Je to především Písmo svaté, jež stanoví základní pilíř adventistické víry. U Daniele 8,14 je následující verš: "Až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter a přijdou k obnovení svému svaté služby." To byla velmi dobře známá slova všem, kteří uvěřili v brzký příchod Páně. Tisíce lidí s nadšením opakovalo toto proroctví jako hlavní základ své víry. Všem bylo jasné, že na tomto výkladu stojí jejich očekávání a splnění nadějí. Tyto prorocké dny se měly naplnit na podzim roku 1844. Adventisté společně s dalším křesťanským světem považovali zemi nebo její část za svatyni a proto očištění svatyně se shoduje s očištěním země ohněm při Hospodinově dni soudu. To se mělo stát při druhém příchodu Krista. Z toho také vyplynul závěr, že Kristus přijde na naši zemi v roce 1844.
Nadešel předpovězený čas, ale Kristus nepřišel. Věřícím bylo naprosto jasné, že slovo Boží nezklame. Chyba tedy musí být ve výkladu proroctví. Kde však došlo k omylu? Mnozí tedy urychleně učinili závěr, že je třeba zamítnout ukončení údobí 2300 dnů v roce 1844. Své tvrzení a doměnky nemohli však ničím jiným zdůvodnit, jedině tím, že se Kristův příchod neuskutečnil. Tvrdili, že kdyby tyto prorocké dny měly být skutečně ukončeny v roku 1844, Kristus by zcela určitě přišel a očistil svatyni - zemi ohněm. A protože nepřišel, tyto dny lhůty nemohly ještě skončit.
Přijmout tento závěr znamenalo zavrhnout dosavadní výpočet prorockých lhůt. Bylo zjištěno, že lhůta 2300 dní začala na podzim roku 457 př. Kr., kdy vstoupil v platnost Artaxerxův příkaz k znovuzřízení a výstavbě Jeruzaléma. Vezme-li se toto datum za výchozí bod, souhlasí pak dokonale sled všech předpověděných událostí ve výkladu tohoto období v Danielovi 9,25-27. Šedesát devět týdnů, prvních 483 let z 2300 let, sahá k Mesiáši - Pomazanému. Kristův křest a jeho pomazání Duchem svatým v roce 27 po Kr. se vyplnily přesně podle předpovědi. Uprostřed sedmdesátého týdne měl být Mesiáš zabit. Tři a půl roku po svém pokřtění, na jaře roku 31 po Kr. byl Kristus ukřižován. Sedmdesát týdnů neboli 490 let bylo určeno zvláště Židům. Koncem tohoto období zpečetil národ své zavržení Krista pronásledováním jeho učedníků a apoštolové se v roce 34 po Kr. obrátili k pohanům. Tehdy skončilo prvních 490 let z 2300 a zbývalo 1810 let. Od roku 34 po Kr. skončilo období 1810 let v roce 1844. "Tehdy," pravil anděl, "přijde k očištění svému svatyně". Všechny předpověděné údaje proroctví se neklamně splnily v určené době.
V tomto výpočtu bylo všechno jasné a vše bylo v souladu až na to, že se nedalo poznat, že nějaká událost, odpovídající očištění svatyně se stala v roce 1844. Popřít, že prorocké údobí skončilo v tomto roce, znamenalo vnést do celé věci zmatek a zříci se výpočtu událostí, jež jsou neklamným splněním proroctví.
Ačkoliv většina adventistů zavrhla původní výpočet prorockého údobí, a tímto vlastně zamítla správnost hnutí, jež se opíralo o tento výpočet, byli někteří, kteří nechtěli zavrhnout body víry a zkušenosti, jež se opíraly o Písmo svaté a zvláštní svědectví Ducha Božího. Věřili, že způsob výkladu i bádání Písma svatého jsou správné a logické a že je povinností nezavrhovat pravdy jednou již odkryté, ale nadále pokračovat v dosavadním způsobu biblického bádání. Vroucně se modlili, aby jim při studiu Písma bylo umožněno poznat chybu, kterou udělali. Jelikož však nemohli zjistit žádný omyl ve výpočtech prorockých údobí, začali podrobněji bedlivě zkoumat otázku svatyně.
