Z Rafidim pokračovali Izraelští ve své pouti vedení oblakovým sloupem až na poušť Sinaj. "Nebo hnuvše se z Rafidim, přišli až na poušť Sinai a položili se na té poušti; a tu rozbili Izraelští stany naproti hoře. Mojžíš pak vstoupil k Bohu. A mluvil hlasem k němu Hospodin s té hory, řka: Takto díš domu Jákobovu, a oznámíš synům Izraelským: Sami jste viděli, co jsem učinil Egyptským, a jak jsem vás nesl na křídlách orličích, a přivedl jsem vás k sobě. Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi, ačkoliv má jest všecka země. A vy budete mi království kněžské a národ svatý. Tať jsou slova, kteráž mluviti budeš synům Izraelským. Protož přišel Mojžíš a svolav starší lidu, předložil jim všecka slova ta, kteráž mu přikázal Hospodin. Odpověděl pak všecken lid společně, a řekl: Cožkoliv mluvil Hospodin, budeme činiti. A oznámil zas Mojžíš Hospodinu slova lidu. I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, já půjdu k tobě v hustém oblaku, aby slyšel lid, když mluviti budu s tebou, ano také, aby tobě věřil na věky. Nebo byl oznámil Mojžíš Hospodinu slova lidu." (2Moj 19,2-9)

Od této chvíle vešel lid v slavnostní smlouvu s Bohem a přijal Ho, jako pravého Vládce a tím se stal poddaným jeho božské autoritě. Před nimi se tyčila k nebi velebně a majestátně hora Sinaj. Oblakový sloup spočinul na jejím vrcholu a pod horou se rozkládal tábor Hebrejů. Zde pobyli téměř celý rok. V noci jim byl ohnivý sloup svědectvím přítomnosti Boží a zatím co spali, snášel se na tábor déšť nebeského chleba.

Za svítání se tmavé útesy hor začínaly prosvěcovat; zlaté sluneční paprsky vnikaly i do hlubokých roklí a unaveným poutníkům se zdálo, že jsou to paprsky milosti od Božího trůnu. Velké rozeklané skály vůkol ve své osamělosti a velikosti se jim zdály svědectvím věčného trvání a věčného majestátu. Zde zachvacoval duši pocit vznešenosti a posvátné bázně. Zde si člověk uvědomoval svou nicotu a ubohost v přítomnosti Toho, jenž "zvážil na váze hory a pahrbky na závaží." (Iz 40,12) Zde se dostalo Izraelským nejpodivuhodnějšího zjevení, jaké kdy dal Bůh člověku. Zde shromáždil Hospodin svůj lid, aby mu mohl vštípit v mysl posvátnost svých požadavků, když sám svým hlasem vyhlásil svůj svatý zákon. Lid Boží měl prodělat velké, zásadní změny, neboť ponižující poroba a dlouholeté soužití s modlářstvím zanechalo stopy v jeho zvycích i v jeho povaze. A Bůh ho chtěl pozdvihnout na vyšší mravní stupeň tím, že mu dá poznat sebe sama.

Příprava na setkání s Bohem

Pán udělil Mojžíšovi přesné směrnice ve věci přípravy lidu na setkání s Ním a k vyhlášení Jeho zákona - který slavnostně vyhlásí On sám, nikoli skrze anděly. "Řekl dále Hospodin Mojžíšovi: Jdi k lidu, a posvěť jich dnes a zítra; a nechť svá roucha zeperou. A ať jsou hotovi ke dni třetímu, nebo v den třetí sstoupí Hospodin před očima všeho lidu na horu Sinaj". (2Moj 19,10.11)

Bůh hodlal vyhlásit svůj svatý zákon za velkolepých a strašných okolností, aby tím projevil jeho vznešený ráz. Lid si měl vštípit v mysl, že na všechno, co souvisí se službou Boží je nutno pohlížet s největší úctou. Těchto tří dnů měli všichni využít k slavnostní přípravě, dřív než předstoupí před Hospodina. Musí zbavit sebe i své šatstvo vší nečistoty a lid se měl zdržet od každodenní práce a starostí a zaujmout se zbožným rozvažováním. I dnes Bůh nevymáhá méně od svého lidu, než tehdy. Stvořitel je Bohem pořádku a žádá, aby Jeho lid i v naší dnešní době úzkostlivě dbal o čistotu. Ti, kteří Boha uctívají v nečistém šatu a s nečistým srdcem, nepřibližují se k Bohu způsobem hodným přijetí. Bohu se nelíbí nedostetk vážnosti a úcty vůči Němu a nepřijme službu od nečistých uctívačů, neboť uvádějí na svého Stvořitele hanbu.

