Od Rudého moře vydaly se zástupy Izraelských na další cestu pod vedením oblakového sloupu. Okolní krajina byla bezútěšná - holé pusté hory, prázdné roviny a moře rozprostírající se do daleka, s břehy posetými mrtvými těly jejich nepřátel. Přesto byli Izraelští veselé mysli u vědomí získané svobody a všechna jejich nespokojenost zmizela.

Putovali již tři dny a nemohli nalézt vodu. Zásobu vody, kterou vzali s sebou, již zcela vyčerpali. Neměli, čím by uhasili palčivou žízeň, když se unaveně vlekli rovinami, vyprahlými sluncem. "A přišedše do Marah, nemohli píti vod z Marah, nebo byly hořké. Z té příčiny reptal lid na Mojžíše, řka: Co budeme píti? I volal k Hospodinu, a ukázal mu Hospodin dřevo, kteréž jakž uvrhl do vod, učiněny jsou sladké vody. Tu vydal jemu práva a soudy, a tu ho zkusil. A řekl: Jestliže skutečně poslouchati budeš hlasu Hospodina Boha svého, a činiti budeš, což spravedlivého jest před očima jeho, a nakloníš uší k přikázáním jeho, a ostříhati budeš všech ustanovení jeho: žádné nemoci , kterouž jsem dopustil na Egypt, nedopustím na tebe; nebo já jsem Hospodin, kterýž tě uzdravuji." (2Moj 15,23-26)

Hebrejové, jak se ukázalo, měli zlé a nevěrné srdce. Naříkali a reptali na nepohodlí jež je trápilo na cestě pouští. Každou překážku, jež jim stanula v cestě, považovali ihned za nepřekonatelnou. Jejích důvěra v Boží vedení slábla, a před sebou neviděli nic než smrt. "I reptalo všecko shromáždění synů Izraelských proti Mojžíšovi a proti áronovi na poušti. A mluvili jim synové Izraelští: Ó bychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi Egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme se najídali chleba do sytosti! A teď vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste zmořili všecko shromáždění toto hladem." (2Moj 16,2.3)

Až dosud neměli tito Židé žádných pocitů hladu, protože měli ještě dostatečnou zásobu pokrmů, které vzali s sebou, báli se však již dopředu o budoucnost. Nemohli pochopit, jak přežijí dobu dlouhé pouti s pokrmem, který nesli s sebou, a z nedostatku víry si představovali, jak jejich dítky i oni budou trpět hladem. Pán dobře viděl, jak se jim zásoby jídla tenčí, chtěl však, aby se lid setkal s těžkostmi, skrze které se pak navrátí k Tomu, který jim až doposud pomáhal a naučí se mu přes zkušenosti s Ním bezmezně důvěřovat. Byl připraven udělit jim okamžitou pomoc. Kdyby se Izraelité obrátili se svými starostmi na Boha, prokázal by jim nezvratné důkazy své lásky a péče. Nechtěli však spoléhat na Boha, dokud neměli před vlastníma očima stálé důkazy Jeho péče a pomoci. Kdyby vlastnili skutečnou víru a mocnou důvěru v Boha, snášeli by ochotně všechno nepohodlí a překonávali by všechny překážky, a dokonce i skutečné utrpení, neboť by si živě připomínali zázračný způsob, jakým je jejich Bůh vysvobodil z otroctví. A Pán jim přislíbil, že budou-li poslušni Jeho přikázáním, nedopustí na ně žádné choroby, neboť řekl: "Já jsem Hospodin, kterýž tě uzdravuji."

Když od Hospodina měli takovéto rozhodné ujištění, projev jejich nevěry a připouštění, že jejich děti mohou zemřít hlady, byl těžkým přestupkem. V Egyptě, přetížení těžkou prací, velmi trpěli. Jejich děti tam byly skutečně odsouzeny k smrti, a Bůh ve svém milosrdenství vyslyšel jejich křik a nářek a vysvobodil je. Slíbil jim, že bude jejich Bohem, že je přijme za svůj lid a uvede je do velké a bohaté krajiny. Oni však klesali do beznaděje při sebemenším utrpení, s jakým se setkávali cestou do této Bohem zaslíbené země. Ve své porobě a těžké službě Egypťanům skutečně velmi trpěli, nyní ve službě Bohu nechtěli snést žádné utrpení. Přicházela-li jakákoli zkouška, upadali okamžitě do ponuré malomyslnosti a znechucení. Tehdy naříkali a reptali proti věrnému Božímu služebníku Mojžíšovi a připisovali mu vinu za všechny své neúspěchy, vyslovovali i rouhavé poznámky, že měli raději zůstat v Egyptě, kde sedali při kotlech s masem a měli dostatek chleba.

Ponaučení pro naší dobu

Nespravedlnost, nářek a reptání synů Izraele představuje lid Boží na zemi v posledním čase. Mnozí, kteří čtou dějiny starozákonního Izraele, podivují se jejich nedostatku víry a jejich reptání,přestože měli tak mnohé a velké důvody ustavičné Boží lásky, ochrany a péče, a domnívají se, že sami by nebyli tak nevděční. Je-li však jejich víra podrobena zkoušce, byť sebenepatrnější, neprojeví více víry a trpělivosti než staří Izraelité. Octnou-li se v těžkostech, reptají, že je Bůh takto zkouší. Třebaže je postaráno o jejich současné potřeby, nejsou mnozí ochotni svěřit Bohu svou budoucnost a žijí ve stálých obavách, aby neupadli do bídy a aby jejich děti netrpěly. Když přicházejí těžkosti a je nutno se uskromnit, když je zkoušena víra a láska k Bohu, snaží se vyhnout zkoušce a naříkají proti způsobům a okolnostem, jakých používá Bůh, aby člověka osvítil. Tehdy jejich láska, trpělivost a důvěra se prokáže jako nedostatečná a slabá k vytrvání.

Víra lidu Božího musí býti silná, opravdová a vytrvalá a má býti základem věcí, které očekáváme. Tehdy budeme moci vždy říci: "Dobrořeč duše má Hospodinu, a všecky vnitřnosti mé, jménu svatému jeho," (Žalm 103,1) neboť nás obdařil všelikou hojností. Někteří považuji sebemenší omezení za utrpení. Snaží se ukájeti svou zkaženou chuť. Uskromňování nezdravé chutě může přivést některé křesťany dle jména dokonce k opuštění pravdy, neboť považují dietu Písmem doporučenou za smrtelnou hladovku. Podobně jako synové Izraele si vyvolili raději otroctví, nemoc, ba dokonce i smrt, než aby se zřekli hrnců s masem. Chléb a voda, toť vše, co jest zaslíbeno ostatkům v době soužení. Jednáme správně, projevujeme-li tak málo víry? Proč máme být nevděční a nedůvěřiví? Ježíš je naším přítelem, celé nebe se zajímá o naše blaho. Naše úzkosti a strachy zarmucují svatého Ducha Božího. Neměli bychom se poddávat úzkostlivosti, která nás jen souží a deptá, ale nepomáhá nám snášet těžkosti. Neměli bychom nikdy připustit takový nedostatek víry v Boha, který nás vede k tomu, že za hlavní životní cíl považujeme péči o zítřek, jakoby naše štěstí spočívalo v těchto pozemských věcech. Pán zve usoužené a utrápené: "Pojďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám." /Mt 11,28) Odložte břemeno úzkosti a světských starostí, jež jste si sami vložili na šíji, a "vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým" /Mt 11,29) U Boha nalezneme odpočinek a klid, všechny své starosti můžeme vložit na něho, "nebo On má péči o nás" (viz 1 Petr 5,7)

Manna

"A když přestalo padání rosy, aj, ukázalo se po vrchu pouště drobného cosi a okrouhlého, drobného jako jíní na zemi. Což vidouce synové Izraelští, řekli jeden druhému: Man jest toto. Nebo nevěděli, co by bylo. Tedy řekl jim Mojžíš: To jest ten chléb, kterýž vám dal Hospodin ku pokrmu. To jest, o čemž přikázal Hospodin: Nasbírejte sobě toho každý k svému pokrmu; gomer na jednoho člověka, vedle počtu osob vašich, každý na ty, kteříž jsou v stanu jeho, vezmete.

I učinili tak synové Izraelští, a nasbírali jiní více, jiní méně. Potom měřili na gomer. A nezbylo tomu, kdo nasbíral mnoho, a ten, kdo nasbíral málo, neměl nedostatku, ale každý, což mohl snísti, nasbíral. I řekl jim Mojžíš: Žádný ať nic z toho nepozůstavuje k jitru. Ale neuposlechli Mojžíše. Nebo někteří zanechali díl z toho až do jitra; i zčervivělo a zsmradilo se. Pročež rozhněval se na ně Mojžíš. Tak tedy sbírali to každého jitra, každý což snísti mohl. A když horké bylo slunce, tedy se ta manna rozpouštěla.

