Když Abraham dostal od Boha nečekaný příkaz, aby obětoval svého syna Izáka, byl už starcem. Abraham byl i svými soukmenovci pokládán za starého muže. Zápal jeho mladosti už pohasl. Už nesnášel tak snadno těžkosti a různá nebezpečí. V síle mladosti člověk může vzdorovat vichřici, když se může spolehnout na své vlastní síly a povznést se nad nesnáze, které by jistě podlomily jeho srdce v pozdějším věku, kdy kroky již směřují ke hrobu.

Bůh však ve své prozřetelnosti odložil Abrahamovu poslední nejtěžší zkoušku do doby, když na něj již značně doléhala léta a toužil po odpočinku od útrap a těžké životní námahy. Hospodin mu řekl: „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka,... a obětuj ho tam v oběť zápalnou“ Gen 22,2. Starcovo srdce se zachvělo hrůzou. Kdyby syn podlehl nemoci, srdce milujícího otce by prasklo a zármutek by těžce dolehl na jeho bílou hlavu. Nyní však dostal rozkaz, aby vlastní rukou prolil drahou krev svého syna. Připadalo mu to jako strašlivá nemožnost.

A přece Bůh promluvil, a Jeho slov se musí uposlechnout. Abraham byl již sešlý věkem, to ho však nijak nemohlo zbavit povinnosti. Sevřel pochodeň víry a v tichu duševního utrpení uchopil ruku svého krásného dítěte, překypujícího mladickým zdravím a poslušně vyšel, aby splnil Boží příkaz. ^{4T 145} Tento starý patriarcha byl také jenom člověkem, měl podobné sklony i city, jaké formují i nás; miloval svého syna, který byl útěchou jeho stáří, a který obdržel Boží zaslíbení.

Abraham však nezačal pochybovačně vyzvídat, jak se splní Boží zaslíbení, kdyby byl Izák zabit. Nezačal se vymlouvat na své srdce plné žalu, ale doslova splnil příkaz a byl připraven vnořit vyzdvižený nůž do chvějícího se těla dítěte, dokud neuslyšel hlas: „Nevztahuj ruky své na dítě,... neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému, jedinému svému pro mne“ Gen 22,12.

Tento veliký skutek víry je zaznamenán na stránkách svatých dějin, aby na světě zářil jako skvělý příklad poslušnosti víry až do konce času. Abraham nevyjednával, aby pro stáří nemusel poslouchat Boha. Neříkal: „Jsem šedivý, mužná síla mne opustila; kdo potěší můj hasnoucí život, když nebude Izáka? Jak může starý otec vylít krev svého jediného syna?“ Ne, Bůh promluvil, a člověk musí poslouchat bez otázek, reptání, nebo případné bázně.

V našich sborech dnes potřebujeme Abrahamovu víru, aby temnotou, která je obkličuje a brzdí duchovní vzrůst, pronikly milostivé paprsky světla Boží lásky. Věk nikdy neospravedlní naši nechuť poslouchat Boha. Naše víra by měla přinášet dobré skutky, protože víra bez skutků je mrtvá. Každá povinnost a každá oběť splněná v Ježíšově jménu, přináší hojnou odplatu. Už v samotném skutku povinnosti Bůh vyslovuje a dává své požehnání. Avšak od nás požaduje, abychom Mu cele a bezvýhradně podřídili své schopnosti. Musíme Mu odevzdat mysl, srdce a celou svou bytost, jinak nebudeme pravými křesťany.

Bůh neodepřel člověku nic, co by mu mohlo zajistit věčné bohatství. Zemi oděl krásou a připravil ji k užitku a pohodě lidského pozemského života. Pro vykoupení světa, který pro hřích a nerozumnost padl, vydal na smrt svého Syna. Tak nekonečná oběť žádá naši nejochotnější poslušnost, ^{4T 146} naši nejsvětější lásku, naši neomezenou víru. A přece ani nejplnější míra projevu všech těchto ctností se nikdy nemůže srovnávat s tou velkou obětí, která byla pro nás přinesena.

Bůh žádá bezodkladnou a bezpodmínečnou poslušnost svého zákona; ale lidé jsou omámení a ochromení satanovými svody. Ten jim našeptává námitky a výmluvy a probouzí v nich pochybnosti, jako Evě, které řekl v zahradě: „Nikoli nezemřete smrtí“ Gn 3,4. Neposlušnost nejen že zatvrzuje srdce a svědomí viníka, ale rušivě ovlivňuje víru jiných. To, co se jim zprvu zdálo velmi zlé, postupně ztrácí tento vzhled tím, že to je stále před nimi, až si konečně kladou otázku, zda je to vůbec hřích a podvědomě upadají do hříchu.

