Po Mojžíšově smrti byl Jozue ustanoven vůdcem Izraele, aby jej dovedl do zaslíbené země. Pro tuto službu byl dobře kvalifikován. Byl Mojžíšovým nejbližším spolupracovníkem během největšího úseku doby, kdy Izrael putoval pouští. Viděl Boží obdivuhodné dílo, konané skrze Mojžíše a dobře rozuměl povaze lidu. Byl jedním z dvanácti vyzvědačů, kteří byli posláni, aby prohlédli zaslíbenou zemi a jedním z dvojice, která poskytla pravdivý popis o jejím bohatství, a také povzbuzoval lid, aby šel a v Boží síle se jí zmocnil.

Pán Jozuemu zaslíbil, že tak jak byl s Mojžíšem, bude i s ním, a způsobí, aby Kanán mohl snadno dobýt, ^{4T 157} a také mu dá víru, aby mohl splnit všechna Jeho přikázání. Jozue byl plně soustředěn, aby mohl splnit úkol, kterým byl pověřen a dovedl lid do Kananejské země; ale toto přesvědčení narušoval jeho strach. Synům Izraelským rozkázal, aby se během třech dnů připravili na cestu, a aby se všichni muži, schopni boje, připravili na střetnutí. „I odpověděl Jozue, řkouce: Všecko, což jsi nám rozkázal, učiníme, a kamžkoli pošleš nás, půjdeme. Rovně jakž jsme poslouchali Mojžíše, tak poslouchati budeme tebe; jedině nechť jest Hospodin, Bůh tvůj, s tebou, jako byl s Mojžíšem. Kdo by koli odporný byl rozkázání tvému, a neposlouchal by řečí tvých ve všech věcech, kteréž bys přikázal jemu; umřeť; toliko posilň se, a zmužile se měj“ Joz 1,16-18.

Bůh si přál, aby Izrael přešel přes Jordán zázračně. Jozue přikázal lidu, aby se posvětil, protože zítra s nimi učiní Hospodin divné věci. Ve stanovenou dobu ukázal cestu kněžím, kteří měli vzít truhlu, obsahující Boží zákon, a nést ji před lidem. “Neboť řekl byl Hospodin k Jozue; V tento den začnu tebe zvelebovati před očima všeho Izraele, aby poznali, že jakož jsem byl s Mojžíšem, budu s tebou“ Joz 3,7.

Kněží uposlechli rozkazu svého vůdce a šli před lidem, nesouce truhlu smlouvy. Židovská armáda se seřadila k pochodu a následovala tento symbol Boží přítomnosti. Široká kolona se sešikovala dolů ke břehu řeky Jordánu, a když kněží ponořili své nohy na okraji řeky, voda se shora rozdělila, celé množství se valilo dolů a řečiště bylo až do dna zanecháno suché. Kněží, kteří nesli Boží truhlu, šli dále, a Izrael šel za nimi. Uprostřed Jordánu bylo kněžím přikázáno, aby zůstali stát v korytu řeky, dokud nepřešel celý zástup Izraele. Do jejich paměti se tím mocněji vryla skutečnost, že táž moc, která zastavila vody Jordánu, umožnila i jejich otcům, aby před čtyřiceti lety přešli Rudé moře. ^{4T 158}

Mnozí procházeli Rudým mořem jako děti a nyní, při podobném zázraku, procházeli Jordánem jako válečníci, vyzbrojeni k boji. Když celá Izraelská armáda přešla Jordán, vydal Jozue kněžím příkaz, aby vyšli z řeky. Když s truhlou smlouvy stáli bezpečně na protějším břehu řeky, Bůh pohnul svou mocnou rukou a nahromaděné vody se řinuly dolů a po proudu tekly dále ve svém přirozeném řečišti. Rozvodněný Jordán, přetékající bez břehy, tekl dál.

Ale dříve, než kněží vyšli z řeky, rozkázal Pán Jozuemu, aby z každého kmene vybral muže - aby na tento mohutný zázrak nebylo zapomenuto - a ti měli z místa v řece, kde stáli kněží, vzít kameny a přinést je na svých ramenou do Galgala; tam postavili pomník na památku skutečnosti, že Bůh umožnil, by Izrael přešel Jordán po suché zemi. Toto mělo neustále připomínat zázrak, který Pán před jejich zraky vykonal. Když budou míjet léta a jejich děti se jich zeptají, proč byl postaven tento pomník, opět a opět jim budou moci vyprávět tuto obdivuhodnou událost, aby byla nesmazatelně zapsána do jejich mysli pro pozdější generace.

