Apoštol Petr a Pavel byli ve své práci od sebe po mnoho let odděleni, neboť Pavel přednášel své poselství pohanům a Petr zvěstoval evangelium většinou mezi Židy. Podle Boží prozřetelnosti měli oba vydávat mocné svědectví o Ježíšovi ve velkých městech tehdejšího světa a oba měli prolít svou krev jako setbu pro budoucí bohatou sklizeň svatých a mučedníků.

V době druhého uvěznění Pavla byl také Petr zatčen a uvězněn. Pavel se stal zvlášť nepohodlným a nenáviděným v očích vládnoucí třídy, neboť ve své horlivosti zde maskoval podvody Šimona mága, velkého kouzelníka, který šel za Pavlem do Říma, aby se protivil a překážel dílu evangelia. Císař Nero byl zastáncem magie, a proto nad Šimonem držel svou ochrannou ruku. Velmi se na Pavla rozhněval a dal jej vsadit do vězení.

Císařova nenávist vůči apoštolu se vystupňovala také tím, že během prvního uvěznění Pavla, když bránil svou víru, obrátil na křesťanství i členy císařského domu a jiné význačné a vysoce postavené osoby u dvora. Proto apoštolovo druhé uvěznění bylo mnohem přísnější a tvrdší nežli první a apoštol neměl mnoho možností k hlásání evangelia. Císař se rozhodl k jeho popravě při první možné zámince, která se mu naskytne. Při posledním výslechu však Pavlova slova tak silně zapůsobila na mysl krutého císaře, že se raději rozhodl výrok odložiti a Pavla ani neodsoudil, ani jej nezprostil viny. Svůj záměr pouze odložil. Když se naskytla příhodná doba, padlo rozhodnutí a byl odsouzen k mučednické smrti. Jelikož byl římským občanem, nesměl býti mučen, byl proto sťat.

Petr jako Žid a cizinec byl odsouzen ke zbičování a ukřižování. V očekávání na tuto strašnou smrt si apoštol připomínal, jak velkého hříchu se dopustil, když zapřel Ježíše v hodině Jeho soudu. Jeho jedinou myšlenkou bylo, že není hoden tak velké cti, aby zemřel způsobem svého milovaného Mistra. Petr upřímně litoval svého hříchu a Ježíš mu vše odpustil a pověřil jej, aby věrně pásl ovečky a beránky Božího stádce. I když své srdce cele odevzdal službě Boží, přece mu tato velká vina stále ležela na srdci a nemohl na ni zapomenout. Žádná vzpomínka na smrtelná muka této poslední hrozné scény nedokázala zmenšit hořkost jeho duše v zármutku a v pokání. Jako poslední přání si na popravčí četě vyprosil, aby byl na kříž přibit hlavou dolů. Jeho žádosti bylo vyhověno a velký apoštol Petr zemřel tímto způsobem.

Pavlovo poslední svědectví

Pavel byl na popravné místo přiveden tajně. Jeho pronásledovatelé se obávali jeho vlivu a také toho, že i v hodně smrti by mohl obrátit ještě někoho k ideálům křesťanství. Proto bralo účast při jeho smrti jen několik osob. I otrlí vojáci, kteří vězně hlídali a měli jej popravit, s úžasem naslouchali jeho slovům a nemohli pochopit, s jak pokojnou, ba radostnou tváří očekává na svou smrt. Slyšeli slova odpuštění svým mučitelům a vrahům. Obdivovali jeho neochvějnou důvěru v Krista, který se pro něj stal zdrojem věčného života, což chce dosvědčit svou mučednickou smrtí. Tento jeho statečný postoj zapůsobil na některé ze svědků jeho mučednictví rozhodujícím impulsem k naslouchání evangelijní zvěsti. Někteří pak zakrátko přijali Spasitele, jehož jim Pavel tak věrně představil, a stejně nebojácně zpečetili svou víru vlastní krví.

