Drahý bratře, dopustil ses žalostného omylu, když jsi často stál před pacienty v pokoji, a vyvyšoval sebe i manželku. Tvoje vlastní děti byly ve svém charakteru něčím poznamenány z těchto připomínek. Napravit tyto dojmy nebude snadné. Tvé děti jsou pyšné a domýšlivé. Domnívaly se, že jako tvoje děti jsou jiným dětem nadřazeny. Obával ses, že tobě, lékaři Zdravotního institutu, lidé neprokazují patřičnou úctu. V tom se projevila tvá slabost, že byla překážkou tvého duchovního pokroku. Tam vedla také žárlivost vůči jiným v obavě, že tě nahradí, anebo že ti nebudou vzdávat úctu, přiměřenou tvému postavení a titulu. Vyvyšoval jsi také svou ženu a představoval ji pacientům jako nějaké vznešenější stvoření. Byl jsi jako slepý a vychvaloval jsi u ní vlastnosti, které vůbec nemá.

Měl bys pamatovat, že tvá mravní hodnota je posuzována podle tvých slov, skutků a činů. To nelze nikdy skrýt, ale před pacienty tě to postaví na pravé místo. Projevuješ-li o ně zájem, věnuješ-li jim své úsilí, oni to poznají, a pak budeš mít jejich důvěru a lásku. ^{4T 99} Řečmi je však nikdy nepřesvědčíš, že tvoje namáhavé úsilí pro ně tě zatěžovalo a vyčerpalo tvou životní sílu, když přece vědí, že ses jim nijak zvlášť nevěnoval a mimořádně o ně nepečoval. Pacienti budou mít důvěru a budou milovat ty, kteří o ně projevují zvláštní zájem a usilují o jejich uzdravení. Konáš-li toto dílo, které nelze zanedbat, a za které pacienti platí, pak nemusíš mluvením získávat jejich úctu a respekt. Budeš ji mít tak samozřejmě, jako konáš svou práci.

Nebyl jsi prost sobectví, a proto jsi neměl požehnání, které Bůh dává svým nesobeckým pracovníkům. Tvůj zájem byl rozdělen, měl jsi tak zvláštní zájem o sebe a své, že Pán neměl důvod zvláštním způsobem pracovat a pečovat o tebe. Tvé počínání v tomto ohledu tě zneschopnilo pro tvé postavení. Před rokem jsem poznala, že se domníváš, že jsi povolán spravovat Institut zcela sám. Kdyby ústav byl tvůj, a hlavně ty sám bys byl poškozen nebo zvýhodněn, podle jeho ztráty nebo zisku, měl bys zvláštní péči, aby se ztráty nevyskytovaly, a aby pacienti, kteří by byli v Institutu, dobročinností zbytečně neodčerpávali jeho prostředky. Důkladně bys přemýšlel a nedovolil bys, aby tam zbytečně zůstávali o týden déle, než by to bylo bezpodmínečně nutné. Našel bys mnoho způsobů, jak snížit výdaje a ochránit majetek ústavu. Ty jsi však jen pouhým zaměstnancem a nebylo vidět žádnou zvláštní horlivost, zájem, ani mimořádné správcovské schopnosti. Pacientům se nedostávala pozornost za kterou platili, a kterou právem očekávali.

Bylo mi ukázáno, jak se často odvracíš od trpících, kteří potřebují tvou radu a pomoc. Byl jsi mi představen jako zjevně lhostejný, netrpělivý a sotva naslouchající tomu, co říkají a co je pro ně obzvlášť velice důležité. Zdálo se mi, že jsi velice uspěchán a odbýváš je, ač by je několik soucitných a povzbudivých slov ujištění zbavilo tisícerých obav ^{4T 100} a místo neklidu a tísně by se jim vrátil klid a jistota. Zdálo se, jako by ses bál promluvit k nemocným. Nevžil ses do jejich pocitů, ale stranil ses jich, ač jsi měl projevit více přátelského soucitu. Byl jsi od nich příliš vzdálený a nedostupný. Vzhlíželi k tobě jako děti k rodičům a měli právo očekávat a přijímat od tebe pozornost, které se jim nedostalo. „Já a mé“ přichází mezi tebe a odpovědnost tvého postavení, které vyžaduje činy. Nemocní a pomocníci často potřebují tvou radu, cítí však neochotu jít k tobě a tísní je úzkost, mají-li s tebou promluvit.

