EllenWhiteova.cz  (Na úvodní stránku) EllenWhiteova.cz


Kristova zkouška

Dějiny vykoupení


Rejstřík - na začátek na začátek

Kristova zkouška

Andělé opouštějící nebe se smutkem odkládali své třpytivé koruny. Nemohli nosit zlaté koruny, když jejich Velitel tolik trpěl a měl nést trnovou korunu. Satan a jeho andělé byli v soudní síni velmi činní; působili, aby lidé pozbyli šlechetné city a schopnost soucitu. Panovala zde těžká atmosféra, otrávená vlivem satanských mocností. Podněcovali kněží a starší z lidu, aby Ježíše znevažovali, tupili a utrhali Mu způsobem pro lidskou přirozenost co nejvíc jízlivým a bolestivým. Satan se domníval, že posměch a násilnosti přinutí Syna Božího k nářku a odporu a použije svou božskou moc, aby se vysvobodil z rukou chátry, a tím by byl plán vykoupení zcela zničen.

Kristus velice trpěl tupením a urážkami. Od bytostí, které stvořil a pro něž přinášel nekonečnou oběť, se Mu nyní dostalo potupy. Jeho utrpení odpovídalo dokonalosti Jeho svatosti a Jeho nenávisti k hříchu. Zkouška, kterou Mu připravili lidé jednající jako nepřátelé, byla pro Něj nepřetržitou obětí. Vše se v Něm bouřilo při vědomí, že je obklopen lidskými bytostmi ovládanými satanem. Přitom věděl, že pouhým zábleskem své božské síly by mohl v mžiku srazit své kruté mučitele v prach. To Mu zkoušku ještě ztrpčovalo. Pouhým slovem, pouhým pohledem mohl donutit své trýznitele, aby uznali, že je Pánem nad králi a vládci, nad kněžími a chrámem. Patřilo však k Jeho těžké zkoušce zůstat v postavení, jež si vyvolil, v postavení člověka. Jeho láska k Otci a Jeho slib daný před stvořením světa, že vezme na sebe hřích, ho vedly k tomu, že snášel bez reptání surové zacházení těch, které přišel zachránit. Bylo součástí Jeho poslání, aby snášel jako člověk všechny posměšky a urážky, které si jen lidé dovedou vymyslet. Jediná naděje lidstva spočívala v tom, že Kristus snese všechno, co bude muset vytrpět z rukou lidí.

Petrovo zapření

Když opustili svého Mistra v zahradě Getsemanské, odvážili se dva z učedníků zpovzdálí sledovat dav, který se zmocnil Ježíše. Na nádvoří byl zapálen oheň, neboť bylo před úsvitem, kdy bývá největší chladno. Kolem ohně se sešla skupina lidí a Petr se k nim připojil. Vmísil se nenápadně mezi lidi a doufal, že ho budou pokládat za jednoho z těch, kteří přivedli Ježíše do síně. Chtěl vidět, co se bude dít s Ježíšem. Petr netušil, že poznají, kdo vlastně je. Tím, že předstíral nezaujatost, octl se na straně nepřítele a stal se snadnou kořistí pokušení. Když pak byl posuzován, že náleží k Ježíšovým učedníkům, prohlásil z obavy o svou bezpečnost, že nezná tohoto člověka. Učedníci byli známí i svou pravdomluvností. Petr nakonec, aby přesvědčil své žalobce, že se mýlí a že nenáleží k učedníkům Kristovým, zapřel svého Pána podruhé a též potřetí se zaklínáním a zapřisaháním.

Zbabělé zapřisahání ještě neodumřelo na Petrových rtech a pronikavé zakokrhání kohouta mu znělo v uších, když Spasitel odvrátil svou bledou tvář od zachmuřených soudců a upřel svůj zarmoucený pohled na svého ubohého učedníka. Zrak Petrův se setkal se zrakem Kristovým. V ušlechtilé tváři svého Mistra spatřil hlubokou lítost a smutek, nebylo v ní však ani stopy hněvu.

Pohled na tu bledou, ztýranou tvář, na chvějící se rty, na oči plné lásky a odpuštění, pronikl Petrovým srdcem jako šíp. Petr si připomněl, že uplynulo jen málo hodin od chvíle, kdy svému Pánu sliboval, že Jej bude následovat do vězení i na smrt. S hrůzou si uvědomil svou faleš a nevděk a své křivopřísežnictví. Opět se zahleděl na svého Mistra a spatřil, jak se pozvedá svatokrádežná ruka, aby udeřila Krista v tvář. Nemohl už déle snést tuto podívanou a se zlomeným srdcem prchl ze soudní síně. Jeho pohled na mučeného Ježíše a na Jeho pobledlou, soucitu plnou tvář zlomil Petrovo srdce a přivedl jej ke spasení. Na témž místě v zahradě Getsemanské, na němž Ježíš vyléval v mukách svou duši svému Otci, padl Petr na svou tvář a hořce plakal a litoval svého hříchu; zde došlo k jeho obrácení a k rozhodnutí pomáhat svým bratřím.

