Veliké Izraelské armády vyšly vítězně z Egypta, ze země svého dlouhého a těžkého otroctví. Egypťané je nechtěli propustit, dokud nebyli výstražně potrestáni Božími soudy. Anděl smrti navštívil každý egyptský dům a v každé rodině usmrtil prvorozeného. Nikdo neunikl, ^{4T 21} počínaje faraonovým dědicem, až po nejstaršího syna jeho posledního vězně. Podle Božího příkazu zahynulo i všechno prvorozené z dobytka. Avšak Izraelské domy anděl smrti obcházel.

Farao, zděšený hrůzou ran, které postihly jeho lid, zavolal v noci Mojžíše a árona, a dal jim pokyn, aby opustili Egypt. Měl starost,aby odešli co nejdříve, protože on i lid se obával, že jestliže od nich nebude odvráceno Boží zlořečenství, stane se jejich země velkým pohřebištěm.

Izraelité přijali radostně zvěst o svém vysvobození a spěšně odcházeli z místa svého otroctví. Cesta však byla únavná a postupně jim ubývalo odvahy. Kráčeli přes holé kopce a po pustých rovinách. Třetí noc je zastihla v údolí, kde po obou stranách byly horské hřebeny a před nimi bylo Rudé moře. Byli zmateni a naříkali nad svým tábořištěm; reptali na Mojžíše, že je sem dovedl, protože si mysleli, že se vydali nesprávným směrem. Hovořili: „Toto je jistě cesta, vedoucí na Sinajskou poušť a ne do Kananejské země, která byla slíbena naším otcům. Nemůžeme jít dál, buď musíme vkročit do vod Rudého moře, anebo se musíme vrátit do Egypta“.

Ale potom se na dovršení jejich bídného postavení za jejich zády objevil zástup Egypťanů! Tuto mohutnou armádu vedl sám Farao, který litoval toho, že propustil Židy a bál se, že se stanou velkým, jemu nepřátelským národem. Jak zmatená a tísnivá byla pro Izraele tato noc! Jaký protiklad k tomu, když odcházeli z Egyptského otroctví a s nadšeným jásotem nastoupili cestu na poušť! Nářek těchto hrůzou postižených žen a dětí splývající s bučením vystrašeného dobytka a bečením ovcí, umocňoval skličující zmatek této situace. ^{4T 22}

Cožpak se všechna Boží péče o Jeho lid ztratila, aby jej ponechal záhubě? Nebude je chránit před nebezpečím a nevysvobodí je z rukou nepřátel? Bůh nemá zálibu v porážce svého lidu. On sám přikázal Mojžíšovi, aby se utábořili při Rudém moři a dále ho informoval: „A dí Farao o synech Izraelských: Soužení jsou na zemi, sevřela je poušť. I zatvrdím srdce Faraonovo, a honiti je bude, a oslaven budu ve Faraonovi a ve všem vojsku jeho; a zvědí Egyptští, že já jsem Hospodin“. 2Moj 14,3.4

V čele tohoto mohutného zástupu stál Ježíš. Oblakový sloup ve dne a mohutný ohnivý sloup v noci představoval jejich božského Vůdce. Židé však tuto Hospodinovu zkoušku snášeli netrpělivě. Reptali proti Mojžíšovi, svému viditelnému vůdci a uráželi ho, že je vyvedl do tohoto velikého nebezpečí. Nedůvěřovali Boží ochranné moci a necítili Jeho ochrannou ruku, která bránila všemu zlu, jež je obklopovalo. Ve své zuřivé hrůze zapomněli na hůl, kterou Mojžíš změnil vodu Nilu na krev a na rány, kterými Bůh navštívil Egypt za to, že pronásledoval Jeho vyvolený lid. Izrael zapomněl na všechny Boží zázračné zásahy, vykonané v jejich prospěch.

Volali: „O kolik lépe by nám bylo, kdybychom zůstali v otroctví! Neboť lépe nám bylo sloužit Egyptským, než zemřít na poušti, anebo se dát zabít v boji s nepřáteli“. Obrátili se na Mojžíše s prudkými výčitkami, že je nenechal tam kde byli a že je vyvedl, aby zahynuli na této poušti.

Mojžíš byl velmi znepokojen nedostatkem víry svého lidu, obzvláště když byli opět svědky, jak Bůh mocně zasahuje v jejich prospěch. Byl zarmoucen, že na něj svalují vinu za nebezpečí a těžkosti svého postavení, zatímco on jen následoval příkazy, které vyslovil Bůh. Avšak pevně věřil, že Hospodin je přivede do bezpečí; ^{4T 23} čelil výčitkám a uklidňoval strach svého lidu, a to dokonce dříve, než sám mohl poznat plán jejich vysvobození.

Bylo pravdou, že se nacházeli v místě, odkud nebylo možno uniknout, jestliže je sám Bůh nezachrání svým způsobem; do této úzkosti však byli přivedeni poslušností Božích přikázání a Mojžíš necítil žádný strach z následků. „I řekl Mojžíš lidu: Nebojte se, stůjte a vizte spasení Hospodinovo, kteréž vám způsobí dnes; neboť Egyptské, kteréž jste viděli dnes, neuzříte nikdy více až na věky. Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete“ 2.Mojž. 14,13-14.

Nebylo to snadné udržet zástupy Izraele v očekávání před Hospodinem. Byli rozrušeni a plni hrůzy. Chyběla jim kázeň a sebeovládání. Dojati hrůzou svého postavení byli prudcí a nerozvážní. Očekávali rychlý vpád do rukou svých utlačovatelů; jejich nářky a obžaloby byly hlasité a hluboké. Obdivuhodný oblakový sloup je provázel na jejich pouti jako ochrana před prudkým slunečním zářením. Celý den je předcházel a nerozptýlilo jej ani sluneční záření, ani bouřka; v noci se stal ohnivým sloupem, který osvěcoval cestu. Šli za ním jako za Božím signálem, vyzývajícím stále kupředu. Avšak nyní se jeden druhého ptali, zda to nemůže být stín nějaké strašné katastrofy, která je má postihnout; nedovedl je snad na nesprávnou stranu vrcholu, na cestu, z níž není východiska? V jejich zmatené mysli se jim Boží anděl zjevil jako posel zkázy.

Avšak nyní, když se k nim blížil egyptský zástup v naději, že se jich zmocní, oblakový sloup se zvedl k nebi, vznesl se nad Izraele a sestoupil mezi ně a armády z Egypta. Mezi pronásledované a pronásledovatele se položila temná zeď. Egypťané už nedovedli rozeznat tábor Židů a jsou nuceni se zastavit. Avšak čím více se stmívá, Židům se mračná stěna mění v mocné světlo, které celý tábor osvětluje denním světlem. ^{4T 24}

Srdce Izraele ovládá naděje na vysvobození. Mojžíš pozvedl svůj hlas k Hospodinu. „I řekl Hospodin Mojžíšovi: Co voláš ke mně? Mluv synům Izraelským, ať jdou přece. Ty pak zdvihni hůl svou, a vztáhni ruku svou na moře, a rozděl je; a nechať jdou synové Izraelští prostředkem moře po suše.“ 2.Mojž. 14,15.16

Mojžíš uposlechl tento Boží rozkaz. Vztáhl svou hůl a vody se po obou stranách rozestoupily jako stěna a v hloubi moře otevřely široký přechod pro Izraele. Světlo ohnivého sloupu uzavřelo vlny, osvěcovalo cestu, která byla jako noční brázda přes vlny vod Rudého moře, a přitom se neztrácela ani v temnotě vzdáleného pobřeží.

Po celou noc znělo putování zástupů Izraele, přecházejících Rudým mořem, ale mrak je kryl před dohledem jejich nepřátel. Egypťané, unaveni svým rychlým pochodem, se na noc utábořili u břehu. Viděli Židy jen v krátké vzdálenosti před sebou a zdálo se jim, že nemají žádnou možnost k úniku. Rozhodli se, že si trochu odpočinou a plánovali, že ráno je náhle přepadnou. Noc byla tmavá, jakoby je obklopila hmatatelná mračna. Dolehl na ně hluboký spánek, takže zaspali i mužové při stráži.

Armádu nakonec probudilo hlasité troubení! Oblak se pohybuje! Židé jsou v pohybu! Od moře přichází hlasy a zvuk pochodu. Ještě je stále tma, takže nemohou postihnout odcházející lid, ale zazněl příkaz, aby se připravili na pronásledování. Je slyšet řinčení zbraní, hukot vozů, seřazování velitelů a hlas koní. Dávají se na pochod, pronikají tmou směrem k unikajícímu zástupu.

V temnotě a zmatku spěchají za uprchlíky, nevědouce, že vstoupili na dno moře, a že z obou stran jsou obklopeni vodou. ^{4T 25} Touží po tom, aby mlha a temnota ustoupila, aby mohli vidět Židy a sami sebe. Kola vozů se brodí do měkkého písku a koně se potápějí. Převládá zmatek, a přece chtějí postupovat. Cítí jistotu vítězství.

Nakonec se tajemný oblak před jejich udiveným zrakem mění na ohnivý sloup. Křižují se blesky, je slyšet hromobití, vody kolem nich se vlní a jejich srdcí se zmocňuje strach. V hrůze a zmatku zjevuje zářivé světlo Egypťanům strašné vody, které je obklopují vpravo i vlevo. Vidí široký přechod, který Hospodin připravil pro svůj lid po čistém, mořském písku a na druhém břehu vidí vítězný Izrael, který je v bezpečí.

Zmocňuje se jich zmatek a hrůza. V hněvu živlů, ve kterých slyší hlas Božího hněvu, se snaží vrátit a dostat se na břeh, ze kterého vyrazil. Mojžíš však pozvedne svou hůl a rozestoupené vody s hukotem dychtivě pohlcují svou kořist a potápějí Egyptskou armádu. Pyšný Farao a jeho legie, pozlacené vozy a lesklá výzbroj, koně i jezdci jsou pohlceni rozbouřeným mořem. Mocný Bůh Izraele úplně vysvobodil svůj lid a k nebi vystupují jeho zpěvy díkuvzdání za to, že Bůh tak obdivuhodně zasáhl v jejich prospěch.

Dějiny dítek Izraele jsou napsány pro poučení a napomenutí všech křesťanů. Když Izraelity svírala nebezpečenství a těžkosti, když se jim cesta zdála zatarasená, ztráceli víru a začali reptat proti vůdci, kterého jim určil Bůh. Vytýkali mu, že je zavedl do nebezpečí, zatímco on poslouchal Boží hlas.

Boží příkaz zněl: „Jděte vpřed“. Neměli čekat, až se jim cesta urovná a až do všech podrobností pochopí plán svého vysvobození. Boží dílo pokračuje a Pán otevře cestu svému lidu. ^{4T 26} Váhat a reptat znamená nedůvěřovat Svatému Izraelskému. Bůh ve své prozřetelnosti přivedl Židy k horským pevnostem, před nimiž se nacházelo Rudé moře, aby je mohl vysvobodit a navždy je zbavit jejich nepřátel. Mohl je zachránit i jinak, ale rozhodl se pro tento způsob, aby vyzkoušel jejich víru a posílil jejich důvěru v Něho.

Nemůžeme obviňovat Mojžíše, že by on sám byl příčinou reptání lidu proti jeho vedení. Byla to jejich odbojná, nepoddajná srdce, která je svedla ke kritice člověka, kterého Bůh poslal, aby je vyvedl. Zatímco Mojžíš v bázni Boží a podle Jeho vůle pokračoval, plně důvěřuje Jeho zaslíbení, ti, kteří ho měli podpírat, byli malomyslní a viděli před sebou jen porážku, neštěstí a smrt.