Až do poslední hodiny svého života dosvědčoval Pavel pravdivost slov, která napsal ve 2. listu ke Korintským: "Neboť Bůh, který řekl >ze tmy ať zazáří světlo<, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváří Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven." (2Kor 4,6-10) Své schopnosti neměl sám ze sebe, ale z přítomnosti a moci Ducha svatého, který ho naplnil a všechno jeho myšlení podřídil vůli Kristově. Celý svůj život podřídil pravdě kterou hlásal, jeho chování i kázání bylo přesvědčující mocí. Prorok Izaiáš říká: "Člověka spoléhajícího na tě ostříháš v pokoji, nebo v tebe doufá." (Iz 26,3) A právě tento nebeský klid, který vycházel z jeho osobnosti, získal mnoho lidí pro evangelium.

Apoštol nevzhlížel k vzdálené budoucnosti s nejistotou a obavami, ale s radostí a v toužebném očekávání. Když stál na popravišti, neviděl lesknoucí se meč kata ani zelený trávník, který se za několik okamžiků zbarví jeho krví. Vzhlížel toho dne k tiché modři nebes, kde je trůn Nejvyššího. Jeho řeč byla: ó Pane, Ty jsi má útěcha i úděl. Kdy Tě budu moci obejmout? Kdy Tě uvidím v plném jasu bez zábran?

Během svého života na zemi přinášel Pavel všem lidem atmosféru nebes. Kdo se s ním sešel, pociťoval jeho úzký vztah s Kristem a s Jeho anděly. Na tom je postavena síla pravdy. Jeho nenucený a přirozený vliv svatého života je tou nejpřesvědčivější řečí, která přispívá k oblibě křesťanství. Nepopíratelné důkazy provokují jen k opozici, ale božský příklad má sílu, které nelze odporovat.

Apoštol nemyslel na utrpení, které ho očekává, ale měl starost, jak se křesťané po jeho odchodu vypořádají s předsudky, nenávistí a pronásledováním. Snažil se dodat odvahu a sílu těm několika křesťanům, kteří ho doprovázeli k místu popravy a opakoval jim krásná zaslíbení, jež jsou dána těm, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost. Ujistil je, že Pán splní všechny sliby dané těm, kteří zůstanou věrni a nezklamou. Ti opět vstanou a zazáří v moci Boží. Až se zjeví sláva Boží, obdrží nový, krásný šat. Různá pokušení jim na krátký čas způsobí těžkosti, budou trpět nedostatkem a budou mít málo pozemského pohodlí. Ale musí se povzbuzovat slovy: Vím, komu jsem uvěřil. Jedině Bůh může zachovat ty, které jsme svěřili do Jeho ochrany. Nakonec přijde den Jeho soudu a nadejde ranní úsvit pro vytoužený den pokoje.

Náš Spasitel připravil své služebníky na poslední velký spor. Pavel uvěřil, že jeho život je drahý v očích Spasitele; Kristus za něj zaplatil výkupné, jeho hřích smyl svou krví a přikryl svou spravedlností. S Kristem je jeho život skryt v Bohu a je přesvědčen, že Ten, který zvítězil nad smrtí, zachová také ty, kteří byli svěřeni do Jeho ochrany. Pochopil Spasitelův slib: "A já jej vzkřísím v den nejposlednější." (Jan 6,40) Jeho myšlení i naděje se upírají k druhému příchodu Páně. S dopadajícím mečem kata obklopuje mučedníka stín smrti a jeho poslední myšlenka se vztahuje k velkému probuzení, kdy se setká s Dárcem života a Ten jej uvede do blažené radosti.

Dvacet století již prošlo od chvíle, kdy Pavel vylil svou krev na svědectví Krista a pro Slovo Boží. Za celé generace nikdo nepřiblížil poslední chvíle života tohoto svatého člověka. Ale božské vnuknutí uchovalo pro nás jeho svědectví před smrtí. Jako zvuk polnice se nese jeho hlas staletími, svou vlastní odvahou přináší posilu tisícům Ježíšových svědků a probouzí v nich ozvěnu jeho vítězoslavné radosti: "Nebo já se již k tomu blížím, abych obětován byl, a čas rozdělení mého nastává. Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již zatím jest mi odložena koruna spravedlnosti, kterou dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné příští jeho." (2Tim 4,6-8)