Byla jsem v duchu přenesena do oné doby, kdy měl Kristus přijmout lidskou přirozenost, pokořit se na stejný stupeň, jak je pokořený člověk, a seznámit se satanskými pokušeními.

Jeho narození se uskutečnilo bez jakékoli slávy. Přišel na svět ve stáji, byl uložen v jeslích. Přesto Jeho narození bylo poctěno daleko víc než jakéhokoli člověka na zemi. Nebeští andělé přinesli pastýřům zprávu o Ježíšovu narození a nebeské světlo a sláva Boží potvrzovala jejich svědectví; nebeské zástupy velebily Boha na harfách. Triumfálně zvěstovaly příchod Božího Syna na hříšný svět, kde měl vykonat dílo vykoupení a skrze svou smrt navrátit člověku pokoj, štěstí a věčný život. Bůh sám uctil svého Syna a andělé mu složili svůj hold.

Ježíšův křest

Andělé Boží se vznášeli během Ježíšova křtu nad ním a Duch svatý v podobě holubice sestoupil z nebe a spočinul na Něm. Když udivený lid, který stál kolem, upřel svůj zrak vzhůru. bylo slyšet z nebe Otcův hlas, říkající: "Ty jsi ten Syn můj milý, v toběť mi se zalíbilo." (Luk 3,22)

Jan neměl jistotu, zda Ten, jenž k němu přišel k Jordánu, aby byl pokřtěn, jest Spasitelem. Bůh mu však přislíbil znamení, podle kterého pozná Božího Beránka. A nyní vidí toto znamení holubice, jež spočinula na Kristu, a slávu Boží, která Jej se všech stran obklopila. Tehdy Jan vztáhl svou ruku a ukázal na Ježíše a zvolal slavnostním hlasem: "Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa." (Jan 1,29)

Ježíš nepřijal křest jako přiznání viny za své vlastní hříchy, nýbrž ztotožnil se s hříšníky a učinil to, co musíme učinit my. Také i Jeho život plný utrpení a trpělivého snášení, jaký Ježíš prožil po svém pokřtění, je pro nás příkladem. Jsa jedno s námi, musel nést břímě naší viny a bídy. Ten, jenž je bez hříchu, musel pocítit hanbu hříchu. Ten, jenž miluje pokoj, musel žít v rozbrojích, Pravda musela žít se lží, Čistota s neřestí. Každý hřích, každá neshoda, každý chtíč zplozený přestoupením trýznil Jeho ducha.

Kristus bude muset sám kráčet svou cestou a sám bude muset nést své břímě. Na Něm, jenž odložil svou slávu a vzal na sebe lidskou slabost, bude spočívat vykoupení světa. To vše věděl a cítil, přesto zůstal pevný ve svém úmyslu. Na Jeho bedrech ležela spása padlého lidstva a Ježíš rozepjal náruč, aby uchopil ruku Všemohoucí Lásky.

Služba Jana Křtitele

Jan oznámil svým učedníkům, že Ježíš je zaslíbeným Mesiášem, Spasitelem světa. Když se dílo Janovo chýlilo k svému ukončení, doporučil svým učedníkům, aby Ježíše měli stále před svýma očima a následovali Jej jako svého Velkého Učitele. Janův život byl plný starostí a sebezapření. I když předpovídal a připravoval cestu prvnímu příchodu Kristovu, neměl býti přímým svědkem Jeho zázraků, ani nemohl zakusit radost z nadpřirozené moci, jaká provázela Ježíše. Jan věděl, že když se Ježíš stane učitelem, on Jan bude muset zemřít. Jeho hlas mimo poušť zazníval jen velmi poskrovnu. Prožíval svůj život v samotě. Nepřebýval ve svém domu ani se netěšil v kruhu své rodiny, opustil vše, aby splnil svůj úkol.

Velké zástupy lidí opouštěly města i vesnice a shromažďovaly se na poušti, aby naslouchaly slovům zvláštního proroka. Jan přiložil sekeru ke kořenu stromu. Káral hřích bez ohledu na následky a připravoval cestu Božímu Beránku. Herodes vzrušen Janovým vlivem naslouchal mocnému a cílevědomému svědectví Janovu a s velkým zájmem se dotazoval, co má činit, aby se stal jeho učedníkem. Jan věděl, že Herodes měl v úmyslu vzít si za manželku ženu svého bratra a na její nátlak uvěznil Jana, měl však v úmyslu jej opět brzy propustit. Když přebýval ve vězení, slyšel Jan vyprávět své učedníky o úžasných činech Ježíšových. Jelikož sám nemohl naslouchat láskyplným Ježíšovým slovům, jeho učedníci jej informovali a potěšovali tím, co sami slyšeli a čeho byli v přítomnosti Ježíšově svědky. Za krátkou dobu byla Janovi následkem nenávisti a zlého vlivu Herodovy ženy sťata hlava.

Vzhlížeje ve víře k Vykupiteli, dostoupil Jan vrcholu sebezapření. Nesnažil se upoutat pozornost lidí na sebe, nýbrž chtěl pozdvihnout jejich mysl výše a ještě výše, až spočine na Beránku Božím. Sám se cítil být pouhým hlasem, voláním na poušti. Dílo Boží nemá nést znak a pečeť člověka. Čas od času Pán povolává různé pomocníky, skrze něž může být Jeho záměr nejlépe proveden. Šťastni jsou ti, kteří jsou ochotni se pokořit a říci s Janem Křtitelem: "On musí růsti, já však menšiti se."

Pokušení

Po svém křtu v Jordánu byl Ježíš veden Duchem na poušť, aby tam byl pokoušen satanem. Marek praví: "Hned pak jej Duch vypudil na poušť. Na poušti pobyl čtyřicet dnů, a byl pokoušen od satana a byl mezi šelmami." (Mar 1,11-13) Jsa veden Duchem Božím, Ježíš sám nevyhledával pokušení. Odešel na poušť, aby v samotě mohl rozjímat o svém poslání a díle. Postem a modlitbou se chtěl posílit na trnitou cestu, po níž bude muset jít. Vše kolem Něj bylo odpuzující a Jeho lidská přirozenost se měla před čím chvět. Samoten v poušti a obklopen divokými zvířaty, vyhladovělý a vyčerpaný půstem a utrpením se Boží Syn trpělivě připravoval ke splnění určeného díla, k vůli němuž přišel na tuto zem.

Satan pochopil svou velkou příležitost, že pro něj nastala nejvhodnější chvíle, snažil se utrpením vysíleného Ježíše svádět k pádu nejrozmanitějšími pokušeními, domníval se, když viděl Ježíšovo nesmírné utrpení a ponížení jako člověka, že nad ním zcela určitě zvítězí. "I řekl jemu ďábel: Jestliže jsi Syn Boží, rci kamenu tomuto. ať jest chléb." (Luk 4,3) Snažil se svést Ježíše, aby se před ním ponížil a podal mu skrze použití své božské moci důkaz svého poslání. Kristus však zcela klidně odvětil: ""Psánoť jest: že ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem Božím." (Luk 4,4)

Satan chtěl navázat s Ježíšem diskusi na téma Jeho Božího synovství. Poukazoval Mu na Jeho utrpení a ponížení a vychloubavě tvrdil, že sám má větší moc než Ježíš. Avšak slova, jež byla dána nebesy: "Ty jsi ten Syn můj milý, v toběť mi se zalíbilo." (Luk 3,22) vystačila, aby podepřela Ježíše ve všech Jeho utrpeních a zkouškách. Viděla jsem, že Ježíš nemusel nic činit pro to, aby přesvědčil satana o své moci neb o tom, že je Spasitelem světa. Satan měl dostatečné důkazy o vznešeném postavení Syna Božího. Vždyť právě pro svůj odpor poddati se autoritě Božího Syna byl vyloučen z nebe.

Satan chtěje Ježíši ukázat svou moc, zanesl Jej do Jeruzaléma a postavil Jej na vrcholku svatyně a znovu Ho pokoušel, aby se vrhl dolů z této závratné výšky, aby tím dal důkaz svého Božího synovství. Satan předpokládal, že se nyní utká s Ježíšem na jeho vlastní půdě. Lstivý nepřítel přitom použil slov, jež vyšla z úst Božích: "Neboť psáno jest: Že andělům svým přikáže o tobě, aby tě ostříhali. A že tě na ruce uchopí, abys neurazil o kámen nohy své. A odpovídaje, dí mu Ježíš: Povědínoť jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého." (Luk 4,10-12) Satan chtěl Ježíše naklonit k tomu, aby tím, že bude spoléhat na lásku svého Otce, riskoval svůj život před splněním své mise. Doufal totiž, že tímto způsobem naruší Boží plán vykoupení; tento plán vykoupení byl však tak hluboce založen, že satan žádným způsobem jej nemohl narušit ani překazit.

Kristus je vzorem pro všechny křesťany. Nalézají-li se křesťané v pokušeních a někdo jejich zkoušku uvádí v pochybnost, měli by vytrvat v trpělivosti. Neměli by se domnívat, že mají právo volat k Pánu, aby projevil svou moc za účelem získání vítězství nad nepřáteli, jedině že by tím byl Bůh bezprostředně poctěn a oslaven. Kdyby se Kristus vrhl ze štítu svatyně dolů, nepřičinil by se tím k oslavení Otce, nikdo by nebyl svědkem tohoto činu kromě satana a Božích andělů. Vůči Otci by to bylo pokoušením Ho a přinucením k projevu své moci před Jeho úhlavním nepřítelem. Bylo by to ponížením před tím, koho Kristus Pán přišel porazit.