Když všichni Amorejští a Kananejští králové slyšeli, že Pán zastavil před Izraelskými syny vody Jordánu, jejich srdce se rozplývala od strachu. Izrael zabil dva Moábské krále a jejich zázračný přechod přes rozvodněný Jordán naplnil lidi velkou hrůzou. Jozue potom obřezal všechen lid, který se narodil na poušti, a tak je očistil od hříchu. Po tomto obřadu slavili na Jerišských rovinách svátek fáze. „I řekl Hospodin k Jozue: Dnes jsem odjal pohanění Egyptské od vás“ Joz 5,9.

Pohanské národy pomlouvaly Pána a Jeho lid, protože Izrael selhal při obsazování kananejské země, o níž předpokládali, že jí zdědí brzy po opuštění Egypta. Jejich nepřátelé jásali, protože Izrael dlouho putoval po poušti a pyšně se povyšovali nad Bohem, ^{4T 159} přičemž prohlašovali, že nebyl schopen, aby je dovedl do Kananejské země. Pán nyní znamenitě projevil svou moc a laskavost, když převedl svůj lid suchým korytem přes Jordán a jejich nepřátelé je nemohli déle potupovat. Přestala padat manna, která až dosud nepřetržitě padala, protože když Izrael ovládl Kanán, jedl z úrod této dobré země, a tam ji již nepotřeboval.

Když Jozue vyšel z Izraelského tábora, aby přemýšlel a modlil se k Bohu, aby ho navštívil svou zvláštní přítomností, viděl vysokého muže, který měl na sobě válečný oděv a ve své ruce tasený meč. Jozue poznal, že to není Izraelský bojovník, avšak nevypadal ani jako nepřítel. Ve své horlivosti se jej zeptal: „Jsi-li náš, čili nepřátel našich? I odpověděl: Nikoli, ale já jsem kníže vojska Hospodinova, a nyní jsem přišel. I padl Jozue tváří svou na zem, a pokloniv se, řekl jemu: Co Pán můj chce mluviti služebníku svému? Tedy odpověděl kníže vojska Hospodinova k Jozue: Szuj obuv svou s noh svých, nebo místo, na němž stojíš, svaté jest. I učinil tak Jozue“. Joz 5,13-15.

Boží sláva posvěcovala svatyni, a proto kněží nikdy nevstupovali na místo, posvěcené Boží slávou, v obuvi. Mohly by na nich být částice prachu, které by mohly znesvětit svaté místo; proto bylo od kněží vyžadováno, aby dříve, než vstoupí do svatyně, nechali boty na nádvoří. Na nádvoří, vedle vchodu do svatostánku, stálo mosazné umyvadlo, ve kterém si kněží umývali ruce a nohy před vstupem do svatostánku, aby byla odstraněna veškerá nečistota. Každý, kdo obětoval ve svatyni, měl od Boha přikázáno, aby před vstupem na místo, kde se zjevovala Jeho sláva, vykonal zvláštní přípravu.

Byl to Boží Syn, který se ve válečném odění postavil před vůdcem Izraele. Byl to ten, který doprovázel Židy na poušti, ve dne zahalený do oblakového sloupu a v noci do ohnivého sloupu. Aby si Jozue uvědomil, že před ním je Kristus, ^{4T 160} ten Vyvýšený, řekl: „Szuj obuv svou s noh svých.“ Potom Jozueho poučil, co má vykonat, aby dobyl Jericho. Všichni bojovní muži se měli zúčastnit obcházení města, jež se mělo konat každý den jednou po šest dní, a sedmého dne měli sedmkrát pochodovat kolem Jericha.

Podle poučení, které mu dal Pán, vydal Jozue rozkazy kněžím a lidu. V dokonalém pořádku seřadil Izraelská vojska. Nejprve byli vybráni členové armády, oděni do své válečnické výstroje; nebyli vybráni ti, kteří měli válečnou zručnost, ale jen ti, kteří věřili a poslouchali příkazy, které jim byly vydány. Potom následovalo sedm kněží s troubami. Pak následovala truhla smlouvy, třpytící se zlatem a zářící slávou, která se nad ní vznášela, a tuto truhlu nesli kněží, oděni do zvláštního bohatého roucha, označujícího jejich úřad. Pak následovala v dokonalém uspořádání mohutná Izraelská armáda, každý kmen šel pod vlastní korouhví. Takto s Boží truhlou obcházeli město. Nebyl slyšen žádný hluk, jen kroky mohutného vojska a slavnostní hlahol trub, ozývající se mezi pahrbky i v ulicích Jericha.

