Drazí bratři, jak rozličné údy lidského organismu tvoří jednotu těla a každý úd poslušně vykonává určitou funkci podle rozkazu inteligence, která řídí celek, tak i členové Kristovy církve by měli být harmonicky spojeni v jedno tělo, které je podřízeno svaté Hlavě.

Pokrok církve brzdí nesprávné jednání jejich členů. I když připojení se k církvi je důležitým a nutným krokem, samo o sobě však ještě nikomu nezaručuje, že je křesťanem a nikomu nezajišťuje spasení. Vstup do nebe nám nezajišťuje a ani neopatří zápis ve sborové knize, jestliže naše srdce bude daleko od Krista. Měli bychom být Jeho věrnými pozemskými reprezentanty a měli bychom s Ním jednomyslně spolupracovat. “Nejmilejší, nyní dítky Boží jsme“ 1Jan 3,2. Stále bychom na to měli pamatovat a neměli bychom konat nic, co by mohlo zneuctít Otcovo dílo.

Máme vznešené vyznání. Jako adventisté sedmého dne vyznáváme, že zachováváme všechna Boží přikázání a očekáváme příchod svého Vykupitele. Nejslavnější poselství napomenutí bylo svěřeno malému počtu věrných Božích následovníků. Svými slovy a skutky bychom měli ukázat, že přijímáme tuto velkou zodpovědnost, která na nás byla vložena. Naše světlo by mělo zářit tak jasně, aby i jiní viděli, že ve svém každodenním životě oslavujeme Otce, že jsme spojení s nebem a jsme spoludědici s Ježíšem Kristem, a když se On zjeví v moci a velké slávě, budeme Mu podobni.

Všichni bychom si měli uvědomit svou osobní zodpovědnost za to, že jsme členy viditelné církve a pracovníky na vinici Páně. Neměli bychom čekat na své bratry, kteří jsou tak slabí, jako my sami, aby nám pomáhali, protože náš předrahý Spasitel nás pozval, abychom se připojili k Němu, abychom svou slabost spojili s Jeho silou, svou nevědomost s Jeho moudrostí, svou nehodnost s Jeho zásluhami. Nikdo z nás nemůže zaujat nějaké neutrální stanovisko. Náš vliv bude mluvit buď pro Krista, anebo proti Němu. Buď jsme aktivními pracovníky Kristovými, ^{4T 17} anebo pracovníky nepřítele. Buď s Ježíšem shromažďujeme, anebo rozptylujeme. Pravé obrácení znamená radikální změnu. Celý směr našeho smýšlení a sklony srdce by měly být změněny a život by se měl obnovit v Kristu.

Bůh shromažďuje lid, aby stál v dokonalé jednotě na základech věčné pravdy. Kristus dal světu sebe samého, aby „očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků“ Tt 2,14. Tento očisťující proces je k tomu, aby očistil církev od všeliké nepravosti, ducha neshody a sporu, aby její členové mohli budovat a ne bořit; a aby své síly soustředili na veliké dílo, které mají vykonat. Bůh chce, aby se celý Jeho lid sjednotil ve víře. Kristus se před svým ukřižováním modlil, aby Jeho učedníci byli jedno, jako On je jedno se svým Otcem, aby svět uvěřil, že Ho Otec poslal. Tato nejdojímavější, obdivuhodná modlitba vyzývala věřící v minulosti a proniká až k nám, protože Kristus pravil: „Ne za tyto pak toliko prosím, ale i za ty, kteří skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mně“ Jan 17,20.

S jakou vážností by Kristovi následovníci měli usilovat o to, aby svým životem dali odpověď na tuto modlitbu. Mnozí si neuvědomují svatost církevního obecenství a nejsou ochotni podřídit se, být zdrženlivými a ukázněnými. Jejich jednání ukazuje, že vlastní názor vyzdvihují nad úsudek církve a nestarají se o to, aby bděli sami nad sebou a nepovzbuzovali ducha opozice. Ti, kteří v církvi zastávají odpovědná místa, mohou mít tytéž chyby, jako mají jiní lidé. I ve svých rozhodováních se mohou mýlit, avšak Kristova církev na zemi jim dala pověření, které nemohou zlehčovat. Kristus po svém zmrtvýchvstání svěřil své církvi moc, když pravil: „Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim; kterýmžkoli zadrželi byste je, zadrženi jsou“ Jan 20,23.

Příslušnost k církvi by se neměla lehkovážně rušit. A přece, když se zkříží cesta některých Kristových vyznavačů, anebo když jejich hlas nedosáhne rozhodujícího vlivu, jaký by si podle jejich názorů zasluhoval, ^{4T 18} začnou vyhrožovat, že opustí církev. Kdyby ji však opustili, nejvíce by to pocítili sami na sobě, poněvadž se vymaní z vlivu církve a dostali by se pod přímý vliv světského pokušení.