Když pak bylo v den šestý, nasbírali toho chleba dvojnásobně, po dvou gomer na každého; protož přišla všecka knížata toho shromáždění, a pověděli Mojžíšovi. Kterýžto řekl jim: Toť jest, což mluvil Hospodin: Odpočinutí soboty svaté Hospodinu bude zítra. Což byste měli péci, pecte, a což byste vařiti měli, vařte dnes; což pak koli zbude, nechte sobě a schovejte to k jitru. Protož schovali to do rána, jakž přikázal Mojžíš; a nezsmradilo se, ani v něm červů nebylo. I řekl Mojžíš: Jeztež to dnes, poněvadž sobota jest dnes Hospodinu; dnes toho nenaleznete na poli. Po šest dní budete to sbírávati, den pak sedmý sobota jest; nebude bývati manny v ní." (2Moj 16,14-27)

Bůh vyžaduje, aby Jeho svatý den byl zachováván v dnešní době právě tak, jako byl svěcen v době Izraele. Přikázání, které dal Hebrejům, měli by všichni křesťané pokládat za příkaz, který Hospodin uložil i jim. Za svého dlouhého pobytu v poušti byli Izraelští každý týden svědky trojího zázraku, který měl vštípit v jejich mysl posvátnost soboty; šestý den spadlo dvojnásobné množství manny, sedmého dne pak nespadla žádná; přesto se množství manny potřebné pro sobotu nezkazilo, kdežto manna uschovaná v kterýkoli jiný den se zkazila a nedala se požívat.

Události související s poskytnutím manny podávají nezvratný důkaz o tom, že zachovávání soboty nebylo zavedeno, jak mnozí soudí, až na Sinaji, kde byla dána přikázání. Izraelští věděli, že musejí zachovávat sobotu, ještě než došli k Sinaji. Tím, že museli každý pátek nasbírat dvojnásobné množství manny jako přípravu pro sobotu, kdy manna nepadala, byla jim neustále vštěpována posvátná povaha dne odpočinku. A když někteří vyšli sbírat mannu v sobotu, tázal se Hospodin: "Dokudž zpěčovati se budete přikázání mých ostříhati a zákonů mých?" (2Moj 16,28)

Když obdrželi od Hospodina tento pokrm v tak bohaté míře, poutníci Izraelští byli zahanbeni a styděli se za svou nedůvěru a reptání. Přislíbili, že již budou plně důvěřovat Bohu. Brzy však zapomněli na svůj slib a znovu při další zkoušce víry zklamali.

Voda ze skály

Když Izraelští odešli z pouště Sin, utábořili se v Rafidim. Nebylo tam vody k pití a opět začali nedůvěřovat prozřetelnosti Boží. Ve své zaslepenosti a opovážlivosti přišel lid k Mojžíšovi a žádal: "Dejte nám vody, abychom pili." Mojžíš však neztratil trpělivost. "Proč se na mne domlouváte?" pravil "Proč pokoušíte Hospodina?" Lid však volal v hněvu: "Proč jsi vyvedl nás z Egypta, abys mne se syny i dobytky mými žízní zmořil?" (2Moj 17,2.3) Ve své tísni volal Mojžíš k Hospodinu: "Což mám činiti s tím lidem? Však již tudíž ukamenují mne."

"I řekl Hospodin Mojžíšovi: Jdiž před lidem, pojma s sebou některé ze starších Izraelských; hůl také svou, kterouž jsi udeřil v vodu, vezmi do ruky své a jdi. Aj, já státi budu před tebou tam na skále, na Orébě; i udeříš v skálu, a vyjdou z ní vody, kteréž bude píti lid. I učinil tak Mojžíš, před očima starších Izraelských. A dal jméno místu tomu Massah a Meribah, pro reptání synů Izraelských, a že pokoušeli Hospodina, řkouce: Jest-li Hospodin uprostřed nás, či není?" (2Moj 17,2-7)

Bůh řídil celou věcí tak, že Izraelští se utábořili v místě, kde nebylo vody. Na tomto místě je chtěl opět vyzkoušet, zda se ve svém trápení obrátí k Němu, nebo opět budou reptat, jak to činili dříve. Kdyby přemýšleli, co vše pro ně jejich Hospodin během vysvobození učinil, kolika zázraků byli svědky, bylo jejich povinností zcela důvěřovat v každé vzniklé situaci v jaké se nalezli, že tento mocný a živý Bůh jim nedá zahynout z žízně, neboť jim přislíbil vzíti je za své vlastnictví. Místo aby pokorně prosili Pána o zabezpečení jejich životních potřeb, reptali proti Mojžíšovi a od něj požadovali vodu.

Bůh jim ustavičně zázračným způsobem ukazoval svou moc, aby konečně porozuměli a pochopili, že všechna dobrodiní pocházela od Něj, a že z nich mohou nebo nemusí bráti užitek, dle jejich vlastní vůle. Někdy to chápali a hluboce se před Pánem kořili, když však přicházela žízeň neb hlad, svalovali vinu na Mojžíše, jako by on byl všemu vinen. Mojžíš byl jejich ustavičným reptáním a nářkem velmi zarmoucen. Tázal se Pána, co má činit, když lid je připraven, že jej ukamenuje. Pán mu nařídil udeřit holí do skály, nad kterou spočíval oblak Jeho slávy. Mojžíš uposlechl a ze skály prudce vytryskl proud vody, která bohatě stačila pro celý tábor.

"Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých. Vyvedl potoky ze skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky." (Žalm 78, 15.16) Do skály sice udeřil Mojžíš, byl to však Syn Boží, který zahalen v oblakový sloup stál vedle Mojžíše a dal téci životodárné vodě. Nejen Mojžíš a starší Izraele, ale všichni, kdož se shromáždili kolem nich, spatřili slávu Hospodinovu; kdyby byl býval oblak zmizel, byli by zahynuli strašnou září Toho, jenž v něm dlel. Nedůvěra a stálé reptání Izraelitů byly příčinou, že Hospodin dopustil, aby je napadl nepřítel, aby ukázal svému lidu, odkud pochází jeho moc a síla.

Vysvobození z rukou Amalechitských

Amalechitští, divoký a bojovný kmen obývající tuto krajinu, vytáhli proti Izraelským a pobíjeli ty, kdož unaveni a vyčerpání nestačili ostatním a zůstávali pozadu. "Přitáhl pak Amalech, a bojoval s Izraelem v Refidim. I řekl Mojžíš k Jozue: Vybeř nám některé muže, a vytáhna, bojuj s Amalechem; já zítra státi budu na vrchu hory, a hůl Boží v ruce své míti budu. Tedy Jozue udělal tak, jakž mu poručil Mojžíš, a bojoval s Amalechem; Mojžíš pak, Aron a Hur vstoupili na vrch hory. A dokudž Mojžíš vzhůru držel ruce své, vítězil Izrael; ale jakž opouštěl ruku svou, přemáhal Amalech. Ale že ruce Mojžíšovy byly obtíženy, protož vzavše kámen, podložili pod něho, a on sedl na něm; Aron pak a Hur podpírali ruce jeho, jeden z jedné, a druhý z druhé strany. I byly obě ruce jeho vztažené až do západu slunce." (2Moj 17,8-12)

Mojžíš vztáhl své ruce k nebi, v pravé ruce držel hůl Boží a prosil Boha o pomoc. Izrael tehdy přemáhal a odrážel nepřítele; když však Mojžíšovi klesaly ruce, ukázalo se, že Izrael ztrácí všechno, co dobyl a podléhal nepříteli. Mojžíš znovu vznesl své ruce k nebi a Izrael vítězil a nepřítel byl v boji poražen. Tím, že Aron a Hur podpírali paže Mojžíšovy, naznačovali lidu jeho povinnost podporovat ve svízelném poslání toho, kdo jim tlumočil Boží řeč. Rovněž i Mojžíšův čin byl významný, protože naznačoval, že jejich osud má Bůh ve svých rukou; když Mu budou důvěřovat, bude za ně bojovat a porážet jejich nepřátele, jestliže se však přestanou o Boha opírat a začnou spoléhat na svou vlastní sílu, budou slabší dokonce než ti, kdož nevědí o Bohu, a jejich nepřátelé nad nimi zvítězí. "A tak porazil Jozue Amalecha a lid jeho mečem."