"Uložíš pak lidu meze všudy vůkol a povíš: Varujte se, abyste nevstupovali na horu, ani nedotýkali se krajů jejích. Kdož by se koli dotkl hory, smrti umře. Nedotkneť se ho ruka, ale ukamenován neb zastřelen bude; buď že by hovado bylo, buď člověk, nebudeť živ. Když se zdlouha troubiti bude, teprve oni vstoupí na horu." (2Moj 19,12-13) Toto nařízení mělo za cíl probudit v mysli vzpurného lidu potřebu hluboké a posvátné úcty vůči Bohu, který je Autorem i autoritou ústav, jež jim budou dány.

Bůh zjevuje svůj majestát

Z rána třetího dne byly zraky všeho lidu upřeny na horu; její vrchol zakrýval hustý mrak, který stále více houstl a tmavl. Oblak klesal, až zahalil celou horu v temné a strašné tajemství. Pak zazněl zvuk jako troubení na pozoun, který upozornil lid, že přichází Bůh. Mojžíš zavedl lid až k úpatí hory. Z husté tmy vyšlehly prudké blesky a zaznělo dunění hromu, které okolní vrcholy hor několikanásobně vracely. "Hora pak Sinaj všecka se kouřila, proto že sestoupil na ni Hospodin v ohni, a vystupoval dým její jako dým z vápenice, a třásla se všecka hora velmi hrubě." "Vznešenost Hospodina byla jako zžíravý oheň na vrcholku hory" v očích shromažděného lidu". "Zvuk také trouby více se rozmáhal, a sílil náramně." (2Moj 19,18.19) Znamení přítomnosti Boží byla tak strašná, že zástupy Izraelských se chvěly strachem a padaly na tvář před Hospodinem. I Mojžíš zvolal: "Lekl jsem se, až se třesu." (Žid 12,21) Majestát Boží sestoupil v oblaku spolu s velkolepým doprovodem andělů, jež vyhlíželi jako plameny ohně.

"Sestoupil pak Hospodin na horu Sinaj, na vrch hory; a když povolal Hospodin Mojžíše na vrch hory, vstoupil Mojžíš. I řekl Hospodin Mojžíšovi: Sestup a osvědč lidu, ať se nevytrhují k Hospodinu, chtějíce ho viděti , aby nepadlo jich množství. Nýbrž ani sami kněží, kteříž majíce přistupovat k Hospodinu, posvěcují se, aby se neobořil na ně Hospodin." (2Moj 19,20-22)

Z hory Sinai uprostřed strašlivé ohromující nádhery vyhlašoval Hospodin svůj zákon. Hřmění ustalo, umklo troubení a země se uklidnila. Nastala chvíle slavnostního ticha a pak zazněl hlas Boží. Promluvil z husté tmy, která Ho zahalovala. Z vrcholku hory oznámil Hospodin svůj zákon. Mojžíš popisuje tento výjev takto: "Hospodin z Sinaje přišel, a vzešel jim z Seir, zaskvěl se z hory Fáran, a přišel s deseti tisíci svatých, z jehožto pravice oheň zákona svítil jim. Jak velice miluješ lidi! Všichni svatí jeho jsou v ruce tvé, oni také přivinuli se k nohám tvým, vezmouť prospěch z výmluvností tvých." (5Moj 33,2.3) V této době došlo k velkolepému zjevení Božího majestátu, aby lid poznal, že jen On je jediným a pravým Bohem. Mojžíšovi nebylo dovoleno vstoupit do tohoto oblaku Boží slávy, mohl se pouze přiblížit a vejít v hustou temnotu, která jej obklopila - a zde stál mezi Bohem a lidem.

