Když učedníci prchli před pronásledováním z Jeruzaléma, začalo se poselství evangelia rychle šířit v krajích ležících za hranicemi Palestiny; a v důležitých střediscích vzniklo mnoho malých skupin věřících. Někteří z učedníků " se rozešli až do Fenicie, Cypru a Antiochie... a zvěstovali tam evangelium." (Skut 11,19.20) Jejich působení se zpravidla omezovalo na Židy a Helenisty (řecké Židy), kteří v té době tvořili velké kolonie téměř ve všech městech světa. "A ruka Páně byla s nimi, a velký počet věřících obrátil se k Pánu." (Skut 11,21)

Když se tyto zprávy donesly věřícím v Jeruzalémě, měli z toho velkou radost. Rozhodli se proto poslat na pomoc do Antiochie v Syrii Barnabáše. Byl to šlechetný člověk, naplněn vírou a Duchem svatým. Jeho působení zde bylo velmi úspěšné. Když se dílo rozrůstalo, prosil, aby mu poslali na pomoc Pavla. Celý rok pak oba učedníci společně pracovali v tomto městě a velmi se rozmnožil počet těch, kteří přijali Krista.

Antiochie měla mnoho obyvatel, jak Židů, tak i pohanů. Toto město mělo nádherné okolí, mělo výhodnou polohu, soustřeďovalo se zde bohatství, kultura, lidé sem jezdili za odpočinkem a tak se stalo vyhledávaným místem radovánek a zábav. Velmi živý obchod dával městu velký význam, setkávali se zde obchodníci nejrůznějších národností. Bylo to město blahobytu, přepychu a neřesti. Pro zkaženost jeho obyvatel postihl nakonec Antiochi Boží trest.

Zde v Antiochii, jež byla velmi lidnatá, našel Pavel výborné působiště. Jeho vzdělání, moudrost a zanícení měly velký vliv na obyvatele a návštěvníky tohoto kulturního města; byl právě tou pomocí, jakou Barnabáš potřeboval. Celý rok působili oba učedníci věrně pospolu a přinesli mnohým lidem spásné poznání Ježíše Nazaretského, Vykupitele světa.

Zde v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany. Toto pojmenování dostali proto, že hlavním předmětem jejich kázání, jejich učení a jejich rozmluv byl Kristus. Stále znovu vyprávěli o událostech, jež se staly za Kristova působení na zemi, kdy se Jeho učedníci těšili Jeho osobní přítomnosti. Nyní se neúnavně zabývali Jeho učením a Jeho divy v uzdravování. S chvějícím se hlasem a se slzami v očích mluvili o Jeho smrtelném zápase v zahradě Getsemanské, o Jeho zrazení, soudu a ukřižování, o Jeho trpělivosti a pokoře, s jakou snášel urážky a mučení, jež mu připravili Jeho nepřátelé, a o Jeho božském soucitu, s nímž se modlil za ty, kdož Ho pronásledovali. Jeho vzkříšení a nanebevstoupení a Jeho dílo, jež koná na nebesích jako Přímluvce za padlé lidstvo, byly náměty, jimiž se s radostí obírali a je s nadšením hlásali. Právem je mohli pohané nazývat křesťany, neboť kázali Krista a své modlitby posílali Bohu skrze Krista.

Sám Bůh jim dal jméno křesťané. Je to královské jméno a přísluší všem, kdož se připojují ke Kristu. O tomto jménu napsal později Jakub: "Neutiskují vás boháči svou mocí? Nevláčejí vás po soudech? Nevydávají v posměch krásné jméno, jímž jste byli nazváni?" (Jak 2,6.7) A Petr prohlásil: "Trpí-li kdo jako křesťan, nestyď se, ale oslavuj Boha tímto jménem." "Tupí-li vás lidé pro jméno Kristovo, jste blaženi, protože na vás spočívá Duch slávy a Duch Boží." (1Petr 4,16.14)

Mezitím se dílo apoštolů soustředilo na Jeruzalém, kam se scházeli všichni Židé z různých zemí, aby se modlili v chrámu v době svátků. V té době apoštolové kázali s velkou odvahou o Kristu, i když věděli, že riskují své životy. Mnoho Židů se obracelo na víru a pak po svém návratu domů roznášeli semínko víry do všech národů a mezi všechny společenské třídy.