Usiloval jsi o nepřiměřenou důstojnost. Nedosáhl jsi však cíle, ale ztratil jsi důvěru a lásku, kterou jsi mohl získat, kdybys nebyl domýšlivý a kdybys byl tichý a pokorný. Pravá odevzdanost a posvěcení Bohu ti udělají místo ve všech srdcích a propůjčí ti ne domnělou, ale pravou důstojnost. Slova chvály, která jsi přijímal, tě povyšovala. Tvým vzorem musí být Kristův život, od něhož se naučíš konat dobro na každém místě, které zastáváš. Budeš-li pečovat o jiné, Bůh bude pečovat o tebe. Majestát nebes se nevyhýbal únavě. Putoval pěšky z místa na místo, aby pomohl trpícím a nuzným. Získal jsi určité poznání a do jisté míry rozumíš lidskému organismu a dovedeš postihnout příčinu nemocí, ale i kdybys mluvil řečí lidí i andělů ještě stále potřebuješ některé vlastnosti, jinak všechny tvé dary nebudou mít žádnou zvláštní cenu. Potřebuješ Boží moc, kterou mohou přijat jedině ti, kteří v Něho doufají a posvěcují se dílu, jež jim bylo svěřeno. Cílem tvého poznání musí být Kristus. V úvahu přichází Jeho moudrost a ne tvoje. Pak pochopíš, jak můžeš být světlem v pokojích nemocných. Chybí ti duchovní svoboda, moc a víra. Tvé víře chybí cvik. Není silná a zdravá. Tvé snahy v zájmu duševně i tělesně nemocných nebudou mít patřičný úspěch, ^{4T 101} pacienti nezískají tělesnou a duchovní sílu jakou by mohli získat, nepřivedeš-li při svých návštěvách s sebou také Ježíše. Měly by tě provázet Jeho slova a činy. Pak pocítíš, že ti, jimž tvé modlitby a soucitná slova byly ku požehnání, budou ku požehnání také tobě.

Neuvědomil sis svou naprostou závislost na Bohu, svou nedostatečnost a slabost bez Jeho zvláštní moudrosti a milosti. Jsi ustaraný, máš strach a pochybuješ, protože jsi příliš spoléhal jen na vlastní sílu. V Bohu můžeš mít zdar. V pokoření a posvěcení mysli najdeš veliké uklidnění a sílu. Nejjasněji září ti, kdo si nejvíc uvědomují svou vlastní slabost a temnotu, neboť přijímají Krista za svou spravedlnost. Tvá síla má pocházet z tvého spojení s Ním. V konání dobra nebuď nikdy unaven.

Všechny, kteří jsou unaveni, Majestát nebes zve: „Pojďte ke mně všichni, kteříž pracujete a jste přetíženi, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí duším svým.“ (Mt 11,28.29) Důvod, proč se břímě zdá tak těžké a jho tak tíživé, spočívá v tom, že jsi podcenil tichost a pokoru našeho božského Pána. Nebuď samolibý a nevyvyšuj se, ale spíše usiluj o to, aby vlastní já bylo skryto v Ježíši a uč se od Toho, který tě pozývá a slibuje ti odpočinek.

Viděla jsem, že Zdravotní ústav se nikdy nemůže dobře rozvíjet, dokud lidé na zodpovědných místech budou projevovat více zájmu o vlastní věci, než o ústav. Bůh chce, aby v Jeho díle pracovali nesobečtí mužové a ženy a ti, kteří mají na starosti Zdravotní ústav, by měli mít dohled na každé jeho odvětví, měli by šetřit, pečovat o maličkosti a vyvarovat se ztrát. Krátce řečeno, měli by být tak pečliví a uvážliví při svém zaměstnání, jako kdyby šlo o jejich vlastnictví.

Zneklidňovala tě domněnka, že to nebo ono není tvou záležitostí. Všechno, co souvisí s ústavem, je tvou záležitostí. Jestliže zpozoruješ něco, čemu se nemůžeš patřičně věnovat, protože jsi zaneprázdněn něčím jiným, ^{4T 102} přivolej někoho, kdo bude těmto věcem věnovat okamžitou pozornost. Jestli tě tato práce příliš unavuje, na tvé místo by měl nastoupit někdo, kdo stačí na povinnosti, vyplývající z tak zodpovědného postavení.

Svými proslovy jsi často obviňoval pacienty a pomocníky, že přicházejí se zbytečnými problémy a starostmi, ačkoli jsem současně viděla, že jsi nezařídil ani polovinu svých lékařských povinností. Svěřeným pacientům jsi nevěnoval patřičnou pozornost. Pacienti nejsou slepí, uvědomují si, jak je zanedbáváš. Jsou daleko od domova a vynakládají prostředky, aby byli patřičně ošetřeni, protože doma se jim toho nedostává. Všechno kárání v přijímacím pokoji Ústavu škodí a Bohu se nelíbí.

