Hospodin Mojžíšovi rozkázal, aby poslal muže, kteří by prohlédli Kananejskou zemi, kterou dá synům Izraelským. Pro tento účel byl určen představitel z každého kmene. Tito šli a po čtyřiceti dnech se vrátili ze svého pátrání a přišli před Mojžíše, Arona a celé shromáždění Izraele a ukázali jim ovoce této země. Všichni prohlásili, že to byla dobrá země, a jako důkaz ukázali bohaté plody, které přinesli. Jedna ratolest hroznového vína byla tak veliká, že ji museli nést dva muži na tyči, kterou měli na ramenou. Také přinesli fíky a granátová jablka, která tam hojně rostla. Potom hovořili o úrodnosti této země a pak všichni, kromě dvou, hovořili o tom, že ji není možno ovládnout. Řekli, že tamnější lidé jsou velmi silní, a že obyvatelé jsou chráněni velkými hradbami a navíc, že tam viděli i velké syny Enakovy. Potom popisovali, jak byli tito lidé rozmístěni kolem Kanánu a vyjadřovali obavu, že by pro ně bylo nemožné, aby vůbec někdy ovládli tuto zemi.

Když lid naslouchal této zprávě, hořkými výčitkami a nářkem vyjádřil své zklamání. Nečekali však na možnost, že Bůh, který je vyvedl tak daleko, by jim jistě dal tuto zemi. V této otázce pustili Boha ze zřetele. Představovali si, jak by mohli dobýt město Jericho, ^{4T 149} bránu Kanánu, když jsou závislí pouze na síle vojska. Bůh jim oznámil, že jim dá tuto zemi a oni Mu měli plně důvěřovat, že splní své slovo. Ale jejich nepokořená srdce nebyla v souladu s Jeho plány. Nemysleli na to, jak obdivuhodně zasáhl v jejich prospěch, když je vedl z egyptského otroctví, a prorazil jim cestu mořem a zničil faraonovo vojsko, které je pronásledovalo. V jejich nevěře byla Boží činnost omezena, neboť nedůvěřovali ruce, která je až doposud vedla bezpečně. V tomto případě zopakovali svůj hřích reptání proti Mojžíšovi a Aronovi. „To je konec všech našich vznešených nadějí“, říkali, „toto je země, do níž jsme za těžkých okolností přicestovali až z Egypta, abychom ji ovládli.“ Pomlouvali své vůdce, že přivedli Izraele do těžkostí a opět je obvinili, že podvedli lid a zvedli jej na scestí.

Mojžíš a Aron s pokorou sklonili své tváře před Bohem do prachu. Kálef a Jozue, dva z dvanácti vyzvědačů, kteří důvěřovali Božímu slovu, v úzkosti roztrhli svá roucha, když viděli, že celým táborem prošly tyto nepříznivé zprávy. Snažili se jim to rozumně vysvětlit, avšak shromáždění bylo naplněno zuřivostí a zklamáním a neposlechlo tyto dva muže. Posléze je Kálef oslovil a jeho čistý zvučný hlas, zazněl nad křičícím davem. Postavil se proti zbabělým myšlenkám ostatních vyzvědačů, kteří zeslabovali víru a odvahu celého Izraele. Přikázal lidu, aby ho poslouchal a lidé se na chvíli ztišili ve svém bědování a poslouchali. Řekl: „Jděme přece, a opanujme zemi, nebo zmocníme se jí.“ Ale když mluvil, nevěrní vyzvědači ho přerušovali a křičeli: „Nebudeme moci vstoupit proti lidu tomu, neboť silnější je nežli my.“ Nu 13, 31.32.