Vyhlášení Božího zákona

Bůh zjevil lidu svůj strašný majestát i moc a sdělil mu, kým je a co od nich požaduje. Sdělil mu, že je Soudcem a Zákonodárcem, ale i milosrdným ochráncem svého lidu:

"Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.

Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne. A činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují. a ostříhají přikázání mých.

Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo; neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo.

Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své. Ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho.

Cti otce svého i matku svou, ať se prodlejí dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě.

Nezabiješ.

Nesesmilníš.

Nepokradeš.

Nepromluvíš proti blížnímu svému křivého svědectví.

Nepožádáš domu blížního svého, aniž požádáš manželky blížního svého, ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli jest blížního tvého." (2Moj 20,2-17)

První a druhé přikázání sdělené velkým Jehovou jsou ústavou proti modloslužbě. Lehkomyslné vykonávání modloslužby se zakoření jako hřích a vzpoura, až nakonec vede k předkládání lidských obětí. Bůh nás varuje, abychom se ani v nejmenší míře nepřibližovali k těmto ohavnostem. První čtyři přikázání byla dána, aby poukazovala lidem na jejich povinnosti vůči Bohu. Čtvrté je poutem spojujícím velkého Tvůrce s člověkem. Sobota byla dána především pro dobro člověka a chválu Boha. Dalších šest přikázání poukazuje na povinnosti člověka vůči bližním.

Sobota byla dána jako věčné znamení mezi Bohem a Jeho lidem. Měla být znamením v tom významu, že všichni, kteří sobotu zachovávají, vydávají svědectví, že jsou ctiteli živého Boha, Stvořitele nebe i země. Sobota má být znamením mezi Bohem a Jeho lidem tak dlouho, jak dlouho bude na zemi lid, který Mu bude sloužit. (V jejím zachovávání bude pokračováno i na Nové zemi - Iz 66,22.23 pozn. překladatele)

Tak znějí posvátné předpisy Desatera, vydané za hřmění a blesků a s podivuhodným projevem strašlivé moci a majestátu velkého Zákonodárce. Izraelští byli jati hrůzou. Zdálo se jim, že strašlivá moc Božího projevu je větší, než mohou snésti.

"Veškeren pak lid viděl hřmění to a blýskání, a zvuk trouby, a horu kouřící se. To když viděl lid, pohnuli se a stáli zdaleka. A řekli Mojžíšovi: Mluv ty s námi, a poslouchati budeme; a nechť nemluví s námi Bůh, abychom nezemřeli. Odpověděl Mojžíš lidu: Nebojte se, nebo pro zkušení vás sám Bůh přišel, aby bázeň jeho byla mezi vámi, abyste nehřešili.

"Tedy stál lid zdaleka; Mojžíš pak přistoupil k mrákotě, kdež byl Bůh. I řekl Hospodin Mojžíšovi: Tak povíš synům Izraelským: Vy jste sami viděli, že s nebe mluvil jsem s vámi." (2Moj 20,18-22)

Sláva Božího majestátu na hoře Sinaj, zemětřesení způsobené Jeho přítomností, strašné blýskání a hromobití, jaké doprovázely Boží navštívení, způsobily tak silné pohnutky v mysli lidu, že vyvolaly strach a bázeň a vzbudily hlubokou úctu před Jeho svatým majestátem. Mimovolně ucouvli před hrůzu vzbuzující Boží přítomnosti v obavě, že nebudou moci snést strašnou slávu Jeho velebnosti.

Nebezpečí modloslužby

Aby varoval syny Izraele před modloslužbou, Bůh pravil: "Neuděláte si mé zpodobení, neuděláte si bohy stříbrné ani zlaté." (2Moj 20,23 - ekum.př.) Hrozilo jim totiž nebezpečí následování Egypťanů a dělání si obrazů představujících Boha.

