on sám. Musí chápat nesmírnou oběť, kterou učinil Boží Syn, aby spasil padlé lidstvo, a jeho vlastní duši musí naplnit duch věčné lásky. Jestliže Bůh určil, abychom tvrdě pracovali, musíme to činit bez reptání. Jestliže naše stezka je neschůdná a nebezpečná, Bůh chce, abychom Jej v tichosti následovali a volali k Němu o sílu. Někteří naši kazatelé nepoznali skoro žádné potíže a těžkosti, a přece se stále pokládají za mučedníky. Oni se musí ještě naučit přijímat s vděčností cestu, kterou určil Bůh, a připomínat si našeho Spasitele. Kazatel by měl konat svou práci opravdově, energicky a s horlivostí, která musí být mnohem větší než při obchodních jednáních, poněvadž jeho práce je světější a výsledek závažnější. Každodenní práce by měla být ve věčných záznamech označena jako „dobře provedená“, takže i kdyby už člověku neměl být dopřán žádný další den k práci, bylo by dílo úplně dokončeno. Naši kazatelé, zvláště mladí, by si měli uvědomovat nutnost přípravy, která je uschopní pro jejich vážnou práci a připraví je pro společenství čistých andělů. Abychom se v nebesích cítili jako doma, musíme již zde na zemi uchovávat nebesa jako posvátnou věc ve svých srdcích. Jestliže tomu tak není, bylo by lépe, kdybychom na Božím díle neměli žádný podíl.

Kazatelskou službu znehodnocují neposvěcení kazatelé. Jestliže se nezvýší celková duchovní úroveň kazatelské služby, bude pravda evangelia stále víc ztrácet svou moc. Lidská mysl je jako úrodná zahradní půda. ^{4T 443} Nebude-li správně obdělávána, zaroste plevelem nevědomosti. Mysl i srdce musí být každodenně vzdělávány, jinak nedbalost zplodí zlo. Čím více přirozené schopnosti propůjčuje Bůh člověku, tím větší zdokonalování se od něho vyžaduje a o to větší je jeho odpovědnost, aby svůj čas i své dary využíval k Boží slávě. Myšlení nesmí zůstávat v nečinnosti. Necvičí-li se získáváním vědomostí, upadá do neznalosti, pověr a všelijakých představ. Nejsou-li rozumové schopnosti vzdělávány, jak by měly, totiž k oslavě Boha - stanou se z nich silní a mocní pomocníci vedoucí ke zkáze.

Mladí lidé by se měli chránit před tím, aby byli důležití a nezávislí, a měli by se neustále zdokonalovat. Měli by uvítat každou vhodnou příležitost k pěstování ušlechtilejších, šlechetnějších charakterových rysů. Kdyby si mladí lidé byli neustále vědomi své závislosti na Bohu a pěstovali v každé chvíli a na každém místě ducha modlitby, protože modlitba je výdech duše k Bohu, mohli by lépe znát Boží vůli. Bylo mi však zjeveno, že bratři F a G téměř vůbec neznají působení Božího Ducha. Stále pracují ve své vlastní síle a byli tak plně zaměstnáni sami sebou, že svůj nedostatek neviděli, ani si ho neuvědomovali. O Svědectvích daných Bohem k prospěchu Jeho lidu, mluví lehkovážně a vynášejí o nich svůj úsudek tak, že říkají své mínění a svůj posudek místo toho, aby si raději položili ruce na ústa a padli tváří do prachu, neboť o duchu Svědectví nevědí o nic víc než o Duchu Božím.

Pravdu poznali teprve nedávno a neprožili skoro žádné náboženské zkušenosti. Ta největší vítězství Božího díla se nezískávají složitým dokazováním, náročným vybavením, vlivnými známostmi a spoustou peněžních prostředků, ale v tiché komůrce, kdy se opravdová, těžce zápasící víra pevně chopí mocné Boží ruky. ^{4T 444} Když Jákob viděl jak je ponížený a bezmocný, obrátil se ve své nesmírné úzkosti k Bohu. Boží anděl prosil, aby ho pustil, ale Jákob se nechtěl své opory vzdát. Člověk, který byl zraněn a trpí tělesnou bolest, předkládá svou naléhavou prosbu s troufalostí, kterou dává jen živá víra. „Nepustím tě, leč mi požehnáš“ Gn 32,26.