S údivem a strachem pozorovali strážcové osudného města každý pohyb a podávali o tom velmi podrobné zprávy. Nemohli si představit, co znamená tato přehlídka. Jericho odporovalo Izraelské armádě i nebeskému Bohu, ale když viděli, že každý den pochoduje mohutné vojsko jednou kolem jejich města, se vší válečnou slávou a okázalostí, což podporovala posvátná truhla a pravidelný krok kněží, působilo to dojemně a záhadně a knížata i lid pociťovali ve svých srdcích hrůzu. Ale potom zas pohlédli na své silné opevnění a cítili se jisti, že úspěch odolá i nejsilnějšímu útoku. Mnozí se vysmívali myšlence, že tyto zvláštní projevy jejich nepřátel by jim mohly nějak uškodit, avšak jiní pocítili úzkost, když zahlédli majestátný lesk a třpyt průvodu, který každý den obcházel jejich město. Vzpomněli si, jak se před tímto lidem rozdělilo před čtyřiceti lety Rudé moře, a jak nedávno přešli přes řeku Jordán. ^{4T 161} Nevěděli, jaké divy by mohl Bůh pro ně vykonat. Avšak své brány nechali pečlivě uzavřené a v noci byly střeženy vojáky.

Šest dnů pochodovala Izraelská vojska kolem města. Nadešel sedmý den, a když se objevil první paprsek světla, Jozue seřadil vojska Hospodinova. Nyní jim bylo nařízeno, aby obcházeli sedmkrát kolem Jericha, a pak za silného zvuku trub a za hlasitého křiku jim Bůh měl dát město. Velkolepá armáda slavnostně pochodovala kolem hradeb, předurčených ke zkáze. Zářící Boží archa osvítila tmavé šero ranního soumraku, kněží se svými třpytícími se náprsníky, drahokamy, s odznaky, a také bojovníci se svými zářícími pancíři představovali nádhernou scénu. Mlčeli, jakoby byli mrtví, pouze kroky mnohých nohou a občasný zvuk trub přerušovaly úplný klid časného rána. Zdálo se, že velké, masivní zdi z pevných kamenů odolají obléhajícím mužům.

Náhle se obrovská armáda zastavila. Zazněl mohutný hlahol trub, takže se zatřásla země. Spojené hlasy všeho Izraele roztrhly vzduch mohutným křikem. Zdi z pevných kamenů i se svými masivními věžemi a cimbuřím se zakymácely a zvedaly ze svých základů a s burácením, podobným tisícům hromů, padly v podobě zřícenin na zem. Obyvatelé i nepřátelská armáda, ochromeni strachem a úžasem, nekladli žádný odpor, a Izraelité dobyli mohutné město Jericho.

Jak snadno prolomila nebeská vojska zdi, které se vyzvědačům, jež přinesli falešnou zprávu, zdály tak mohutné! Boží slovo bylo jedinou použitelnou zbraní. Mocný Izraele řekl: „Aj, dal jsem v ruku tvou Jericho“ Joz 6,2. Kdyby prostý bojovník věnoval svou sílu k přemožení hradeb, Bůh by nebyl oslaven a Jeho vůle by byla zmařena. Dílo bylo svěřeno Všemohoucímu. Základy zdí byly vyvráceny a jejich věže, tyčící se vysoko k nebi, se vyvrátily, ^{4T 162} když Kníže Hospodinova vojska vedl do útoku legie svých andělů.

Bůh měl již dávno v úmyslu, že svému vyvolenému lidu dá Jericho, a tak vyvýší své jméno mezi ostatními národy země. Před čtyřiceti lety, když vedl Izraele z otroctví, jim chtěl dát Kananejskou zemi. Ale jejich hříšné reptání a nedůvěřivost popouzely Jeho zlost, a proto je odsoudil k dlouholetému únavnému putování po poušti, až všichni ti, kteří Ho uráželi svou nevěrou, zemřeli. Dobytím Jericha Bůh Židům dokázal, že jejich otcové mohli ovládnout toto město již před čtyřiceti lety, kdyby Mu důvěřovali tak, jako jejich dítky.

