„Viděla jsem andělé, pospíchající v nebi sem tam. Jeden anděl s kalamářem se právě vrátil ze země a hlásil Ježíši, že jeho dílo je skončeno a že svatí jsou sečteni a zapečetěni. Potom jsem viděla že Ježíš, který až dosud sloužil před truhlou smlouvy, obsahující Desatero, odhodil kadidelnici. Zvedl ruce a zvolal hlasitě: „Dokonáno jest“. A všichni andělé odložili koruny, když pán Ježíš vážně prohlásil: „Kdo je nespravedlivý, buď nespravedlivý ještě, špinavý špiň ještě: spravedlivý ospravedlň se ještě a svatý posvěť se ještě.“

A Ježíš vyšel ze svatyně svatých, a temný mrak přikryl obyvatele země. Pak nebyl žádný prostředník mezi hříšným člověkem a uráženým Bohem.

Viděla jsem dále, že Ježíš odložil své kněžské roucho a že se oblékl do vznešeného královského roucha. Měl na hlavě mnoho korun, složených nad hlavou. Opouštěl v doprovodu zástupů andělů nebesa. Na obyvatele země dopadaly rány. Někteří odsuzovali Boha a zlořečili mu. Jiní spěchali za Božím lidem a prosili o poučení, aby mohli uniknout Božím soudům. Ale svatí jim neměli co říci. Za hříšníky tekla poslední slza, byla obětována poslední vroucí modlitba, bylo proneseno poslední varování. Slyšeli zřetelně strašná slova: „Je příliš pozdě!“
Nechceme dnes učinit to, co by tisíce učinili v době, až začnou dopadat rány? Pak už bude pozdě odevzdat se Pánu bez výhrad a prosit vroucně za každodenní křest Ducha svatého.
Dnes je na čase odložit vlastní já a připravit se urychleně na pozdní déšť.

„Proč nehladovíme a nežízníme po daru Ducha, když v něm můžeme získat moc? Proč o něm nemluvíme, proč se za něj nemodlíme, proč o tom nekážeme?
„Proč se jako zástupci církve nevrhneme před trůn milosti a neprosíme zkroušeně, pokorně a vroucně, abychom dostali Ducha svatého shůry?“
„Ó kéž bychom se pokořili před Bohem jako Jeho lid! Proč Ho neprosíme o dar Ducha svatého?“ „Uvědomujte si soustavně, že musíte mít přítomnost Ducha svatého. Musíte být na každou hodinu posvěceni, aby nás nepřítel nepolapil a neohrozil naši duši.“

Nestačí, když jen pokračujeme ve službě Páně a získáme každým rokem mnoho duší. Už dávno jsme měli prosit Boha o to, aby nám dal moc svého Ducha, aby si nás mohl použít k dokonání svého díla. „Musíme to brát co nejvážněji.“
Žijeme v nejnebezpečnější době. Posledních sedm ran přežije pouze svatý charakter.
Naší důležitou potřebou - největší potřebou církve ostatků není více členů, více kazatelů, více peněz ani více schopností. Největší potřebou dneška jsou Duchem naplnění muži a ženy.