Tito lidé se vydali špatným směrem, postavili svá srdce proti Bohu, proti Mojžíšovi a Aronovi, i proti Kálefovi a Jozuemu. ^{4T 150} Každý krok, který vykonali tímto špatným směrem, je utvrdil v jejich záměru zastrašovat před každým pokusem o ovládnutí Kananejské země. Překroutili pravdu, aby prosadili svůj zhoubný úmysl. Předstírali, že je tam nezdravé podnebí a všechen lid zobrazili jako veliké obry. Řekli: „Také jsme tam viděli obry, syny Enakovy, kteříž jsou větší než jiní obrové, ježto se nám zdálo, že jsme proti nim jako kobylky a takoví jsme se i jim zdáli“ Nu 13,34.

To nebyla pouze špatná zpráva, ale také lež. Bylo to nemožné, aby země byla tak nepříznivá, že hubila své obyvatele. Jak pak vysvětlit, že dosahovali tak obrovského vzrůstu? Když vedoucí mužové oddávali svá srdce nevěře, není divu, že pokračovali v činění zla. Částečně již vykročili tímto nebezpečným směrem, kam je vedl satan.

Zlá zpráva měla na lid škodlivý účinek. Hořce reptali proti Mojžíšovi a Aronovi. Někteří vzdychali a naříkali: „Ó bychom byli zemřeli v zemi Egyptské, aneb na této poušti, ó bychom byli zemřeli“. Potom se obrátili proti Pánu, plakali a reptali: „Proč Hospodin vede nás do země té, abychom padli od meče, ženy naše i dítky naše aby byly v loupež? Není-liž nám lépe navrátiti se do Egypta? I řekli jeden druhému: Ustanovme sobě vůdce, a navraťme se do Egypta“ Nu 14,2-4.

Tak projevili svou neposlušnost vůči Bohu i vůdcům, které jim dal, aby je vedli. Neptali se Pána na to co by měli činit, ale řekli: „Ustanovme sobě vůdce.“ Vzali záležitosti do svých vlastních rukou, cítili se schopni a oprávnění řídit své záležitosti bez božské pomoci. Neobviňovali z podvodu jen Mojžíše, ale také Boha, že jim slíbil zemi, kterou nebyli schopni ovládnout. Skutečně šli až tak daleko, že si ze svého středu vybrali vůdce, který je měl vést zpět do země jejich utrpení a otroctví, z které je Bůh osvobodil svou silnou, všemohoucí rukou. ^{4T 151}

Mojžíš a Aron ještě stále skláněli své tváře před Bohem a v přítomnosti celého shromáždění tiše prosili o božské milosrdenství pro bouřící se Izrael. Prožívali nevyslovitelnou úzkost. Kálef a Jozue opět naléhali na lid a Kálefův hlas, plný naléhání, zazněl podruhé k stěžujícímu si shromáždění: „Země, kterouž jsme prošli a vyšetřili, jest země velmi velice dobrá. Bude-li Hospodin laskav na nás, uvedeť nás do země té, a dá ji nám; zemi, kteráž oplývá mlékem a strdí. Toliko nepozdvihujte se proti Hospodinu, ani se bojte lidu země té, nebo chléb náš jsou. Odešlatě od nich ochrana jejich, ale s námi jest Hospodin; nebojtež se jich“ Nu 14,7-9.

Obyvatelé Kanánu naplnili míru svého hříchu a Pán by je již déle nesnášel. Odvrátil od nich svou ochranu. Snadno by padli za kořist Židům. Nebyli připraveni k boji, protože si mysleli, že jsou dost silní, a proto sami sebe oklamali myšlenkou, že žádná armáda není tak silná, aby nad nim zvítězila.

Kálef připomínal lidu, že podle smlouvy Bůh zabezpečí Izraeli zemi; ale jejich srdce byla naplněna šílenstvím a nechtěli ho dále poslouchat. Kdyby pouze tito dva lidé přinesli zlou zprávu a ostatních deset by povzbuzovalo lid, že ve jménu Páně ovládnou zemi, pak by pro svou nevěru dali přednost těmto dvěma mužům proti ostatním deseti. Avšak zde byli pouze dva obhájci práva, zatímco deset ostatních bylo otevřenými buřiči proti svým vůdcům i proti Bohu.

