PK 109-116:

Od chvíle Jeroboámovy smrti až po Eliášovo vystoupení před Achabem prožíval Izraelský lid stálý duchovní úpadek. Za panování mužů, kteří se nebáli Hospodina a podporovali cizí způsoby bohoslužby, zapomněl velký počet lidí na svou povinnost sloužit živému Bohu a přijal mnohé z modlářských zvyků.

Dva roky před Azovou smrtí začal vládnout v království Izrael král Achab. Jeho vláda se již od počátku vyznačovala strašným odpadlictvím. Vzav si ženu "Jezábel, dceru Etbál, krále Sidonského", velekněze Bálova, sloužil Achab "Bálovi a klaněl se jemu. A vzdělal oltář Bálovi v chrámě Bálově, kterýž ustavěl v Samaří". (1Král 16,31.32)

Achab zavedl uctívání Bála nejen v hlavním městě, ale pod vedením Jezábel vystavěl pohanské oltáře na mnoha "výsostech", kde ve stínu okolních hájů šířili kněží a ti, kdož měli co dělat s modloslužbou, svůj zhoubný vliv, až takřka celý Izrael svedli k Bálovi. "Nebylo podobného Achabovi", jenž "se zaprodal, aby činil to, což zlého jest před obličejem Hospodinovým, protože ho ponoukala Jezábel žena jeho. Dopouštěl se zajisté věcí velmi ohavných, následuje model vedle všeho toho, čehož se dopouštěli Amorejští, kteréž vyplenil Hospodin od tváří synů Izraelských." (1Král 21,25.26)

Achabova mravní síla byla oslabena. Jeho sňatek s modloslužebnou ženou, rozhodnou a praktickou, měl neblahé následky pro něj i pro národ. Jeho bezzásadová povaha s malým smyslem pro to, co je spravedlnost, se dala Jezábelinou rozhodností snadno přetvořit. Jeho sobecká povaha nebyla sto ocenit milosrdenství, jaké Bůh prokázal Izraeli, nebyla schopna uvědomit si povinnosti, jež měl jako strážce a vůdce vyvoleného lidu.

Zhoubný vliv Achabova panování způsobil, že Izrael se vzdálil daleko od živého Boha a kráčel před Ním nedobrými cestami. Po mnoho let ztráceli Izraelští pocit zbožnosti a bázně Boží. Zdálo se, že není nikoho, kdo by se odvážil poukázat jim, jak žijí, a otevřeně vystoupit proti panujícímu rouhačství. Tmavý stín odpadnutí zahalil celou zemi. Všude byly vidět obrazy Bála a Astarot. Nesčetně bylo modlářských chrámů a posvěcených modloslužebných hájů, v nichž byly uctívány výtvory lidských rukou. Vzduch byl znečišťován dýmem obětí přinášených falešným bohům. Hory a údolí odrážely rozjařené výkřiky pohanských kněží, kteří obětovali slunci, měsíci a hvězdám.

Skrze věrné posly posílal Pán znovu a znovu výstrahy odpadlému králi a lidu, marná však byla slova, jimiž je napomínal a káral. Marně prosazovali poslové Boží právo Hospodinovo, že je jediným Bohem v Izraeli, marně vyvyšovali zákony, jež jim Bůh svěřil. Uchváceni skvělou podívanou a okouzlujícími obřady modlářské bohoslužby, následovali lidé příkladu krále a jeho dvora a oddávali se omamujícím zvrhlým rozkošem a orgiím smyslné pohanské bohoslužby. Ve své slepé pošetilosti se rozhodli zavrhnout Boha a Jeho uctívání. Světlo, jež jim bylo tak milostivě udělováno, se stalo tmou. Výborné zlato zašlo.

Běda, zašla sláva Izraele! Ještě nikdy neklesl vyvolený lid Boží tak hluboko ve svém odpadlictví. "Proroků Bálových" bylo "čtyřista a padesáte", kromě nich bylo čtyři sta "proroků háje". (1Král 18,19) Nic než zázračná moc Boží nemohlo zachránit národ před úplnou zkázou. Izrael se dobrovolně odloučil od Hospodina. Pán však přesto ve své lásce toužil po těch, kdož byli svedeni k hříchu; a chystal se poslat k nim jednoho ze svých nejmocnějších proroků, skrze něhož budou mnozí přivedeni zpět k věrnosti Bohu svých otců.

Eliáš Tesbitský

PK 110-127:

V horách galádských, na východ od Jordánu žil za dnů Achabových věřící, zbožný muž, jehož neohrožené vystoupení mělo zadržet rychlé šíření odpadlictví v Izraeli. Ač žil vzdálen všech známých měst zcela prostým životem, zahájil Eliáš Tesbitský své poslání v důvěře, že Bůh mu připraví cestu a dá mu hojnost úspěchů. Hlásal věrné a mocné slovo a celý svůj život zasvětil dílu nápravy. Byl hlasem volajícího na poušti, jehož posláním je kárat hřích a zadržet příval nepravosti. Přišel mezi lid jako karatel hříchu a jeho poselství bylo balzámem z Galádu pro hříchem ochořelé duše všech, kdož toužili po uzdravení.

Toužil, aby Izraelští byli přivedeni k pokání dříve, než zajdou na své hříšné cestě tak daleko, že tím popudí Pána, aby je úplně vyhladil. Modlitba Eliášova byla vyslyšena. Časté výzvy, kárání a výstrahy se míjely účinkem a nepřiváděly Izrael k pokání. Nastal však čas, kdy Bůh musí k Izraelským promluvit soudy. Protože vyznavači Bálovi tvrdili, že poklady nebes, jako je rosa a déšť, nepřicházejí od Hospodina, nýbrž od panujících přírodních sil a že země vzkvétá a vydává bohaté plody díky tvůrčí síle slunce, měla kletba Boží těžce postihnout zkaženou zemi. Odpadlé kmeny Izraele měly poznat, jak je bláhové věřit, že moc Bálova jim dá časná požehnání. Dokud se nevrátí s pokáním k Bohu a neuznají Jej za zdroj všeho požehnání, nepadne na zemi rosa ani déšť.

Eliáš byl pověřen posláním doručit Achabovi nebeské poselství soudu. Neusiloval o to, aby se stal poslem Páně; slovo Páně přišlo k němu. A protože byl horlivý pro věc Boží, neváhal uposlechnout božské výzvy, i když se zdálo, že uposlechnutí znamená přivolat na sebe rychlou záhubu z rukou bezbožného krále.

Prorok se ihned vypravil na cestu, putoval dnem i nocí, až přibyl do Samaří. Když přišel k paláci, nežádal o vpuštění, ani nečekal, až bude ohlášen. Oděn hrubým rouchem, jež v té době obvykle nosívali proroci, prošel zřejmě nepozorován strážci a za okamžik stanul před udiveným králem.

Eliáš se neomlouval za svůj nečekaný příchod. Někdo větší než vládce Izraele mu přikázal, aby mluvil. Pozdvihl ruku k nebesům a slavnostně ohlásil, že na Izrael přijdou soudy Nejvyššího. "Živť jest Hospodin Bůh Izraelský, před Jehož obličejem stojím", prohlásil, "že nebude těchto let rosy ani deště, jedině vedle řeči mé." (1Král 17,1)

Jako blesk z čistého nebe zaznělo v uších bezbožného krále poselství o přicházejícím soudu. Avšak dříve než se Achab mohl vzpamatovat ze svého překvapení nebo ze sebe vypravit odpověď, Eliáš zmizel právě tak rychle, jak přišel, aniž čekal, jaký účinek bude mít jeho poselství. A Pán šel před ním, upravuje mu cestu. "Obrať se k východu", vyzval Pán proroka, "a skryj se u potoka Karit, kterýž jest naproti Jordánu. A budeš z toho potoka píti; krkavcům pak přikázal jsem, aby tě tam krmili." (1Král 17,3.4)

Zprávy o tom, že Eliáš vytkl hříchy Izraele a prorokoval o brzkém trestu, se rychle rozšířily po celé zemi. V některých vzbudily strach a obavy, všeobecně však bylo nebeské poselství přijato s posměchem a úšklebky.