I řekl Pán k Mojžíšovi: "Aj, já pošli anděla před tebou, aby ostříhal tebe na cestě, a přivedl tě na místo, kteréž jsem připravil. Šetrně se měj před ním a poslouchej hlasu jeho. Nepopouzej ho, neboť nepromine přestoupení vašeho, poněvadž jméno mé jest uprostřed něho. Nebo budeš-li věrně poslouchati hlasu jeho, a činiti, cožť bych koli řekl: tedy nepřítelem budu nepřátel tvých, a trápiti budu ty, jenž tebe trápí. Nebo půjde anděl můj před tebou, a uvede tě do země Amorejského a Hetejského, Ferezejského a Kananejského, Hevejského a Jebuzejského, kteréž vyhladím." (2Moj 23,20-23) Andělem, který šel před Izraelem, byl Ježíš Kristus. "Nebudeš se klaněti bohům jejich, ani jim sloužiti, aniž dělati budeš tak, jako oni dělají; ale z gruntu vyvrátíš je, a obrazy jejich na kusy stroskoceš. Sloužiti pak budete Hospodinu Bohu svému, a požehnáť chlebu tvému i vodám tvým; a odejmu nemoc z prostředku tvého." (2Moj 23,24.25)

Bůh si přál, aby Jeho lid se klaněl jedině Jemu, proto také po porážce sousedních modloslužebných národů měli Izraelité za povinnost každý pohanský kultovní předmět okamžitě zničit. Pohanská božstva byla převážně umělecky vyhotovena z drahocenných materiálů, což mohlo být pokušením i pro uvědomělé Izraelity, kteří byli seznámení s modloslužebným kultem tak rozšířeným v Egyptě, avšak k vůli jejich hmotné ceně mohli je Izraelité mít v určité vážnosti. Pán chtěl, aby lid pochopil, že to byla právě modloslužba, jež způsobila mravní pád a hřích poražených národů, a že Izraelity použil jako nástroj trestu na bezbožné modláře a k zničení jejich bohů.

"Strach svůj pustím před tebou, a předěsím všeliký lid, proti kterémuž vyjdeš, a způsobím to, aby všichni nepřátelé tvoji utíkali před tebou. Pošli i sršně před tebou, aby vyhnali Hevea, a Kananea a Hetea před tváři tvou. Nevyženu ho od tváři tvé v jednom roce, aby se země neobrátila v poušť, a nerozmnožily se proti tobě šelmy divoké. Pomalu vyháněti jej budu od tváři tvé, až bys ty se rozplodil, a dědičně mohl ujmouti zemi. Položím pak meze tvé od moře Rudého až k moři Filistinskému, a od pouště až k řece; nebo v ruce vaše dám obyvatele země, a vyženeš je od tváři své. Neučiníš s nimi a bohy jejich smlouvy. Nebudou bydliti v zemi tvé, aby nepřipravili tě k hříchu proti mně, když bys ctil bohy jejich; nebo by to bylo tobě osídlem." (2Moj 23,27-33)

Toto Boží zaslíbení bylo dáno lidu za podmínky absolutní poslušnosti. Budou-li Izraelité sloužit Hospodinu z celého srdce, bude pro ně konat velké věci. Po obdržení a sepsání těchto práv a zaslíbení byl Mojžíšovi dán následující příkaz: "Vstup k Hospodinu ty a Aron, Nádab a Abiu, a sedmdesáte z starších Izraelských, a klaněti se budete zdaleka. Sám pak toliko Mojžíš vstoupí k Hospodinu, ale oni se nepřiblíží; aniž lid vstoupí s ním. Tedy přišel Mojžíš, a vypravoval lidu všecka slova Hospodinova a všecky soudy. I odpověděl všecken lid jedním hlasem, a řekli: Všecka slova, kteráž mluvil Hospodin, učiníme." (2Moj 24,1-3)

Mojžíš nesepisoval Boží Desatero, Bůh je osobně vyryl svým vlastním prstem na dvou kamenných tabulích, Mojžíš sepisoval práva a soudy a zaslíbení, jejichž uskutečnění bylo spojeno s poslušenstvím vůči Stvořiteli - Zákonodárci. Vše potom přečetl před celým národem, který se zavázal, že bude poslušen všech slov jež vyřkl Hospodin. Mojžíš potom vepsal slavnostní slib do knihy a předložil Bohu oběť za lid. "Vzav také knihu smlouvy, četl v uších lidu. Kteříž řekli: Cožkoliv mluvil Hospodin, činiti a poslouchati budeme. Vzal také Mojžíš krev a pokropil lidu a řekl: Aj, krev smlouvy, kterouž učinil s vámi Hospodin při všech těchto věcech." (2Moj 24,7.8) Lid zopakoval slavnostní příslib před Hospodinem, že učiní všechno, co Pán řekl, a bude Mu poslušný.