Petr, Jakub a Jan byli přesvědčeni, že Bůh je pověřil kázat o Kristu u vlastního národa. Pavel pak dostal pověření od Boha při svém kázání v chrámu a jasně byl poslán na misijní pole v cizině. Bůh ho chtěl připravit pro tuto náročnou a důležitou práci, proto s ním byl v tak úzkém vztahu a v okouzlujícím vidění mohl letmo zahlédnout ve vytržení krásu, velebnost a slávu nebes.

Ustanovení Pavla a Barnabáše

V Antiochii Bůh spolupracoval se zbožnými učiteli i proroky v církvi. "A když oni služby Páně konali, i postili se, dí Duch svatý: Oddělte mi Barnabáše a Saule k dílu, ke kterému jsem je povolal." (Skut 13,2) Tito apoštolové byli zasvěceni Bohu slavnostním způsobem. Apoštolé se postili, modlili a vložili na ně ruce. Pak byli posláni na misijní pole mezi pohany.

Pavel i Barnabáš se ujali svého poslání jako opravdoví vyslanci Kristovi a Bůh jejich dílo požehnal. Dosud ale nikdo nebyl skutečně ustanoven k hlásání evangelia po modlitbách a po vkládání rukou. Nyní však byli pověřeni církví nejen učit pravdy, ale i křtít, zakládat sbory a být vybaveni plnou církevní autoritou. Toto bylo pro církev velmi důležité období. Smrtí Kristovou byla odstraněna bariéra mezi Židy a pohany, a tak bylo umožněno, aby se pohané mohli podílet na výhodách evangelia. Nebyl však dosud odstraněn závoj z očí mnohých věřících Židů, kteří nemohli pochopit, co vlastně Syn Boží odstranil. Dílo nyní pokračovalo aktivně mezi pohany a vedlo k posílení církve a velké žni duší.

Apoštolové tímto svým posláním byli vystaveni podezírání, předsudkům i nedůvěře. Přirozeným důsledkem jejich odklonu od zvláštního postavení Židů bylo jejich učení i názory považovány za bludné a jejich pověření za služebníky evangelia bylo zpochybňováno mnohými horlivými a věřícími Židy. Bůh všechny tyto těžkosti svých služebníků předpověděl, a proto v božské prozřetelnosti je dal vybavit nepopíratelnou autoritou ustanovené církve Boží a nebylo tak možné proti jejich dílu protestovat.

Oddělení ke službě vkládáním rukou bylo zvlášť v pozdější době velmi zneužíváno. Této činnosti byla často připisována neopodstatněná důležitost, jako kdyby tímto úkonem byly dotyčné osoby okamžitě a bezprostředně uschopněny ke každému dílu služebnosti, tak jakoby úspěch záležel jen na samotném vkládání rukou. U obou těchto apoštolů se jednalo jen o historický záznam o tom, že při pověření k dílu na ně vkládali ruce. Jak Pavel tak i Barnabáš už přijali pověření od Boha a obřadné vkládání rukou pro ně neznamenalo nový přínos milosti nebo praktické uschopnění. Byl to jen způsob, jímž sbor potvrdil dosazení do tohoto úřadu a svůj souhlas pro jejich oddělení k dílu Božímu.

První valné shromáždění

Někteří Židé z Judska ze sekty farizejské začali prosazovat obřízku, což mezi věřícími pohany vyvolalo úžas a zděšení. Přesvědčivě dokazovali, že nemůže býti spasen nikdo z těch, kteří nebudou obřezáni a nebudou dodržovat celý ceremoniální zákon.