Prorokova slova se však začala ihned naplňovat. Ti, kdož se nejprve vysmívali pouhé zmínce o tom, že by měla přijít pohroma, měli záhy možnost o tom vážně přemýšlet, neboť po několika měsících země vyschla, protože nebyla zavlažována rosou ani deštěm, a všechno zelené uschlo. Po nějaké době začala hladina řek klesat, potoky začaly vysychat. Takové věci nebyl nikdo pamětníkem. Lid však byl svými vůdci vyzýván, aby důvěřoval moci Bálově a aby Eliášovo proroctví nebral vážně. Kněží stále trvali na tom, že déšť přichází jen z moci Bálovy. Nebojte se Boha Eliášova, netřeste se před jeho slovy, vyzývali lid a znovu tvrdili, že je to Bál, který vydává žeň v její čas a stará se o lidi i zvířata.

"Rozhodnuti udržet lidi v klamu, pokračují kněží Bálovi v přinášení obětí svým bohům a dnem i nocí je vzývají, aby zavlažili zemi. Drahými obětmi pokoušejí se kněží utišit hněv svých bohů; s horlivostí a vytrvalostí, hodnou lepšího díla, prodlévají u svých pohanských oltářů a úpěnlivě prosí o déšť. Každou noc je po celé zemi slyšet jejich volání a prosby. Avšak ani mráček se ve dne neobjeví na obloze, aby zakryl žhavé paprsky slunce. Rosa ani déšť neosvěžují vyprahlou zemi. Slovo Hospodinovo se nemění, ať dělají kněží Bálovi, co mohou.

Uplyne rok a déšť nepřichází. Země je sežehnutá, jako by byla spálena ohněm, Žhoucí žár slunce hubí zbytky zeleně. Řeky vysychají a bučící stáda dobytka bloudí vyčerpána sem a tam. Pole kdysi žírná se podobají planoucím písečným pouštím, pustým úhorům. Háje zasvěcené uctívání model jsou bezlisté, stromy v lesích, z nichž zbyly pouhé kostry, neskýtají stín. Vzduch je suchý a dusný; písečné bouře oslepují a brání dýchání. Kdysi kvetoucí města a vesnice se stávají místy smutku. Hlad a žízeň způsobují mezi lidmi i zvířaty strašnou úmrtnost. Hladomor se všemi svými hrůzami se přibližuje čím dál víc.

I skrze tyto důkazy moci Boží nečinil Izrael pokání ani se nenaučil tomu, čemu jej chtěl Bůh naučit. Izraelští nechápali, že ten, Jenž stvořil přírodu, ovládá přírodní zákony a může z nich učinit nástroj požehnání nebo zkázy. Zpupní a oddáni falešnému náboženství, nechtěli se pokořit před mocnou rukou Boží a začali pátrat po nějaké jiné příčině, jíž by připsali své utrpení.

Jezábel zcela odmítala pokládat sucho za soud Hospodinův. Byla rozhodnuta nadále vzdorovat Bohu nebeskému a spolu takřka s celým Izraelem označila Eliáše za příčinu všeho jejich neštěstí. Cožpak to nebyl on, kdo svědčil proti jejich způsobu bohoslužby? Kdyby jen mohl být smeten z cesty, tvrdila, byl by tím utišen hněv jejich bohů a jejich trápení by se skončilo.

Vyzván královnou, zahájil Achab co nejzevrubnější pátrání po místě, kde se prorok ukrývá. Vyslal posly k okolním národům, blízkým i vzdáleným, aby hledali muže, kterého nenáviděl a kterého se bál; a ve snaze dovést pátrání k úspěšnému konci vyžadoval od těchto království a národů přísahu, že nic nevědí o prorokově pobytu. Pátrání však bylo marné. Prorok byl v bezpečí před zlobou krále, jehož hříchy přivolaly na zemi hněv uraženého Boha.

Když ve svém úsilí dopadnout Eliáše neuspěla, rozhodla se Jezábel, že se pomstí tím, že dá usmrtit všechny proroky Hospodinovy v Izraeli. Ani jediný neměl zůstat na živu. Rozvzteklená žena svůj záměr uskutečnila. Dala pobít mnohé ze služebníků Božích. Všichni však nezahynuli. Správce Achabova domu Abdiáš, jenž zůstal věrný Bohu, "vzal sto proroků" a s nasazením vlastního života "skryl je po padesáti v jeskyni, a krmil je chlebem a vodou" (1Král 18,4)

Odpadnutí Izraele bylo zlem strašnějším než všechny hrůzy hladomoru. Bůh toužil osvobodit lid od falešných představ a přivést ho k tomu, aby pochopil, že Jemu vděčí za život a za všechno. Snažil se jim pomoci, aby znovu nabyli ztracené víry, a proto na ně musel uvalit velké utrpení.

"Zdaliž jakou libost mám, když umírá bezbožný? Dí Panovník Hospodin. Zdali ne raději, když se odvrací od cest svých, aby živ byl?" "Odvrzte od sebe všecka přestoupení vaše, jichž jste se dopouštěli, a učiňte sobě srdce nové a ducha nového. I pročež mřete, ó dome Izraelský? Vždyť nemám libost v smrti toho, jenž umírá, dí Panovník Hospodin. Obraťtež se tedy, a živi buďte." "Odvraťtež se, odvraťte od cest svých zlých. I proč mříti máte, ó dome Izraelský?" (Ez 18,23.31.32; 33,11)

Hlas přísně kárající

PK 129-142:

Nějaký čas zůstal Eliáš ukryt v horách u potoka Karit. Tam bylo po mnoho měsíců postaráno zázračným způsobem o jeho potravu. Později, kdy stálým suchem vyschl potok, přikázal Bůh svému služebníku, aby hledal útočiště v pohanské zemi. "Vstaň", vyzval ho Bůh, "a jdi do Sarepty Sidónské, a buď tam. Aj, přikázal jsem ženě vdově, aby tě živila." (1Král 17,9)

Tato žena nebyla Izraelitka. Nikdy se netěšila výsadám a požehnáním, jimiž se těšil vyvolený lid Boží, věřila však v pravého Boha a chodila ve světle, jež zářilo na její cestu. Když pak bylo nebezpečno pro Eliáše v zemi Izraelské, poslal ho Bůh k této ženě, aby našel v jejím domově útočiště. V tomto jejím domě stiženém chudobou těžce doléhal hlad a žalostně hubené zásoby již docházely.

Na Eliášovu prosbu, aby mu dala najíst a napít, vdova odpověděla: "Živť jest Hospodin Bůh tvůj, že nemám žádného chleba, ani podpopelného, kromě hrsti mouky v kbelíku a maličko oleje v nádobce, a aj sbírám trochu dříví, abych šla a připravila to sobě a synu svému, abychom snědouce to, za tím umříti musili." Eliáš ji řekl: "Neboj se. Jdi a učiň, jakž jsi řekla, avšak udělej mi prve z toho malý chléb podpopelný a přines mi; potom sobě a synu svému uděláš. Neboť toto praví Hospodin Bůh Izraelský: Mouka z kbelíka toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude až do toho dne, kdy dá Hospodin déšť na zemi." (1Král 17,12-14)

Větší zkouška víry než tato nemohla být uložena. Vdova se dosud chovala ke všem cizincům vždy laskavě a byla k nim vždy štědrá. I nyní, nehledíc na utrpení, které tím mohlo vzniknout jí a jejímu dítěti, a věříc Bohu Izraele, že jí pomůže v každé nouzi, obstála v této vrcholné zkoušce pohostinnosti tím, že "učinila vedle řeči Eliášovy". (1Král 17,15)

Podivuhodné bylo pohostinství, jež proroku Božímu poskytla tato fénická žena, a podivuhodně byla také její víra a laskavost odměněna. "Jedla ona i on i čelěď její až do těch dní. Z kbelíka toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo, vedle řeči Hospodinovy, kterouž mluvil skrze Eliáše."

