Církve, které nechtěly přijmout poselství prvního anděla, odmítly poznání z nebe. Toto poselství mělo pro ně být milostí, aby mohly zhodnotit svůj skutečný vztah ke světu, poznaly své odpadnutí od víry a mohly se připravit na setkání s Pánem.

Poselství prvního anděla obdržely církve proto, aby se oddělily od vlivu zkaženého světa. Ale u většiny tak zvaných křesťanů byla světská pouta silnější než vztah k nebi. Raději se rozhodli naslouchat světské moudrosti a zavrhnout poselství pravdy, které by zasáhlo jejich nitro.

Máme si vážit Božího poznání, naslouchat mu, a ne jím pohrdat či zavrhovat je. Kdo však toto poznání přehlíží, pro toho se stane temnotou. Jakmile Duch svatý přestane vrývat pravdu do srdcí lidí, pak je zbytečné jí naslouchat a pak jsou bezcenná i všechna kázání.

Pokud církve odmítly Boží radu a zavrhly poselství o příchodu, Pán zavrhl i je. Za prvním andělem přinášel poselství druhý anděl: "Padl, padl Babylon, to město veliké, nebo vínem hněvu smilství svého napájelo všechny národy". (Zj 14,8) Toto poselství pochopili adventisté jako oznámení morálního pádu církve, jako důsledek zamítnutí poselství prvního anděla. Zvěstování "Babylon padl" bylo dáno v létě roku 1844 a jeho výsledkem bylo vystoupení asi padesáti tisíc lidí z církví.

Ti, kteří hlásali poselství prvního anděla, neměli důvod zakládat v církvích skupiny a ani nepovažovali za nutné oddělovat se od církví. William Miller řekl: "Nikdy jsem o tom neuvažoval a také si nepřál vytvářet odlišné názory od již existujících církví nebo podporovat jednu církev na úkor druhých. Předpokládal jsem, že křesťané budou mít radost z naděje na Kristův příchod a ti, kteří se neztotožní s mým pohledem, nebudou o nic méně milovat ty, kteří přijmou toto poselství. Nečekal jsem, že bude třeba vytvářet zvláštní shromáždění. Mojí snahou bylo obrátit lidi k Bohu, seznámit svět s nastávajícím soudem, probudit u mých bližních zájem o vnitřní proměnu, jež by jim umožnila obstát v přítomnosti Boha. Po mých kázáních většina obrácených setrvala dál v různých již existujících církvích. Když za mnou přicházeli jednotlivci o radu ohledně svých povinností, vždy jsem jim říkal, aby zůstali tam, kde se cítí dobře. Nikdy jsem ve svých radách žádnou církev neprotěžoval." Po nějakou dobu církve vítaly jeho postoj, ale když se rozhodly nepřijmout adventní pravdu, odmítaly o tom jakoukoli diskusi. Ti, kteří přijali poselství, procházeli velikými zkouškami a složitými situacemi. Rádi chodili do svých církví a nechtěli z nich vystupovat. Ale když se jim posmívali a dělali jim příkoří, zřekli se hlásání své naděje nebo hlásání druhého příchodu Páně a mnozí se nakonec rozhodli odvrhnout jho, jež na ně bylo vloženo.

Když adventisté poznali, že církve zamítly Svědectví Boží, nemohli je už nadále pokládat za církve ustanovené Kristem, "za pilíře a základy pravdy". A podle poselství "Babylon padl" prohlásili, že považují za správné přerušit s ním své dosavadní vztahy a vyjít z něj.

Zavržení prvního andělského poselství se nepříznivě odrazilo v církvích. Když zavrhli pravdu, přijaly blud a zamilovaly si ho. Ochladla láska k Bohu a víra v Jeho Slovo. Církve zarmoutily Ducha Božího a ten jim byl z velké části odejmut.

Čas se naplňuje

Když se ukončil rok 1843 a Kristus v něm nepřišel, mnozí z těch, kteří s vírou očekávali Jeho příchod, byli na čas otřeseni a na pochybách. Přes všechna zklamání však pokračovali ve studiu Písma, znovu a znovu prověřovali důkazy své víry a studovali proroctví, aby došli k dalšímu poznání. Biblické svědectví bylo jasné a přesvědčivé, dokazovalo správnost jejich výpočtu. Znamení neomylně poukazovala na brzký příchod Krista. Věřící nemohli pochopit, proč k němu nedošlo. Ujišťovali se, že k poznání dospěli pod Božím vedením.

Jejich víru posílily texty Písma, které přesvědčivě hovořily o prodlení. Když v roce 1842 Duch Boží působil na Charlese Fitche a ten došel na výpočet proroctví, převzali ho adventisté jako znamení Abakukova proroctví: "Napiš vidění a to zřetelně na deskách". (Abak 2,2) Nikdo pak nepochyboval o prodlení, které toto proroctví uvádělo. Prorok říká: "Napiš vidění, a to zřetelně na deskách, aby je přeběhl čtenář. Proto že ještě do jistého času bude vidění, a směle bude mluviti až do konce a nezklame. Jestliže by pak prodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati." Abk 2,2.3)

Velmi se zaradovali ti, kteří Ježíše očekávali, neboť On již před mnoha staletími věděl, jak vše dopadne, předpověděl jejich zklamání, a dal jim i novou naději a odvahu. Tento verš Písma je utvrdil o správnosti nastoupené cesty a jejich víra v této hodině zkoušky neselhala.

Ve 25. kapitole Matoušově je uvedeno podobenství o deseti pannách, kde zkušenost adventistů je znázorněna svatebním obřadem. "Tehdy podobno bude království nebeské deseti pannám, kteréžto vzavše lampy své, vyšly proti ženichovi". "A když prodlíval ženich, zdřímly všechny a zesnuly." Mt 25,1.5)

Šíření poselství prvního anděla je uvedeno v souvislosti s rozhodnutím panen a doba očekávání, zklamání, zpoždění je znázorněna opožděním ženicha. I když stanovená doba již prošla, věřící stále počítali s tím, že očekávaný konec je na dosah. Ale brzo bylo zřejmé, že se museli zmýlit. Jejich horlivost opadla a jejich stav bylo možno přirovnat k podřimování, které uvádí podobenství při době prodlení.

V tomto údobí se začal projevovat fanatismus. Mnozí z těch, kteří o sobě tvrdili, že upřímně věří v poselství, zavrhli slovo Boží jako spolehlivého průvodce, prohlašovali o sobě, že jsou vedení Duchem, nechali se ovlivňovat svými pocity, dojmy a představami. Někteří z nich projevovali slepotu a fanatickou horlivost a veřejně kritizovali ty, kteří nechtěli uznat jejich názory. Jejich fanatický způsob myšlení nenašel pochopení u většiny adventistů, nechtěli jim však vnucovat pravdu.

Hlásání prvního andělského poselství v roce 1843 a půlnočního volání v roce 1844 přímo směřovalo k potlačení fanatismu a rozkolu. Shodné názory měli ti, kteří se podíleli na těchto hnutích. Jejich srdce byla naplněna láskou vzájemnou i láskou k Ježíši. Očekávali, že se s Ním brzy sejdou. Víra a požehnaná naděje je vymanila z vlivu lidí a byla jim štítem vůči útokům satana.