Truhla úmluvy byla svatou skříní, jež byla zhotovena za účelem uložení v ní Desatera, jež bylo vyryto Božím prstem na kamenných deskách - zákona, jehož představitelem a autorem je sám Bůh. Tato truhla smlouvy byla chloubou i silou Izraele. Znamení Boží přítomnosti bylo nad ní dnem i nocí. Kněží, kteří při ní vykonávali služby, museli mít k těmto službám speciální vysvěcení. Nosili náprsníky vysazené drahými kameny. Na náprsnících byla vyryta na drahých kamenech, jež byly osazeny ve zlatě, jména dvanácti pokolení Izraelských.

Na pravé a levé straně náprsníku byly dva velké kameny neobyčejného třpytu. Říkalo se jim urim a tumim. Těmito kameny oznamoval Bůh prostřednictvím velekněze svou vůli. Když byly Hospodinu předkládány otázky k rozhodnutí, byl světelný kruh kolem pravého kamene znamením souhlasu nebo schválením, oblak zahalující kámen vlevo byl pak znamením nesouhlasu, nebo odmítnutí. Když byl Bůh tázán, zda má Izrael jíti k bitvě, drahocenný kámen po pravé straně, byl-li obklopen světlem, oznamoval: Jděte a bude se vám dařit. Když však kámen po levé straně byl obklopen oblakovým stínem, znamenalo to: Netáhněte, neboť se vám nebude dařit.

Když vcházel nejvyšší kněz jednou v roce do svatyně svatých, aby vykonal službu před truhlou smlouvy v strašné slávě Boží přítomnosti, v hluboké bázni kladl Hospodinu otázku a Pán mu často odpovídal svým hlasem. Jestliže Hospodin neodpovídal hlasem, tehdy svou přízeň a souhlas vyjádřil prostřednictvím svatých paprsků světla a slávy, jaké spočinuly na cherubínu po pravé straně truhly. Jestliže odpověď byla záporná, oblak zakryl cheruba, jenž byl na straně levé.

Čtyři Boží andělé stále doprovázeli truhlu na všech její cestách, aby byla jimi ochraňována od všeho nebezpečí a aby vykonávali všechny příkazy, jež měly spojitost se skříní. Kristus, Boží Syn, šel v doprovodu svatých andělů před truhlou. Když se Izraelité přiblížili k Jordánu, jeho vody se před Kristovou přítomností rozestoupily. Kristus se svými anděly stáli v korytě řeky při truhle a při kněžích, až všecken Izrael přešel Jordán. Kristus a Jeho andělé brali účast v pochodech truhly kolem Jericha a nakonec vyvrátili masívní hradby města a vydali Jericho v ruce Izraelitů.

Eli a jeho synové

Eli byl knězem a soudcem v Izraeli. Zastával nejvyšší a nejodpovědnější místo v národě Božím. Jako muž vyvolený Bohem pro vykonávání svatých povinností kněze a vybavený nejvyšší soudní mocí v zemi měl velký vliv na kmeny Izraele a všichni k němu vzhlíželi jako na svůj příklad. Ačkoliv byl ustanoven k tomu, aby vládl celému národu, ve vlastní rodině nevládl. Eli byl shovívavým otcem, miloval klid a mír a nevyužíval své otcovské autority, aby potlačil zlozvyky a vášně svých dětí. Místo aby je káral nebo trestal, podvoloval se jejich vůli a nechal je, aby si dělali po svém. Místo aby výchovu svých synů pokládal za jednu ze svých nejdůležitějších povinností, považoval ji za věc nevýznamnou. Nezvážil, jak strašné následky to přinese, a dopřál svým dětem vše, po čem toužily, a zanedbával jejich výchovu pro službu Boží a pro plnění denních povinností.