Věčný zákon Boží

Zákon Boží existoval dávno před stvořením člověka, jím byli řízení andělé. Nejkrásnější z andělů - Lucifer, padl, protože přestoupil zásady Boží vlády. Tento první satanův pokus o svržení zákona Božího, kdy se mu podařilo obelstít nevinné obyvatele nebes, skončil - jak se zdálo - úspěchem. Satan svedl velké množství andělů; jeho zdánlivé vítězství však skončilo porážkou. Bůh satana zapudil a vykázal ho z nebe. Po stvoření Adama a Evy jim Pán oznámil svůj zákon, který tehdy nebyl napsán, nýbrž byl podán našim prarodičům ústně samotným Jehovou.

Svěcení sobotního dne, potvrzené později ve čtvrtém přikázání, bylo ustanoveno již v ráji. Byl to Bůh, kdo učinil sobotní den svatým. Po Adamově pádu nebylo z Božího zákona nic ubráno neb odstraněno. Zásady deseti přikázání existovaly před pádem a obsahovaly charakterové vlastnosti, jež odpovídaly podmínkám, v jakých se nalézaly vyšší a svaté bytosti. Po pádu zásady těchto svatých příkazů nebyly změněny, byly dodány pouze určité další předpisy, jež byly potřebné pro člověka nalézajícího se ve stavu hříchu.

Byl ustanoven systém vyžadující oběti zvířat, jenž měl člověku stále připomínat to, v co Eva následkem namlouvání hada neuvěřila, že trest za neposlušnost je smrt. Přestoupení Božího zákona způsobilo nutnost Ježíšovy smrti jako oběti, aby tímto způsobem bylo umožněno člověku osvobození od trestu při současném zachování nezměnitelnosti věčného zákona Božího. Účelem tohoto obětního systému bylo naučit člověka pokoře v jeho pádu a přivést jej k pokání, aby spoléhal jedině na Boha přes zaslíbeného Vykupitele, který měl vyjednat odpuštění za dokonané přestoupení zákona. Kdyby nedošlo k přestoupení Božího Práva - zákona, nikdy by nebylo smrti, nenastala by potřeba ustanovení dodatečných příkazů a nařízení přizpůsobených k možnostem padlého člověka.

Adam seznamoval své potomky s požadavky Božího zákona z pokolení na pokolení. Avšak stálé přestupování zákona Božího přivedlo na zemi potopu. Noe a jeho rodina byli poslušni a zachovávali Boží zákon, proto je Bůh zachoval za jejich spravedlivé jednání. Noé učil své potomky zásadám Desatera. Hospodin, počav od Adama, zachovával ty, v jejichž srdci byl Jeho zákon. O Abrahamovi řekl: "Protože uposlechl Abraham hlasu mého, a ostříhal nařízení mých, přikázání mých, ustanovení mých a zákonů mých." (1Moj 26,5)

Když bylo Abrahamovi devadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl mu: "Já jsem Bůh silný všemohoucí; chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým. A učiním smlouvu svou mezi sebou a tebou a rozmnožím tě náramně velmi... Utvrdím také smlouvu svou mezi sebou a tebou, a mezi semenem tvým po tobě , po rodech jejich, za smlouvu věčnou, totiž abych byl Bohem tvým i semene tvého po tobě." (1Moj 17,1-7)

Potom zažádal Hospodin od Abrahama a jeho potomků obřízku na znamení, že je posvětil a oddělil od všech jiných národů jako svůj zvláštní vyvolený lid. Přijetím tohoto znamení se Izraelité slavnostně zavázali, že se nebudou příznit s jinými národy, neboť kdyby jednali jinak, prokázali by Bohu a Jeho svatému zákonu nedostatek důvěry a stali by se takto podobni okolním modloslužebným národům.