Každý věřící by měl k církvi lnout srdcem. O její zdar by se měl zajímat na prvním místě. Necítí-li svatou povinnost, aby svým přistupováním k ní působil blahodárně v její prospěch, bez ohledu na vlastní prospěch, bude o mnoho lepší, když církev zůstane bez něho. Každý osobně rozhoduje o tom, co vykoná pro Boží dílo. Jsou takoví, kteří pro nepotřebný přepych utrácejí velké sumy, ukájejí svou chuť, ale podporu církve pokládají za něco těžkého. Jsou ochotni přijat všechen užitek z jejich předností, avšak účty nechávají ochotně platit jiným. Ti, kteří mají hluboký zájem o pokrok díla, nebudou váhat vložit do určitého církevního podnikání peníze, kdykoliv a kdekoliv to bude potřebné. Též by si měli pokládat za vznešenou povinnost, aby si ve své povaze představili Kristovy nauky, by žili jeden s druhým v pokoji a působili jednotně jako nedělitelný celek. Svůj vlastní názor by měli podřídit celkovému úsudku církve. Mnozí žijí jen pro sebe. Na svůj život hledí s velkým uspokojením, přičemž si lichotí, že jsou bez chyby, zatímco ve skutečnosti nečiní nic pro Pána a žijí v přímém rozporu s Jeho jasným Slovem. Zachovávání vnějších forem nikdy neuspokojí potřebu lidské duše. Ústní vyznání Krista nikomu nepostačí, aby obstál v soudný den. Měli bychom dokonale důvěřovat Bohu, dětinsky bychom měli záviset na Jeho zaslíbeních a cele bychom se měli podřídit Jeho vůli.

Bůh vždy zkoušel svůj lid v peci soužení, aby se ukázalo, jak je Jeho lid věrný a pevný, a aby ho očistil od všeliké nepravosti. Když Abraham s jeho synem obstáli v nejpřísnější zkoušce, jakou jen mohli projít, Bůh skrze svého anděla Abrahamovi řekl: „Poznal jsem již, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu jediném svému pro mne“ Gen 22,12. ^{4T 19} Tento veliký skutek víry dodává světlému Abrahamovu charakteru zvláštní lesk. Přesvědčivě ilustruje jeho dokonalou důvěru v Pána, kterému neodepřel nic, ani svého zaslíbeného syna.

Nemáme nic tak vzácného, co bychom nemohli dát Ježíši. Vrátíme-li mu hřivnu hmotných prostředků, kterou nám svěřil k šafaření, sám ji v našich rukou rozhojní. Každé úsilí, které vyvineme pro Krista, On sám odplatí a každá povinnost, kterou splníme v Jeho jménu, poslouží k našemu štěstí. Bůh dovolil, aby Jeho milovaný Syn prošel smrtelným zápasem ukřižování, aby všichni, kteří v Něho věří, byli jedno v Kristově jménu. Když Kristus přinesl tak velkou oběť pro spásu lidí a navzájem je sjednotil tak, jak On byl jedno s Otcem, jaká oběť by mohla být příliš velká pro Jeho učedníky, aby byla zachována jednota?

Když svět uvidí dokonalou jednotu v Boží církvi, bude to mocný důkaz ve prospěch křesťanského náboženství. Nejednota, nešťastné spory a malicherné sborové nepříjemnosti zneuctívají našeho Spasitele. Všemu tomu je možno se vyhnout, podřídíme-li vlastní já Bohu a poslouchají-li Ježíšovi učedníci hlas církve. Nevěra nám našeptává, že osobní nezávislost zvětšuje naši důležitost, že je to slabost, když své vlastní názory, které uznáváme za správné a náležité, podrobujeme rozhodnutí církve. Avšak povolování takovýmto pocitům a názorům není bezpečné a přivedlo by nás k anarchii a zmatku. Kristus viděl, že pro Boží dílo jsou jednota a křesťanské společenství potřebné, proto je důrazně přikázal i svým učedníkům. A od té doby dodnes dějiny křesťanství přesvědčivě dokazují, že jen v jednotě je síla. Úsudek jednotlivce se má podřídit autoritě církve.

Apoštolé pociťovali nutnost přísné jednoty a s celou vážností usilovali o dosažení tohoto cíle. Pavel napomínal své bratry takto: „Prosím pak vás, bratři, skrze jméno Pána Jezukrista, abyste jednostejně mluvili všichni, a aby nebyly mezi vámi roztržky, ale buďte utvrzeni v jednostejné mysli, a v jednostejném smyslu“ 1Kor 1,10. ^{4T 20}

Také svým Filipenským bratřím napsal: „Protož jestli jaké potěšení v Kristu, jestli které utěšení lásky, jestli která společnost Ducha, jsou-li která srdečná slitování, naplňte radost mou, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce, nic nečiníce skrze svár aneb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce. Nehledejte každý svých věcí, ale každý také toho, což jest jiných. Budiž tedy táž mysl při vás, kteráž i při Kristu Ježíši byla“ Fil 2,1-5.

K Římanům píše: „Bůh pak trpělivosti a potěšení dejž vám býti jednomyslnými vespolek podle Jezukrista. Protož přijímejte se vespolek, jakož i Kristus přijal nás ve slávu Boží“ Řím 15,5-7. „Buďte vespolek jednomyslní, ne vysoce o sobě smýšlejíce, ale k obyčejným lidem se nakloňujíce. Nebuďte moudří sami u sebe“ Řím 12,16.17a.

Petr rozptýlené církvi radí: „A konečně: všickni buďte jednomyslní, jedni druhých bíd čitelní, bratrstva milovníci, milosrdní, dobromyslní, neodplacujíce zlého za zlé, ani zlořečenství za zlořečenství, ale raději dobrořečte, vědouce, že jste k tomu povoláni, abyste požehnání dědičně obdrželi“ 1Pt 3,8.9.

A Pavel ve své epištole ke Korintským říká: „Naposledy bratři, mějte se dobře, dokonalí buďte, potěšujte se, jednostejně myslete, pokoj mějte, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi“ 2K 13,11.