V soudní síni

Přihlížející lůza se hlasitě domáhala Ježíšovy krve. Byl nelítostně a krutě bičován, bylo na něj vloženo staré královské roucho a na hlavu posazena trnová koruna drásající Jeho skráně. Do svázaných rukou Mu byla vložena hůl. Posměšně se před Ním klaněli a jízlivě zdravili: "Zdráv buď, králi Židovský". (Jan 19,3) Pak Mu vzali z rukou hůl a bili Jej po hlavě, až se trny hluboko zarývaly do Jeho skrání a Jeho drahocenná krev Mu tekla a splývala po tváři a bradě.

Nebeští andělé s velkým sebezapřením snášeli tuto scénu. Byli by nejraději ihned vysvobodili svého Pána, avšak vedoucí andělé jim v tom bránili a vysvětlovali jim, že je to výkupné, jež musí býti zaplaceno pro spasení člověka; a aby bylo dostačující, musí způsobit smrt Bytosti, jež má vládu nad smrtí. Ježíš věděl, že andělé jsou svědky Jeho ponížení. Nejslabší z těchto andělů mohl snadno způsobit, že tento rouhavý a podlý zástup by padl jeho mocí na zem, a Ježíš by byl uvolněn. Věděl, že kdyby požádal Otce, pak by Jej andělé okamžitě osvobodili. Bylo však nutné, aby trpělivě snášel tato strašlivá muka, jinak by plán vykoupení padl.

Ježíš pokorný a tichý jako beránek stál před rozvztekleným tlumem, který se nejhanebnějším způsobem vyžíval v Jeho mukách a utrpeních. Plili do Jeho svaté tváře, před níž se jednou budou chtít ukrýti a která bude dávat světlo Božímu městu a bude zářit jasněji než slunce. Ježíš prost jakéhokoli hněvu vzhlížel na své trýznitele. Přes hlavu mu přehodili starou přikrývku, aby nemohl vidět, a bili jej po tváři i hlavě a volali: "Prorokuj, kdo jest, kterýž tebe udeřil?" (Luk 22,64) Mezi anděly nastalo silné pohnutí, chtěli Ježíše okamžitě vysvobodit; avšak jejich velitelé znovu zadrželi horlivé.

Několik učedníků se odvážilo, aby šli na místo, kde se nalézal Ježíš, aby přihlíželi průběhu soudního přelíčení. Toužebně očekávali, že Ježíš použije své božské moci a vysvobodí se z rukou svých katanů a ztrestá je za jejich krutosti. Jejich naděje občas vzrůstaly a pak se opět zmenšovaly v závislosti na průběhu věcí. Prožívali chvíle zmalomyslnění a obavy, že je Ježíš svedl, avšak hlas, jaký slyšeli na hoře proměnění, a sláva, kterou tam spatřili, zesílily jejich víru v to, že Ježíš je opravdu Božím Synem. Připomínali si scény, kterých byli přímými svědky, a zázraky, které viděli; Ježíš v nich uzdravoval nemocné, otevíral oči slepých a uši hluchých, káral a vyháněl ďábly, probouzel mrtvé k životu a utišoval větry, bouře i moře.

Nemohli nyní uvěřit, aby jejich Mistr mohl zemřít. Doufali, že povstane ve své moci a svým rozkazujícím hlasem rozežene krvežíznivou chátru, jako tehdy, když vstoupil do svatyně a vyhnal z ní všechny ty, kteří z domu Božího učinili trhoviště. Jak tehdy před ním vylekaně utíkali, jak kdyby je hnal celý oddíl ozbrojených vojáků. Učedníci očekávali právě nyní, že Ježíš zjeví svou sílu a přesvědčí všechny, že je králem Izraele.

Jidášovo vyznání

Jidáše zachvátily hořké výčitky svědomí a hanba za vykonanou zradu, když vydal Ježíše. Když nyní viděl týrání a utrpení Spasitele, byl zlomen. Ježíše miloval, ještě více však miloval peníze. Domníval se, že Ježíš použije své moci a nedovolí, aby jej jala lůza, kterou on Jidáš k Němu přivedl. Očekával, že Mistr učiní zázrak a osvobodí se. Když nyní viděl v soudní síni rozvzteklené množství krvežíznivých nepřátel Ježíšových, hluboce cítil svou velkou vinu. Když mnozí násilně obviňovali Ježíše, Jidáš se prodral zástupem před soudce a veřejně vyznal, že zhřešil, neboť zradil nevinnou krev. Chtěl kněžím vrátit zradou poskvrněné peníze, které mu dali, domáhal se osvobození Ježíše a vyznal, že Ježíš je nevinen.

