"A když prodléval ženich, zdřímly všechny a zesnuly. O půlnoci pak stal se křik. Aj, ženich jde: vyjděte proti němu. Tedy vstaly všechny ty panny a ozdobily lampy své." (Mt 25,5-7)

V létě roku 1844 adventisté poznali dřívější chybu ve výpočtech prorockého údobí a uvedli správné datum. Všichni totiž věřili, že výpočet 2300 dnů, který je uveden u Dan 8,14 a který se vztahuje k druhému příchodu Kristovu, by se měl naplnit ke konci jara 1844. Nyní však zjistili, že by to měl být podzim téhož roku 1844 a adventisté upřeli svůj zrak k tomuto údaji o příchodu Páně. Toto prohlášení bylo dalším krokem v naplnění podobenství o svatbě a adventisté jeho použití považovali za vhodné.

Tak jako v podobenství se ozval křik o půlnoci a ohlašoval příchod ženicha, tak i v polovině těchto krajních možností, t.j. jarem 1844, kdy se původně předpokládalo ukončení 2300 dnů, a podzimem roku 1844, ke kterému došli později a které by zakončovalo toto údobí, mělo by dojít k volání podle slov Písma: "Aj, ženich jde, vyjděte proti němu." (Mt 25,6)

Tak jako přílivové vlny se toto hnutí šířilo v městech i po vesnicích až do zapadlých míst a řady lidu Božího se rozrůstaly. Tomuto provolání předcházel fanatismus, jako se objevuje mráz při východu slunce. Srdce věřících však oživovala naděje i odvaha.

V díle se však neprojevovaly výstřednosti, jež jsou běžné, pokud jsou lidské city ponechány bez usměrňujícího vlivu Slova i Ducha Božího. Podobné projevy povah můžeme sledovat i u starozákonního lidu v období, kdy se pokořovali a navraceli k Hospodinu, pokud se jim dostalo poselství a pokárání. Tyto projevy snad provází dílo Boží v každé době. Bylo málo radostného nadšení, ale spíše se projevovalo zpytování svědomí, vyznání hříchů a odříkání se světa. Jejich mysl byla zatížena přípravou a obavou ze setkání s Pánem. Převládaly modlitby a upřímné zasvěcování se Bohu.

Půlnoční volání se nepovažovalo za důkaz vyplývající z Písma, ale jako jasná závěrečná zkouška, jako síla, jež člověka pobízela. To bylo mimo jakoukoliv pochybnost. V případě slavného vjezdu Kristova do Jeruzaléma se sbíhali k Olivetské hoře lidé, kteří se sešli ze všech koutů země k oslavě svátků. Připojili se k zástupu, který provázel Ježíše, propadli nadšení davu a s ním i volali: "Požehnaný, který se béře ve jménu Páně". (Mt 21,9) Podobným způsobem se připojili k adventnímu zástupu nevěřící lidé, někteří ze zvědavosti, jiní jen tak z legrace, ale všichni pocítili přesvědčující sílu, která provázela poselství: "Aj, ženich jde." (Mt 25,6)

Víra v této době byla hlavní příčinou, že dosáhli odpovědi na vysílané modlitby - to byla víra, jaká zasloužila odměnu. Duch milosti sestupoval na svědomité badatele jak vlahý déšť na vyprahlou zemi.Ti, kteří očekávali, že budou brzy stát tváří v tvář svému Spasiteli, pociťovali nevýslovnou radost. Neobyčejná přemáhající moc Ducha svatého činila lidská srdce měkkými a Boží sláva se vznášela nad věrnými a oddanými následovníky.

Pomalu se naplňoval čas, kdy se měli setkat se svým Spasitelem ti, co přijali poselství. Každé ráno považovali za svou prvořadou povinnost přesvědčit se o tom, že jsou Božími služebníky. Spojovala je vzájemná láska a modlili se jeden za druhého. Hledali společenství s Bohem, často se scházeli na odlehlých místech a jejich modlitby stoupaly z polí i lesů k nebi. Chvála Boha měla pro ně větší význam než denní strava, ze svého myšlení odstraňovali vše, co by je vzdalovalo od Boha, vroucně toužili po setkání s Ním a prožívali Jeho odpouštějící milost.

Byli zklamání, ne však opuštěni

Věrní měli opět prožít další zklamání. Očekávaný čas minul a Spasitel se nezjevil. S neochvějnou důvěrou vyhlíželi Jeho příchod a nyní prožívali stejné pocity jako Marie, která přišla ke hrobu Spasitele. Nalezla ho prázdný a se slzami v očích zvolala: "Vzali Pána mého a nevím, kde Ho položili." (Jan 20,13)

Nevěřící svět s pocitem hrůzy a strachu napjatě očekával, jestli se naplní časový údaj proroctví. Když ale v předpokládané době nepřišel, neodvážili se jásat nad zklamanými. Když se však neprojevily ani známky Božího hněvu, opustil je strach a znovu je odsuzovali a vysmívali se jim. Velká část těch, kteří očekávali brzký příchod Páně, přestala v něj už věřit. Někteří z těchto skálopevně přesvědčených prožívali hluboké zklamání. Podobně jako Jonáš i oni reptali proti Bohu a raději by byli zvolili smrt než život. Ten, kdo svou víru založil jen na názorech druhých a ne na slově Božím, bez větších problémů svůj názor opět změnil. Posměvači získali do svých řad nestálé a zbabělé a všichni společně tvrdili, že se není třeba bát, protože se nic nestane. Předpovězená doba se naplnila, Pán nepřišel a svět půjde dál ve svých kolejích dalších tisíc let.

Oddaní a upřímní věřící se vzdali všeho pro Krista a jak nikdy dosud pociťovali Jeho blízkost. Věřili, že světu dali poslední výstrahu a po krátkém očekávání budou přijati do společenství nebeských andělů i jejich božského Učitele, a z velké části opustili prostředí nevěřících. S vroucí touhou volali k Bohu: "Příjdiž, Pane Ježíši, přijď rychle." (Zj 22,20) Pán však nepřicházel. Opětovní trpké nesení tíže pozemských starostí a těžkostí, snášení narážek a posměšků ze strany nevěřících bylo opravdu velmi těžkou zkouškou víry a trpělivosti.

Jejich zklamání však nebylo větší, než jaké prožívali učedníci v době Kristova působení na této zemi. Když Ježíš triumfálně vjížděl do Jeruzaléma, Jeho následovníci věřili, že brzy vstoupí na trůn Davidův a vysvobodí Izraele od jeho utlačovatelů. Naplněni vzletnými nadějemi a v radostném očekávání předcházeli se vzájemně v prokazování úcty svému Králi. Mnozí kladli svá roucha jako koberce na Jeho cestu, kudy projížděl, a házeli před Něj palmové ratolesti. V nadšení a radosti provolávali Mu slávu a volali: "Hosana Synu Davidovu!" (Mt 21,9)

Tento projev nevšední nadšené radosti vyvedl farizeje z klidu a pobouřil je natolik, že požadovali, aby Ježíš své učedníky pokáral. Ten jim však odpověděl: "Budou-li tito mlčeti, kamení bude hned volati." (Lk 19,40) Proroctví se musí naplnit. Učedníci splnili Boží rozhodnutí a pak prožívali hluboké zklamání. Za několik dnů nato se však stali svědky Spasitelovy mučednické smrti a uložili Jej v hrobě. Žádná z očekávání učedníků se nenaplnila; všechny jejich naděje zemřely spolu s Kristem. Teprve po Ježíšově zmrtvýchvstání pochopili, že vše, čeho byli svědky a co se stalo, bylo proroctvími předpovězeno a že "Kristus měl trpět a vstát z mrtvých". (Sk 17,3) Podobným způsobem se naplnila proroctví v prvním i druhém andělském poselství. Tato poselství přišla v předurčený čas a splnila a vykonala dílo, jež vyznačil Bůh.

Svět, který vše pozoroval, nyní očekával, když uvedená doba minula a Kristus nepřišel, že se celý systém adventistické víry rozpadne. I když mnozí lidé podlehli pokušením a zavrhli svou víru, byli také takoví, kteří v ní věrně a statečně setrvali. Nevykryli žádnou chybu ve výpočtech prorockého údobí. Nikdo z jejich vážných oponentů nebyl schopen jejich názory vyvrátit. Chyba se nalézala v samotné události, to však nestačilo k tomu, aby byla jejich víra v Slovo Boží otřesena.

Bůh však svůj lid neopustil. Jeho Duch stále provázel ty, kteří se ukvapeně nezřekli poznané pravdy a neodstoupili od adventního hnutí. Apoštol Pavel svým duchovním pohledem do budoucnosti napsal slova povzbuzení i varování pro trpící a čekající v době zkoušky: "Protož nezamítejte smělé doufanlivosti své, kteráž velikou má odplatu. Než potřebí jest vám trpělivosti, abyste vůli Boží činíce, dosáhli zaslíbení. Nebo ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, kterýž přijíti má, přijde a nebudeť meškati. Spravedlivý pak z víry živ bude. Pak-li by se jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm. Ale my nejsme poběhlíci k zahynutí, ale věřící k získání duše." (Žid 10,35-39)

Bezpečí je založeno jedině na bedlivém ostříhání světla obdrženého od Boha, na důvěře v Jeho zaslíbení a vytrvalosti v bádání a studiu Písma, s trpělivým očekáváním na další světlo.