"I vyvedl jej ďábel na horu vysokou, a ukázal mu všecka království okršlku země pojednou. A řekl jemu ďábel: Toběť dám tuto všecku moc i slávu: nebo mně dána jest, a komu bych koli chtěl, dám ji. Protož ty pokloníš-li se přede mnou, budeť všecko tvé. I odpověděv Ježíš, řekl jemu: Jdi pryč ode mne satane; nebo psáno jest: Pánu Bohu svému budeš se klaněti, a jemu samému sloužiti." (Luk 4,5-8)

Když pokušitel nabídl Ježíši moc a slávu světa, navrhl vlastně, aby se Kristus zřekl skutečné vlády nad světem, který sám stvořil a vládl pod panstvím satanovým. Kdyby se Kristus satanu poklonil, byl by se zřekl svého práva vlastnictví této země. Satan si byl vědom, že bude-li plán vykoupení vykonán a Kristus zemře, aby vykoupil člověka, jeho moc bude zlomena a nakonec od něj odjata a on bude zničen. Proto si pečlivě vymyslel tento úskočný plán, kterým, kdyby se mu ho podařilo uskutečnit, by překazil uskutečnění velkého díla, které zde Syn Boží započal. Kdyby se plán vykoupení člověka nepodařil, satan by zůstal knížetem této země, na kterou si činil nárok. Domníval se, že když zvítězí, bude nad zemí panovat proti vůli nebeského Otce.

Adamův poklesek měl vykoupit Kristus v naší lidské podobě a přirozenosti. Když však pokušitel sváděl Adama, nebyl Adam obtížen ještě následky hříchu. Byl tehdy silný jako dokonalý člověk, jeho duševní a tělesná síla nebyla dosud porušena. Žil v prostředí slávy ráje a denně obcoval s nebeskými bytostmi. Jinak tomu bylo s Ježíšem, když se odebral na poušť, aby zápolil se satanem. Za čtyři tisíce let ztratilo lidstvo na tělesné a duševní síle, pozbylo i mravní sílu; a Kristus vzal na sebe všechny vady zvrhlého lidstva. Jen tak mohl vysvobodit člověka z největších hlubin jeho ponížení.

Mnozí tvrdí, že je nemožné, aby byl Kristus podlehl pokušení. Pak by se ale nebyl mohl octnout v postavení Adamově a nebyl by mohl zvítězit tam, kde Adam padl. Kdybychom my museli na kterémkoli poli podstupovat těžší zápas, než jaký podstoupil Kristus, pak by nám nemohl přispět ku pomoci. Náš Spasitel však vzal na sebe lidskou přirozenost se všemi jejími sklony. Přijal přirozenost člověka, který je vystaven pokušení. Nemusíme snášet nic, čemu nebyl vystaven On.

Pokušitel nás nemůže donutit k tomu, abychom činili zlo. Nemůže ovládnout naši mysl, pokud se sami nepoddáme jeho nadvládě. Než nad námi může satan uplatnit svou moc, musí souhlasit vůle a víra se musí přestat držet Krista. Každá hříšná žádost, jíž hovíme, však mu připravuje půdu. Každý čin, jímž se odchylujeme od božských přikázání, jsou otevřené dveře, jimiž může vstoupit, aby nás pokoušel a zničil. A každý náš poklesek nebo každá naše porážka mu poskytuje příležitost, aby potupil Krista.

Porážka pokušitele

Satan se radoval, že Ježíš odložil svou slávu i moc a opustil nebesa. Myslel si, že se nyní Boží Syn nalezl v jeho moci. Protože pokušení svatého páru v ráji se mu podařilo tak snadno, očekával, že svou satanskou mocí i chytrostí přemůže snadno i Božího Syna, a tím získá pro sebe nejen život, ale i království. Kdyby se mu podařilo naklonit Ježíše k odstoupení od vůle Boží, byl by jeho cíl dosažen. Avšak Ježíš svými odpověďmi odrazil a potlačil svého pokušitele: "Odejdi ode mne, satane!" řekl. Jen Otci náleží svaté právo klaněti se Jemu.

Satan považoval království země za své vlastnictví. Nabídl proto Ježíšovi, že se může zříci všech utrpení, že nemusí zemřít, aby získal království tohoto světa, že jestliže mu vzdá hold, obdrží do vlastnictví celou zemi a bude moci v slávě nad ní panovat. Ježíš však nezaváhal. Věděl, že přijde doba, kdy svým vlastním životem vykoupí ze satanových rukou své království, že po nedlouhé době bude Jemu poddáno vše na nebi i na zemi. Vyvolil si raději utrpení a strašnou smrt, cestu, kterou Mu vyznačil Otec, aby se stal právoplatným dědicem království země a obdržel ji do věčného vlastnictví. Rovněž i satan bude vydán v Jeho ruce, aby byl zničen skrze smrt, aby již nikdy nemohl Ježíše ani Jeho svaté trápit a obtěžovat.

Cenu našeho vykoupení nemůžeme nyní zcela pochopit. Pochopí ji vykoupení, až budou stát s Vykupitelem před trůnem Božím. Tehdy, až sláva věčnosti okouzlí naše smysly, vzpomeneme, že to vše opustil Ježíš pro nás a pro nás nejen opustil nebeské dvory, ale podstoupil i nebezpečnou cestu, na níž mohl padnout a utrpět věčnou ztrátu. Tehdy složíme své koruny k Jeho nohám a zapějeme: "Hoden jest Beránek zabitý, vzíti moc i bohatství, moudrost i sílu, čest, slávu a požehnání." (Zj 5,12)