Ačkoliv se pro to vůbec nehodili, byli ustanoveni kněžími ve svatyni, aby sloužili Bohu. Eli jako nejvyšší kněz vcházel jednou ročně do svatyně svatých; jeho synové vykonávali práce při zabíjení obětních zvířat a služby při obětním oltáři. Při této službě neustále zneužívali svůj svatý úřad. Byli sebemilující, chtiví a nevázaní. Bůh káral a napomínal Eliho že neudržoval v rodině kázeň. Eli syny sice napomínal, avšak je nezadržel od zlých skutků. Slyšel o jejich nesprávném chování, když vykonávali své kněžské služby, že okrádali izraelity z obětí, že troufale přestupovali zákon Boží a svým násilným nevázaným chováním uváděli hřích na Izraelce. Pán oznámil mladému Samuelovi, jaký soud měl v úmyslu seslat na dům Eliho za tuto lehkovážnost a nedbalost. "I řekl Hospodin Samuelovi: Aj, já učiním věc takovou v Izraeli, kterouž kdokoli uslyší, zníti jemu bude v obou uších jeho. V ten den uvedu na Elí všecko to, což jsem mluvil proti domu jeho; počnuť i dokonám. A ukáži jemu, že já soudím dům jeho až na věky pro nepravost, o níž věděl; nebo znaje, že na se zlořečenství uvodí synové jeho, a však nezabránil jim. A protož jsem zapřisáhl domu Elí, že nebude vyčištěna nepravost domu Elí žádnou obětí, ani obětí suchou až na věky." (1Sam 3,11-14)

Bezbožné jednání synů Elího bylo velmi troufalé, zneuctívalo svaté služby a uráželo Boha tak silně, že žádnou obětí nemohlo býti vykonáno smíření. Již svou přítomností poskvrňovali Boží stánek. Svými zpustlými a zvrhlými skutky zneuctili oběti symbolizující Syna Božího a svým rouhavým jednáním šlapali po smírčí krvi představující nejvyšší hodnotu všech obětí.

Rodinu nemůže postihnout větší pohroma, než když se dětem dovolí, aby jednaly podle své vůle. Když rodiče plní každé přání svých dětí a trpí jim i to, o čem vědí, že jim neprospívá, ztratí k nim děti vbrzku veškerou úctu, přestanou si vážit autority Boha i lidí a začnou podléhat vůli satanově. Špatně vedená rodina má na celou společnost velký a neblahý vliv. Je zdrojem zla, jež postihuje rodiny, města a celé státy.

Protože Elí zaujímal vysoké postavení, byl jeho vliv mnohem větší, než kdyby byl obyčejným občanem. Jeho rodinný život byl vzorem pro celý Izrael, který se jím řídil. Neblahé následky jeho zanedbávání rodinného života se projevily v tom, že jeho příklad napodobily tisíce rodin. Když se rodiče hlásí k víře, ale své děti nechají páchat zlo, tupí tím Boha a Jeho pravdu.

Když Samuel přednesl Elímu Hospodinovo poselství, Elí řekl: "Hospodin jest, nechť učiní, což ráčí." (1Sam 3,18) Elí si byl vědom, že Boha zneuctil, a znal svou vinu. Souhlasil s tím, že Pán potrestá jeho hříšnou nedbalost. Poselství, které Hospodin sdělil Samuelovi, aby je předal jemu, oznámil celému národu. Tímto způsobem se snažil alespoň v určité míře napravit své dosavadní zanedbání povinností vyplývajících z jeho postavení. Následky, jež byly Elímu předpovězeny, nedaly na sebe dlouho čekat. Nadešel čas, kdy Bůh musel zakročit, aby uchránil čest svého jména.