Vdova ze Sarepty se rozdělila s Eliášem o poslední sousto a za odměnu byl zachován její život i život jejího syna. Stejně tak všem, kdož v čase zkoušek a nouze poskytují pomoc druhým, ještě potřebjěším, slibuje Bůh velké požehnání. Bůh se nemění. Jeho moc není menší dnes, než byla za dnů Eliášových. Zaslíbení "Kdož přijímá proroka, protože je prorok, dostane odměnu proroka" (Mat 10,41) není dnes méně jisté než tehdy, když je vyslovil náš Spasitel.

V dlouhých letech sucha a hladu se Eliáš opravdově modlil, aby se srdce Izraelských odvrátila od modloslužebnictví k věrnosti Bohu. Když ruka Páně těžce doléhala na postiženou zemi, prorok trpělivě čekal. Viděl všude kolem sebe množící se utrpení a bídu. Rmoutil se proto a toužil, aby měl moc provést rychle nápravu. Bůh však sám uskutečňoval svůj záměr a vše, co Jeho služebník mohl činit, bylo modlit se ve víře a čekat, až nastane doba pro rozhodný čin.

Tak muselo dojít k tomu, že Bůh nyní navštívil svůj lid s nejpřísnějším ze svých soudů. Předpověď Eliášova se splnila. Po tři léta byl posel neblahého proroctví hledán ve všech městech a ve všech zemích. Podle Achabova nařízení museli mnozí panovníci dát své čestné slovo, že v jejich zemích není cizí prorok. Přesto pátrání pokračovalo, protože Jezábel a proroci Bálovi Eliáše k smrti nenáviděli a nešetřili sil, aby se ho zmocnili. A deště stále nebylo.

Konečně "po mnohých dnech" uslyšel Eliáš slovo Páně: "Jdi, ukaž se Achabovi, neboť dám déšť na zemi." Poslušen rozkazu "odešel Eliáš, aby se ukázal Achabovi". (1Král 18,1.2) Právě v té době, kdy se prorok vydal na cestu do Samaří, navrhl Achab Abdiášovi, správci své domácnosti, aby dal zevrubně pátrat po pramenech a zdrojích vody v naději, že najde pastvu pro svá mroucí stáda dobytka. I na královském dvoře silně pociťovali následky dlouhotrvajícího sucha. Král, vážně znepokojený budoucností svého domu, se rozhodl, že se osobně zúčastní se svým služebníkem pátrání po vhodných místech, kde by mohla být pastva. "I rozdělili sobě zemi, kterouž by prošli. Achab šel jednou cestou sám, Abdiáš také šel cestou druhou sám."

"A když Abdiáš byl na cestě, aj, Eliáš potkal se s ním, kterýž když ho poznal, padl na tvář svou a řekl: Nejsi-liž ty, pane můj, Eliáš?" (1Král 18,6.7)

V době odpadnutí Izraele zachoval Abdiáš věrnost Bohu. Jeho pán, král, ho nemohl odvrátit od jeho oddanosti k živému Bohu. Nyní byl poctěn příkazem Eliášovým, který pravil: "Jdi, pověz pánu svému: Aj, Eliáš přišel."

Zděšen na nejvyšší míru, Abdiáš zvolal: "Což jsem zhřešil, že služebníka svého vydati chceš v ruku Achabovu, aby mne zamordoval?" Snažně prosil Abdiáš proroka, aby ho k tomu nenutil. "Služebník tvůj," naléhal, "bojí se Hospodina od mladosti své. Zdaliž není oznámeno pánu mému, co jsem učinil, když Jezábel mordovala proroky Hospodinovy, že jsem skryl z proroků Hospodinových sto mužů, po padesáti v jeskyni, a krmil jsem je chlebem a vodou? Ty pak nyní pravíš: Jdi, pověz pánu svému: Aj, Eliáš přišel. A zamordujeť mne." (1Král 18,12-14)

Slavnostní přísahou slíbil Eliáš Abdiášovi, že jeho poselství nebude plané. "Živť jest Hospodin zástupů, před jehož obličejem stojím, pravil, "žeť se jemu dnes ukáži." Takto ujištěn, "šel Abdiáš vstříc Achabovi, a oznámil jemu." (1Král 18,15.16)

S úžasem a s hrůzou vyslechl král poselství poslané mužem, jehož se bál a jehož nenáviděl a po němž tak neúnavně pátral. Nemohl neuposlechnout výzvy ani se neopovážil pozdvihnout ruku proti poslu Božímu. A tak se v doprovodu své tělesné stráže vydal chvějící se panovník, aby se setkal s prorokem.

Král a prorok stanuli proti sobě tváří v tvář. Ačkoliv byl Achab pln žhavé nenávisti, je v přítomnosti Eliášově mírný a bezmocný. Jeho první slova "Zdaliž ty nejsi ten, kterýž kormoutíš lid Izraelský?" (1Král 18,17) prozradila nejniternější pocity jeho srdce. Achab věděl, že to bylo slovo Boží, jež uzavřelo nebe, přesto se pokusil uvalit na proroka vinu za těžké soudy, jež postihly zemi.

Eliáš, vědom si své neviny, stojí před Achabem a nesnaží se omluvit nebo králi lichotit. Horlivý pro čest Boží, odmítá Achabovo obvinění a bez bázně králi prohlašuje, že to byly jeho hříchy a hříchy jeho otců, jež přivolaly na Izrael tuto strašnou pohromu. "Jáť nekormoutím lidu Izraelského," praví směle, "ale ty a dům otce tvého, když opouštíte Hospodina a následujete Bálů." (1Král 18,18)

I dnes je zapotřebí hlasu, který by přísně káral, neboť ohavné hříchy odtrhly lid od Boha. Nevěra se stává moderní. Lahodná kázání, jichž se lidem tak často dostává, nepůsobí trvale, polnice nevydává jasný zvuk. Lidé nejsou až do srdce zasahováni prostými, říznými pravdami slova Božího. Není lepší počínat si tak, aby nevzbudit nelibost těch, kteří žijí v hříchu?

Tak uvažovali a uvažují mužové, kteří by měli stát jako věrní strážci zákona Božího, a proto opatrnost nastupuje na místo věrnosti a hřích se nechává bez pokárání. Kdy opět zazní v církvi hlas, jenž bude věrně kárat? Takoví kazatelé, kteří jen potěšují lidi, kteří volají "pokoj, pokoj, kdy Bůh nemluví o pokoji", by měli pokořit svá srdce před Bohem, žádat o odpuštění za svou neupřímnost a nedostatek mravní odvahy. Pravá láska usiluje především o čest Boží a spásu duší. Ti, kdož ctí takovou lásku, se nevyhýbají pravdě, aby se uchránili nepříjemným následkům přímé řeči, která nazývá hřích hříchem. Jsou-li duše lidí v nebezpečí, nemyslí služebníci Boží na sebe, nýbrž říkají to, co jim bylo dáno mluvit, a odmítají omlouvat nebo promíjet zlo.

Jejich poselství musí znít: "Tak praví Pán." Bůh vyžaduje muže, jako byl Eliáš, Nátan a Jan Křtitel, muže, kteří ponesou věrně jeho poselství bez ohledu na následky, muže, kteří statečně hlásají pravdu, i když za to obětují vše, co mají.

Bůh nemůže potřebovat muže, kteří v době nebezpečí, kdy je třeba síly, odvahy a vlivu všech, se bojí zaujmout pevný postoj za spravedlivou věc. Volá muže, kteří budou věrně bojovat proti zlu, proti knížatstvům a mocnostem, proti vládcům temnosti tohoto světa, proti duchovním mocnostem zla na výsostech. Takovým Bůh řekne: "Dobře, dobrý a věrný služebníče, ... vejdi v radost svého Pána." (Mt 25,23)

Karmel

PK 143-154:

Stanuv před Achabem, Eliáš požádal, aby byl shromážděn celý Izrael a setkal se s ním a s proroky Bála a Astarot na hoře Karmel. "Pošli", přikázal Achabovi, "a shromáždi ke mně všecken lid Izraelský na horu Karmel, a proroků Bálových čtyři sta a padesáte, i proroků toho háje čtyři sta, kteříž jedí ze stolu Jezábel." (1Král 18,19)

Příkaz vydal ten, jenž stál v samé přítomnosti Hospodinově, a Achab okamžitě uposlechl, jakoby prorok byl panovníkem a král poddaným. Po království byli rozesláni rychlí poslové s výzvou, aby se lid sebral k setkání s Eliášem a proroky Bála a Astarot. V každém městě a v každé vesnici se lid přichystal shromáždit se v ustanovenou dobu. Když pak putovali k určenému místu, byla srdce mnohých naplněna divnými předtuchami. Má se stát něco zvláštního? Jaká nová pohroma má přijít na lid a zemi?

Časně ráno určeného dne se zástupy odpadlého Izraele, napjaté očekáváním, shromažďují poblíž vrcholu hory. Bálovi proroci přicházejí v okázalých hávech. Král se objevuje v královském majestátu a zaujímá své místo v čele kněží, pozdravován voláním modlářů. V srdcích kněží se však ozývají obavy, když si vzpomenou, že na slovo tohoto proroka nepadla na zemi Izrael po tři a půl roku ani rosa, ani kapka deště. Cítí s jistotou, že se blíží nějaká strašná rozhodná chvíle. Bohové, v něž věří, nemohou dokázat, že Eliáš je falešný prorok. Na jejich bouřlivé volání, jejich modlitby, slzy, pokořování, na jejich odporné obřady a stálé obětování drahocenných obětí zůstávají předměty jejich uctívání podivně lhostejné.

Proti králi Achabovi a proti falešným prorokům, obklopen shromážděnými zástupy Izraele, stojí zde Eliáš jako jediný, kdo přišel, aby ospravedlnil čest Hospodinovu. Ten, jehož celé království viní z toho, že na ně přišla pohroma, stojí nyní zdánlivě bezbranný před vládcem Izraele, před proroky Bálovými, před válečníky a tisícihlavými zástupy. Eliáš však není sám. Nad ním a kolem něho jsou zástupy ochraňujících andělů, andělů vynikajících silou.

Nezahanben, nezastrašen stojí prorok před zástupy lidí, plně si vědom svého úkolu, který má vykonat na božský příkaz. Jeho tvář vyzařuje velebnost, jež vzbuzuje hrůzu. S úzkostí čeká lid, až promluví. Eliáš pohlédne nejprve na zbořený oltář Hospodinův, pak na zástupy lidu a zvolá zvučným hlasem podobným polnici: "Dokudž kulhati budete na obě strany? Jestližeť jest Hospodin Bohem, následujtež Ho; pakli jest Bál, jdětež za ním.." (1Král 18,21)

Lid na to neodpověděl ani slovem. Ani jediný člověk z tohoto obrovského shromáždění se neodvážil prohlásit se věrným Hospodinu. Klam a slepota jako temný mrak zahalila Izrael. Každý odklon od konání spravedlnosti, každé zdráhání učinit pokání prohlubovalo jejich vinu a oddalovalo je od nebe. A nyní, v této rozhodné chvíli, tvrdošíjně odmítají vyslovit se pro Boha.

Pán si oškliví lhostejnost a nevěru ve svém díle, projevené v rozhodné chvíli. Celý vesmír s nevýslovným zájmem sleduje závěrečné výjevy velkého sporu mezi dobrem a zlem. Lid Boží se blíží k hranicím věčného světa; co může být pro něj důležitější, než zůstat věrný Bohu nebeskému? Ve všech dobách měl Bůh mravní hrdiny a má je i nyní, takové, kteří jako Josef a Eliáš a Daniel se nestydí přihlásit se k lidu Božímu. Zvláštní požehnání Boží provází práci těchto činorodých mužů. Takoví muži podřizují svou vůli a své záměry zákonu Božímu. Pro lásku k Bohu jim nezáleží na vlastním životě. Jejich dílem je čerpat světlo ze Slova a vyzařovat je světu jasnými, přímými paprsky. Věrnost Bohu je jejich heslem.

Zatímco lid Izraele na Karmelu pochybuje a váhá, přerušuje ticho znovu hlas Eliášův: "Já sám toliko pozůstal jsem prorok Hospodinův, proroků pak Bálových jest čtyři sta a padesát mužů. Nechť jsou nám dáni dva volkové, a ať vyberou sobě volka jednoho, kteréhož nechť rozsekají na kusy a vkladou na dříví, ale ohně ať nepodkládají. Jáť také připravím volka druhého, kteréhož vložím na dříví, a ohně nepodložím. Tedy vzývejte jména bohů vašich, já pak vzývati budu jméno Hospodinovo, a budeť to, že Bůh, kterýž se ohlásí skrze oheň, ten jest Bůh." (1Král 18,24.25)

Eliášův návrh byl tak rozumný, že lidé jej nemohli nepřijmout, a tak se odvažují odpovědět: "Dobrá jest řeč tato." Proroci Bálovi se neodvažují nesouhlasit. Eliáš se k nim obrací a přikazuje: "Vybeřte sobě volka jednoho a připravte ho nejprve, poněvadž jest vás více, a vzývejte jména bohů vašich, ale ohně nepodkládejte." (1Král 18,24.25)

Falešní kněží Bálovi vypadají sice směle a vyzývavě, ale v srdci mají strach, když připravují svůj oltář a pokládají na něj dřevo a oběť. A pak začínají se svým zaklínáním. Jejich pronikavé křiky se ozvěnou vracejí od okolních lesů a pahorků, když vzývají jméno svého boha: "Ó Báli, uslyš nás." (1Král 18,26) Kněží se shromažďují kolem svého oltáře, poskakují, svíjejí se a ječí, rvou si vlasy a vyřezávají si maso z vlastního těla a zapřísahají svého boha, aby jim pomohl.

Míjí ráno a nastává poledne a stále se neukazuje důkaz, že Bál by slyšel volání svých klamných následovníků. Jejich vzrušené a úpěnlivé modlitby nevyvolávají žádný ohlas, nepřichází žádná odezva. Oběť zůstává nestrávena.

"Když pak bylo poledne, posmíval se jim Eliáš a řekl: Křičte vysokým hlasem, poněvadž bůh jest. Neb snad rozmlouvání má, aneb jinou práci, neb jest na cestě, aneb spí, ať procitne. Takž křičeli hlasem velikým a bodli se podle obyčeje svého nožíky a špicemi, tak až se krví polívali." (1Král18,27-28)

Satan by byl rád přišel na pomoc těm, které podvedl a kteří se oddávali jeho službě. Rád by byl seslal blesk, aby zapálil jejich oběť. Hospodin však satana omezil, potlačil jeho moc, a tak ani všechny výmysly nepřítele nevydaly jedinou jiskru na Bálův oltář.

Nakonec kněží, jejichž hlasy hlasitým voláním ochraptěly a jejichž roucha byla zkrvavená od ran, jež si způsobili, propadají zoufalství. Neustávají ve svém zběsilém počínání, ale do jejich modliteb se mísí strašné proklínání jejich boha slunce. Eliáš po celou dobu dával bedlivý pozor, neboť si byl vědom toho, že kdyby se kněžím nějakým podvodem podařilo zažehnout oheň na oltáři, byl by hned rozsápán na kusy.

Nastává večer. Proroci Bálovi jsou unaveni, umdlévají a jsou bezradní. Jeden navrhuje to, druhý něco jiného, až nakonec ustávají ve svém usilování. Jejich výkřiky a proklínání nad horou Karmel utichly. V zoufalství se vzdávají boje.

Celý den přihlížejí lidé počínání kněží. Sledují jak nevázaně poskakují kolem oltáře, jakoby chytali žhavé paprsky slunce, jež by jim mohly posloužiti. S hrůzou se lid dívá na to, jak se kněží navzájem strašně mrzačí, a mají možnost přemýšlet, jakým bláznovstvím je uctívání model. Mnozí ze zástupu jsou již syti těchto projevů satanství a očekávají s nejhlubším zájmem, co učiní Eliáš.

Je hodina večerní oběti a Eliáš vyzývá lid: "Přistuptež ke mně." (1Král 18,30) Když se s chvěním přiblíží, obráti se Eliáš k rozbořenému oltáři, na němž kdysi lidé uctívali Boha nebeského, s posvátnou úctou jej znovu postaví. Tato hromádka sutin je mu dražší než všechny nádherné pohanské oltáře.

Znovuzřízením tohoto starobylého oltáře projevil Eliáš svou úctu k smlouvě, kterou Pán učinil s Izraelem, když Izraelští překročili Jordán do země zaslíbené. Eliáš vzal totiž "dvanácte kamenů, podle počtu pokolení synů Jákobových, ... a vzdělal z těch kamenů oltář ve jménu Hospodinovu" (1Král 18,31.32)

Když prorok dokončil opravu oltáře, udělal kolem něj příkop, připravil dříví a volka, položil oběť na oltář a pak přikázal lidu, aby polili oběť a oltář vodou. "Naplňte čtyři stoudve vodou," nařídil, "a vylejte na oběť zápalnou i na dříví. Řekl opět: Učiňtež to po druhé. Řekl ještě: Po třetí učiňte. I učinili po třetí. Tak že tekly vody okolo oltáře, také i strouhu naplnila voda." (1Král 18,34.35)

Pak Eliáš připomíná lidu dlouhotrvající odpadnutí, jež vzbudilo hněv Hospodinův, a vyzývá shromážděné, aby se pokořili ve svých srdcích a navrátili se k Bohu svých otců, aby mohla být odňata kletba spočívající na zemi Izrael. Nato se v úctě sklání před neviditelným Bohem, pozdvihuje ruce k nebi a pronáší prostou modlitbu. Bálovi kněží vykřikovali a poskakovali od časného rána až do pozdního odpoledne; když se však modlí Eliáš, nezaznívají nad horou Karmel žádné nesmyslné výkřiky. Eliáš se modlí, jakoby dobře věděl, že Hospodin je přítomen a sleduje, co se tu děje, a naslouchá jeho výzvě. Proroci Bálovi se modlili divoce, nesouvisle. Eliáš se modlí prostě a vroucně, žádá Boha, aby projevil svou nadřazenost nad Bálem, aby byl Izrael opět přiveden k Němu.

"Hospodine Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův", prosí prorok, "nechť dnes poznají, že jsi ty Bůh v Izraeli, a já služebník tvůj, a že jsem podle slova tvého činil všecky věci tyto. Vyslyš mne, Hospodine, vyslyš mne, aťby poznal lid tento, že jsi ty, Hospodine, Bohem, když bys obrátil srdce jejich zase." (1Král 18,36.37)

Všichni strnuli v tichu, jež je ve své velebnosti až tísnivé. Kněží Bálovi se chvějí strachy. Vědomíisi své viny čekají rychlou odplatu.

Sotva skončil Eliáš svou modlitbu, vyšlehly z nebe na opravený oltář plameny ohně jako zářivé záblesky, a strávily oběť, vodu ve strouze, ba i kameny oltáře. Jas plamene ozařuje horu a oslňuje zástupy. Dole v údolí, kde mnozí sledují s úzkostným napětím, co se děje na hoře, je sestoupení ohně dobře vidět a všichni jsou nad tím užaslí. Připomíná to ohnivý sloup, který u Rudého moře oddělil dítky Izraele od zástupů Egyptských.

Lidé na hoře se v úctě a bázni hluboce sklánějí před neviditelným Bohem. Neodvažují se dále hledět na oheň seslaný z nebe. Mají strach, že i oni budou ohněm stráveni. A přesvědčeni, že je jejich povinností uznat Boha Eliášova za Boha svých otců, Jemuž musí být věrní, volají všichni jako jedním hlasem: "Hospodin jest Bohem, Hospodin jest Bohem!" (1Král 18,30) S překvapující přesností nese se volání přes horu a zaznívá až v údolí. Konečně Izrael procitá, probouzí se z klamu a kaje se. Konečně lid poznává, jak velice zneuctíval Boha. Jasně poznává povahu uctívání Bála, jež se tak příkře liší od rozumné služby, již vyžaduje pravý Bůh. Lid poznává, že Bůh je spravedlivý a milosrdný, když zadržuje rosu a déšť do té doby, dokud nebudou přivedeni k tomu, aby vzývali Jeho jméno. Nyní jsou ochotni uznat, že Bůh Eliášův je nad všechny modly.

Kněží Bálovi se zděšením sledují podivuhodný projev moci Hospodinovy. Avšak přes svou porážku a přes přítomnost božské slávy stále odmítají litovat svých nepravostí. Chtějí dále zůstat proroky Bálovými. Tím prokazují, že si zasluhují smrt. Aby kající Izrael zůstal uchráněn před sváděním těch, kdož je vedli k uctívání Bála, přikazuje Pán Eliášovi, aby falešné učitele zahubil. Lid se již v hněvu pozvedá proti vůdcům, kteří jej sváděli k hříchu, a když Eliáš dává příkaz: "Zjímejte ty proroky Bálovy, žádný ať z nich neujde," ochotně poslouchají. Zmocňují se kněží, vedou je k potoku Císon a tam, než skončí den, kterým byla zahájena rozhodná náprava, jsou služebníci Bálovi pobiti. Ani jediný není ušetřen.

Z Jezreel na Oréb

PK 155-166:

Vyhlazením proroků Bálových se otevřela cesta k provedení velké duchovní nápravy mezi deseti kmeny severního království. Eliáš ukázal lidu jeho odpadnutí; vyzval jej, aby se pokořil a navrátil se k Pánu. Soudy nebes byly vykonány; lid se vyznal ze svých hříchů a uznal Boha svých otců za živého Boha; a nyní měla být odňata kletba nebes a obnovena časná požehnání života. Země se měla osvěžit deštěm. "Jdi, pojez a napoj se", pravil Eliáš Achabovi, "neboť, aj, zvuk velikého deště." (1Král 18,41) Pak se prorok odebral na vrchol hory, aby se modlil.

Eliáš přesvědčivě vyzval Achaba, aby se připravil na déšť. Neviděl žádné znamení, že přichází déšť, neviděl mraky na nebi ani neslyšel hřmění. Mluvil prostě to, co mu dal mluvit Duch Páně jako odměnu za jeho silnou víru. Týž Bůh, Který poslal sucho, slíbil hojnost deště v odměnu za konání spravedlnosti a Eliáš nyní čekal na splnění zaslíbení. V pokorném postoji, "tváři svou ke kolenům svým" (1Král 18,42), prosil Boha za kající Izrael.

Šestkrát se služebník vrátil se zjištěním, že na jasném nebi nejsou známky blížícího se deště. Aniž se tím dal odradit, poslal Eliáš svého služebníka ještě jednou; a tentokrát se sluha vrátil se zvěstí: "Aj, oblak maličký jako dlaň člověčí vystupuje z moře." (1Král 18,43.44)

To stačilo. Eliáš nečekal, až se zatáhne mraky celá obloha. V tomto malém mráčku viděl vírou hojný déšť a podle své víry poslal hned svého služebníka k Achabovi se vzkazem: "Zapřahej a jeď, aby tě nezastihl déšť." (1Král 18,44)

Proto, že byl Eliáš mužem velké víry, mohl ho Bůh použít v této těžké a rozhodující chvíli v dějinách Izraele. Když se modlil, sahala jeho víra k nebesům a chápala se nebeských zaslíbení. Vytrval na modlitbách, dokud jeho prosba nebyla vyslyšena.

Takové víry je na světě zapotřebí i dnes - víry, která se chopí zaslíbení slova Božího a nepovolí, dokud ji nebesa nevyslyší. Taková víra nás úzce spojuje s nebesy a dává nám sílu čelit silám temna. Víra je podstatným prvkem modlitby. "Kdo chce přijíti k Bohu, musí věřiti, že Bůh jest a že dává svou mzdu těm, kdož ho hledají." S vytrvalou vírou Jákobovou, s neústupnou tvrdošíjností Eliášovou máme předkládat své prosby Otci a žádat vše, co zaslíbil. Za splněním slova Božího stojí čest Božího trůnu.

Stíny noci se stahovaly kolem hory Karmel, když se Achab připravoval na sestup. "Stalo se mezitím, že se nebesa zamračila oblakem a větrem, odkudž byl déšť veliký. A Achab jel a přišel do Jezreel." (1Král 18,45) Když jel ke královskému městu tmou a déšť mu šlehal do očí, neviděl na cestu před sebou. Eliáš, který jako prorok Boží pokořil Achaba před jeho poddanými a vyhubil jeho modlářské kněze, nepřestal uznávat Achaba za krále Izraele a nyní, aby mu prokázal čest, běžel posílen mocí Boží před královským vozem a vedl krále až do bran města. Tento krásný čin, který posel Boží prokázal bezbožnému králi, je poučením pro všechny, kdož si myslí, že jsou služebníky Božími, a přitom považují sami sebe za nadřazené.

U brány Jezreele se Eliáš a Achab rozloučili. Prorok, jenž se rozhodl zůstat před hradbami, se zahalil do svého pláště a uložil se ke spánku na holou zemi. Když Achab vyprávěl královně o zázračném projevu božské moci, jenž dokázal Izraeli, že Hospodin jest pravým Bohem a Eliáš vyvoleným poslem Božím, a o vyhlazení modlářských proroků, tu se Jezábel, zatvrzelá a setrvávající v hříších, rozzuřila. Odmítla uznat, že v událostech na hoře Karmel se projevila vševládná moc Boží, a opovážlivě prohlásila, že Eliáš musí zemřít.

Oné noci probudil unaveného proroka posel a vyřídil mu vzkaz Jezábel: "Toto ať mi učiní bohové, a ještě více, jestliže v tuto hodinu zítra neučiním tobě, jako ty kterému z nich." (1Král 19,2) A ten, jemuž se dostalo tak mnohých důkazů lásky a péče Boží, nebyl prost lidské slabosti a v této těžké hodině ho víra a odvaha opustila. Procitl ze spánku zcela zmatený a bezradný. Jakoby zapomněl, že před třemi léty řídil Bůh jeho cestu a dal mu útočiště před nenávistí Jezábel a pronásledováním Achabovým, dal se nyní prorok na útěk, aby si zachránil život. Prchl do Bersabé, "kdež nechal mládence svého. Sám pak šel po poušti cestou dne jednoho." (1Král 19,3.4)

Eliáš neměl prchat z místa, kam ho postavila povinnost. Měl čelit výhrůžkám Jezábel a dovolávat se ochrany Toho, jenž mu přikázal, aby obhajoval Jeho čest. Pán by mu byl dal další skvělé vítězství tím, že by seslal soudy na Jezábel. To by tak zapůsobilo na krále a na lid, že by nastala velká náprava.

Zapomínaje na Boha, prchal Eliáš dál a dál, až se octl v bezútěšné neobydlené poušti. Zcela vysílen usedl pod jalovec, aby si odpočinul. Jak tak seděl, přál si jen, aby mohl umřít. "Již jest dosti ó Hospodine", pravil, "vezmi duši mou, neboť nejsem lepší otců svých." (1Král 19,4) Stal se z něho psanec a zde, daleko od lidských sídlišť, zdrcený hořkým zklamáním, nechtěl již nikdy spatřit lidskou tvář. Nakonec zcela vyčerpán usnul.

Opustil snad Bůh Eliáše v hodině jeho zkoušky? Ó, nikoli! Třeba se Eliáš cítil opuštěn Bohem i lidmi, Bůh svého služebníka miloval stejně tak, jako když na jeho prosbu dal vyšlehnout ohni z nebe a ozářit horu. A nyní, když Eliáš spal, probudil ho něžný dotyk a sladký hlas. Eliáš se polekal, avšak laskavá tvář, sklánějící se nad ním, nebyla tvář nepřítele. Bůh poslal anděla z nebe s pokrmem pro svého služebníka. "Vstaň a pojez", pravil anděl. "A když pohleděl vůkol, a aj, u hlavy jeho chléb na uhlí pečený a číše vody." (1Král 19,5.6) Když se Eliáš posilnil, znovu usnul. A anděl jej probudil podruhé, a pravil soucitně a něžně: "Vstaň a pojez, nebo velmi dlouhou máš cestu před sebou." A Eliáš vstal, pojedl a napil se tak, že sytý a napojený mohl putovat "čtyřicet dní a čtyřicet nocí až na horu Boží Oréb" (1Král 19,7.8), kde našel úkryt v jeskyni.

"Co tu děláš"

PK 167-174:

Eliášovo útočiště na hoře Oréb, skryté před lidmi, bylo známo Bohu; a znavený a malomyslný prorok nebyl ponechán, aby sám bojoval s mocnostmi temna, jež na něho doléhaly. U vchodu do jeskyně, v níž našel prorok úkryt, potkal se Bůh s Eliášem skrze mocného anděla, jehož poslal, aby se ho zeptal na jeho potřeby a vysvětlil mu božský úmysl s Izraelem.

Bůh položil svému zkoušenému služebníku otázku: "Co tu děláš, Eliáši?" (1Král 19,9) V hořkosti duše Eliáš hořekoval: "Velice jsem horlil pro Hospodina Boha zástupů; nebo opustili smlouvu Tvou synové Izraelští, oltáře tvé zbořili a proroky tvé zmordovali mečem. I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali." (1Král 19,10)

Pán pak odpověděl Eliášovi, že přestupníci v Izraeli nezůstanou nepotrestáni. Budou zvlášť vyvolení mužové, kteří provedou božský úmysl a potrestají modlářské království. Bude to vážné a důležité dílo a každému bude dána možnost, aby se postavil na stranu pravého Boha. Eliáš se měl navrátit k Izraeli a s ostatními nést břímě spojené s prováděním nápravy.

Eliáš si myslil, že pozůstal sám v Izraeli jako jediný ctitel pravého Boha. Avšak Ten, jenž dovede číst v srdci každého člověka, zjevil prorokovi, že jsou mnozí další, kteří i po dlouhých letech odpadnutí Mu zůstali věrní. "Zachoval jsem", pravil Bůh, "sedm tisíců v Izraeli, jejichž všech kolena neskláněla se Bálovi, a jichžto všech ústa nelíbala ho." (1Král 19,18)

Odpadnutí, které existuje v dnešních dnech, je podobné tomu, jež za dnů prorokových zachvátilo Izrael. Tím, že stavějí lidské nad božské, že velebí vůdce lidu, klanějí se mamonu a kladou učení vědy nad pravdy zjevení, následují zástupy Bála. Pochybnosti a nevěra vykonávají svůj zhoubný vliv na mysl a srdce a mnozí pak nahrazují slovo Boží lidskými výmysly. Zákon Boží, božské pravidlo spravedlnosti, se prohlašuje za neúčinný. Nepřítel vší pravdy působí klamnou mocí na muže a ženy, aby Boha nahrazovali lidskými zařízeními a aby zapomněli na to, co bylo ustanoveno ke štěstí a spáse lidstva.

Ne všichni na světě jsou však hříšní a bez zákona, ne všichni stojí na straně nepřítele. Bůh má mnoho tisíc takových, kteří nesklonili svá kolena před Bálem, má mnoho takových, kteří touží lépe a plněji porozumět Kristu a Jeho zákonu a doufají v naději, že Ježíš přijde brzy, aby učinil konec vládě hříchu a smrti. A jsou také mnozí, kteří uctívají Bála nevědomky a o které Duch Boží nepřestává usilovat.

Takoví potřebují osobní pomoc těch, kdož se naučili znát Boha a moc Jeho slova. V takové době, v jaké dnes žijeme, mělo by každé dítko Boží účinně přispívat k pomoci druhým. Když ti, kdo chápou pravdu Bible, budou vyhledávat muže a ženy toužící po světle, budou je provázet andělé Boží. A kde jsou přítomni andělé, nemusí se nikdo bát postupovat vpřed. Péče Boží, Jeho láska a Jeho moc se zvlášť projevuje o ty služebníky Boží, jejichž horlivost je špatně chápána nebo oceňována, jejichž rady a napomenutí jsou přezírány a jejichž úsilí o dosažení nápravy je opláceno nenávistí a protivenstvím.

Ti, kdož stojí v předních řadách velkého boje a jsou povzbuzováni Duchem svatým k vykonání zvláštního díla, často pocítí ochablost, když tlak pomine. Malomyslnost dokáže otřást i nejpevnější vírou a oslabit i nejsilnější vůli. Bůh to však chápe a nepřestává milovat své věrné služebníky a mít s nimi soucit. Zná pohnutky a niterná hnutí. Trpělivě čekat a věřit, i když se všechno zdá chmurné - tomu se musí naučit vůdcové v díle Božím. Nebesa je neopustí ve chvíli protivenství. Nic není zdánlivě bezmocnější, ve skutečnosti však nepřemožitelnější než duše, jež cítí svou nicotnost a pevně spoléhá na Boha. Satan nikdy nemůže zvítězit nad tím, kdo činí Boha svou záštitou. "Toliko v Hospodinu mám všelikou spravedlnost a sílu." (Iz 45,24)

"V duchu a moci Eliášově"

PK 177-189

Po dlouhá staletí, jež uplynula od doby Eliášovy, je záznam o jeho životním díle zdrojem, z něhož čerpají nadšení a odvahu ti, kdož byli povolání k tomu, aby uprostřed odpadnutí stáli za spravedlností. A pro nás, "na které připadl konec věků" (1Kor 10,11), má zvláštní význam. Dějiny se opakují. Svět má i dnes své Achaby a své Jezábel. Nynější věk je věkem odpadnutí právě tak, jakým byl věk, v němž žil Eliáš. Není k tomu třeba, aby bylo vidět pohanské oltáře, není třeba model a rytin, na nichž by spočívalo oko, přesto tisíce následují bohy tohoto světa - bohatství, slávu, radovánky a rozkoše, jež člověku dovolují hovět sklonům přirozeného srdce.

Duch, který převládá v naší době, je duch nevěry a odpadlictví. Lidské nauky jsou vyvyšovány a dosazovány na místo, kde by měl být Bůh a zákon Boží. Satan svádí muže a ženy k neposlušnosti a slibuje jim, že v neposlušnosti najdou svobodu a svoboda z nich udělá bohy. Lze vidět ducha odporu proti jasnému slovu Božímu.

Na počátku dal Bůh svůj zákon lidstvu jako prostředek k dosažení štěstí a věčného života. Satanova jediná naděje jak zmařit úmysl Boží je ve svedení lidí, aby neposlouchali tento zákon, a jeho stálou snahou je překrucovat jeho znění a zlehčovat jeho význam. Jeho vrcholným tahem je pokus změnit zákon sám, tak aby lidé byli svedeni k přestupování požadavků zákona a přitom hlásali, že ho jsou poslušni.

Jeden spisovatel přirovnal snahu o změnu zákona Božího ke staré klukovské nezbednosti obracet nesprávným směrem ukazetele cest na důležité křižovatce. Zmatky a nesnáze, které tato neplecha často způsobila, byly veliké. Bůh postavil ukazetele směru pro ty, kdož putují tímto světem. Cesta ke štěstí byla vyznačena tak jasně jako cesta k útočištnému městu podle židovského ustanovení. Velký nepřítel všeho dobra však ve zlé hodině pro lidstvo otočil ukazatelem směru, takže přemnozí si pletou cestu.

Na hoře Sinaj vyryl Velký Zákonodárce vlastním prstem na kamenných deskách jako jedno z přikázání: "Sobot mých ostříhati budete, nebo to znamením jest mezi mnou a vámi po rodech vašich, aby známo bylo, že já jsem Hospodin, kterýž vás posvěcuji. Protož ostříhati budete soboty, nebo svatá jest vám. Kdož by ji poskvrnil, smrtí umře; a kdo by koli ... dělal dílo v den sobotní, smrtí umře. Protož ostříhati budou synové Izraelští soboty, tak aby světili sobotu po rodech svých smlouvou věčnou. Mezi mnou a mezi syny Izraelskými na znamení jest na věčnost; nebo šest dní činil Hospodin nebe i zemi, v den pak sedmý přestal a odpočinul." (2Moj 21,13-17)

Těmito slovy stanoví Pán jasně poslušnost jako cestu k městu Božímu; satan však otáčí ukazatel, takže ukazuje nesprávným směrem. Zřídil falešnou sobotu a namluvil lidem, že odpočívají-li v tento den, poslouchají příkazu Stvořitele.

Bůh prohlásil, že sedmý den je sobotou Páně - den Páně. Když "dokonána byla nebesa a země", povýšil Bůh tento den na památník svého stvořitelského díla. Odpočívaje sedmého dne "ode všeho díla svého, kteréž byl udělal," "požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho." (1Moj 2,1-3) A téměř celých čtyřicet let, kdy putovali po poušti, byl Izraelským připomínán Bohem ustanovený den odpočinku tím, že každého sedmého dne nepadala manna, zato se vždy zázračně zachovala dvojnásobná dávka, která spadla v den přípravy.

Než vstoupili do zaslíbené země, připomenul Mojžíš Izraelským, aby ostříhali dne sobotního a světili jej. Budou-li zachovávat sobotu v pravém duchu, nebude se moci vyskytnout modlářství; jestliže však přestanou požadavky tohoto přikázání Desatera pokládat za závazné, zapomenou na Stvořitele a začnou uctívat jiné bohy. "Soboty své vydal jsem jim," prohlásil Bůh, "aby byly na znamení mezi mnou a mezi nimi, aby znali, že já jsem Hospodin posvětitel jejich."