Pozemská a nebeská svatyně
Při svém výzkumu zjistili, že v Písmu není důkazů podporujících všeobecný názor, že svatyně je země. Našli však v bibli úplný výklad o svatyni, její povaze, jejím místě a o službě, jaká se v ní koná. Svědectví svatých pisatelů bylo tak jasné a obšírné, že nepřipouštělo žádných pochybností. Apoštol Pavel praví v listě k Židům: "I první smlouva měla ovšem pravidla bohoslužby a uspořádanou svatyni. Byl zřízen přední stánek, v němž byly svícny, stůl a předložené chleby, ten se nazývá "Svatyně". Za druhou oponou byl stánek nazývaný "svatyně svatých"; obsahovala zlatý kadidelný oltář a truhlu smlouvy, se všech stran pokrytou zlatem, v ní byla zlatá nádoba s manou a hůl Aronova, jež vypučela, a desky smlouvy; nad ní cherubínové slávy, zastiňující slitovnici." (Žid. 9,1-5)
Při svém studiu poznali, že pozemskou svatyni vybudoval Mojžíš na Boží příkaz: "Hlediž pak, abys udělal podle podobenství toho, kteréž tobě ukázáno jest na hoře." (2Moj 25,9.40) A Pavel praví, že první svatostánek "není pro přítomný čas leč podobenstvím, v němž se přinášejí dary a oběti;" že její svatyně jsou "věcí nebeských příkladové" (Žid 9,9.23). Dále, že Kristus jako náš nejvyšší Kněz je "služebník svatyně a pravého toho stánku, který Pán vzdělal, a ne člověk" Žid 8,2) a že "Kristus nevešel do svatyně rukou udělané, kteráž by nesla figuru pravé, ale v samo nebe, aby nyní přítomný byl tváři Boží za nás." (Žid 9,24)
Nebeská svatyně, v níž slouží Ježíš v náš prospěch, je velkým originálem, podle něhož Mojžíš postavil kopii. Pozemská svatyně měla dvě oddělení, svatyni a svatyni svatých, a proto i v nebeské svatyni jsou tato obě oddělení. V truhle byl uložen zákon Boží jako věčný řád nebes. Tak jako v pozemské svatyni i zde byl kadidlový oltář a další předměty ke službě. Apoštolu Janovi bylo ve vidění umožněno vstoupit do nebeské svatyně. Spatřil zde svícen, kadidlový oltář, i "otevřen jest chrám Boží na nebi a viděna jest truhla smlouvy." (Zj.4,5; 8,3; 11,19)
Ti, kteří studovali Písmo a snažili se najít pravdu, našli nesporný důkaz o nebeské svatyni. Mojžíšova pozemská svatyně byla udělána podle vzoru, který mu byl ukázán. Pavel o ní prohlásil, že pravá svatyně je v nebi. (Žid 8,2.5) Jan pak podal svědectví, že ji viděl.
Při dovršení 2300 dní v roce 1844 již po mnoho století neexistovala pozemská svatyně. Proto se ve vidění muselo jednat o nebeskou svatyni. Po 2300 večerech a jitrech budou ve svatyni obnoveny služby. Ale proč potřebovala nebeská svatyně očistit? Obrátíme-li pozornost k Písmu, pak ti, co studují proroctví, vědí, že se nejedná o skutečné odstranění nečistot, ale šlo o očištění krví, tedy musela být očištěna Ježíšovou krví od lidských hříchů. Apoštol říká: "Protož potřebí bylo, aby věcí nebeských příkladové těmi věcmi očišťování byli (krev zvířat), nebeské pak věci lepšími obětmi, nežli jsou ty." (vzácnou krví Kristovou) (Žid 9,23)
Aby bylo možné získat další poznání o očišťování, bylo nutné porozumět službě v nebeské svatyni a tu bylo možné pochopit podle služby v pozemské svatyni. Pavel totiž prohlásil, že ustanovení kněží zde sloužili "podobenství a stínu nebeských věcí." (Žid 8,5)
Očistění svatyně
Ve starozákonní době byly hříchy lidu přenášeny obrazně do pozemského svatostánku krví za hřích obětovaných zvířat. Krev pozemských obětí za hřích symbolizovala krev Božího Beránka Ježíše Krista. Ve skutečnosti se tedy naše hříchy přenášejí do nebeské svatyně krví Kristovou. Očistění pozemské svatyně bylo vykonáno odstraněním hříchů, jimiž byla poskvrněna, pravé a skutečné očištění nebeské svatyně bude vykonáno skrze odstranění a zhlazení hříchů, které jsou zapsány v nebeských knihách. Je proto nutné přezkoumat knihy, v nichž jsou vedeny záznamy, a určit, kdo po pokání a lítosti nad hříchem a vírou v Kristovy zásluhy má právo na výhody, které přináší usmíření. Očistění svatyně je možno přirovnat k vyšetřujícímu soudu. Toto dílo musí být dokončeno před druhým příchodem Krista. Neboť podle Jeho vlastních slov, až přijde, aby zachránil svůj lid, přijde i "odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho." (Zj 22,12)
Tímto způsobem ti, kteří se řídili světlem prorockého slova, pochopili, že po uplynutí 2300 prorockých dnů v roce 1844 se nejednalo o Kristův příchod na zem, nýbrž o Jeho pře-jíti z prvního oddělení nebeské svatyně do druhého oddělení - svatyně svatých, do přítomnosti Boha, aby byla dokončena závěrečná část díla smíření, jež musí předcházet Jeho příchod.
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt