Když byla egyptskému králi poprvé přednesena žádost o propuštění Izraele, dostalo se mu výstrahy, že na něho přijde nejstrašnější z ran. Mojžíšovi bylo přikázáno, aby vyřídil faraónovi: "Toto praví Hospodin; Syn můj, prvorozený jest Izrael. I řekl jsem tobě: Propusť syna mého, ať slouží mi; a nechtěl jsi ho propustiti. Aj, já zabiji syna tvého, prvorozeného tvého." (2Moj 4,22.23) Přestože Izraelité žili v opovržení Egypťanů, poctil je Bůh tím, že je vyvolil za strážce svého zákona. Udělil jim zvláštní požehnání a výsady, takže zaujímali mezi národy první místo, jako prvorozený syn mezi bratry.

Rána, před kterou byl Egypt prvně varován, postihla ho jako poslední. Bůh je trpělivý a milostivý. Pečuje starostlivě o bytosti stvořené k Jeho obrazu. Kdyby zkáza úrody a uhynutí stád přivedly Egypt k pokání, byly by bývaly životy dětí ušetřeny. Národ však tvrdošíjně vzdoroval božskému příkazu, a proto na něj měla nyní dopadnout poslední rána.

Židé se přesně přizpůsobili a uposlechli všechny směrnice Boží. Když anděl smrti procházel Egyptem a jeho obyvateli, od domu k domu, Izraelité byli připraveni a hotovi na cestu, očekávali pouze na povolení trvdošíjného krále a jeho knížat, aby opustili krajinu.

"Stalo se pak o půlnoci, že pobil Hospodin všecko prvorozené v zemi Egyptské, od prvorozeného Faraonova, kterýž seděti měl na stolici jeho, až do prvorozeného vězně, kterýž byl v žaláři, i všecko prvorozené z hovad. Tedy vstal Farao noci té, a všichni služebníci jeho i všichni Egyptští, a vzešel křik veliký v Egyptě; nebo žádného nebylo domu, v němž by nebylo něčeho mrtvého. A povolav Mojžíše a árona v noci, řekl: Vstaňte, vyjděte z prostředku lidu mého, i vy i synové Izraelští, a odejdouce, služte Hospodinu, jakž jste mluvili. Ovce také vaše i voly vaše vezměte, jakž jste žádali, a jděte, a dejte mi také požehnání. I nutkali Egyptští lid, aby co nejrychleji vyšli z země; nebo pravili: Všichni již teď zemřeme. Protož vzal lid těsto své, prvé než zkysalo, obaliv je v šaty své, na ramena svá. Učinili pak synové Izraelští podle rozkazu Mojžíšova; nebo vyžádali byli od Egyptských klínotů stříbrných a zlatých, i šatů. A Hospodin dal milost lidu před očima Egyptských, takže půjčovali jim. I obloupili Egyptské." (2Moj 12,29-36)

Bůh zjevil Abrahámovi tuto věc již 400 let před jejím naplněním: "Ty pak půjdeš k otcům svým v pokoji; a pohřben budeš v starosti dobré. A čtvrté pokolení sem se navrátí; neboť ještě není doplněna nepravost Amorejských." (1Moj 15,15.16)

"Ano také jiného lidu mnoho vyšlo s nimi, ovcí také a volů, dobytka velmi mnoho". Synové Izraele vyšli z Egypta s celým svým majetkem - neboť nenáležel faraonovi, protože Židé mu nebyli nikdy zaprodáni. Jákob a jeho synové přivedli do Egypta s sebou stáda dobytka. Zde se Izraelité velmi rozmnožili a zvětšily se rovněž jejich stáda. Bůh, když navštívil Egypt ranami, způsobil, že Egypťané popoháněli Boží lid, aby co nejrychleji opustil krajinu se vším svým majetkem.

"I stalo se pak, když pustil Farao lid, že nevedl je Bůh cestou země Filistínské, ačkoliv bližší byla; nebo řekl Bůh: Aby nepykal lid, když by uzřel, an válka nastává, a nevrátil se do Egypta. Ale obvedl Bůh lid cestou přes poušť, kteráž jest při moři Rudém. A vojensky spořádaní vyšli synové Izraelští ze země Egyptské. Vzal také Mojžíš kosti Josefovy s sebou; nebo byl přísahou zavázal syny Izraelské, řka: Jistotně navštíví vás Bůh, protož vyneste odsud kosti mé s sebou." (2Moj 13,17-19)

Ohnivý sloup

"Vytáhše tedy z Sochot, položili se v Etam při kraji pouště. Hospodin pak předcházel je ve dne v sloupu oblakovém, aby je vedl cestou, v noci pak v sloupu ohnivém, aby svítil jim, aby ve dne i v noci jíti mohli. Neodjal sloupu oblakového ve dne, ani ohnivého sloupu v noci od tváři toho lidu." (2Moj 13,20-22) Pán věděl, že Filistinští nebudou chtít dovolit průchod jejich krajem. Budou podezřívat, že Izraelité od svých Egyptských pánů utekli, a budou s utečenci válčit. Proto Bůh tím, že vedl lid cestou skrze moře, prokázal svou prozíravost a milosrdenství nad svým lidem. Hospodin Mojžíše informoval, že farao si vše opět rozmyslí a bude je pronásledovat, a přikázal mu, aby se utábořili na břehu moře. Upozornil také Mojžíše, že Boží jméno bude zvelebeno jak před faraónem, tak i před celým jeho vojskem.

