Herodes byl proselytou, přijal tedy židovskou víru. Navenek byl velmi horlivý v provádění ceremonielního zákona. Byla mu dána moc nad Judskem a byl poddán římskému císaři Klaudiovi. Byl také současně v postavení tetrarchy nad Galileí. Herodesovi velmi záleželo na získání si přízně Židů a tím i naděje na udržení si úředního postavení a vážnosti. Proto se ochotně snažil vykonávat přání Židů v pronásledování církve Kristovy. Nejdříve začal ničit domy i majetek věřících a vedoucí představitele církve nechal zatýkat. Nechal zatknout i Jakuba, uvrhl ho do vězení a dal popravit mečem, tak jako jeho předchůdce nechal stít hlavu proroku Janu Křtiteli. Když viděl, že jeho brutální jednání se Židům líbí, dal uvěznit i apoštola Petra. K ukrutnostem došlo o svátcích přesnic.

Popravou Jakuba získal Herodes přízeň mnohých Židů, přesto si mnozí z nich stěžovali na to, že byla provedena tajně; poukazovali na to, že poprava měla být vykonána veřejně, aby tím byli zastrašeni věřící a jejich stoupenci. Proto ponechal Herodes Petra v žaláři, aby se mohl jeho veřejnou popravou Židům zavděčit. Vladaři však bylo doporučeno, nekonat veřejnou popravu starého apoštola v době, kdy se v Jeruzalémě shromáždilo množství lidí na svátek Letnic. Obávali se totiž, že úctyhodný vzhled Petrův by mohl vzbudit obdiv a soucit, obávali se, aby starý apoštol nepronesl k lidu nějaký mocný a účinný proslov, jak to často činil, povzbuzujíc posluchače k bádání života i charakteru Ježíše Krista. Ač byli chytří a důvtipní, nemohli by mu oponovat ani jeho důkazy vyvrátit. Židé předvídali, že by se lid mohl na králi domáhat propuštění Petra na svobodu.

Protože Petrova poprava byla z bezpečnostních důvodů odkládána až na dobu po ukončení velikonočních svátků, měla církev dostatek času k hlubokému rozjímání, zpytování srdcí a vroucím modlitbám. V upřímných a úpěnlivých prosbách se slzami předkládali Bohu své modlitby za apoštola Petra, neboť cítili, že dílo se nemůže bez něho obejít. Situace se podle jejich názorů vyhrotila natolik, že bez zvláštní Boží pomoci bude Kristova církev zahubena.

Konečně byl určen den Petrovy popravy, modlitby věřících však nepřestávaly stoupat k nebesům; a zatímco věřící vysílali k nebi horoucí prosby o pomoc, bděli nad uvězněným apoštolem andělé Boží.

Aby byla vyloučena jakákoli možnost úniku, byl Petr dán pod dohled šestnácti vojáků, kteří ho z různých míst pozorovali dnem o nocí. Ve své cele byl Petr spolu se dvěma vojáky připoután dvěma řetězy tak, že každý řetěz byl připevněn k zápěstí jednoho z vojáků. Nemohl se tudíž bez jejich vědomí ani pohnout. Dveře žaláře byly nedobytně uzamčeny, před nimi stála silná stráž, takže jakákoli vyhlídka na záchranu či útěk s lidskou pomocí z venčí byla marná.

Tato situace však apoštolem Petrem neotřásla, ani ho zmalomyslněla. Od té doby, kdy byl opět Pánem přijat po jeho zapření, zachoval si vždy neochvějnost i statečnost v každém nebezpečí a projevoval šlechetnou odvahu a neohroženost při kázání o ukřižovaném, vzkříšeném a nanebevstoupivším Spasiteli. Byl přesvědčen o tom, že nadešel čas, aby položil svůj život za Krista.

Nadešla poslední noc před stanovenou popravou a Petr spoutaný řetězy spal jako vždy mezi dvěma vojáky. Herodes po předchozím útěku Petra a Jana z vězení, kde byli pro svou neohroženou víru drženi, učinil dvojnásobná bezpečnostní opatření. Pro zajištění těchto mimořádných opatření byli vojenští strážci osobně zodpovědni za vězně, že opět neuprchne. Herodes takto pozvedl svou ruku proti Všemohoucímu a proto měl okusit ponižující porážku při své snaze sáhnout na život Božího služebníka.

Vysvobozen andělem

V tuto poslední noc před popravou byl z nebe vyslán mocný anděl, který měl Petra zachránit. Mohutná vrata, za nimiž je uvězněn svatý Boží služebník, se otevírají bez zásahu lidských rukou. Anděl Nejvyššího prochází a brána se za ním neslyšně uzavírá. Vstupuje do kobky, kde Petr leží a spí klidným spánkem spoután řetězy mezi dvěma strážci, plně odevzdán do vůle Boží. Světlo, jež obklopuje anděla, ozařuje vězení, apoštola však neprobouzí.