Byla to velmi vážná otázka a mohla velmi hluboce narušit vztahy a jednotu v církvi. Pavel i Barnabáš se okamžitě postavili proti jejímu zavedení u pohanů. Postavili se proti věřícím Židům z Antiochie, kteří také podporovali požadavek bratří z Judska. Celý tento problém se stal tématem sporů, které narušovaly soulad v církvi. Nakonec se však sbor v Antiochii dohodl, že vyšlou Pavla i Barnabáše s několika odpovědnými muži z Antiochie do Jeruzaléma, aby tento spor předložili apoštolům a starším. Tam se měli sejít se zástupci různých sborů a také s těmi, kteří sem přijdou k oslavě svátků. Do té doby, než bude s konečnou platností dohodnuto konečné rozhodnutí, měly být zanechány v této věci všechny spory. Konečné usnesení mělo být závazné pro všechny sbory na celé zemi.

V Jeruzalémě se vyslanci z Antiochie setkali s bratřími z různých sborů, kteří se sem dostavili na toto všeobecné shromáždění, a vyprávěli jim o tom, jakým úspěchem bylo provázeno jejich působení mezi pohany. Pak vylíčili jaký zmatek nastal, když několik obrácených farizeů, kteří přišli do Antiochie, prohlásilo, že má-li se obráceným pohanům dostat spásy, musejí být obřezáni a musejí zachovávat zákon Mojžíšův.

O této otázce se ve shromáždění živě rokovalo. Židé se vychloubali tím, že jejich služba byla ustanovena Bohem. A z toho vycházelo i jejich tvrzení, že pokud Bůh určil způsob židovské bohoslužby, bylo nemožné ho měnit nebo upravovat. Žádali proto, aby křesťané přijali židovské zákony a obřady. Nebyli však schopni domyslet až do konce, co bylo vlastně smrtí Kristovou zrušeno a neuvědomovali si, že jejich posvátná oběť byla jen předobrazem na smrt Syna Božího, kde symbol byl jen stínem skutečnosti a v obřadech a obětech židovského náboženství bylo jen ztvárněno Boží rozhodnutí.

Sám Pavel se vychloubal svou farizejskou přísností v obřadech až do chvíle, než se mu zjevil Kristus - pravý Beránek Boží na cestě do Damašku. Pak ho Bůh pověřil, aby přinesl víru pohanům. Tehdy plně pochopil, jak velký je rozdíl mezi živou vírou a mrtvým formalismem. Pavel stále prohlašoval, že je jedním z dítek Abrahamových, který dodržuje Desatero v jeho liteře i duchu stejně poctivě, jak to činil před svým obrácením ke křesťanství. Poznal však, že obřadní zákon musí skončit, neboť to, co bylo pouze nastíněno, již přestalo Kristovou smrtí platit a světlo evangelia zastínilo svou slávou židovské náboženství obřadů a vneslo nové poznání na původní obřady.

Při řešení této závažné otázky se vyskytlo tolik různých náhledů, že se zdálo, že shromáždění stojí před nepřekonatelnými těžkostmi. Ale Duch svatý ve skutečnosti již předtím tento problém vyřešil, neboť na rozhodnutí shromáždění závisel úspěch i existence křesťanské církve. K rozhodnutí této sporné otázky byla apoštolům dána milost, moudrost a soudnost.

Po mnohých sporech povstal Petr a podal jasný důkaz, že Duch svatý již o tom rozhodl, když stejnou měrou i mocí sestoupil na neobřezané pohany jako na obřezané Židy. Vyprávěl, jak mu Bůh ve vidění ukázal prostěradlo se čtvernovými živočichy všeho druhu a rozkázal mu, aby je zabil a jedl. Když se zdráhal a poukazoval na to, že nikdy nejedl nic poskvrněného nebo nečistého, tak mu Bůh řekl: "Co Bůh očistil, nepokládej ty za nečisté." (Skut 10,15)

Dále řekl: "A Bůh, zpytatel srdce, svědectví jim vydal, dav jim Ducha svatého, jako i nám. A neučinil rozdílu mezi nimi a námi, vírou očistiv srdce jejich. Protož nyní, proč pokoušíte Boha, vzkládajíce na hrdlo učedníků jho, kteréhož ani otcové naši, ani my nésti jsme nemohli?" (Skut 15,8-10)