Nyní v lidu zuřilo největší podráždění, povstala nejhorší zuřivost, a tak nechtěli naslouchat pravdě. Deset nevěrných vyzvědačů se s nimi spolčilo v pomlouvání Kalefa a Jozuého a křičeli, aby byli ukamenováni. Šílený dav se chopil kamenů, kterými chtěl zabít dva věrné muže. Se zběsilým křikem se hnali kupředu, zatímco - náhle kameny padaly z jejich rukou a dopadaly na ně, což je umlčelo a začali se třást strachy. Bůh zakročil a zmařil jejich vražedný úmysl. Sláva Jeho přítomnosti jako oheň osvětlila stánek a celé shromáždění uvidělo znamení Páně. ^{1T 152} Zjevil se Ten, kdo je mocnější než oni a nikdo se neodvážil déle vzdorovat. Každý repták umlkl a vyzvědači, kteří přinesli špatnou zprávu, se chvěli hrůzou se zatajeným dechem.

Mojžíš, který byl v pokoře skloněn, povstal a vstoupil do stánku, aby hovořil s Bohem. Potom mu Pán okamžitě navrhl, že zničí tento vzbouřený lid. Z Mojžíše chtěl učinit větší národ, než je Izrael; ale pokorný vůdce Jeho lidu nechce souhlasit s tímto návrhem. „I řekl Mojžíš Hospodinu: Ale uslyší to Egyptští, z jejichž prostředku vyvedl jsi lid tento v síle své, a řeknou s obyvateli země té, (nebo slyšeli, že jsi ty, ó Hospodine, byl u prostřed lidu tohoto, a že jsi okem v oko spatřován byl, ó Hospodine, a oblak tvůj stál nad nimi, a ve sloupě oblakovém předcházel jsi je ve dne, a ve sloupě ohnivém v noci); když tedy zmoříš lid ten, všecky až do jednoho, mluviti budou národové, kteříž slyšeli pověst o tobě, říkajíce: Proto že nemohl Hospodin uvésti lidu toho do země, kterouž jim s přísahou zaslíbil, zmordoval je na poušti“ Nu 14,13-16.

Mojžíš opět odmítl nabídku, aby Izrael byl zničen a on sám byl učiněn ještě větším národem. Tento Boží oblíbený služebník zjevil svou lásku k Izraeli a ukázal svou horlivost pro slávu svého Mistra a čest svého lidu. „Ty jsi odpouštěl tomuto lidu od Egypta až dosud; dlouho jsi snášel tento nevděčný národ a byl jsi k němu milosrdný, a i kdyby byli jakkoliv neposlušní, Tvé milosrdenství je stejné." Obhajoval je: „Nechceš je proto ušetřit i tentokrát a ještě jednou poskytnout božskou trpělivost ke mnohé, kterou jsi již dal?“

Mojžíš bojoval s Bohem, aby zachránil lid, ale pro jejich opovážlivost a nevíru by Pán nemohl jít s nimi a zázračným způsobem pracovat v jejich prospěch. Proto jim ve svém božském milosrdenství přikázal, aby přijali bezpečnou možnost a vrátili se zpět na poušť k Rudému moři. ^{4T 153} Toto nařízení bylo zároveň trestem za jejich vzpouru; všichni dospělí, kteří opustili Egypt, s výjimkou Kálefa a Jozue, měli být navždy vyloučeni z Kanánu. Naprosto selhali a neplnili slib, že budou poslouchat Boha a to Ho osvobodilo od smlouvy, kterou stále přestupovali. Zaslíbil, že jejich děti vejdou do té dobré země, ale prohlásil, že jejich vlastní těla budou pohřbena na poušti. A těch deset nevěrných vyzvědačů, kteří zlou zprávou způsobili, že Izrael reptal a vzbouřil se, ti byli Boží moci zničeni před očima lidu.