Bůh skrze proroka Samuele rozkázal Saulovi, aby šel a vyhladil Amalechitské a úplně zničil vše, co mají. Saul však jen částečně uposlechl tohoto rozkazu; zničil jen to, co bylo nejubožejší. To nejlepší ušetřil a také bezbožného krále zanechal při životě. Druhého dne se setkal s prorokem Samuelem a lichotivě mu pravil: „Požehnaný ty od Hospodina, vyplnil jsem slovo Hospodinovo.“ Prorok však ihned odpověděl: „Jaké pak jest to bečení ovcí těch v uších mých, a řvaní volů, kteréž slyším?“

Saul byl zmaten a chtěl se vyhnout zodpovědnosti odpovědí: „Od Amalechitských přihnali je: nebo zachoval lid, což nejlepšího bylo z bravů a skotů, aby to obětoval Hospodinu, Bohu tvému. Ostatek pak jsme zahladili jako proklaté“ 1Sam 15,13-15. Samuel tehdy pokáral krále a připomenul mu Boží zřejmý rozkaz, podle něhož měl zničit všechno, co náleželo Amalechovi. Poukázal mu na jeho přestoupení a vyhlásil, že konal nesprávně; znovu ospravedlňoval svůj hřích obhajobou, že nejlepší dobytek zachoval k obětování Hospodinu.

Samuel byl velice zarmoucen nad tvrdošíjností, s jakou král odmítl poznání a vyznání svého hříchu. Zarmouceně se zeptal: „Zdaliž libost takovou má Hospodin v zápalích a v obětech, ^{4T 147} jako když se poslušenství koná hlasu Hospodinova? Aj, poslouchati lépe jest nežli obětovati, a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců přinášeti. Nebo vzpoura jest hřích jako čarodějnictví, a přestoupiti přikázání jako modlářství a obrazové. Poněvadž jsi pak zavrhl řeč Hospodinovu, on také zavrhl tě, abys nebyl králem“ 1Sam 15,22.23.

Neměli bychom váhat se splněním povinnosti a jejich požadavků. Váhání poskytuje čas k pochybnostem, podněcuje nevěru, rozvrací soudnost a zatemňuje chápavost. Svedená osoba, která je tak zaslepena, že si myslí, že napomenutí nemůže patřit jí a nevztahuje se na její případ, si ani nezasluhuje napomenutí Ducha Božího.

Vzácný čas zkoušky ubíhá a jen málo věřících si uvědomuje, že ho dostali k přípravě pro věčnost. Vzácné hodiny promeškají světskými zájmy, v zábavách a v úplném hříchu. Boží zákon je podceňován a opomíjen, a přece každý jeho příkaz není o nic méně závazný. Každé přestoupení si přivolá svůj trest. Láska k světskému zisku vede k znesvěcování soboty, a přece nároky tohoto svatého dne nebyly zrušeny, ani zmenšeny. Boží přikázání je v tomto ohledu jasné a nepopiratelné; Bůh nám co nejdůrazněji zakázal pracovat v sedmý den. Oddělil ho jako den, který posvětil sobě.

Těm, kteří by chtěli poslouchat Boží přikázání, leží v cestě mnohé překážky. Poutají je silné i slabé vlivy, aby zůstali na cestách světa, avšak Boží moc může přetrhat tato pouta. On odstranil každou překážku, ležící pod nohama Jeho věrných a dá jim sílu a odvahu přemoci každou těžkost, budou-li Ho opravdově žádat o pomoc. Před vážnou touhou a vytrvalým úsilím konat za každou cenu Boží vůli, i kdyby měl být obětován i život, zmizí všechny překážky. Nebeské světlo bude osvěcovat temnotu těch, kteří v úzkosti a zmatku kráčejí vpřed a hledí na Ježíše jako na Původce a Dokonavatele jejich víry.

Za starých časů Bůh hovořil k lidem ústy proroků a apoštolů. ^{4T 148} V těchto dnech k nim promlouvá ve Svědectvích svého Ducha. Nikdy nebylo takové doby, kdy by Bůh poučoval svůj lid vážněji, než je tomu nyní, o své vůli a o tom, jakým způsobem by měli pokračovat. Budou však i tyto Jeho rady k užitku? Přijmou Jeho pokárání a budou dbát na Jeho napomenutí? Bůh nepřijme žádnou částečnou poslušnost; neschválí žádný kompromis se sobectvím.