Pavel byl neúnavný ve svém úsilí. Stále cestoval z místa na místo, často nehostinnou krajinou, plavil se po moři, v bouři i nepohodě. Nic ho nemohlo odradit od díla evangelia. Stal se služebníkem Božím a plnil Jeho vůli. Ve svých kázáních a listech přinášel poselství, které pomáhalo a posilovalo církev Boží. Také nám, kteří žijeme v závěru lidských dějin jasně hovoří o nebezpečí, které hrozí církvi, a o falešném učení, s nímž se bude střetávat.

Pavel procházel z jedné země do druhé, z města do města a všude kázal Krista a zakládal sbory. Kdekoli nalezl ochotné posluchače, tam ihned pranýřoval hříchy a bludy a snažil se je obrátit na správnou cestu, ať už se jednalo o muže nebo ženy. Tam, kde skrze jeho práci přijímali Krista, ať to bylo kdekoli, organisoval sbor. Činil tak bez zřetele na počet věřících. A na sbory, které již založil, nezapomínal. Třeba se jednalo o velmi malý sbor, zajímal se o něj a dbal na něj.

Pavlovo povolání od něj vyžadovalo různou službu, ať fyzickou či duchovní. Musel tvrdě pracovat, ať už pro zabezpečení svých fyzických potřeb neb při zakládání sborů a psaní listů do již založených sborů. Při vší této rozličné práci prohlásil: "Ale to jedno činím, na ty věci, kteréž jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši." (Fil. 3,14) Měl stále na zřeteli jen jediné, zachovat věrnost Kristu, Kterému se kdysi protivil a rouhal, a používal všechny dostupné prostředky, aby přinutil i jiné k rouhání. Jediným velkým cílem jeho života nyní byla služba pro slávu Ježíšova jména, kterým kdysi tolik pohrdal. Vynakládal nesmírné úsilí, aby získal duše pro Spasitele. Od tohoto vytčeného cíle jej nemohlo odvrátit žádné pronásledování, ať už od Židů či pohanů.

Pavel vzpomíná na své zkušenosti

Ve svém listu k Filipenským Pavel popisuje své zkušenosti před obrácením a po něm. "Ačkoliv i já, mohl bych doufati v těle. Zdá-liť se komu jinému, že by mohl doufati v těle, já více. Obřezán jsem osmého dne, jsa z rodu Izraelského, pokolení Benjaminova, Žid z Židů, podle zákona farizeus. A z strany horlivosti protivník církve, z strany pak spravedlnosti zákonní jsa bez úhony." (Fil 3,4-6)

A po svém obrácení podává svědectví: "Nýbrž i všechny věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána svého, pro nějž jsem to všechno ztratil, a mám to jako za lejna, abych Krista získal. A v něm nalezen byl nemající své spravedlnosti, kteráž jest z zákona, ale tu, kteráž jest z víry Kristovy, tu spravedlnost, kteráž jest z Boha, a u víře záleží." (Fil 3,8.9)

Poznává, že to, co považoval až dosud za hodnotné, se pro něj stalo nyní bezcenné. "Abych poznal jej, a moc vzkříšení jeho, i společnost utrpení jeho, připodobňuje se k smrti jeho. Zda bych tak přišel k vzkříšení z mrtvých. Ne že bych už dosáhl, aneb již dokonalým byl, ale snažně běžím, zda bych i uchvátiti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše. Bratři, já nemám za to, že bych již dosáhl. Ale to jedno činím, na ty věci,, které jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši." (Fil 3,10-14)

Pravý služebník

Pohleďme na apoštola Pavla ve Filipis, kde leží zbitý ve vězení a o půlnoci se modlí a zpívá písně díků. Když se následkem zemětřesení otevřely dveře vězení, bylo slyšet jeho hlas a povzbudivá slova k pohanskému žalářníkovi: "Nečiň sobě nic zlého. Však jsme zde všichni." (Skut 16,28) Každý zůstal ukázněně na svém místě s přítomným spoluvězněm. Žalářník se přesvědčil o pravé víře, kterou Pavel vyznával a zeptal se, jak by mohl dosáhnout spasení, a pak se s celým domem připojil k pronásledovaným Kristovým učedníkům.

Podívejme se na apoštola Pavla, když stojí v Aténách před Aeropágem, jak představuje vědě vědu, logice logiku, filozofii filozofii. Povšimněme si, s jakým taktem, vycházejícím z lásky, poukazuje na Hospodina - Jehovu jako na "neznámého Boha" (Skut 17,23), kterého jeho posluchači zde, ačkoliv jej neznají, přece uctívají, jak o tom píše i jedna jejich báseň, že "i rodina Jeho jsme"a On je vlastně pravý Bůh, Stvořitel všeho. On však nebydlí v chrámech lidskou rukou udělaných a dává všechněm život i dýchání i všecko. Říká jim, že Bůh "učinil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země." (Skut 17,26) Pak poukazuje na to, že jako zlatá niť v Božím jednání s člověkem se táhne milost a slitování. "Vyměřiv jim uložené časy a cíle přebývání jejich, aby hledali Pána, zda by snad makajíce mohli nalézti jej, ačkoliv není daleko od jednoho každého z nás." (Skut 17,26.27)

Poslechněme si jej před Festovým soudem, když král Agripa přesvědčen o pravdě evangelia zvolal: "Téměř bys mně k tomu naklonil, abych byl křesťanem." (Skut 26,28) S jakou šlechetnou zdvořilostí Pavel odpovídá a poukazuje na své okovy: "Žádalť bych od Boha, byste i poněkud i zcela netoliko ty, ale všichni, kteříž slyší mne dnes, byli takoví, jakýž jsem já, kromě okovů těchto." (Skut 26,29)

Poslechněme si popis Pavlových životních zkušeností jeho vlastními slovy: "Ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí v městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadku, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne doléhá starost o všechny sbory." (2Kor 11,23-28)

"Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni, neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje." (1Kor 4,12.13) "Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše." (2Kor 6,10)

Služba v poutech

I když byl dlouhodobě vězněn, přece Pán skrze něho vykonal velké a zvláštní dílo. Jeho okovy byly prostředkem k rozšíření známosti o Kristu a k Božímu oslavení. Když byl od jednoho města k druhému posílán k výslechu, vydával svědectví o Ježíši, o svém podivuhodném obrácení před králi i vládci, kteří jednou budou před Ježíšem bez výmluvy. Tisíce uvěřily Ježíši a radovaly se v Jeho jménu.

Viděla jsem, že Pavlovou plavbou po moři byl splněn zvláštní Boží záměr. Všichni cestující i mužstvo lodi měli býti svědky moci Boží projevené prostřednictvím Pavla, aby i pohané mohli slyšet o jménu Ježíšovu a mohli skrze Pavlovo kázání a zázraky, jaké konal, dosíci obrácení. Králové a vládcové byli uchváceni jeho řečí, když horlivě a v moci Ducha svatého kázal o Ježíši a vyprávěl o svých zvláštních zkušenostech, jež svědčily o tom, že Ježíš je Synem Božím.