Pán nyní jedná se svým lidem, který věří přítomné pravdě. Chce dosáhnout důležitých výsledků, a zatímco ve své prozřetelnosti k tomu směřuje, praví svému lidu: „Jděte vpřed!“ Je pravda, že cesta dosud není otevřena; vykročí-li však věřící odvážně v síle víry, Bůh jim cestu ukáže. Vždy budou takoví, kteří budou naříkat jako starý Izrael a těžkosti svého postavení budou svalovat na jiné, které Bůh povolal k zvláštnímu účelu - aby pokračovali v Jeho díle. Nepoznávají, že Bůh je zkouší tím, že je přivádí na místo úzkostí, z nichž je kromě Jeho ruky nemůže nikdo vysvobodit.

Jsou chvíle, kdy se křesťanský život zdá obklíčený nebezpečím a povinnost se stává zdánlivě nesplnitelná. Představa nejdříve věští náhlou zkázu, potom smrt nebo otroctví, ale Boží hlas přece přes všechnu malomyslnost vyzývá: „Jděte vpřed!“ Tohoto příkazu bychom měli uposlechnout i tehdy, kdyby výsledek byl jakýkoliv, i kdyby náš zrak nemohl proniknout tmu; anebo naše nohy by již omývaly i studené vlny.

Židé byli unaveni a vyděšeni; kdyby se však byli zdrželi, když jim Mojžíš rozkázal jít vpřed, ^{4T 27} a kdyby byli odmítli přiblížit se k Rudému moři, Bůh by jim už nikdy neotevřel cestu. Svým vkročením do vody ukázali, že Božímu slovu uvěřili, jak jim to oznámil Mojžíš. Vykonali všechno co bylo v jejich silách, a potom Ten mocný Izraelský mohl konat své dílo - rozdělil vody a připravil jim cestu.

Mraky, které nám zahalují cestu, nikdy nezmizí před váhavým, pochybujícím myšlením. Nevěra říká: „Nikdy nepřekonám tyto překážky, počkejme, až pominou, a potom se nám cesta vyjasní“. Víra se však odvažuje vykročit vpřed; všeho se naděje, všemu věří. Poslouchání Boha jistě přinese vítězství. Jen vírou můžeme nakonec dosáhnout nebes.

V rozvoji adventního hnutí a v dějinách Izraele existuje velká podobnost. Bůh vyvedl svůj lid z Egypta na poušť, kde mohl zachovávat Jeho zákon a poslouchat Jeho hlas. Egypťané, kteří nijak nedbali Hospodina, se utábořili blízko nich. A přece to, co osvěcovalo celý tábor Izraele mocným světlem na jedné straně, bylo pro faraonovy zástupy oblačnou zdí, která ještě více zatemňovala noční tmu.

Podobně i dnes je zde lid, kterému Bůh svěřil svůj zákon. Těm, kteří jsou poslušní, jsou Boží příkazy ohnivým sloupem, osvěcujícím cestu a vedoucím k věčnému spasení. Ale pro neposlušné jsou jen nočním mrakem. „Počátek moudrosti je bázeň Hospodinova“ Žalm 111,10. Poznání Božího slova převyšuje každou jinou znalost. Zachovávání Božích přikázání provází velká odplata a žádná pozemská pohnutka by křesťana neměla ani na chvíli odvést od věrnosti. Bohatství, čest a světská sláva jsou jen troskami, které před ohněm Božího hněvu zmizí.

Hospodinův hlas, který věřícím přikazuje „jít vpřed“, často zkouší jejich víru až do krajnosti. Kdyby však měli otálet s poslušností až do doby, kdy každá stopa nejistoty zmizí, ^{4T 28} a nezůstane žádné riziko pádu a porážky, nikdy by nevykročili vpřed. Ti, kteří si myslí, že není možné podřídit se Boží vůli a věřit jeho zaslíbením, dokud se před nimi vše nevyjasní a neurovná, nikdy se k tomu nerozhodnou. Víra není jistota poznání „víra pak jest podstata věcí, kterýchž se nadějeme, a důkaz těch věcí, které se nevidí“ Žd 11,1. Poslušnost Božích přikázání je jedinou cestou, má-li mít Pán pro nás zaslíbení. „Jděte vpřed“, to by mělo být heslem křesťanů.