"Mluvil potom Hospodin k Mojžíšovi: Vpiš to do knih na památku, a pilně to vkládej v uši Jozue, že do konce vyhladím památku Amalechovu všudy pod nebem. Tedy vzdělal Mojžíš oltář a nazval jméno jeho: Hospodin korouhev má. Nebo řekl: Tak má jmenován býti, protože ruka nad trůnem Hospodinovým osvědčuje boj Hospodinův proti Amalechovi od národu až do národu." (2 Moj 17,14-16) Kdyby synové Izraelští nereptali proti Pánu, nebyl by dopustil, aby na ně napadl nepřítel.

Návštěva Jetry

Než Mojžíš opustil Egypt, odeslal svou ženu a děti zpět ke tchánovi. Izraelští se nyní utábořili nedaleko místa, kde žil Mojžíšův tchán Jetro. Když se Jetro dověděl o vysvobození Hebrejů, vypravil se, aby je navštívil a přivedl Mojžíšovi jeho ženu a dva syny. "I vyšel Mojžíš proti testi svému, a pokloniv se, políbil ho. I ptal se jeden druhého, jak se má; potom vešli do stanu." (2Moj 18,7)

"I radoval se Jetro ze všeho dobrého, což učinil Hospodin Izraelovi, a že vytrhl jej z ruky Egyptských. A řekl Jetro: Požehnaný Hospodin, kterýž vytrhl vás z ruky Egyptských a z ruky Faraonovy, kterýž vytrhl ten lid z poroby Egyptské. Nyní jsem poznal, že větší jest Hospodin nade všecky bohy; nebo touž věcí, kterouž se vyvyšovali, on je převýšil. A vzav Jetro, test Mojžíšův, zápal a oběti, kteréž obětoval Bohu. Potom přišel Aron a všichni starší Izraelští, aby jedli chléb s tchánem Mojžíšovým před Bohem." (2Moj 18,9-12)

Jetro pak zůstal v táboře a brzy poznal, jak těžké břímě spočívá na Mojžíšovi. Udržet pořádek a kázeň v tomto velkém nevzdělaném a nevychovaném národě byl vskutku nadlidský úkol. Mojžíš byl uznávaným vůdcem a soudcem Hebrejů a lidé ho nejen zpravovali o svých radostech a bolestech, ale předkládali mu k řešení i spory, jaké mezi nimi vznikly. Mojžíš to rád vykonával, protože mu to poskytovalo možnost, aby je přitom poučoval a učil lid ustanovením a Božímu zákonu. "I řekl jemu test Mojžíšův: Nedobře děláš. Tudíž tak ustaneš i ty i lid, kterýž s tebou jest. Nad možnost tvou těžká jest tato věc, nebudeš jí moci sám dosti učiniti. Protož nyní uposlechni řeči mé; poradím tobě, a bude Bůh s tebou. Stůj ty za lid před Bohem, a donášej věci nesnadné k Bohu. A vysvětluj jim řády a zákony, a oznamuj jim cestu, po níž by šli, a co by dělati měli. Vyhledej také ze všeho lidu muže statečné, bohabojné, muže pravdomluvné, kteříž v nenávisti mají lakomství, a ustanov z nich knížata nad tisíci, setníky, padesátníky a desátníky. Oni ať soudí lid každého času. Což bude většího, vznesou na tebe, a menší pře sami nechť soudí; a tak lehčeji bude tobě, když jiní ponesou břímě s tebou. Jestliže to učiníš a rozkážeť Bůh, budeš moci trvati; také i všecken lid tento navracovati se bude k místům svým pokojně".

"Tedy uposlechl Mojžíš řeči tchána svého, a učinil všecko, což on řekl. A vybral Mojžíš muže statečné ze všeho Izraele, a ustanovil je hejtmany nad lidem, knížata nad tisíci, setníky, padesátníky a desátníky. Kteříž soudili lid každého času. Nesnadnější věci vznášeli na Mojžíše, všecky pak menší pře sami soudili. Potom propustil Mojžíš tchána svého; i odešel do země své." (2Moj 18,19-27)

Mojžíš tuto moudrou radu svého tchána přijal; přinesla mu velké ulehčení v práci a přispěla k zavedení dokonalejšího pořádku ve vztahu mezi lidmi. Hospodin prokázal Mojžíšovi velikou poctu a jeho rukou činil zázraky. Avšak to, že byl vyvolen, aby učil druhé, nesvedlo Mojžíše k závěru, že by již sám nepotřeboval poučení. Vyvolený vůdce Izraele rád a s vděčností vyslechl návrhy bohabojného knížete madianského a přijal jeho plán jako moudré opatření.