Je pravda, že jsi nesl těžké břemeno odpovědnosti, ale v moha případech jsi obviňoval pacienty a pomocníky i tehdy, když příčiny byly v tvé vlastní rodině. Její členové požadují tvou stálou pomoc, ale sami ti nepomáhají. Ve tvé domácnosti není jediného, který by podpíral tvé ruce, nebo tě povzbudil. Kdybys neměl žádné starosti mimo Ústavu, pak by bylo všechno snadnější a neutrácel bys sílu a odvahu. Tvou povinností je pečovat o svou rodinu, ale vůbec není nutné, aby její členové byli tak bezradní, jak jsou, aby v takové míře spoléhali na tebe. Kdyby chtěli, mohli by ti pomoci.

Tvou povinností je také zachovat si své zdraví, a jestliže starosti tvé rodiny jsou tak veliké, že dílo, v němž jsi zaměstnán tě přetěžuje a nejsi schopen věnovat pacientům a Ústavu čas a pozornost, jež jim skutečně patří, pak by ses měl vzdát svého postavení a zaujat místo, které bys zastal vedle svých rodinných starostí. Dnes zastáváš důležité postavení, které vyžaduje jasnou mysl, rozumovou, nervovou i tělesnou zdatnost. Prospěchu tohoto ústavu nepomůže nic menšího, než upřímná odevzdanost. ^{4T 103} Má-li být toto dílo živé, musí ho vést živí, nesobečtí pracovníci.

Sestro I, nebyla jsi svému manželovi takovou pomocí, jakou jsi měla být. Svou pozornost jsi věnovala spíše sobě. Neuvědomila sis nutnost probudit své dřímající síly, abys povzbudila a posílila manžela v jeho úsilí, a abys správným vlivem byla k požehnání svému manželovi i dětem. Kdybys sama pilně plnila povinnosti, které ti Bůh svěřil, kdybys pomáhala nést břímě svého muže a spolu s ním patřičně vychovávala své děti, pak by se to ve vaší rodině změnilo.

Ty ses však oddávala skličujícím, smutným myšlenkám a to přivedlo do vaší domácnosti temnotu místo slunečného jasu. Nešířila jsi naději a radost a tvůj vliv působil tísnivě na ty, jimž jsi měla pomoci laskavými slovy a skutky. To všechno je důsledek sobectví. Vyžadovala jsi pozornost a soucit ze strany svého manžela a dětí a neuvědomila sis, že tvou povinností je zapomenout na sebe a usilovat o jejich štěstí a blaho. Propadla jsi netrpělivosti a své děti jsi kárala unáhleně. To je jen utvrdilo v jejich zlých cestách a uvolnilo svazky lásky, které mají pojit srdce rodičů a dětí.

Nedovedla ses ovládat a kritizovala jsi svého manžela v přítomnosti svých dětí. To snížilo jeho i tvou autoritu nad nimi. Byla jsi velice slabá; když k tobě přišly tvé děti a naříkaly si na jiné, okamžitě ses jich zastala a nerozvážně jsi kritizovala a hanila ty, na něž naříkaly. To v mysli tvých dětí podporovalo sklon žalovat na ty, od nichž očekávaly úctu, kterou podle svých přestav zasluhovaly. Nepřímo jsi podněcovala tohoto ducha, místo abys ho utišila. Nechovala ses ke svým dětem s patřičnou rozhodností a svědomitostí, jak bys měla. ^{4T 104}

Trpěla jsi. Duševně jsi byla stísněna. Byla jsi znechucena, ale neprávem jsi z tohoto neštěstí obviňovala jiné. Hlavní příčinu musíš hledat v sobě. Ze svého domova jsi nedokázala udělat to, čím měl být a čím mohl být. Ještě máš v moci napravit tyto chyby. Vystup z této chladné a nepřirozené odměřenosti. Projevuj více lásky a méně ji požaduj. Pěstuj radost a nechť sluneční svit prozáří tvé srdce a osvítí tvé bližní; ve svém jednání buď více společenská a snaž se získat důvěru svých dětí, aby chodili k tobě o radu a poučení. Povzbuď v nich pokoru a nesobeckost a předcházej je správným příkladem.
Drahý bratře a sestro, oba si uvědomte nedostatky své rodiny. Nezakrývejte si oči, ale společně se chopte díla, klidně, modlitebně a ve víře. Uspořádejte svůj dům a Bůh požehná vaše úsilí.