Když Mojžíš dovolil Izraeli, aby poznali Boží moc, zdá se, že činili pravé pokání ze svého hříšného chování. Ale Bůh věděl, že truchlili spíše pro výsledek svého špatného způsobu života, než pro svou nevděčnost a neposlušnost. Ale jejich pokání přišlo příliš pozdě. Boží spravedlivá zlost byla vyprovokována a bylo vysloveno, že budou zahubeni, od čehož nebylo žádné úlevy. Když zjistili, že Pán nepovolil ve svém nařízení, opět povstala jejich tvrdohlavost a prohlásili, že se nechtějí vrátit do divoké pouště.

V jejich rozhodnutí - vrátit se do země svých nepřátel - Bůh zkoušel jejich zdánlivou pokoru a poznal, že nebyla opravdová. Poznali, že hluboce zhřešili, když dovolili svým ukvapeným citům aby je ovládly a chtěli usmrtit vyzvědače, kteří je vybízeli k poslušnosti Boha; ale byli pouze naplněni hrůzou, když viděli co přinesl jejich velký omyl - následky, které přinesou záhubu jim samotným. Jejich srdce nebylo změněno a potřebovali pouze omluvu na to, že byli příčinou podobného záchvatu. To se zjevilo také tehdy, když Mojžíš s Boží autoritou rozkázal, aby šli zpět na poušť.

Když je nabádal, aby šli a ovládli zemi, která jim byla zaslíbena, davy se vzbouřili proti jeho rozkazu; a nyní, když jim ukázal cestu zpět, byli zase neposlušní a prohlásili, že by chtěli bojovat se svými nepřáteli. Shromáždili se ve válečném oděvu a výzbroji, ^{4T 154} předstoupili před Mojžíše; podle vlastního mínění se připravili k boji, ale v Božím pohledu a v pohledu Jeho smutného služebníka byli vysloveně nepřipravení. Neuposlechli vážné varování svých vůdců, a proto následkem jejich vyzývavosti bylo neštěstí a smrt.

Když jim Bůh rozkázal, aby šli a dobyli Jericho, zaslíbil jim, že půjde s nimi. Truhla smlouvy obsahovala Jeho zákon a byla Jeho symbolem. Mojžíš a Aron, Bohem ustanovení vůdcové, řídili výpravu pod Jeho ostražitým dohledem. S takovým dozorem by do Kanánu mohli přijít bez úhony. Ale nyní odporují Božímu příkazu a přes vyslovený zákaz svých vůdců vypochodovali bez truhly Boží smlouvy a bez Mojžíše, aby se setkali s nepřátelskými vojsky.

Během doby, kterou Izraelité strávili ve své špatné neposlušnosti, Amalechitští a Kananejští se připravili k boji. Izraelité domýšlivě vyzvali nepřítele, aby se pokusil na ně zaútočit. Zrovna když důstojně vstoupili na nepřátelské území, Amalechitští a Kananejští se s nimi vojensky střetli a prudce je hnali zpět, přičemž utrpěli velké ztráty. Pole, kde probíhalo krveprolití, bylo červené od jejich krve a jejich mrtvá těla pokryla zemi. Byli úplně poraženi a zničeni. Následkem jejich vzbouřeneckého pokusu byla zkáza a smrt. Avšak víra Kálefa a Jozueho byla bohatě odměněna. Podle svých slov Bůh přivedl tyto věrné muže do země, kterou jim zaslíbil. Zbabělce a vzbouřence zahubil na poušti.

Dějiny o zprávách dvanácti vyzvědačů mohou poučit i náš lid. Scény zbabělých reptáků, kteří se vrátili z místa, kde jsou nebezpečná rizika, se dnes opět uskutečňují mezi námi. Když je nutné něčeho se vystříhat a dbát věrných zpráv a pravdivých rad, je projevena stejná neochota, jako ve dnech Kálefa a Jozueho. Boží služebníci, kteří nosí břemena Jeho díla, prožívají přísné sebezapírání a těžkosti, snášené v zájmu Jeho lidu, ^{4T 155} jsou nyní zřídka kdy oceňovány lépe, než v jejich době.