Několik dnů po odchodu Hebreů uvědomili Egyptští faraona, že Židé vyšli proto, aby se již nikdy nevrátili jim sloužiti. Nyní Egyptští litovali, že dovolili izraelskému lidu opustit Egypt. Byla to pro stát velká ztráta, protože pozbyli ruce, jež na ně pracovaly. I přes to, že všichni Egypťané Božími soudy velmi utrpěli, svým ustavičným odporem svá srdce zatvrdili tak, že se rozhodli pronásledovat Izraelity a silou je znovu přinutit k návratu do Egypta. Král s velkou armádou a šesti sty vozy se je jal pronásledovat a dostihl Boží lid, když tento tábořil u moře.

"A když se přiblížil Farao, pozdvihli synové Izraelští očí svých, a aj, Egyptští táhnou za nimi. I báli se velmi, a volali synové Izraelští k Hospodinu. A řekli Mojžíšovi: Zdali proto, že nebylo hrobů v Egyptě, uvedl jsi nás, abychom zemřeli na poušti? Co jsi nám to učinil, že jsi nás vyvedl z Egypta? Zdali jsme toho nemluvili tobě ještě v Egyptě, řkouce: Nech nás, ať sloužíme Egyptským? Nebo lépe bylo nám sloužiti Egyptským, než zemříti na poušti. I řekl Mojžíš lidu: Nebojte se, stůjte a vizte spasení Hospodinovo, kteréž vám způsobí dnes; nebo Egyptských, kteréž jste viděli dnes, neuzříte nikdy více až na věky." (2Moj 14,10-13)

Jak rychle prokázali Izraelští nedůvěru tak mocnému Bohu! Byli svědky Božích soudů nad Egyptem, kterými byl nakonec Farao přinucen propustiti Izraele, viděli oblakový i ohnivý sloup, který je provázel a chránil, a nyní, když jejich důvěra v Boha byla vystavena zkoušce, začali reptat, i když viděli takové množství důkazů Jeho lásky a péče o ně v tomto zázračném vysvobození. Místo aby v této zkoušce, jaká na ně přišla, spoléhali na Boha, začali naříkat a vystupovali proti Mojžíšovi a připomínali mu slova, jaká mu řekli před svým odchodem z Egypta. Obviňovali ho, že je příčinou jejich neštěstí. Mojžíš však vyzýval lid, aby důvěřoval Bohu a přestal naříkat, a budou svědky, co pro ně učiní jejich Bůh. Mojžíš pak usilovně volal k Bohu, aby vysvobodil svůj lid.

Vysvobození u Rudého moře

Nebylo lehké udržet Izraelské, aby v klidu čekali na zásah Boží. Trpěli nedostatkem kázně a sebeovládání, a proto byli unáhlení a nerozvážní. Obávali se, že v brzku padnou do rukou svých utlačovatelů a jejich hlasitý nářek a bědování bylo opravdové. Následovali pozoruhodný sloup z oblaku jako znamení Boží na své cestě vpřed, nyní se však ptali sami sebe, nebyla-li to předzvěst nějakého velkého neštěstí, nezavedl-li je oblak na nesprávnou stranu pohoří, na neschůdnou cestu. Anděl Boží jevil se tak jejich zaslepeným myslím jako předzvěst neštěstí.

Když se k nim však přiblížilo egyptské vojsko, které se těšilo na snadnou kořist, vznesl se oblačný sloup majestátně k nebi, přenesl se přes Izraelské a sestoupil mezi ně a egyptská vojska. Tmavá stěna oddělila pronásledované od jejich pronásledovatelů. Egypťané ztratili z dohledu tábor Hebrejů a byli nuceni se zastavit. Když však noční tma zhoustla, oblačná stěna na straně Hebrejů se rozzářila a zaplavila tábor denním světlem.

Izraelským se vrátila naděje. A Mojžíš pozvedl svůj hlas k Hospodinu. "I řekl Hospodin Mojžíšovi: Co voláš ke mně? Mluv synům Izraelským, ať jdou přece. Ty pak zdvihni hůl svou, a vztáhni ruku svou na moře, a rozděl je: a nechať jdou synové Izraelští prostředkem moře po suše". (2Moj 14,15.16) Bůh tímto způsobem chtěl dát Mojžíšovi k srozumění, že On, Hospodin, bude sám pracovat pro věc svého lidu. Mojžíš ze své strany má vést lid stále kupředu a má používat hůl, kterou mu Bůh dal, k rozdělení vod.