V Božím slovu jsou hluboká tajemství, která žádný člověk nikdy bez pomoci Božího Ducha neodhalí. Také v plánu vykoupení jsou nevyzpytatelná tajemství, která omezené lidské myšlení nikdy nedokáže pochopit. Nezkušení mladí lidé by měli raději namáhat své myšlení a cvičit své schopnosti, aby porozuměli věcem které jsou odhaleny, neboť nezískají-li více duchovního osvícení než mají nyní, bude jim to trvat celý život, než poznají zjevenou Boží vůli. Budou-li milovat světlo, které již mají a využívat je, budou schopni vykonat krok kupředu. Boží péče je celoživotní škola, v níž On stále vede lidi, aby poznali pravý cíl života. Nikdo není příliš mladý ani příliš starý na to, aby se v této škole nemohl učit tím, že bude pozorně přijímat lekce, které podává božský Učitel. On je věrný Pastýř a volá své ovce jménem. Poutníci slyší jeho hlas, který říká: „To je ta cesta, choďte po ní“ Iz 30,21. Mladí lidé, kteří nikdy neuspěli v plnění světských povinností, budou stejně nepřipraveni pro práci ve vyšší službě. Náboženskou zkušenost získáváme pouze bojem, zklamáním, tvrdou sebekázní, opravdovou modlitbou. Živá víra se musí pevně a bez bázně chopit zaslíbení. Pak mohou mnozí vyjít z úzkého společenství s Bohem s tvářemi zářícími světlem a říci jako Jákob: „Viděl jsem prý Boha tváří v tvář, a zachována jest duše má“ Gn 32,30.

Na cestě do nebe můžeme postoupit vždy jen o jeden krok. Každý krok vpřed nám dodává sílu pro další. Boží milost, která svou mocí proměňuje lidská srdce, je záležitostí, kterou chápou jen někteří, protože jsou příliš líní podstoupit potřebnou námahu. ^{4T 445} Nemají-li mladí kazatelé schopnosti ke své práci, pak to, čemu se naučí, když chodí za věřícími nebo přijímají-li jejich návštěvy, má na ně negativní vliv. Oni neznají své poslání, a přece zastávají takové místo. Nemají pevné zásady, takže jejich charakter není vyvážený. Hovoří zkušeně o věcech, o nichž nic nevědí, a proto ti, kdo je přijímají jako učitele, jsou sváděni na scestí. Jediná taková osoba způsobí v mysli mnohých pochybnosti, které jiní ani při nejlepší snaze nedokáží odstranit. Lidé, kteří málo přemýšlí, se vykrucuji, kritizují, vyhledávají zbytečné otázky a domnívají se, že to je znakem bystrosti; svědčí to však o myšlení, kterému chybí cit a nadhled. Oč lepší je, když se snažíme vzdělávat, zušlechťovat a povznášet svou mysl. Jako se květ otáčí za sluncem, aby jasné paprsky mohly pomáhat zdokonalovat jeho krásu a souměrnost, tak by se měla mládež obracet ke Slunci Spravedlnosti, aby nebeské světlo zdokonalovalo jejich charakter a poskytovalo jí hlubokou a trvalou zkušenost v Božích věcech. Potom budou moci odrážet božské paprsky světla na jiné. Ti, kdo se rozhodnou pro pochybnost, nevěru a skepsi, neporostou v milosti ani duchovně a nehodí se k plnění zodpovědného úkolu přinášet pravdu jiným.

Světu má být dána výstraha, že se přibližuje jeho zkáza. Spánek těch, kteří leží v hříchu a bludu, je tak hluboký a tak podobný smrti, že je musí probudit Boží hlas, který promlouvá ústy bdělého kazatele. Nejsou-li obráceni kazatelé, nebude obrácen ani lid. Chladný formalismus, který nyní mezi námi převládá, musí ustoupit živé síle příkladné zkušenosti. Učení o pravdě nenese žádnou vinu, je dokonale jasné a harmonické. Mladí kazatelé však mohou plynule hovořit o pravdě, a přece ve skutečnosti plně nechápou slova, která pronášejí. Neznají dokonale hodnotu pravdy, kterou předkládají, a málo si uvědomují, čím za ni platili ti, kteří po ní pátrali jako po skrytých pokladech na modlitbách, v pláči i v soužení a protivenství. Každý nový článek v řetězu pravdy jim byl tak drahý, jako zlato přečištěné ohněm. ^{4T 446} Tyto články jsou nyní spojeny v dokonalý celek. Ze smetiště pověr a bludů byly vřelými prosbami o světle a poznání vykopány pravdy jako vzácné perly a předloženy lidu.