Izraelité vytáhli k boji proti Filistinským a byli poraženi. Zahynulo téměř čtyři tisíce Izraelců. Když se zbytky zdeptaného vojska vrátily do tábora, řekli starší Izraelští: "Proč nás dnes Hospodin porazil před Filistínskými?" Lid, který už dozrál pro soud Boží, si neuvědomoval, že příčinou této velké porážky byly jeho vlastní hříchy. Starší Izraelité se tedy usnesli, že porážka byla způsobena proto, že v bitvě nebyla přítomna truhla smlouvy. Proto poslali do Sílo pro truhlu úmluvy. Připomínali si, jak jim pomohla projíti vzdutým Jordánem, a také snadné vítězství nad Jerichem, když truhla smlouvy šla před nimi. Za její přítomnosti rozhodně v bitvě nad nepřítelem zvítězí. Nevěděli, že jejich moc je závislá na poslušnosti vůči zákonu Božímu, jenž byl uložen v truhle a který reprezentoval samého Boha. Synové Elího Ofni a Fínes, i když byli přestupníky Božího zákona, nacházeli se při svaté truhle úmluvy a přinesli ji do vojenského tábora. Izraelští pevně věřili, že nyní zvítězí a proto ji vítali s radostnými výkřiky.

Truhla Boží vzata

"Když pak přinesena byla truhla smlouvy Hospodinovy do vojska, zkřikl všecken Izrael s velikým plésáním, až země vzněla. Uslyšavše pak Filistínští hluk plésání, řekli: Jaký jest to hlas výskání velikého tohoto v vojsku Hebrejském? I poznali, že truhla Hospodinova přišla do vojska. Protož báli se Filstínští, když praveno bylo: Přišel Bůh do vojska jejich: a řekli: Běda nám, nebo nebylo prvé nic k tomu podobného. Běda nám! Kdo nás vysvobodí z ruky těch bohů silných? Tiť jsou bohové, kteříž zbili Egypt všelikou ranou i na poušti. Posilňte se a buďte muži, ó Filistínští, abyste nesloužili těm Hebrejským, jako oni sloužili vám: buďte tedy muži a bojujte. Bojovali tedy Filistínští, a poražen jest Izrael, a utíkali jeden každý do stanu svého. I byla ta porážka veliká velmi, nebo padlo z Izraele třidceti tisíc pěších. Také truhla Boží vzata, a dva synové Elí zabiti, Ofni a Fínes." (1Sam 4,5-11)

Filistínští byli přesvědčeni, že truhla je Izraelským Bohem. Nevěděli, že živý Bůh, jenž stvořil nebesa i zemi a vydal na Sionu svůj zákon, sesílá na lid štěstí a požehnání, neb neštěstí a pohromu v závislosti na poslušnosti vůči svatému zákonu, umístěnému ve svaté skříni. Izraelské potkalo nejkrutější neštěstí, jaké je mohlo potkat, a tím byl znovu na věčné časy dán důkaz, že nepravost lidu Božího neprojde bez trestu. Čím větší má kdo znalost vůle Boží, tím většího hříchu se dopouští, nejedná-li ve shodě s ní.

Když vojsko vytáhlo do boje, zůstal Elí, již starý a slepý, v Sílo. S neblahou předtuchou očekával výsledek bitvy, neboť "srdce jeho lekalo se za truhlu Boží" (1Sam 4,13). Seděl před vchodem do stánku úmluvy a vyčkával na příchod posla z bojiště. Konečně se objevil jeden Benjaminský, utíkající z kopce k městu. Vběhl do města a sděloval zprávu čekajícím obyvatelům, že Izrael utrpěl porážku a těžké ztráty.

Nářek a bědování donesly se sluchu Elího. Přivedli k němu posla a ten pravil Elímu: "Utekl Izrael před Filistínskými a porážka veliká stala se v lidu, ano i oba synové tvoji Ofní a Fínes zabití jsou." Jakkoli strašné to byly zprávy, Elí toto sdělení přežil, protože tušil, že to tak dopadne. Když však posel dodal: "A truhla Boží jest vzata", strnula jeho tvář nevýslovnou úzkostí. Pomyšlení, že to byl jeho hřích, který tak zneuctil Boha a byl příčinou toho, že Bůh odstoupil od Izraele, bylo nad jeho síly. Zhroutil se, padl a "zlomiv šíji, umřel." (1Sam 4,17.18) Boží hněv zasáhl jej i oba jeho syny.