Aktem obřízky se slavnostně zavázali, že ze své strany dodrží podmínky této smlouvy, jakou Bůh učinil s Abrahamem, že se budou držet zdaleka od všech národů a budou usilovat o dosažení dokonalosti. Kdyby se potomkové Abrahama odloučili od jiných národů, nebyli by vtaženi do modloslužebnictví. Kdyby se drželi zdaleka od pohanských národů, vyhnuli by se velkému pokušení bráti účast v hříšných zvycích a obyčejích pohanů a vzpouře vůči Bohu. Přízněním s okolními národy ztratili ve velké míře svůj odlišný, svatý charakter. Aby je pokáral, dopustil Hospodin hlad v krajině, čímž byli Izraelští donuceni jíti do Egypta pro zachování svého života. Bůh však pamatoval na svou smlouvu s Abrahamem a nezapomněl na ně během jejich pobytu v Egyptě. Dopustil však na ně ze strany Egypťanů těžké soužení, aby se ve svém neštěstí navrátili k Němu, vybrali si Jeho spravedlivé a laskavé panování a byli poslušni Jeho požadavků.

Do Egypta vešlo jen několik rodin. Tam se však velmi rozmnožili. Někteří Izraelité svědomitě učili své děti zákonu Božímu, jiní však byli tak uchváceni modloslužbou, že jejich známost zákona Božího byla velmi chabá. Ti, kteří se báli Hospodina, volali k Němu ve svém těžkém soužení, aby zlomil jařmo těžké poroby a vyvedl je z tohoto kraje, aby Mu mohli svobodně sloužit. Bůh toto volání vyslyšel a dal jim Mojžíše jako nástroj k vysvobození svého lidu. Když Izraelští opustili Egypt a prošli Rudým mořem, jehož vody se před nimi rozestoupily, Pán zkušoval svůj lid a chtěl se přesvědčit, zda tento lid, který byl svědkem při svém vysvobození z otroctví tak mnohých zázraků, zkušeností a znamení, Mu bude důvěřovat. Izraelité v této zkoušce neobstáli. Těžkosti, s jakými se cestou potýkali, vzbuzovaly neustále reptání a naříkání a chuť k návratu zpět do Egypta.

I dnes jsou tisíce lidí, kteří stejně opovážlivě žehrají na Boha. Nechápou, že zbavit člověka svobody rozhodování by znamenalo oloupit ho o výsadu, kterou má jako inteligentní bytost, a učinit z něho pouhý stroj. Bůh nechce nikomu vnucovat svou vůli. Člověk byl stvořen jako svobodná bytost. Stejně jako obyvatelé jiných světů musí se podrobit zkoušce poslušnosti; nikdy však není přiváděn do takové situace, aby se musel podrobovat zlu. Bůh nedopustí, aby na člověka přišlo takové pokušení nebo taková zkouška, jíž by nemohl odolat. Pečuje o člověka v tak hojné míře, že v boji se satanem nemusí podlehnout.

Napsán na kamenných deskách

Aby se Izraelité nemohli vymlouvat, sestoupil Hospodin v majestátu své slávy a v doprovodu svatých andělů na horu Sinai a velkolepým, hrůzu vzbuzujícím způsobem oznámil svůj zákon - své právo obsažené v deseti přikázáních. Tuto věc nesvěřil nikomu, ani svým andělům, nýbrž sám jako Zákonodárce oznámil svůj zákon jasným a mocným hlasem, takže ho slyšel všechen lid. Nespoléhal na paměť lidí majících sklony k zapomenutí Jeho požadavků, nýbrž vyryl je svým vlastním svatým prstem na kamenných deskách. Chtěl tím odstranit jakoukoli možnost smíchání Jeho svatých přikázání s jakoukoliv tradicí nebo možnost neporozumění skrze dodání lidských myšlenek k Jeho svatým požadavkům. Skrze tento zákon stal se Pán bližší svému lidu, majícímu velké sklony k odpadlictví. A Hospodin přikázal Mojžíšovi, aby sepsal všechno, co Bůh od lidu požaduje, aby tímto způsobem toto svaté Desatero vyryté Božím prstem na kamenných deskách zabezpečil a opevnil. Tyto speciální směrnice a požadavky byly dány proto, aby naučily bloudícího člověka poslušenství vůči mravnímu Zákonu.

