Ti, kteří se usilují konat dobro jiným v mezích možností, ukazujíce tak praktický zájem o věci svých bližních, nezmírňují těžkosti lidského života jen tím, že pomáhají nést břemena svých bližních, oni zároveň přispívají k upevnění svého vlastního duševního a tělesného zdraví. Ten, kdo činí dobro, má z něho takový užitek jako ten, kdo ho přijímá. Když zapomínáte na sebe pro bližní, získáte vítězství nad svými slabostmi. Posvěcení, které pocítíte při konání dobra, mocně přispěje k utvrzení rovnováhy vaší představy.

Radost z konání dobra oživuje ducha a působí blahodárně na celé tělo. Zatímco obličej dobrodinců září radostí, vyjadřuje mravní i duchovní vznešenost, tvář lidí sobeckých a lakomých je opadlá a zasmušilá. Mravní vady je možno poznat z výrazu tváře. Sobectví zanechává svou pečeť na zevnějšku člověka.

Ten, kdo v sobě oživuje ducha nezištné laskavosti, je účastníkem Božské přirozenosti. Unikl porušenosti, vládnoucí v tomto světě v žádostech. Naopak u sobců se trhají i mocná pouta přátelství. V jejich obličejích z nichž měla vyzařovat čistota a svatost, se zrcadlí obraz padlého nepřítele.

- Svědectví pro církev 2T 534