Přestože Fínes byl tak bezbožný, byla jeho manželka ženou, která se bála Hospodina. Smrt jejího tchána a manžela a především hrozná zvěst, že truhla Boží se octla v rukou nepřátel, způsobily její smrt. Cítila, že Izrael ztratil svou poslední naději. Dítěti, které porodila v této nešťastné hodině, dala jméno Ichabod neboli "Neslavný" a před posledním svým vydechnutím s žalem opakovala slova: "Přestěhovala se sláva z Izraele, nebo vzata jest truhla Boží." (1Sam 4,22)

Truhla v zemi Fistištínů

Bůh dopustil, aby nepřátelé vzali truhlu, a tímto způsobem chtěl Izraeli ukázat, jakou marností bylo spoléhání na truhlu, symbol Jeho přítomnosti, při současném zneuctívání Jeho svatých přikázání v ní obsažených. Bylo záměrem Božím pokořit Izraelity tím, že dopustil, aby pozbyli svatou truhlu, na níž si tolik zakládali a na kterou spoléhali.

Filistinští vítězoslavně přestěhovali truhlu do Azotu, jednoho ze svých pěti hlavních měst, a umístli ji v domě svého boha Dágona. Domnívali se, že moc, která až dosud provázela truhlu, přejde nyní na ně a že tato moc spolu s mocí boha Dágona je učiní nepřemožitelnými. Když však druhého dne vstoupili do chrámu, spatřili něco, co je zděsilo. Dágon ležel povalený tváří k zemi před truhlou Hospodinovou. Kněží s úctou modlu zvedli a postavili ji na její místo. Příštího rána ji však opět našli zuráženou na zemi před truhlou. Horní polovinou se modla podobala člověku, spodní půlí pak rybě. Všechny části modly, jež připomínaly lidské tvary, byly uraženy a zůstalo jen tělo ryby. Kněží a lid zachvátila hrůza, viděli v této tajůplné události zlé znamení, věštící jejich záhubu a záhubu jejich model před Bohem Hebrejů.

Andělé Boží, kteří stále doprovázeli truhlu smlouvy, shodili bezduchou modlu na zem a znetvořili ji, aby ukázali, že živý Bůh je nade všechny bohy a že před ním každý pohanský bůžek jest ničím. Z obavy před mocí Boha Hebrejů odnesli truhlu z Dágonova chrámu a umístili ji ve zvláštní budově.

Obyvytelé Azotu začala sužovat trapná a zhoubná nemoc. Připomněli si rány, jimiž Bůh stíhal Egypt a připisovali vznik soužení truhle. Rozhodli se ji dopravit do Gát. S truhlou však přišla do Gát i smrtelná nákaza a obyvatelé města dopravili proto truhlu do Akaron. Lid tohoto města zachvátila hrůza, když truhlu spatřili. Zděšeně volali: "Zprovodili k nám truhlu Boha Izraelského, aby nás pomořili i náš lid." Utíkali se ke svým bohům o ochranu, jak už to učinili obyvatelé Azotu a Gát, avšak dílo zkázy pokračovalo a vyústilo v zoufalství lidu tak, že "křik města vstupoval až k nebi" (1Sam 5,10.12). Lidé už nechtěli mít truhlu mezi sebou a přemístili ji na pole. Přišla však nová pohroma v podobě myší, jež zamořily zemi, ničíce všechnu úrodu jak na polích, tak v sýpkách. Národu hrozila úplná zkáza nemocemi a hladomorem. Truhla se jim stala strašlivou kletbou.

Nevěděli, co s ní mají počít, neboť kamkoliv ji přenesli, všude ji provázely strašné rány Boží. Lid se obrátil na svá knížata, kněze a kouzelníky a naléhavě je žádal: "Co učiníme s truhlou Hospodinovou? Oznamte nám, kterak bychom ji odeslali na místo její?" Rada zněla: Odeslat truhlu zpět k lidem, kterým náležela, a s ní poslat i drahocenné dary, aby získali Boží přízeň a byli uzdraveni, neboť poznali, že je to Boží ruka, která je trestá, neboť si přivlastili truhlu, jež náležela výlučně Izraeli.

Vrácení truhly Izraelitům

Podle tehdejší pověry nařídila knížata Filištínských lidu, aby zhotovili zpodobení ran, jež je postihly - "pět zadků zlatých a pět myší zlatých" "vedle počtu knížat Filištínských", neboť - jak pravili - "rána jednostejná jest na všechněch, i na knížatech vašich". (1Sam 6,4)

Tito moudří mužové poznali, že truhlu provází tajemná moc, na niž jejich vědění nestačí. Přes svou moudrost však neporadili lidu, aby se odvrátili od svých model a začali sloužit Hospodinu. Měli Boha Izraele stále v nenávisti, protože soudy Boží je donutily sklonit se před mocí Boží.

Mezi Filištínskými se vyskytli i takoví, kteří byli proti tomu, aby se truhla vrátila do země, odkud vzešla. Zdálo se jim, že takové uznání moci Boha Izraele by bylo pro hrdou zem Filištínských velkým ponížením. Kněží a kouzelníci je však napomenuli, aby nebyli tvrdošíjní jako faraón a Egyťané a aby si tím na sebe nepřivolali ještě horší rány. Navrhli plán, který získal souhlas všech a který byl ihned proveden. Truhlu a zlaté oběti za své provinění naložili na nový vůz, aby zabránili jejich znečištění. Do vozu zapřáhli dvě krávy, na jejichž šíje nebylo dosud vloženo jho. Jejich telata zavřeli doma a krávy pak pustili, aby mohly jít, kam budou chtít. Jestliže dopraví truhlu k Izraelským do Betsemes, nejbližšího města Levitů, bude to pro Filištínské důkaz, že všechno zlo jim způsobil Bůh Izraele. "Pak-li nic, pravili, "poznáme, že ne ruka Jeho dotkla se nás, ale náhodou nám to přišlo." (1Sam 6,9)

Když pak krávy pustili, odvrátily se tyto od svých mláďat a vydaly se s bučením přímou cestou do Betsemes. Ačkoliv je nevedla lidská ruka, neuchýlila se trpělivá zvířata od směru své cesty. Božská přítomnost a Boží andělé doprovázeli truhlu a bezpečně ji zavedli na určené místo. Knížata Filištínská, která provázela truhlu až ku "pomezí Betsemes" (1Sam 6,12.14) a byla svědkem jejího přijetí, vrátila se do Akaron. Morová rána ustala a Filištínští se přesvědčili, že jejich útrapy byly ranami, jež na ně seslal Bůh Izraele.

Potrestaná opovážlivost

Byl právě čas sklizně pšenice a obyvatelé Betsemes žali v údolí. "A pozdvihše očí svých, uzřeli truhlu; i veselili se, vidouce ji. A když přijel vůz na pole Jozue Betsemského, tu se zastavil. I byl tu kámen veliký. Tedy zsekavše dřívi vozu toho i ty krávy, obětovali je v oběť zápalnou Hospodinu." Lidé z Betsemes rychle rozšířili zprávu, že truhla smlouvy je u nich a lid z okolních krajů sem začal proudit, aby přivítal její návrat. Radovali se z návratu posvátné truhly a viděli v něm předzvěst přílivu dobra, avšak nechápali skutečnou podstatu její svatosti. Místo aby pro ni připravili vhodné místo, ponechali ji na sklizeném poli. Stále si prohlíželi posvátnou truhlu, hovořili o podivuhodném způsobu, jakým jim byla navrácena a začali se dohadovat, v čem spočívá její podivná moc. Nakonec neodolali své zvídavosti, sňali z ní pokrývky a opovážili se truhlu otevřít.

