Byla jsem přenesena do doby, když Pán Ježíš se svými učedníky požíval velikonoční večeři. Kristus seděl u stolu se svými učedníky. Věděl, že nastala Jeho hodina; On sám je pravým velikonočním Beránkem a bude obětován v den velikonočních svátků, kdy se pojídá tento sváteční symbolický pokrm. Brzy vypije kalich hněvu, brzy bude muset podstoupit konečný křest utrpení. Zbývalo Mu však ještě několik klidných hodin, které chtěl strávit k prospěchu svých milovaných učedníků.

Celý život Kristův byl životem nesobecké služby. Každý Jeho čin byl důkazem toho, že "nepřišel, aby si dal sloužiti, nýbrž aby sloužil". (Mt 20,28) Tomu se však učedníci doposud nenaučili. Když se shromáždili kolem stolu, řekl Ježíš tklivým hlasem: "Pln touhy jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, než podstoupím utrpení. Neboť pravím vám, že ho již nebudu jísti, dokud se nesplní všecko v království Božím." Pak přijal kalich, vzdal díky Bohu a řekl: "Vezměte jej a rozdělte mezi sebe; neboť pravím vám, že od nynějška nebudu píti z plodů révy až do té doby, kdy přijde království Boží." (Luk 22,15-18)

Posvátného úkonu se zúčastnil i zrádce Jidáš. Přijal od Ježíše symboly Jeho obětovaného těla a prolité krve. Uslyšel slova: "To čiňte na mou památku!" A přestože seděl v samé přítomnosti Beránka Božího, kul zrádce své temné plány a zabýval se myšlenkou na pomstu. Satan svedl Jidáše tak daleko, že se mu zdálo, že je věrným učedníkem Ježíšovým, i když jeho srdce bylo zaujato cele pozemskými věcmi. Byl svědkem úžasného díla svého Mistra, byl vždy přítomen Jeho služby bližním a měl nesporné důkazy, že Ježíš je Mesiášem. Jidáš však byl mistrem přetvářky, byl lakomcem a miloval peníze. Reptal, když byla na hlavu Ježíšovu vylita drahocenná mast.

Marie svého Pána milovala celým srdcem. Odpustil její hříchy, jichž bylo mnoho, a vzbudil z mrtvých jejího milovaného bratra. Její duše byla naplněná vděčností a uvažovala, že pro Ježíše není žádný dar příliš drahý. Čím dražší byla mast, tím lépe mohla vyjádřit svou vděčnost Spasiteli, obětujíc ji pro Něj.

Jidáš, chtěje ospravedlnit své lakomství a touhu po mamonu, tvrdil, že mast se měla raději prodat a získané peníze rozdat chudým. V jeho srdci se však nenalézala péče o chudé, leč touha po penězích; a že miloval sám sebe, často si přivlastňoval k svému užitku to, co bylo svěřeno jeho péči a určeno pro chudé. Jidáš nedbal o dobro a potřeby svého Mistra; a aby ospravedlnil své lakomství, hovořil často o potřebných. Tento čin velkého daru lásky ze strany Marie byl ostrým napomenutím Jidášova lakomství. Bylo to však satanovo dílo v srdci Jidáše, aby mohl lépe skrze něj uskutečnit své plány.

Kněží a knížata Izraele Ježíše nenáviděli, naproti tomu zástupy prostého lidu se kol Něj tlačily, aby naslouchaly Jeho slovům a byly svědky Jeho zázračných činů. Lidé byli vzrušeni a s velkým zájmem a v posvátné bázni následovali Ježíše všude, kam šel, aby naslouchali poučením tohoto zvláštního zázračného Učitele. I mnozí z knížat v Něj uvěřili, neodvážili se však veřejně vyznat svou víru, neboť se báli vyloučení ze synagogy. Kněží a starší lidu se rozhodli, že musí něco učinit, co by odvrátilo pozornost lidu od Ježíše. Obávali se, že všichni lidé v Něho uvěří a proto byla jejich jistota narušena. Byli si vědomi toho, že buď pozbudou své postavení, anebo musí Ježíše odsoudit na smrt. A i když se jim podaří Jej vydat na smrt, budou tu ještě stále ti, kteří byli svědky Jeho moci.