Evangelium zjevuje člověku světlo a naději věčného života. Plné světlo nám nevzejde najednou, ale přichází tak, jak je dokážeme přijmout. Dychtivé duše hladovějící po poznání Boží vůle nejsou nikdy spokojeny. Čím hlouběji pátrají, tím víc si uvědomují svou neznalost a pláčí nad svou slepotou. Člověk nedokáže pochopit vysoké a vznešené pravdy, které jsou v jeho dosahu, i když spojí lidskou snahu s milostí Boha, který je Pramenem vší moudrosti a síly. Na druhé straně je nekonečná sláva. „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteří jej milují“ 1Kor 2,9.

Máme to nejslavnější poselství pravdy, které se světu dostalo. Tuto pravdu nevěřící čím dál tím víc uznávají, protože ji nelze vyvrátit. Přesto jsou naši mladí lidé sebejistí a domýšliví. Uchopí pravdy, které odhalili jiní, a aniž by je studovali nebo se opravdově modlili, setkávají se s odpůrci a pouštějí se do zápasů, při nichž si libují v ostrých řečech a vtipných poznámkách a dovolují si věřit, že tím konají práce kazatele evangelia. Aby se tito lidé hodili pro Boží dílo, musí prožít takové obrácení, jako prožil Pavel. Kazatelé musí být živými představiteli pravdy, kterou hlásají. Musí žít bohatším duchovním životem, pro který je příznačná větší prostota. Musí přijímat slovo od Boha a dávat je lidu. Musí upoutat pozornost posluchačů. Naše poselství je životodárnou vůní vedoucí k životu nebo vůní smrtonosnou vedoucí k záhubě. Jedná se o osudy duší. Veliké davy jsou nechávány v údolí rozhodnutí. Měl by zaznít mohutný hlas: „Jestliže je Hospodin Bohem, následujte ho; pakli je bohem Bál, jděte za ním“ 1K 18,21.

Rychlý, energický a horlivý čin může zachránit nerozhodnou duši. ^{4T 447} Nikdo nedovede odhadnout, jak veliké jsou ztráty, když někdo zkusí kázat bez posvěcení Duchem Svatým. V každém sboře se nacházejí váhavé duše, i když jsou přesvědčeny, že se pro Boha už rozhodly. Rozhodnutí se činí pro časnost i pro věčnost; ale příliš často se stává, že kazatel nemá ve svém vlastním srdci ducha ani moc poselství pravdy, proto se neobrací s naléhavými výzvami k duším, které se ještě nerozhodly. Výsledkem je, že srdce hříšníků nejsou zasažena a oni opouštějí shromáždění s pocitem, že jsou méně nakloněni přijmout Kristovu službu než před shromážděním. Řeknou si, že počkají na příznivější příležitost, ale ta nikdy nenastane. Toto bezbožné kázání, podobné jako Kainova oběť - postrádalo Spasitele. Drahocenná příležitost je ztracena a případy těchto duší jsou rozhodnuty. Není v sázce příliš mnoho, když kážeme vlažně a necítíme strach o duše?

V této době mravní temnoty nebude stačit suchá nauka, aby duše lidí byly dojaty. Kazatelé musí mít živé spojení s Bohem, musí kázat jako ti, kteří uvěřili tomu, co říkají. Živé pravdy vycházející ze rtů Božího muže způsobí, že se hříšníci budou třást a přesvědčení budou volat: „Hospodin je Bohem; jsem rozhodnut stát cele po boku Páně.“ Boží posel by nikdy neměl přestat usilovat o větší světlo a sílu shůry. Měl by se dál lopotit, dál modlit, dál doufat uprostřed nesnází a temnoty, rozhodnut získat důkladnou znalost Písma a nezanedbávat žádného daru. Pokud existuje jediná duše, jíž je třeba prokázat dobrodiní, měl by spěchat vpřed s novou odvahou a veškerým úsilím. Je nutno dokončit velmi závažné dílo. Duše, pro něž Kristus zemřel, jsou v nebezpečí. Protože víme, že Ježíš řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“, protože víme, že koruna spravedlnosti je nabídnuta těm, kdo přemohli sebe, protože víme, že náš Obhájce prosí za hříšníka, měli by Kristovi služebníci pracovat v naději, s neúnav­nou energií a vytrvalou vírou.