Všemu Izraeli dostalo se poučení, že k truhle musí vzhlížet s posvátnou bázní a úctou. Když dostali příkaz, aby ji přenesli z místa na místo, neodvažovali se levité na ni ani pohlédnout. Jen jednou v roce směl velekněz spatřit truhlu Boží. Ani pohanští Filištíni se neodvážili z ní sejmout pokrývky. Truhlu stále provázeli na všech jejich cestách neviditelní andělé nebeští. Neuctivost a opovážlivost betsemského lidu byla okamžitě potrestána. Přes padesát tisíc těchto troufalců bylo zabito anděly, kteří chránili Boží truhlu.

Lidé z Betsemes byli vylekaní a řekli: "Kdož bude moci ostáti před Hospodinem Bohem svatým tímto? A ke komu odejde od nás? I poslali posly k obyvatelům Kariatjeharim, řkouce: Vrátili zase Filistinští truhlu Hospodinovu: přijďte, vezměte ji k sobě." (1Sam 6,20.21) S jásotem uvítali obyvatelé tohoto města příchod posvátné truhly. Slavnostním způsobem ji plni blaženosti přenesli do svého města a umístili ji v domě levity Abinadaba a truhla zůstala u něho po mnoho let.

Izraelští trpěli útlakem svých nepřátel již dvacet let, když "se roztoužil všecken dům Izraelský po Hospodinu." Samuel, kterého lid uznával za Božího proroka, jim radil: "Jestliže celým srdcem svým obracíte se k Hospodinu, odejměte bohy cizí z prostředklu sebe i Astarota, a ustavte srdce své při Hospodinu, a služte jemu samému." (1Sam 7,3)

Pod vedením náčelníků kmenů bylo svoláno velké shromáždění lidu do Masfa, kde byla uspořádána velká slavnost. V hluboké pokoře vyznal se zde lid ze svých hříchů a na důkaz, že je pevně rozhodnut poslouchat příkazů, jež vyslechl, pověřil Samuela úřadem soudce.

Filištínští považovali toto shromáždění za válečnou poradu a vyrazili s velkou vojenskou mocí, aby rozehnali Izraelské, dříve než své plány uskuteční. Zpráva o tom, že se blíží, vyvolala v Izraeli velké zděšení. Lid prosil Samuela: "Nepřestávej volati za nás k Hospodinu Bohu našemu, aby nás vysvobodil z ruky Filištínských." (1Sam 7,7)

Právě když Samuel obětoval beránka jako zápalnou oběť, přitáhli Filištínští a hotovili se k bitvě. Tehdy Všemohoucí, který byl sestoupil na Sinaji v ohni a za hřímání blesků a který rozdělil Rudé moře a razil Jordánem cestu pro dítky Izraele, ukázal opět svou moc. Na postupujícího nepřítele se přihnala strašná bouře a země byla poseta mrtvolami válečníků.

Izraelští strnuli v posvátné hrůze, chvějíce se strachem a kojíce se nadějí. Když spatřili porážku svých nepřátel, poznali, že Bůh přijal jejich lítost. Ačkoliv nebyli na boj připraveni, zmocnili se zbraní usmrcených Filištínů a začali pronásledovat prchající vojska až do Betchar. Tohoto skvělého vítězství bylo dosaženo právě na témž bojišti, na němž byl Izrael před dvaceti lety Filištínskými poražen, při čemž byli usmrceni kněží Ofni a Fínes a truhla Boží ukořistěna nepřítelem. Aby tato událost nikdy neupadla v zapomenutí, vztyčil Samuel mezi Masfa a Sen velký kámen jako památník. Nazval jej Eben-Ezer, "kámen pomoci", a lidu pravil: "Až potud pomáhal nám Hospodin." (1Sam 7,12)