Ježíš vzkřísil z mrtvých Lazara a oni se obávali, že jestli se jim nakonec podaří Ježíše zabít, bude zde vzkříšený Lazar, který bude o Ježíši vydávat to nejpřesvědčivější svědectví. Zástupy lidu jej budou vyhledávat, aby viděli člověka, který povstal z mrtvých. Proto rozhodli, že bude nutno zabít i Lazara, aby se tím způsobem zabránilo povstání. Kněží pak budou mít opět volnou ruku, aby lid nasměrovali zpět k tradicím a lidským naukám, k dávání desátků z máty i anýzu, a budou moci nadále ovlivňovat lid dle své vůle. Bylo usneseno, že je nutno Ježíše zajmout někde v ústraní, nikoli na očích zástupu, neboť se obávali, že když lid uvidí, že Velký Učitel byl napaden, mohou útočníky ukamenovat.

Jidáš věděl, jak nesmírně kněžím záleží, aby mohli Ježíše dostat do své moci, proto se rozhodl jít za nejvyššími kněžími a staršími lidu s návrhem, že jim Ježíše vydá za určitý obnos stříbrných. Jeho láska k penězům a bohatství dohnala Jidáše k tomu, že se rozhodl ke zradě a vydání svého Mistra a Pána v ruce Jeho nejúpornějších nepřátel. Satan takto bezprostředně působil skrze Jidáše. Během dojímavých scén poslední večeře tento zrádce se neustále zabýval plány, jak vydat Mistra Jeho nepřátelům. Kristus s velkým zármutkem oznámil svým učedníkům, že se všichni této noci nad Ním zhorší. Petr však se zápalem tvrdil, že i kdyby se všichni ostatní zhoršili, on však nikoli. Pán Ježíš však Petrovi řekl: "Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá. A ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých." (Luk 22,31-32)

V Getsemane

Za doprovodu svých učedníků kráčel Spasitel zvolna do Getsemanské zahrady. Ježíš vedl se svými učedníky vážnou rozpravu a s velkým smutkem je napomínal, aby bděli a modlili se, aby nevešli v pokušení. Věděl, že jejich víra bude vystavena obrovské zkoušce, že jejich naděje je zklamou a budou potřebovat velké síly a hluboké důvěry, jichž mohou získat jedině bděním a horlivou modlitbou.

Když přicházeli k zahradě, všimli si učedníci změny, jež se projevila u jejich Mistra. Ještě nikdy Jej neviděli tak smutného a zamlklého. Jak kráčel dál, Jeho smutek rostl; neodvažovali se Jej zeptat na příčinu Jeho smutku. Jeho tělo se zachvívalo, jakoby měl klesnout. Když došli do zahrady, vyhledali učedníci Jeho obvyklé místo, aby si jejich Mistr mohl odpočinout. Bylo slyšet Jeho hluboký bolestný povzdech, jakoby trpěl pod tíhou strašného břemene.

Při vstupu do zahrady opustil Ježíš své učedníky až na tři a vyzval je, aby se modlili za sebe i za Něho. Sám pak odešel s Petrem, Jakubem a Janem na odlehlé místo zahrady. Tito tři učedníci byli Kristovi nejbližší společníci. Viděli Jeho slávu na hoře proměnění; viděli Mojžíše a Eliáše, jak s Ním rozmlouvají. Slyšeli hlas z nebe potvrzující Ježíšovo synovství Boží; nyní je chtěl mít Kristus nablízku ve chvíli svého velkého zápasu. Často s Ním na tomto odlehlém místě strávili noc. "Zůstaňte zde," pravil "a bděte se mnou"! (Mt 26,38)