"Jáť pak, aj, já zatvrdím srdce Egyptských, a vejdou za nimi; i budu oslaven ve Faraonovi, a ve všem vojsku jeho, v vozích jeho a v jezdcích jeho. I bral se anděl Boží, kterýž byl prvé předcházel vojsko Izraelské, a šel zezadu za nimi.; nebo hnul se sloup oblakový, kterýž byl před nimi, a stál zezadu za nimi. A přišed mezi vojska Egyptských a vojska Izraelská, byl Egyptským oblakem a tmou, Izraelským pak osvěcoval noc, tak aby nepřiblížili se jedni k druhým přes celou noc." (2Moj 14,17-20)

Egypťané Hebreje nemohli vidět, neboť mezi nimi stál temný oblak, který však pro Izraelské byl světlem. Bůh zde ukázal svou moc, aby vyzkoušel lid, zda mu bude již konečně důvěřovat, když vidí důkazy Jeho ochrany a milosrdenství. "I vztáhl Mojžíš ruku svou na moře, a Hospodin rozdělil moře větrem východním prudce vějícím přes celou noc; a učinil moře v suchost, když se rozestoupily vody. Tedy šli synové Izraelští prostředkem moře po suše, a vody jim byly jako zeď po pravé i po levé straně." (2Moj 14,21.22)

Egyptská vojska triumfovala. Domnívali se, že mají Izraelce zcela ve své moci. Mysleli si, že není takové síly, která by utečencům dovolila uniknout; neboť před sebou mají Rudé moře, za sebou zas mohutnou Egyptskou armádu. Následujícího dne, když se pronásledovatelé přiblížili k moři, uzřeli neobvyklý jev: rozdělené vody moře stojící jako hradby po obou stranách mezi nimi tvořily cestu, a Izraelité šli po suchém mořském dně.

Žalmista popisuje přechod Izraelitů Rudým mořem takto: "Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlépějí tvých nebylo znáti. Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a áróna." (Žalm 77,20.21) "A honíce je Egyptští, vešli za nimi doprostřed moře, všecka jízda Faraónova, vozové i jízdní jeho. Stalo se pak v bdění jitřním, že pohleděl Hospodin na vojska Egyptských z sloupu ohně a oblaku, a zmátl vojsko egyptské. A odjal kola vozů jejich, aby je těžce táhli. I řekli Egyptští: Utecme před Izraelem, nebo Hospodin bojuje za ně proti Egyptským." (2Moj 14,23-25)

Egypťané ve své troufalosti se odvážili vstoupit na cestu, kterou Bůh připravil pro záchranu svého lidu; Boží andělé prošli egyptským vojskem a pozházeli kola válečných vozů, tak že se jen pozvolna mohli dostávat vpřed. "Stalo se pak v bdění jitřním, že pohleděl Hospodin na vojska Egyptských z sloupu ohně a oblaku, a zmátl vojsko Egyptské." (2Moj 14,24) Tajemný oblak se před jejich užaslými zraky změnil v ohnivý sloup. Zaburácely hromy a vyšlehly blesky. "Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa , ano i kameníčko tvé skákalo. Zaznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země. (Žalm 27,18.19)

Egypťanů se zmocnil zmatek a zděšení. Obklopeni rozhněvanými živly, v nichž neslyšeli hlas rozlíceného Boha, chtěli se obrátit a prchnout na břeh, který opustili. "Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Vztáhni ruku svou na moře, ať se zase vrátí vody na Egyptské, na vozy jejich a na jezdce jejich. I vztáhl Mojžíš ruku svou na moře, a navrátilo se moře ráno k moci své, a Egyptští utíkali proti němu; a vrazil Hospodin Egyptské doprostřed moře. A navrátivše se vody, zatopily vozy i jezdce se vším vojskem Faraonovým, což jich koli vešlo za nimi do moře, tak že nezůstal z nich ani jeden. Ale synové Izraelští šli po suchu prostředkem moře, a vody byly jim místo zdi po pravé i po levé straně. A tak vysvobodil Hospodin v ten den Izraele z ruky Egyptských; a viděl Izrael Egyptské mrtvé na břehu mořském. Viděl také Izrael moc velikou, kterouž prokázal Hospodin na Egyptských. I bál se lid Hospodina, a věřili Hospodinu i Mojžíšovi, služebníku jeho." (2Moj 14,26-31)

Jen Hospodin je mohl zachránit z každého nebezpečenství a k Němu se obracela nyní jejich srdce s vděčností a vírou. Své city vyjádřili chvalozpěvy. Mojžíš naplněn Duchem Božím zapěl s lidem vítězný chorál díkůvzdání, první a jednu z nejvznešenějších písní, jakou lidstvo zná.