Truhla Boží zůstala v domě Abinadaba až do doby, kdy se David stal králem. Vybral si tehdy třicet tisíc mužů z Izraele a vydal se s nimi pro truhlu Boží. Archa byla umístěna na novém voze a byla vyvezena z domu Abinadaba. Uza a Achio, synové Abinadaba, provázeli vůz. "David a všecken dům Izraele hráli před Hospodinem na všelijaké nástroje z dříví cedrového, totiž na harfy, loutny, bubny, husličky a na cymbály. A když přišli k humnu Náchonovu, vztáhl ruku svou Uza k truhle Boží a pozdržel ji, nebo uchýlili se volové. Protož rozhněval se Hospodin na Uzu, a zabil ho Bůh pro neprozřetelnost; i umřel tu u truhly Boží. " (2Sam 6,5-7) Uza svým činem prokázal naprostou nedůvěru Bohu, jako kdyby Ten, který přivedl archu ze země Filištínské, nedovedl se o její bezpečnost postarat i nyní. Andělé doprovázející truhlu Boží, pokárali Uzu za jeho opovážlivost a nedostatek trpělivosti i za to, že se odvážil vztáhnout ruku na posvátnou truhlu Boží.

"Tedy zkormoutil se David, proto že se Hospodin tak přísně obořil na Uzu. I nazváno to místo Peres Uza až do tohoto dne. A boje se David Hospodina v ten den, řekl: Kterakž má vjíti ke mně truhla Hospodinova? Pročež David nechtěl přenésti k sobě truhly Hospodinovy do města svého, ale způsobil to, aby se obrátila do domu Obededoma Gitejského. I pobyla truhla Hospodinova v domě Obededoma Gitejského za tři měsíce, a požehnal Hospodin Obededomovi i všemu domu jeho". (2Sam 6,8-11)

Bůh chtěl ukázat lidu, že ačkoliv truhla Boží byla postrachem i smrtí pro ty, kteří přestupovali v ní obsažena přikázání, byla současně požehnáním i sílou pro ty, kteří byli přikázáním Božím poslušni. Když David uslyšel, že díky truhle Boží byl Obededomův dům velmi požehnán a že se mu ve všem dařilo, zatoužil uvésti ji do svého města. Než ovšem uskutečnil její přenesení k sobě, cele se Bohu posvětil a přikázal, aby všechna knížata a představení lidu zdrželi se všech světských věcí a též od všeho, co by mohlo odvrátit pozornost od svatých věcí. Takto připraveni a posvěceni mohli uvést truhlu Boží do města Davidova. "Tedy odšed David, přenesl truhlu Boží z domu Obededomova do města Davidova s veselím." (2Sam 6,12)

" A když přinesli truhlu Hospodinovu, postavili ji na místě jejím u prostřed stanu, kterýž jí byl David rozbil; a obětoval David před Hospodinem oběti zápalné i pokojné". (2Sam 6,17)

V Šalomounově svatyni

Když Šalomoun, Davidův syn, dokončil stavbu svatyně, shromáždil starší Izraele a nejvýznamnější muže z lidu, aby přenesli truhlu úmluvy Hospodinovu do města Davidova. Tito mužové se cele posvětili Pánu a slavnostně s velkou důstojností doprovázeli kněží, kteří nesli posvátnou truhlu. "A přenesli truhlu Hospodinovu a stánek úmluvy, i všecka nádobí posvátná, kteráž byla v stánku; a tak přenesli to kněží a Levitové. Král pak Šalomoun i všecko shromáždění Izraelské, kteréž se k němu sešlo, obětovali s ním před truhlou ovce i voly, kteříž ani popisováni ani počítáni nebyli pro množství." (1Král 8,4.5)

Tím, že přenášel do chrámu posvátnou truhlu obsahující dvě kamenné desky, na nichž byly prstem Božím vyryty příkazy Desatera, následoval Šalomoun příkladu svého otce Davida. Po každých šesti krocích obětoval Bohu. Se zpěvem a hudbou a velmi obřadně "vnesli kněží truhlu smlouvy Hospodinovy na místo její, do vnitřního domu, do svatyně svatých, pod křídla cherubínů." (2Par 5,7; 1Král 8,6)