Poodešel maličko od nich - jen tolik, aby Ho mohli vidět a slyšet - a padl na zem. Cítil, že hříchem světa, který na sebe vzal, je odloučen od svého Otce. Propast byla tak široká, tak temná a tak hluboká, že Jeho duch se nad tím hrozil. Tomuto smrtelnému zápasu nemůže uniknout, neboť nesmí použít své božské moci. Musí vytrpět následky lidského hříchu jako člověk. Jako člověk musí snést hněv Boží vyvolaný přestoupením a hříchem. Kristus pocítil, že Jeho jednota s Otcem následkem hříchu světa, který na sebe dobrovolně vzal, je přerušena. Obával se, že jako člověk s lidskou přirozeností nebude moci obstát v nastávajícím boji s mocnostmi temna. S pláčem a slzami volal ve vroucích prosbách k svému Otci: "Otče, chceš-li přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se". (Luk 22,42) Syn Boží modlil se horlivě ve smrtelné úzkosti. Velké krůpěje krve stékaly z Jeho tváře a padaly na zem. Andělé Boží vznášeli se nad místem Ježíšova modlitebného boje a byli svědky této hrozné scény, avšak pouze jeden obdržel pověření, aby šel a povzbudil Syna Božího v Jeho smrtelném zápase. V nebi panoval smutek. Andělé sundali koruny ze svých hlav a odložili harfy; s mlčením a nejhlubším soucitem sledovali Ježíšův boj. Toužili zachránit svého Velitele, vedoucí andělé to však nedovolili, plán vykoupení člověka musel být vykonán.

Po ukončení modlitby se Ježíš odebral k učedníkům, oni však spali. V této strašné chvíli utrpení a muky pro hřích člověka nenalezl soucit a spoluúčast ani u svých nejbližších. Petr, který před krátkou dobou tak horlil o své věrnosti, odpočíval přemožen hlubokým snem. Ježíš mu připomněl jeho slova a řekl: "Tak-liž jste nemohli jediné hodiny bdíti se mnou?" (Mt 26,40) Třikrát se skláněl v úporných modlitbách Boží Syn ve smrtelném boji. Třikrát se Jeho lidská přirozenost zalekla poslední vrcholné oběti. Nyní však před Vykupitelem světa vyvstává osud lidského pokolení. Kristus vidí, že přestupníci zákona budou muset zahynout, budou-li ponecháni sami sobě. Vidí bezmocnost člověka. Vidí moc hříchu. Slyší bědování a nářek zatraceného světa. Vidí jeho neodvratný osud a rozhoduje se. Zachrání člověka, i kdyby za to musel zaplatit sebevětší cenu. Přijímá svůj krvavý křest, aby jím milióny hynoucích mohly získat věčný život. Opustil nebeské dvory, kde je jen nevinnost, štěstí a sláva, aby spasil jednu ztracenou ovci, jeden svět, který padl hříchem. A od svého poslání neupustí. Stane se smírčí obětí za lidstvo, které svévolně upadlo do hříchu. Nyní vane z jeho modlitby naprostá odevzdanost. "Nemůže-li mne tento kalich minouti, musím-li jej vypíti, staň se tvá vůle!"

Když se takto rozhodl, padl jako mrtvý k zemi, na níž klečel v modlitbách. Kde byli nyní Jeho učedníci, aby hlavu svého umdlévajícího Mistra podložili svými dlaněmi a svlažili Jeho čelo, neskonale více zmučené než čela synů lidských? Spasitel tlačil vinný lis sám, a nikdo z lidí s Ním nebyl. (Viz Iz 63,3)

Se svým Synem však trpěl i Bůh Otec. Andělé sledovali smrtelný zápas Spasitelův. Viděli svého Pána, jak je obklíčen šiky satanských sil a sklíčen strašnou hrůzou. Na nebesích zavládlo ticho. Jediná harfa se neozvala. Kdyby byli smrtelníci mohli spatřit úžas andělů, kteří v němém bolu sledovali, jak Otec odvrací své paprsky světla, lásky a slávy od svého milovaného Syna, byli by lépe pochopili, jak odporný je Bohu hřích.

Nepadlé světy a nebeští andělé s největším zaujetím sledovali, jak se Ježíšův boj chýlí k svému závěru. Také satan a jeho spřeženci zla, zástupy odpadlíků, sledovali s napětím tuto velkou a rozhodnou chvíli v díle vykoupení. V této strašné rozhodující chvíli, kdy vše bylo v sázce, kdy tajemný kalich se chvěl v rukou Trpitele, se náhle otevřela nebesa, vyšlehlo světlo, a proťalo hroznou tmu této rozhodující hodiny a mocný anděl, který zastává u Boha místo, z něhož odpadl satan, přistoupil ke Kristu. Anděl nepřišel, aby odebral kalich hořkosti z ruky Kristovy, přišel, aby dodal Kristu síly ho vypít a aby Ho ujistil o lásce Otcově. Přišel posílit božského prosebníka v lidském těle. Ukázal Mu otevřená nebesa a poukázal na duše, jež budou spaseny skrze Jeho utrpení. Ujistil Ho, že Jeho Otec je větší a mocnější než satan, že Jeho smrt bude znamenat úplnou porážku satanovu a že království tohoto světa bude dáno svatým Nejvyššího. Řekl Mu, že až uzří výsledek svého úsilí, bude spokojen, neboť uvidí zástupy lidí spasených, spasených navěky.