Teprve když ucítí dotyk andělovy ruky a slyší jeho hlas: "Rychle vstaň!", Petr pročítá a vidí, že jeho cela je osvětlena nebeským světlem a že vedle něho stojí anděl velké slávy. Bez váhání uposlechne rozkazu, jenž mu byl dán, a když vstává a zvedne ruce, sotva si uvědomuje, že ze zápěstí mu spadly řetězy. Pak jej hlas nebeského posla vyzývá: "Opásej se, a obuj se a podvaž obuv svou!" Petr ihned uposlechne. Nemůže odvrátit svůj užaslý pohled od svého návštěvníka. A slyší další příkaz anděla: "Obleč si plášť a pojď za mnou!" Obvykle hovorný Petr kráčí němý úžasem za andělem ke dveřím zabezpečeným pevnou závorou, jež se samy od sebe otevírají a hned za nimi opět zavírají. Stráže v kobce i před kobkou zůstávají bez pohnutí na svých místech.

Přicházejí ke druhým dveřím, před nimiž i za nimiž stojí rovněž stráž. Otvírají se právě tak jako první bez skřípání v závěsech a bez řinčení železných závor. Když jimi projdou, dveře se opět nehlučně zavřou. Tak projdou i třetí branou a ocitají se na ulici. Nepadne ani slovo, není slyšet ani zvuk kroků. Anděl kráčí vpředu, obklopen světlem oslnivě jasným, a Petr, zmatený a stále se domnívající, že se mu to všechno jen zdá, kráčí za svým vysvoboditelem. Tak projdou ulicí a pak anděl náhle mizí, splniv své poslání.

Nebeské světlo pohaslo a Petrovi se zdálo, že se octl v hluboké tmě; když si však jeho oči na tmu přivykly, zdálo se mu, že se tma postupně ztrácí a Petr poznal, že je sám na pusté ulici, a pocítil chladný noční vánek na svých spáncích. Nyní si uvědomil, že je na svobodě, v jemu známé mu části města; poznal místo, které často navštěvoval a kterým měl zítra projít před popravou naposled.

Pokusil se vzpomenout si na události několika posledních chvil. Vybavil si v paměti, jak usnul spoutaný mezi dvěma vojáky, když si předtím vyzul sandály a svlékl plášť. Podíval se na sebe a viděl, že je obutý a oděný. Jeho zápěstí, oteklá po těžkých okovech, byla zbavena pout. Poznal, že jeho vysvobození není přelud ani sen nebo vidění, nýbrž blažená skutečnost. Ráno měl být vyveden na smrt; avšak hle, anděl ho vysvobodil z vězení a zachránil před smrtí. A když se Petr vzpamatoval, řekl: "Nyní vím opravdu, že Pán poslal svého anděla, a vysvobodil mne z ruky Herodesovy a ze všeho, co Židé očekávali." (Skut 12,11)

Vyslyšení modlitby

Apoštol se ihned vydal k domu, kde byli shromáždění jeho bratři, kteří se právě v té chvíli za něho modlili. "Když zatloukl na dvířka u brány, vyšla služebná, jménem Rodé, poslechnout; poznala Petrův hlas a v radosti neotevřela bránu, nýbrž vběhla oznámit, že Petr stojí před branou. Ale oni jí řekli: Blázníš! Ona však tvrdila, že je tomu tak. Odpověděli: Jest to jeho anděl." (Skut 12,13-16)

"Když Petr nepřestával tlouci, otevřeli, uviděli jej a užasli. Pokynul jim rukou, aby ztichli, a vypravoval jim, jak jej Pán vyvedl z vězení...Potom odešel a odebral se na jiné místo." (Skut 12,17) Radost a vděk naplnily srdce věřících, protože Bůh slyšel a vyslyšel jejich prosby a vysvobodil Petra z rukou Herodesových.

Ráno se shromáždilo velké množství lidí, aby přihlíželi popravě apoštolově. Herodes poslal vojáky do vězení pro Petra, kterého měli přivést za velkého vojenského doprovodu, aby jednak zabránili jeho možnému útěku, jednak aby zastrašili ty, kdož s Petrem soucítili, chtějíce tak ukázati královu moc.

Když strážci stojící přede dveřmi zjistili, že Petr unikl, přepadla je hrůza. Bylo jim výslovně řečeno, že ručí za život vězně svými životy; právě proto byli mimořádně bdělí. Když vojáci přišli pro Petra, stály stráže přede dveřmi žaláře, závory byly spuštěny a pevně uzamčeny, řetězy byly upevněny k zápěstí dvou vojáků - avšak vězeň tam nebyl.