Tímto jhem nebyl zákon Desatera, Právo Boží, jak tvrdí ti, kteří popírají závazný požadavek zákona. Petr tím měl na mysli ceremoniální zákon, zákon obětní, který se Kristovou smrtí, jako pravého Božího Beránka stal nepotřebným a neplatným. Tento Petrův projev vytvořil předpoklady, aby shromáždění mohlo vyslechnout důvody Pavla a Barnabáše, kteří pak vyprávěli o svých zkušenostech mezi pohany.

Rozhodnutí

Také Jakub přednesl své přesvědčivé svědectví a pravil, že je úmyslem Božím obdařovat pohany týmiž výsadami a požehnáními, jaké jsou dány Židům. Duch svatý uznal za dobré a správné, nezatěžovat obrácené pohany zákonem o obřadech a také apoštolové a starší po pečlivém posouzení této věci dospěli ke shodnému názoru, jenž byl v souladu s projevem Ducha Božího. Koncilu předsedal Jakub a jeho konečné rozhodnutí znělo: "Protož já tak soudím, aby nebyli kormouceni ti, kteříž se z pohanů obracejí k Bohu. Ale aby jim napsáno bylo, ať se zdržují od poškvrn model, a smilstva, a toho, což jest udáveno, a od krve". (Skut 15,19.20)

Byl to jeho výrok, aby ceremoniální zákon a zvláště obřízka nebyly vyžadovány od pohanů, ale ani doporučovány. Jakub chtěl přesvědčit bratry, že již samotné obrácení k Bohu od modloslužby znamená pro ně velkou změnu ve víře a je třeba nezatěžovat je dalšími složitými a pochybnými otázkami. To by je mohlo odradit od následování Krista.

Pohané by však měli zanechat takového způsobu života, který by byl v rozporu s názory jejich židovských bratří anebo vytvářet předsudky proti nim. Apoštolé a starší proto souhlasili s tím, aby jim byl poslán list s ponaučením vyvarovat se požívání masa obětovaného modlám, masa uškrcených či udušených zvířat, krve a smilství. Bylo od nich dále požadováno, aby dodržovali Desatero a vedli svatý život. Pohané byli ujištěni, že nikdo neměl od apoštolů pověření, aby od nich vyžadoval obřízku.

Pavel a Barnabáš jim byli doporučeni jako muži, kteří nasazovali své životy pro Pána. S apoštoly byli také poslání Judas a Sila, aby ústně sdělili pohanským bratřím rozhodnutí koncilu. Tito čtyři služebníci Boží byli posláni do Antiochie s listem a s poselstvím, jež mělo ukončit všechny spory, neboť to bylo usnesení nejvyšší církevní autority na zemi.

O tomto sporu rozhodl koncil, složený ze základních pilířů Židů i pohanů křesťanské církve. Byli přítomni starší z Jeruzaléma, poslové z Antiochie a také zástupci vlivných sborů. Koncil nevyhlásil neomylnost své porady, ale vycházeli z vnuknutí a osvíceného poznání a z respektu, který měla církev založená z vůle Boží. Poznali, že sám Bůh tuto otázku rozhodl udělením Ducha svatého pohanům a oni měli následovat vedení Ducha.

Toto rozhodnutí se však nelíbilo všem křesťanům. Apoštolové a starší, lidé váženi a vlivní vycházeli z tohoto nařízení, a tím bylo závazně přijato křesťanskými sbory. Byla zde skupina nerozumných bratří, kteří s tímto rozhodnutím nesouhlasili a rozhodli se v díle jednat na vlastní zodpovědnost. Uchylovali se k reptání, stále byli s něčím nespokojeni, navrhovali nové plány a snažili se oslabit zkušené, které Bůh pověřil, aby hlásali učení Kristovo. S takovými překážkami se církev potýkala od samého počátku a nebude tomu jinak až do časů konce.