Nevyrovnatelně krásná a nepřekonatelně nádherná byla budova chrámu, kterou Šalomoun a jeho druhové postavili pro Boha a pro bohoslužbu. Zemská svatyně byla zhotovena podle vzoru nebeské svatyně, jak byla ukázána Mojžíšovi na hoře a následovně představena Pánem Davidovi. Truhla smlouvy byla ještě nádherněji ozdobena. Ke dvěma cherubínům, jež se nacházeli na horním přikrytí skříně, kteří byli z ryzího zlata, přidal ještě Šalomoun dva anděly větších rozměrů, kteří stáli na protilehlých bocích truhly, což mělo představovat nebeské anděly bez přestání ochraňující Boží zákon. Nádhera a spanilost chrámu se nedá popsat. Do tohoto místa, jak předtím do stánku shromáždění, byla vnesena slavnostně truhla Boží a byla umístěna pod křídly dvou nádherných cherubů nad slitovnicí.

Zpěváci - Levité odění v bílá roucha s cimbály, loutnami a harfami v rukou stáli u východní strany oltáře a s nimi tam stálo sto dvacet kněží, troubícíh na trouby. "Ti, kteříž spolu troubili v trouby, a zpěváci měli vydávati jeden zvuk k chválení a oslavování Hospodina, a když povyšovali hlasu na trouby a cimbály a jiné nástroje hudebné, chválíce Hospodina, řkouce, že dobrý jest a že na věky trvá milosrdenství jeho, tehdy oblak naplnil dům ten, dům Hospodinův, tak že nemohli kněží ostáti a sloužiti pro ten oblak, neboť sláva Hospodinova byla naplnila dům Boží." (2Par 5,13.14)

Uprostřed síně chrámu byl postaven "měděný výstupek" jako plošina, a Šalomoun na něj vystoupil a s pozdviženýma rukama požehnal obrovskému zástupu stojícímu před ním. Pak poklekl Šalomoun na podiu a přede vším lidem pronesl slavnostním způsobem zasvěcující modlitbu. Pozvedl ruce k nebi, zatím co celé shromáždění se sklonilo až k zemi, modlil se slavnostně a upřímně k Bohu. A když Šalomoun skončil svou modlitbu, "oheň sestoupil s nebe, a sehltil zápal i oběti". "Všichni synové Izraelští viděli, když sestupovala sláva Hospodinova na dům, a padše tváři k zemi, na dláždění, klaněli se a chválili Hospodina, že dobrý jest, a že na věky trvá milosrdenství jeho." (2Par 7,1-3)

Bůh dal Izraeli varování, že jestliže lid se stane nevěrným a od něj odstoupí, pak na chrám dopadne neštěstí. Tato předpověď došla naplnění za několik století po jeho vystavění. Bůh rovněž Šalomounovi zaslíbil, že zůstane-li spolu s lidem věrný a poslušný Božím přikázáním, bude chrám Hospodinův ve svém lesku a nádheře stát na věky jako důkaz Boží přízně a velkých požehnání, jež splynou na Izraele jako odměna za poslušnost.

Poroba Izraele

Protože Izraelité přestupovali přikázání Boží a činili zlo, dopustil Bůh, aby se dostali do zajetí, aby národ tímto způsobem pokáral a pokořil. Ještě před zničením oznámil Bůh několika svým věrným služebníkům osud chrámu, jenž byl chloubou Izraele a který uctívali téměř jako modlu, při současném hřešení proti Bohu. Předpověděl jim rovněž i uvedení Izraele do zajetí. Spravedliví mužové na čele s Jeremiášem těsně před zničením chrámu vynesli ze svatyně svatých truhlu Boží obsahující kamenné tabule s Desaterem a v hlubokém smutku a žalu ukryli ji v jeskyni, kde měla zůstat ukrytá před lidem Izraelským činícím zlo, a před nepřáteli. Tato posvátná truhla je dosud skryta. Nikdo se jí nedotkl od chvíle, kdy byla uložena na tajné místo. (PK 453; 2 Makabej.2,4.5)