Kristův smrtelný zápas sice neskončil, ale sklíčenost a malomyslnost Ho opustila. Bouře se sice ani v nejmenším nezmírnila, ale Tomu, proti Němuž se rozpoutala, se dostalo posílení, aby snesl její zuřivost. Vyšel z bouře klidný a vyrovnaný. Nebeský mír se rozhostil na Jeho zkrvavené tváři. Snesl to, co by nikdy nemohla snést žádná lidská bytost; neboť okusil utrpení smrti za všechny lidi.

Znovu přišel k spícím učedníkům, zarmouceně na ně pohlédl a pravil: "Spěte tedy dál, a odpočívejte! Hle , přiblížila se hodina: Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků." (Mt 26,45)

Jidášova zrada

Právě když pronášel tato slova, zaslechl zvuk kroků lidí, kteří Ho hledali, a pravil: "Vstaňte, pojďme! Hle, můj zrádce je blízko!" (Mt 26,46) A hned se přibližuje Jidáš se zástupem ozbrojených lidí. Přiblížil se jak obvykle k svému Mistru, aby Jej pozdravil. Tlupa ozbrojenců obstoupila Ježíše. A On postaviv se před učedníky, řekl: "Koho hledáte?" (Jan 18,4.5) Odpověděli: "Ježíše Nazaretského"! Ježíš odvětil: "Já jsem". Když byla vyřčena tato slova, postavil se mezi Ježíše a zástup lidí anděl, který před chvíli posloužil Ježíši. Božské světlo osvítilo tvář Spasitelovu. V přítomnosti této božské slávy nemohl krvežíznivý dav vydržet ani okamžik. Všichni se zapotáceli a couvli. Kněží, starší, vojáci, ba i Jidáš padli na zem jako mrtví. Učedníci tomu přihlíželi, oněmělí údivem a posvátnou bázní.

Učedníkům se dostalo naděje, když viděli, že tlupa ozbrojenců s meči a kyjmi tak prudce padla na zem. Brzy se však všechno změnilo. Dav se zdvihl. Římští vojáci, kněží a Jidáš obklopili Krista. Tehdy Petr vytáhl meč a udeřil sluhu nejvyššího kněze a uťal mu ucho. Ježíš však přikázal Petrovi uschovat meč slovy: "Zdališ mníš, že bych nyní nemohl prositi Otce svého, a vydal by mi více než-li dvanáct houfů andělů?" (Mt 26,53) Viděla jsem, že po vyslovení těchto slov tváře Božích andělů oživila naděje. Tu a tam snažili se obstoupit svého Vůdce a rozprášit rozhněvaný zástup. Znovu se však zarmoutili, když Ježíš dodal: "Kterakž by se pak naplnila písma, svědčící, že tak musí býti?" (Mt 26,54) Srdce učedníků naplnilo zoufalství a zklamání, když uviděli, že Ježíš dovolil svým nepřátelům, aby Jej jali a odvlékli.

Všichni učedníci v obavě o vlastní život Jej opustili a utekli. Kristus zůstal zcela osamocen v rukou vražedného tlumu. Ó, jak satan nyní triumfoval! A jaký smutek nyní zavládl mezi Božími anděly. Na zemi byly vyslány oddíly svatých andělů, každý měl svého vedoucího anděla, aby byli svědky událostí, které se tam měly nyní odehrát. Měli podat zprávu z každé urážky a každé krutosti, jež byla způsobena Božímu Synu, a měla být zapsána každá reakce bolesti, jakou musel snést Ježíš; protože titíž lidé, kteří brali účast v těchto strašlivých událostech, jaké musel prožívat Ježíš, budou muset ještě jednou uvidět přesné opakování těchto hrozných skutečností v živých barevných obrazech jako svědectví jejich brutality.