Dějiny starého Izraele jsou zaznamenány pro naše poučení. Pavel říká: „Ale ne ve mnohých z nich zalíbilo se Bohu; nebo zhynuli na poušti. Ty pak věci ku příkladu nám se staly, abychom nebyli žádostiví zlého, jako oni žádali.“ „Toto pak všecko u figuře dálo se jim, a napsáno jest k napomenutí našemu, kteříž jsme na konci světa. A protož kdo se domnívá že stojí, hlediž, aby nepadl“ 1K 10,5.6.11.12

Mnozí, kteří jako starý Izrael prohlašovali, že ostříhají Boží přikázání, mají nevěřící srdce, zatímco se zdá, že zachovávají Boží nařízení. Ačkoli si oblíbili velké světlo a vzácné přednosti, přesto ztratí nebeský Kanán podobně jako reptající Izraelité, kteří zklamali před vstupem do pozemského Kanánu, jenž jim Bůh zaslíbil jako odměnu za jejich poslušnost.

Jako lid máme nedostatek víry. V těchto dnech by bylo málo těch, kteří by uposlechli příkazů daných Božím služebníkům s takovou poslušností, jako Izraelská armáda při dobývání Jericha. Kníže Hospodinova vojska se nezjevil celému shromáždění. Byl ve styku pouze s Jozuem, který tlumočil obsah tohoto rozhovoru Židům. Pak záleželo na nich zda uvěří, anebo budou pochybovat slovům Jozueho, zda budou následovat příkazů, která jim byla dána Knížetem Hospodinova vojska, ^{4T 163} anebo se vzepřou jeho směrnicím a nepodřídí se jeho autoritě. Nemohli vidět andělské vojsko, shromážděné Božím Synem, který vedl jejich předvoj. Mohli uvažovat: „Jak bezvýznamné pohyby a jak směšné je toto představení - denně pochodovat kolem městských hradeb a k tomu ještě troubit z beraních rohů! To nemůže mít žádný význam proti této silné, vysoké pevnosti.“

Ale pravým účelem tohoto nepřetržitého dlouhotrvajícího obřadu, který předcházel konečnému zničení hradeb, bylo poskytnutí příležitosti pro růst víry Izraelských. Byli si plně vědomi skutečnosti, že jejich síla nebyla výsledkem lidské moudrosti nebo moci, ale byla v Bohu jejich spasení. Tím si zvykli na to, že nespoléhali na sebe, ale cele spoléhali na svého božského Vůdce.

Jak by si dnes ti, kteří vyznávají, že jsou Božím lidem, počínali v podobné situaci? Mnozí by se určitě řídili svými vlastními plány a navrhli by jiné způsoby a prostředky pro dosažení vytouženého cíle. Nebyli by ochotni a neradi by se podřídili tak jednoduchému opatření. Kdo se dívá sám na sebe, nezaslouží si slávu poslušnosti. Byli by také překážkou při dobývání mohutného města tímto způsobem, avšak nejvyšším zákonem je zákon poslušnosti. Musí ovládnout lidský rozum. Víra je živou mocí, která prorazí každou ohradu i nepřekonatelné překážky a vztyčí svou korouhev uprostřed nepřátelského tábora.

Bůh vykoná zázraky pro ty, kteří mu důvěřují. Jeho lid, který povolal, tolik důvěřuje své vlastní moudrosti a nedává Pánu vhodnou příležitost, aby místo něho On sám zjevil svou moc, a proto nemá více síly. On chce pomoci svým věřícím dítkám a každé naléhavé potřebě, jestliže mu budou upřímně důvěřovat a budou-li poslušní.

V Božím slově jsou hluboká tajemství; jsou tam nevysvětlitelná tajemství Jeho Prozřetelnosti; ^{4T 164} jsou tam tajemství plánu spasení, který člověk nemůže pochopit. Avšak omezená mysl, která dychtí po uspokojení své zvědavosti a rozřešení problémů nekonečna, nekráčí prostým směrem, naznačeným Boží zjevenou vůlí a chce poznat tajemství, skrytá od založení světa. Člověk vytváří své teorie, ztrácí jednoduchost pravé víry a je příliš pyšný na to, aby věřil Božím prohlášením a ve své vlastní domýšlivosti se stává uzavřený.

Mnozí, kteří předstírají že věří jako my, se nacházejí v této situaci. Kvůli důvěře ve vlastní sílu jsou slabí a bezmocní. Bůh mocně pracuje pro věrný lid, který bez námitek či pochybností uposlechne Jeho slovo. Majestát nebes se svou armádou andělů srovnal Jerišské hradby bez lidské pomoci. Ozbrojené Izraelské vojsko se nemohlo vychloubat, že provedlo hrdinný čin. Vše bylo vykonáno v Boží moci. Nechť se lidé pokoří a vzdají se touhy pracovat podle svých vlastních plánů, nechť se poníženě poddají božské vůli a Bůh oživí jejich sílu a přinese svobodu a vítězství svým dítkám.