Kristus za svého působení na zemi zdůrazňoval závaznost požadavků zachovávání soboty; v celém svém učení dával najevo úctu k nařízení, které sám vydal. Jasnou řečí dával najevo svou úctu k zákonu Hospodinovu. "Nemyslete si, že jsem přišel zrušit zákon a proroky," pravil Kristus. Nepřišel jsem rušit, ale naplnit, neboť vpravdě pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani písmenko ani háček ze zákona, až se všecko splní. Kdo by tedy zrušil jediný z těchto nejnepatrnějších příkazů a tak učil lidi, nejnepatrnějším bude nazván v království nebeském; kdo by je však činil a jim učil, bude nazván velikým v království nebeském." (Mat 5,17-19)

V křesťanské éře začal velký nepřítel lidského štěstí zvlášť napadat sobotu čtvrtého přikázání. Satan praví: "Budu křižovat úmysly Boží. Zmocním své následovníky, aby zrušili památník Boží, sedmý den, sobotu. Tak ukáži světu, že den posvěcený a požehnaný Bohem byl změněn. Ten den už nebude dál žít v paměti lidu. Chci vymazat památku na něj. Ustanovím na jeho místo den, který nemůže být znamením mezi Bohem a jeho lidem. Svedu ty, kdož přijmou tento den, aby mu přikládali svatost, kterou Bůh vložil na sedmý den."

"Touto náhražkou vyvýším sebe. Bude posvěcen první den a protestantský svět přijme tuto podvrženou sobotu za pravou. Tím, že přestane být zachovávána sobota, kterou ustanovil Bůh, znevážím zákon Boží. Tím se svět stane mým. Budu vládcem země, knížetem světa. Ovládnu mysl lidí tak, že začnou pohrdat sobotou Boží. Učiním ze zachovávání sedmého dne znamení neposlušnosti vůči pozemské vládě. Lidské zákony budou tak přísné, že lidé se neodváží zachovávat sedmý den sobotní. Z obavy, že by přišli o obživu, připojí se k světu a budou přestupovat zákon Boží. Svět bude zcela pod mou nadvládou."

Stanovením falešné soboty se nepřítel domníval, že změní časy a zákony. Daří se mu opravdu měnit zákon Boží? Odpovědí jsou slova 33. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy. Ten, jenž se nemění, je dnes tentýž, jako byl včera a jako bude vždy, praví o sedmém dni, sobotě: "Je znamením mezi mnou a vámi po rodech vašich." "Jest znamením na věčnost" (2Moj 31,13.17)

Bůh horlí dnes pro svůj zákon právě tak, jak pro něj horlil za dnů Achabových a Eliášových. Jak je však tento zákon pošlapáván! Dnešní svět je ve zjevné vzpouře proti Bohu. Je to vpravdě svéhlavé pokolení, nevděčné, povrchní, neupřímné, pyšné a odpadlé. Mnozí se dokonce neváhají vysmívat slovu Božímu. Roste pohrdání zákonem a pořádkem jako přímý následek přestoupení jasných příkazání Hospodinových. Odvrácení od cesty poslušnosti plodí násilí a zločinnost. Pohleďme jen, jak ubozí a bědní jsou ti mnozí, kteří se klanějí před oltáři model a v marnosti hledají štěstí a pokoj!

Pán však nebude stále trpět, aby byl Jeho zákon beztrestně pošlapáván. Přichází doba, "kdy oči vysoké člověka sníženy budou, a skloněna bude vysokost lidská, a Hospodin sám vyvýšen bude v ten den." (Iz 2,11) Pochybovači mohou brát požadavky zákona Božího na lehkou váhu, mohou se jim posmívat a odmítat je, duch světskosti může mnohé nakazit a může i některé ovládnout; nakonec však pravda slavně zvítězí.

Až bude Boží dílo na zemi končit, bude korouhev zákona Božího opět vyzdvižena. I kdyby převládlo falešné náboženství a rozmohla se nepravost, i kdyby láska mnohých vychladla a kříž z Golgoty upadl v zapomenutí, i kdyby tma jako příkrov smrti přikryla zemi a lid se vší silou obrátil proti pravdě, i kdyby byl osnován jeden úklad za druhým, aby byl vyhuben lid Boží, vzbudí Bůh Eliášův v hodině největšího nebezpečí lidské nástroje, jež ponesou poselství a nebudou umlčeny. V lidnatých městech světa a tam, kde lidé nejvíce mluví proti Nejvyššímu, zazní kárající hlas. Neohroženě budou muži ustanovení Bohem zjevně odsuzovat jednotu církve se světem. Opravdově budou vyzývat muže a ženy, aby přestali zachovávat ustanovení, jež vymyslil člověk, a vrátili se k zachovávání pravé Boží soboty. "Bojte se Boha a dejte mu chválu a čest", bude oznámenu všem národům, "neboť přišla hodina jeho soudu. Klanějte se tomu, jenž učinil nebe, zemi, moře i prameny vod... Kdo se klaní šelmě a její soše a přijme znak na čelo nebo na ruku, bude píti víno Boží vášnivosti, jež je nalito nerozředěné v číši jeho hněvu." (Zj 14,7-10)

Bůh nezruší svou smlouvu, ani nezmění, co vyšlo z Jeho úst. Slovo Boží bude stát pevně navěky, nepohnutě jako trůn Boží. Tato smlouva, "Desatero", jasně napsaná prstem Božím, bude v den soudu platit a svět bude postaven před soudnou stolici Věčné Spravedlnosti, aby přijal svůj ortel.

Dnes, právě tak, jak tomu bylo za dnů Eliášových, je vyznačena jasná hranice mezi lidem zachovávajícím přikázání Boží a ctiteli falešných bohů. "Dokudž kulhati budete na obě strany?" varoval Eliáš; "jestliže jest Hospodin Bohem, následujtež ho; pakli jest Bál, jdětež za ním." (1Král 18,21) A poselství pro dnešní dobu zní: "Padl, padl veliký Babylon... Vyjděte z něho lide můj, abyste nebyli účastni jeho hříchů a neměli podílu v jeho ranách, neboť jeho hříchů se navršilo až k nebi a nyní se Bůh rozpomněl na jeho nepravosti." (Zj 18,2.4.5)

Není daleko doba, kdy na každou duši přijdou zkoušky. Bude na nás vynucováno zachovávání falešné soboty. Nastane boj mezi přikázáními Božími a přikázáními vydanými člověkem. Ti, kdož se krok za krokem podvolují světským požadavkům a přizpůsobují se světským zvyklostem, se raději podvolí nátlaku, než aby se vystavili posměchu, urážkám, hrozbě uvěznění nebo zabití. V té době bude zlato odděleno od škváry. Pak se rozezná pravá zbožnost od zdání zbožnosti a od pouhého pozlátka. Mnohá hvězda, kterou obdivujeme pro její skvělost, zhasne. Ti, kdož mají na sobě ozdoby svatyně, ale nejsou oděni Kristovou spravedlností, zjeví se pak v hanbě své nahoty.

Mezi obyvateli země roztroušeni po celém světě, jsou takoví, kteří nepadají před Bálem na kolena. Jako hvězdy na nebi, které se objevují jen v noci, zazáří tito věrní, až tma přikryje zemi a temnota zahalí národy. V pohanské Africe, v katolických zemích Evropy a Jižní Ameriky, v Číně, v Indii, na mořských ostrovech a ve všech temných koutech země má Bůh připraveny šiky vyvolených, kteří zazáří v temnotě a odpadlému světu jasně zjeví proměňující sílu poslušnosti zákona Božího. Již dnes se takoví objevují v každém národě a mluví každým jazykem a v hodině nejhlubšího odpadnutí, až satan vynaloží největší úsilí, aby "všichni, malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci", přijali pod trestem smrti znamení, že zachovávají falešný den odpočinku, tehdy tito věrní "bez úhony a upřímní, Boží děti bez vady" zazáří "jako hvězdy ve světě" (Zj 13,16; Fil 2,15) Čím temnější bude noc, tím jasněji budou zářit.

Když Eliáš pravil: "Zůstal jsem já sám, a nyní hledají života mého", byl překvapen slovy Páně: "Zachovalť jsem v Izraeli sedm tisíců, jichžto všech kolena neskláněla se Bálovi." (1Král 19,14.18)