Mezi kněžími zavládl nepokoj a zmatek, byli tím zaskočeni a zmlkli. Nepřáli si, aby se lid dověděl, že si najali jednoho z Kristových následovníků, aby Jej vydal do jejich rukou. Chtěli zakrýti skutečnost, že již dávno plánovali, jak se Ježíše zmocnit, a nyní toho dosáhli Jidášovou zradou. A nyní Jidášovo veřejné vyznání a jeho žalostné ponuré vzezření viníka ukázaly na kněze před přítomným lidem, že to byli oni a jejich satanská nenávist, jež je pudila, aby zničili Ježíše. Když Jidáš hlasitě oznámil, že Ježíš je nevinen, kněží mu odpověděli: "Co nám do toho? Poraď si s tím sám." (Mt 27,4) Nyní měli Ježíše ve své moci a byli rozhodnuti jej odstranit a zničit Jeho vliv. Jidáš, vyděšen svým hrozným činem a jeho následky, s pohrdáním vrhl peníze k nohám těch, kteří jej podplatili a opustil toto strašné místo v zoufalství a hrůze. Cítil, že nebude moci žít, aby viděl Ježíše ukřižovaného, a v beznaději odešel do ústraní a oběsil se.

Ježíš měl v obklopujícím Jej zástupu mnoho svých stoupenců. Jeho mlčení na otázky, jež mu byly kladeny, vyvolalo všeobecný údiv. V době posměchů a násilností tlumu ani jediná vráska se neobjevila na Jeho čele, ani jediný sval se nezachvěl v Jeho tváři. Zachoval důstojnost a pokoj. Shromáždění stálo v údivu. Srovnávali Jeho šlechetný postoj, Jeho rozhodné a důstojné chování s vzezřením a chováním Jeho žalobců a soudců z řad kněžstva a říkali mezi sebou, že tento obviněný má mnohem vznešenější královské vystupování nežli kterýkoliv z přítomných knížat. Nebylo lze na něm spatřit žádné sebemenší znamení zla neb zločinnosti. Jeho pohled byl mírný, čistý a pokojný, čelo vysoké a otevřené. Každý rys Jeho tváře svědčil o dobrotivosti a pravých zásadách, trpělivosti, porozumění a soucitu a činil Jej tak velmi nepodobným člověku, že mnozí se chvěli strachem. Dokonce i Herodes a Pilát byli znepokojeni Jeho vznešeným božským chováním.

Ježíš před Pilátem

V soudní síni Piláta, římského místodržitele, stanul spoutaný Kristus jako vězeň. Pilát zběžně přehlédl muže, kteří Ježíše přivedli, a pak jeho zkoumavý pohled spočinul na Ježíši. Měl už před sebou všechny druhy zločinců, nikdy však před něho nepřivedli muže, jehož tvář vyzařovala takovou vlídnost a ušlechtilost. Na jeho tváři neshledával ani známky viny, ani stopy strachu, vyzývavosti nebo vzdoru. Viděl před sebou muže, jenž se choval klidně a důstojně a v jehož vzezření nebylo známek zločinnosti, nýbrž znamení nebes. Kristův zjev učinil na Piláta příznivý dojem. Slyšel o Ježíši a o zázracích, které konal. Jeho žena mu často vyprávěla o podivuhodných skutcích tohoto galilejského proroka.

Proto od okamžiku, kdy byl Ježíš před něj přiveden, byl Pilát přesvědčen, že Ježíš není obyčejným člověkem. Věřil, že je mimořádně významnou osobností a nevinen z toho, z čeho Jej obviňovali. Andělé, kteří byli svědky této scény, zapisovali názory římského guvernéra, a aby jej varovali, nežli se dopustí hrozného skutku a odsoudí Ježíše k ukřižování, vyslali anděla k Pilátově ženě, aby jí sdělil, že ten, kterého má její muž soudit, je Synem Božím a trpí nevinně. Jeho manželka jej o tom okamžitě uvědomila, a vzkázala mu, že ve svém spánku mnoho pro Ježíše trpěla, a proto jej varuje, aby s tímto svatým člověkem neměl nic společného. Pilát po přečtení této závažné zprávy, kterou mu jeho žena poslala, se zachvěl a zbledl; vždyť i sám byl téhož názoru, že by neměl Ježíše odsoudit. Vždyť v tom vězni bylo opravdu něco, co mu bránilo, aby jim ho vydal. Budou-li se Židé domáhat jeho krve, nedá jim k tomu svůj souhlas, nýbrž bude usilovat o jeho osvobození.

