Abych vyhověla prosbám milých přátel, rozhodla jsem se podat krátký nástin mých zkušeností a vidění, v naději, že to pokorné a oddané dítky Boží potěší a posílí.

V jedenácti letech jsem byla duchovně probuzena a když mi bylo dvanáct let, byla jsem pokřtěna a stala jsem se členkou církve metodistů. (Sestra E.G.White se narodíla 26.listopadu 1827 v Gorhamu, ve státě Maine, Spojené státy severoamerické.) V mém třináctém roce jsem slyšela druhou řadu přednášek, které měl bratr Miller v Portlandu, Maine. Cítila jsem, že nejsem svatá, že nejsem připravena setkat se s Pánem Ježíšem. Když pak byla dána výzva členům církve a hříšníkům, aby šli dopředu a modlili se, chopila jsem se první příležitosti, nebo jsem věděla, že musí být pro mne vykonáno veliké dílo, abych byla připravena pro nebe. Moje duše žíznila po dokonalém spaseni, ale nevěděla jsem, jak bych toto spasení mohla získat.

V roce 1842 jsem se v Portlandě, Maine, pravidelně zúčastňovala shromáždění, v němž byla řeč o druhém příchodu Kristově a pevně jsem věřila, že Pán brzy přijde. Lačněla jsem po pravém posvěcení a úplné shodě s vůlí Boží. Ve dne i v noci jsem zápasila, abych získala tento drahocenný poklad, který nelze koupit ani za všechny poklady světa. Když jsem byla v modlitbě skloněna před Bohem a prosila o toto požehnání, cítila jsem povinnost, abych se modlila ve veřejném modlitebním shromáždění. Ještě jsem se ve shromáždění nikdy nahlas nemodlila a lekla jsem se této povinnosti, neboť jsem se obávala, že bych se mohla splést, když bych se zkusila pomodlit. Vždy, kdykoli jsem v tiché modlitbě předstoupila před Pána, ukázala se před mým zrakem nevyplněná povinnost, až jsem v modlení ochabla, upadla do sklíčenosti a nakonec do hluboké beznaděje.

V tomto duševním stavu jsem po tři týdny zůstala bez paprsku světla, které by rozptýlilo ta hustá mračna kolem mne. Potom jsem měla dva sny, které mi daly trochu světla a naděje. (Obsah těchto snů viz EW 78-81.) Později jsem se s tím, co naplňovalo mou mysl, upřímně svěřila své zbožné matce. Ta mi řekla, že nejsem ještě ztracena a radíla mi, abych šla k bratru Stockmanovi, který v té době kázal adventistům v Portlandu. Měla jsem k němu velikou důvěru, protože byl oddaným a milým Kristovým služebníkem. Jeho slova na mne zapůsobila a povzbudila mne k opětnému doufání. Když jsem se vrátila domů, sklonila jsem se opět před Pánem a slíbila jsem, že všechno vytrpím a udělám, jen když budu mít vědomí Ježíšovy přízně. Byla mi však představena tatáž povinnost. Toho večera bylo opět modlitební shromáždění, kterého jsem se zúčastnila a když všichni klečeli na svých kolenou i já jsem se s rozechvěním sklonila s nimi. Jakmile se dva nebo tři pomodlili, otevřela jsem svá ústa k modlitbě, dříve než jsem si stačila uvědomit co činím. Zdálo se mi, že zaslíbení Boží jsou drahé perly, k jejichž získání postačí pouze o ně žádat. Když jsem se modlila, opustila mne všechna tíseň a trýzeň mé duše, kterou jsem tak dlouho trpěla a požehnání Boží přišlo na mne jako tichá rosa. Vzdala jsem za to vše, co jsem cítila, Pánu čest, avšak toužila jsem ještě po něčem větším. Nemohla jsem být spokojena, dokud jsem nebyla naplněna plnosti Boží. Nevypravitelná láska k Pánu Ježíši naplňovala mou duši. Vlna za vlnou Jeho slávy se na mne rozlévala, až mé tělo bylo ztrnulé. Všechno přede mnou zmizelo, kromě Ježíše a Jeho slávy a nevěděla jsem nic o tom, co se kolem mě dělo.

V tomto tělesném i duševním stavu jsem zůstala delší dobu a když jsem si uvědomila, co mne obklopuje, zdálo se mi všechno změněné. Všechno vypadalo nové a velmi krásné, jako by chválilo a oslavovalo Boha. Potom jsem byla ochotna Pána Ježíše všude vyznávat. Šest měsíců nezatemnil mou mysl žádný mráček. Má duše se denně napájela hojnými doušky spasení. Domnívala jsem se, že ti, kteří Pána Ježíše milují, budou také milovat Jeho příchod, a proto jsem šla do třídního shromáždění a vyprávěla jsem tam, co Pán Ježíš pro mne učinil a jakou plnost požehnání jsem obdržela skrze víru v brzký příchod Páně. Vedoucí třídy mne však přerušil slovy: "Skrze metodismus", ale já jsem nemohla vzdát čest metodismu, protože jen Kristus a naděje na Jeho brzký příchod mne osvobodila.

Skoro celá naše rodina věřila v příchod Páně a kvůli vydávání svědectví o tomto překrásném učení, nás bylo sedm najednou vyloučeno z metodistické církve. V této době nám byla zvlášť drahocenná slova prorokova: "...Říkávají bratři vaši, v nenávisti majíce vás, a vypovídajíce vás pro jméno mé: Nechť se zjeví sláva Hospodinova. Ukáže se zajisté ku potěšení vašemu, ale oni zahanbeni budou." Iz.66:5

Od té doby až do prosince roku 1844 byly mé radosti, zkoušky a zklamání podobné zkušenostem mých milých přátel adventistů. V této době jsem navštívila jednu naši sestru adventistku a ráno jsme se skláněly u rodinného oltáře. Nebylo to žádné vzrušující shromáždění - bylo nás tam jen pět sester. Během modlitby na mne přišla moc Boží jako nikdy předtím. Byla jsem ve vidění vtržena ke slávě Boží, a zdálo se mi, že stoupám od země stále výš a výše, a viděla jsem něco o putování adventního lidu do svatého města, což je vyprávěno níže.