Avšak protože Boží pravda je nesena mladými a nezkušenými muži, ^{4T 448} jejichž srdci se Boží milost sotva dotkla, bude dílo váznout. Bratři F a G se raději hádají, než modlí. Jsou ochotnější se přít, než se snažit přesvědčovat lid o vážnosti díla přítomné doby. Muži, kteří se odváží převzít tuto odpovědnou úlohu, když přijímají slova z Božích úst a dávají je lidu, se činí odpovědnými za pravdu, kterou předkládají, i za vliv, jimž působí. Jsou-li věrnými Božími muži, jejich naděje není v nich samých, ale v Tom, který chce činit pro ně a skrze ně. Nejdou sebevědomě vpřed a neupozorňují lid na svou duchaplnost a schopnost; cítí svou odpovědnost a pracují v síle Ducha tak, že jdou po stezce sebezapření, po níž šel Mistr. Jejich obětavost je patrná na každém kroku a oni se rmoutí nad svou neschopností vykonat ve věci Boží víc. Jejich cesta je plná strasti a konfliktů, ale je to cesta, kterou šel jejich Vykupitel, Vůdce jejich spasení, který se stal dokonalým skrze utrpení.

Při své práci musí podřízení pastýři přesně zachovávat příkazy Vůdce pastýřů a prokazovat Jeho ducha. S pochybováním a odpadáváním od víry se setkáváme všude. Bůh potřebuje muže, kteří pracují pro Jeho věc, kteří mají srdce čistá jako ocel a kteří chtějí stát pevně, neporušeně a nezastrašeni okolnostmi. Uprostřed soužení a sklíčenosti jsou úplně stejní jako tehdy, když jejich vyhlídky byly ozářeny nadějí a když jejich okolí bylo takové, jak si přáli. Daniel v jámě lvové je týž Daniel, který stál před králem zahalený Božím světlem. Pavel, očekávající v tmavé kobce na rozsudek, o němž věděl, že má přijít od krutého Nerona, je týž Pavel, který oslovil učenou společnost na Areopágu. Muž, jehož srdce vytrvalo u Boha v hodině jeho největšího soužení a v prostředí, které by každého odstrašovalo, je právě takový, jaký byl, když se mu dařilo dobře, kdy se zdálo, že je s ním Boží světlo a Jeho přízeň. Víra sahá na neviditelné a pevně se drží věčných věcí. ^{4T 449}

Ve státě Iowa je mnoho takových, kteří spíš boří než stavějí, kteří spíš než světlo, šíří nevěru a temnotu, takže Boží dílo chřadne a neprospívá. Kazatelé by měli mít odvahu k věrnosti. Pavel psal Timoteovi: „Nižádný mladostí tvou nepohrdej, ale věřícím buď příkladem v řeči, v obcování, v lásce, v duchu, u víře, v čistotě“ 1Tim 4,12. „O tom přemyšluj, v tom buď, aby prospěch tvůj zjevný byl všechněm. Budiž sebe pilen i učení, v tom trvej; neboť to čině, i samého sebe spasíš, i ty, kteříž tebe poslouchají“ 1Tim 4,15.16. Boží slovo a Jeho vůle jsou v Písmu vyjádřeny inspirovanými pisateli. My bychom si je měli uvázat jako čelenku a řídit se jejich příkazy. Potom budeme chodit bezpečně. Každá kapitola a každý verš je Božím sdělením člověku. Studiem slova bude duše, která lační a žízní po spravedlnosti, ovlivněna božskými výroky. Pochybnost nemůže mít žádnou moc nad duší, která s pokorou zkoumá Písmo.