Starý Izrael byl neustále zkoušen a nalezen jako nedostatečný. Málokdo přijal věrná varování, které jim bylo dáno Bohem. Jestliže se blížíme ke Kristovu druhému příchodu, temnota a nevěra se nezmenšuje. Tělesně smýšlejícím je pravda stále nechutnější; jejich srdce je lhostejné k víře a váhavé k pokání. Boží služebníci mohou být lehce zbaveni odvahy, nebýt neustálých svědectví jejich Mistra, jež jim jsou dána z Jeho moudrosti a pomoci. Pán měl dlouho strpení se svým lidem. Odpouštěl mu jeho bloudění a čekal na něj, kdy Mu dá místo ve svých srdcích, ale falešné ideje, žárlivost a nedůvěra Ho vytlačily.

Je málo těch, kteří vyznávají, že jsou Izraelci, jejichž myšlenky byly osvíceny zjevením božské moudrosti, a kteří se odvažují jít směle kupředu, jak to učinil Kálef, který stál pevně na straně Boha a pravdy. Protože ti, které Pán vybral, aby vedli Jeho dílo, se nechtějí odvrátit od cesty poctivosti a nechtějí se spokojit se sobectvím a neposvěcením, stali se terčem nenávisti a zlomyslného podvodu. Satan je velice ostražitý, v posledních dnech pracuje vojensky, a Bůh volá lidi s duchovní odvahou a životní silou, aby odolali Jeho taktice.

Mezi těmi, kteří vyznávají, že věří pravdě, je potřebné úplné obrácení, aby následovali Ježíše, poslouchali Boží vůli a nepodlehli neočekávaným okolnostem - jak tomu bylo u zděšeného Izraele, když jim byla zjevena moc Nekonečného, ale je nutný hluboký pocit pokání a zřeknutí se hříchu. Ti, kteří však uvěřili jen polovičatě, jsou jako strom, jehož větve visí na straně pravdy, ale kořeny má pevně zapuštěny do země a ty pronikají neplodnou půdou světa. Ježíš marně hledá ovoce na jejich větvích; nenalézá však nic jiného než listí.

Tisíce by přijaly pravdu, kdyby to mohly učinit bez sebezapření; avšak tato třída by nikdy nedělala Bohu dobrou reklamu. Nikdy by statečně nepochodovali proti nepříteli - světu, sebelásce a žádosti těla - spoléhajíce na svého božského Vůdce, že jim dá vítězství. ^{4T 156} Církev potřebuje věrné Kálefy a Jozue, kteří jsou hotovi přijmout věčný život za Boží prosté podmínky poslušnosti. Naše sbory trpí nedostatkem pracovníků. Svět je naším polem. Misionáři jsou potřební ve městech i na vesnicích, které jsou ovšem více vázány modlářstvím než pohané na Orientu, kteří nikdy neviděli světlo pravdy. Pravé misionářství se ztratilo a opustilo sbory; které sice provozují povznesené náboženství, jejich srdce však není tak dalece rozehřáto láskou k duším a touhou dovést je do Kristova ovčince. Potřebujeme vážné pracovníky. Není nikdo, kdo by odpověděl na volání, vycházející z každé čtvrti: “Přijď... a pomoz nám“ Sk 16,9.

Mohou ti, kteří předstírají, že ostříhají Boží zákon, a kteří vidí Ježíšův brzký příchod v nebeských oblacích, stát čisti od krve duší, jestliže odvracejí ucho hluché k volání potřeb lidu, který chodí ve stínech? Jsou tam knihy, jež jsou připraveny a rozděleny, jsou k dodání i úkoly, je tam sebeobětavá služba, která má být vykonána! Kdo chce přijít, aby zachraňoval? Kdo chce zapřít sám sebe pro Krista a rozšířit světlo těm, kteří jsou ve tmách?