Potrestání Heroda

Když podali zprávu o Petrově zmizení Herodesovi, rozčilil se a zuřil. Obvinil vězeňské stráže ze zrady a nařídil, aby je popravili. Herodes dobře věděl, že Petra nezachránila lidská moc, nechtěl však uznat, že jeho záměr zmařila božská moc a opovážlivě se postavil proti Bohu.

Zanedlouho po Petrově vysvobození ze žaláře odebral se Herodes do Cezareje. Tam uspořádal velkou slavnost, aby vzbudil obdiv a sklidil chválu lidu. Sešli se zde všichni z celého kraje, kteří milovali zábavu, hodovalo se a pilo mnoho vína. S velkou okázalostí a obřadností se objevil Herodes před hosty a měl k nim vybroušený projev. Byl oblečen v roucho zářící stříbrem a zlatem; sluneční paprsky se odrážely v třpytících záhybech jeho roucha a oslňovaly oči přihlížejících. Byl na něho skvělý pohled. Jeho nádherný zjev a působivost jeho vybrané řeči celé shromáždění uchvátily. Smysly lidí byly hodováním a pitím vína otupeny. Herodesova nádhera, jeho vystupování a jeho skvělá řeč je nadchly. Plni nadšení mu pochlebovali a tvrdili mu, že žádný smrtelník nemůže tak vypadat a vládnout takovou výřečností. Pak prohlásili, že ho vždy ctili jako vládce, od nynějška ho však budou uctívat jako boha.

Herodes si byl plně vědom toho, že si nezaslouží takovéto chvály a projevů oddanosti, jež mu lid vzdal, přesto si však přivlastnil modlářské zbožnění lidu, jako by mu příslušelo. Jeho srdce naplnil vítězoslavný pocit a jeho tvář zářila pýchou a uspokojením, když slyšel volání: "To je hlas Boží, ne lidský!" (Skut 12,22) Někteří z těch, kteří nyní oslavovali tohoto bídného hříšníka, před několika lety zběsile volali: "Pryč s Ježíšem! Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!" Jejich oči plné zloby nemohly poznat pod skrovným zjevem Pána života a slávy, i když se Kristova moc před nimi projevila skutky, jež nemohl vykonat pouhý člověk. Zato však byli schopni nyní uctívat jako boha nadutého krále, jehož nádherné roucho pokryté stříbrem a zlatem zakrývalo zkažené a kruté srdce.

Náhle se však s ním stala strašná změna. Jeho tvář zbledla jako smrt a zkřivila se bolestí. Velké krůpěje potu mu vyvstaly na čele i po celém těle. Stál chvíli změněný bolestí a hrůzou; pak obrátil svou zsinalou tvář ke svým zděšeným přátelům a zvolal zoufalým hlasem: Ten, jehož jste povýšili na boha, nyní umírá!

Trpě nejkrutějšími bolestmi byl odnesen z místa prostopášnosti a nádhery. Ještě před chvíli přijímal chválu a uctívání velkého zástupu lidí; nyní si však uvědomoval, že je v rukou Panovníka, který je mocnější než on. Přepadly ho výčitky svědomí; vzpomněl si, jak nemilosrdně pronásledoval následovníky Kristovy; vzpomenul si na svůj krutý rozkaz, aby byl popraven nevinný apoštol Jakub, a na svůj úmysl dát popravit i apoštola Petra, vzpomněl si, jak ve své nadutosti a vzteku se nespravedlivě pomstil strážcům vězení. Cítil, že se nyní on, nelítostný pronásledovatel, octl v rukou spravedlivého Boha. Nenacházel úlevu ve svých bolestech a duševních mukách, nedoufal, že by ustaly. Herodes znal dobře zákon Boží, který pravil: "Nebudeš míti bohů jiných přede mnou." (2Moj 20,3) Byl si plně vědom, že když souhlasil, aby ho lid uctíval jako boha, naplnil tím míru svých nepravostí a přivolal na sebe spravedlivý hněv Hospodina.

Tentýž anděl, který přišel z nebeských dvorů, aby zachránil Petra, byl poslem hněvu a soudu nad Herodesem. Anděl se dotkl Petra, aby ho probudil ze spánku; zcela jinak se však dotkl bezbožného krále; svým dotykem srazil jeho pýchu a vykonal na něm trest Všemohoucího před zraky lidu, který mu pochleboval a jej obdivoval. Bůh dopustil, aby jej žrali červi a hnil za živa. Herodes zemřel za velikých bolestí duševních i tělesných, zasažen Božím soudem.

Tento projev božské spravedlnosti zapůsobil mocným dojmem na lid. Zvěst o tom, že Kristův apoštol byl zázračně vysvobozen z vězení a před smrtí, zatímco jeho krutý pronásledovatel byl stižen kletbou Boží, rozšířila se po všech zemích a stala se příčinou, jež přivedla mnohé k víře v Krista.