Odeslán k Herodovi

Když uslyšel, že Herod je v Jeruzalémě, pocítil velkou úlevu. Domníval se, že se mu naskytla příležitost sprostit se zodpovědnosti za vyšetření a odsouzení Ježíše. Okamžitě Jej odeslal i se žalobci k Herodesovi. Tento panovník stále více upadal v hřích. Vražda, jíž se dopustil na Janu Křtiteli, poznamenala jeho svědomí nesmazatelným cejchem, jehož se žádným způsobem nemohl zbavit. Když uslyšel o Ježíši a velkých činech, jaké konal, bál se a třásl se, věřil, že je to Jan Křtitel, který povstal z mrtvých.

Nyní, když Pilát poslal Ježíše do jeho rukou, Herodes se utěšil, neboť považoval tento Pilátův čin za akt uznání Herodovy vlády, autority a soudu. Tímto činem se oba panovníci usmířili, neboť až dosud byli nepřáteli. "Jakmile Herodes uviděl Ježíše, zaradoval se." (Luk 23,8) Ještě nikdy Spasitele neviděl, ale "již drahný čas si přál uviděti jej, protože o něm slýchal a doufal, že uvidí, jak dělá nějaké znamení."(Luk 23,8) Kristovo poslání na tomto světě nespočívalo v tom, aby ukájel zbytečnou zvědavost neb hledal vlastní bezpečí. Svou zázračnou božskou moc používal výslovně jen pro spásu lidí, a ne pro svou vlastní chválu.

Ježíš na Herodovy otázky nic neodpovídal, mlčel. Neodpovídal rovněž ani svým žalobcům, kteří Jej násilně obviňovali. Kristovo mlčení Heroda dráždilo, rostl v něm hněv, protože Ježíš neprojevil bázeň před jeho mocí; a spolu se žoldnéři se Ježíši vysmíval, tropil si z Něj žerty a znevažoval Syna Božího. Udiven a znepokojen Ježíšovým majestátním chováním vůči tak hanebnému znevažování, bál se nad obviněným vynést rozsudek a raději Jej odeslal zpět k Pilátovi.

Pilát byl nepříjemně překvapen a zklamán, když se Židé se svým vězněm vrátili. Připomněl jim, že již Ježíše vyslechl a nenašel na něm viny. Proto poslal Ježíše k Herodovi, galilejskému tetrarchovi, jenž je příslušníkem jejich národa, avšak ani ten nenašel na něm nic, co by zasloužilo smrt. Satan a jeho andělé však na Piláta mocně působili a snažili se jej donutit k rozsudku. Podsouvali mu mysl, že neodsoudí-li Ježíše, učiní tak jiní, protože rozzuřená chátra dychtila po Jeho krvi; nevydá-li ho, aby byl ukřižován, ztratí vládu i autoritu a bude považován za stoupence tohoto buřiče. Aby uklidnil dav, byl ochoten obětovat spravedlnost a zásadovost. Proto se Pilát z obavy před ztrátou prestiže a vlády rozhodl vydat Ježíše na smrt. Odpovědnost za Jeho nevinnou krev však vložil na Jeho žalobníky, a tlumy odpůrců to přijaly a volaly: "Krev Jeho na nás a na naše dítky." (Mt 27,25) Pilát se tímto činem ovšem neuvolnil od zodpovědnosti - byl vinen Ježíšovou krví. Pro své vlastní sobecké zájmy, pro přízeň lidí vysokého postavení, vydal na smrt nevinného člověka. Kdyby byl Pilát jednal podle svého vlastního přesvědčení a nebál se rozhněvaného davu, nebyl by souhlasil s odsouzením a usmrcením Ježíše.

Ježíšova osobnost a Jeho slova učinily v době soudního přelíčení hluboký a nesmazatelný dojem na myslích mnohých přítomných. Účinky tohoto dojmu se prokázaly teprve po Jeho zmrtvýchvstání. Mezi těmi, kteří se později připojili k Jeho následovníkům, byli rovněž ti, jejichž přesvědčení podlehla změně během průběhu soudního líčení.

Pak se Pilát posadil na soudní stolici a znovu předvedl Ježíše lidu se slovy: "Hle, to je váš král!" Opět se ozvaly zběsilé výkřiky: "Pryč s ním, ukřižovat ho!" S pozdviženým hlasem se Pilát otázal: "Vašeho krále mám ukřižovat?" Ze znesvěcených, rouhavých úst však vycházela slova: "Nemáme krále kromě císaře!" (Jan 19,15.16)

Satan zuřil, když viděl, že všechno mučení, jemuž byl Spasitel vystaven, nepřimělo Ježíše k tomu, aby vypustil z úst jediné slovo reptání. Ačkoliv vzal na sebe lidskou přirozenost, byl podporován božskou silou, a proto se ani v nejmenším neuchýlil od vůle svého Otce.

Rejstřík - na začátek na začátek

EllenWhiteova.cz - Zajímavé webové odkazy