Kdyby člověk zachoval Boží zákon takovým, jak byl dán Adamovi po jeho pádu a později zachováván patriarchy, nebylo by zapotřebí zavedení obřízky. Kdyby potomkové Abrahama ostříhali smlouvu, jejímž znamením neb zárukou byla obřízka, nestali by se modloslužebníky, ani by nebyli museli jít do Egypta. Bůh by nemusel vyhlašovat svůj zákon na hoře Sinaj ani jej zabezpečovat a opevňovat zvláštními k tomuto účelu zaměřenými směrnicemi obsaženými v právech a ustanoveních Mojžíšových.

Ustanovení a práva

Ustanovení a práva daná Bohem na hoře Sinaj sepsal Mojžíš. Kdyby byl lid Boží poslušen deseti přikázání, nebylo by zapotřebí udělit Mojžíšovi zvláštní dodatečné směrnice, jež se týkaly povinností lidu vzhledem k sobě a vzhledem příchozího. Jsou zásadami deseti přikázání, avšak zjednodušenými a důsledně popsanými, aby nedošlo k nebezpečným omylům či chybám. Stejně důsledně poučil Hospodin Mojžíše ve věci ceremoniálních obětí, jež měly skončit Kristovou smrtí. Obětní systém symbolizoval Ježíšovu oběť - Beránka bez vady.

Přinášení obětí bylo ustanoveno Pánem již za života Adama po jeho pádu a Adam tuto povinnost předal svým potomkům. Tento Bohem určený obětní systém byl však ještě před potopou znetvořen těmi, kteří se od věrných následovníků Božích odloučili, postavili se proti Božím požadavkům a začali budovat babylonskou věž. Místo pravému nebeskému Bohu začali přinášet oběti bohům, které si sami vytvořili. Nepřinášeli je proto, že věřili v příchod Spasitele, nýbrž proto, že se domnívali, že obětováním velkého množství zvířat na poskvrněných modlářských oltářích dosáhnou náklonnosti svých vymyšlených bohů. Nejrůznější pověry vedly k nejrůznějším výstřednostem. Lidu bylo namlouváno, že čím dražší je oběť, tím větší radost z ní mají bůžkové, kteří opět jako odměnu dají lidu blahobyt a bohatství. Často byly těmto mrtvým modlám obětovány i lidské bytosti - modloslužebné národy měly velmi krutá práva a předpisy. Nejhroznější krutosti se pak páchaly jako součást obřadů modloslužby. Součástí takové pohanské modloslužby se staly nejbezuzdnější a nejohavnější obřady, jež končily zvrhlými orgiemi. Sami jejich bohové byli v představách lidí nečistí a jejich ctitelé se poddávali nízkým vášním. Rozmáhaly se nepřirozené neřesti a náboženské slavnosti se vyznačovaly všeobecnou a veřejnou oplzlostí.

Právě toto zprofanované náboženství měl Mojžíš na mysli, když mluvil k Izraelitům: "Viztež, učilť jsem vás ustanovením a soudům, jakž mi přikázal Hospodin Bůh můj, abyste tak činili v zemi, do kteréž vejdete k dědičnému držení jí. Ostříhejtež tedy a čiňte je, nebo to jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů, kteříž, slyšíce všecka ustanovení tato, řeknou: Jistě lid moudrý a rozumný národ veliký tento jest. Nebo který národ tak veliký jest, kterýž by měl bohy sobě tak blízké, jako jest Hospodin Bůh váš ve všem volání našem k němu? A který jest národ tak veliký, kterýž by měl ustanovení a soudy spravedlivé, jako jest všecken zákon tento, kterýž já vám dnes předkládám?" (5Moj 4,5-8)