Ježíš, milovaný Boží Syn, byl vyveden o odevzdán lidu k ukřižování. Učedníci i věřící z celého okolí se připojili k zástupu, který doprovázel velkého Učitele na Golgatu. V zástupu se rovněž nalézala i matka Spasitele, podpíral ji Jan, Ježíšův milovaný učedník. Její srdce bylo naplněno nevýslovným bolem a strachem o svého syna, chvílemi spolu s učedníky očekávala, že se tato bolestí a strastí plná scéna změní, že Ježíš použije svou moc a dokáže svým nepřátelům, že je Synem Božím. Avšak znovu se matčino srdce sevřelo obavou, když si připomenula slova, jakými nedávno její Syn poukazoval na věci, jež se měly tohoto dne státi.

Zástup lidí, který provázel Spasitele, sledoval, jak kráčí unaveně a jak vrávorá, nikdo však s Ním neprojevil soucit. Posmívali se Mu a tupili za to, že nemohl unést těžký kříž. Znovu Mu položili břímě na bedra a Ježíš znovu klesl vysílen k zemi. Jeho otrlí pronásledovatelé poznali, že své břímě už nemůže nést dále. Bylo nutno najít někoho, kdo by za Něj nesl ponižující břemeno. Židé tak nemohli učinit, neboť by se tím poskvrnili a nemohli by slavit Velikonoční svátky. Ani žádný z lidí, kteří Krista provázeli, se nechtěl snížit k tomu, aby nesl kříž.

V té chvíli kráčí proti zástupu cizí člověk, Šimon z Cyrény, který přichází do města z venkova. Slyší posměšky a sprostoty lidí, slyší opětovné pohrdavé volání: Ustupte z cesty králi Židů! Zastavuje se v úžasu nad touto podívanou; a když vyslovil svůj soucit, popadli ho a vložili mu kříž na ramena.

Šimon již slyšel o Ježíši. Jeho synové věřili ve Spasitele, on však sám nebyl Kristovým učedníkem. Nesení kříže na Golgatu bylo pro Šimona požehnáním a Šimon byl za to prozřetelnosti do smrti vděčný. Přivedlo ho to k tomu, že se sám rozhodl vzít na sebe kříž Kristův a vždy s radostí snášel Jeho břímě.

Mezi lidmi, kteří provázeli Ježíše na Golgatu, byli mnozí, kteří Ho vítali radostným hosana a máváním palmovými ratolestmi, když vjížděl vítězoslavně do Jeruzaléma. Nemálo však bylo takových, kteří Mu tehdy provolávali slávu, protože tak činili mnozí, a nyní se přidávali k pokřiku: "Ukřižuj Ho! Ukřižuj Ho!" Když Kristus vjížděl do Jeruzaléma, dostoupily naděje učedníků vrcholu. Tiskli se k svému Mistru a cítili, že se jim dostává velké pocty tím, že jsou s Ním ve spojení. Nyní, když byl ponižován, sledovali Jej z povzdálí. Byli sklíčeni, zklamané naděje je zkormoutily. Jak pravdivá se ukázala slova Ježíšova: "Vy všichni se ode mne odvrátíte této noci; neboť je psáno: Budu bíti pastýře a rozprchnou se ovce stáda." (Mt 26,31)

Ukřižování

Když průvod dorazil na popraviště, byli vězňové připoutáni k mučednickým nástrojům. Oba lotři se vzpírali, když je věšeli na kříž; Ježíš však nekladl žádný odpor. Matka Ježíšova, podpírána milovaným učedníkem Janem, kráčela ve šlépějích svého Syna na Golgatu. Viděla Ho, jak klesá vysílením pod břemenem kříže, a toužila vzít Jeho bolavou hlavu do svých rukou a omýt Jeho čelo. Cožpak Ten, jenž dával život mrtvým, strpí, aby Ho ukřižovali? Cožpak Syn Boží připustí, aby Ho tak krutým způsobem zabili? Bude muset přihlížet Jeho potupě a utrpení, aniž Mu bude moci posloužit v Jeho mukách? Viděla, jak Mu rozepjali ruce na kříž; pak přinesli kladivo a hřeby, a když jejich hroty začaly pronikat do Jeho údů, museli zděšení učedníci odnést z místa tohoto hrozného výjevu tělo omdlévající matky Ježíšovy.

Spasitel nevydal ze sebe jediného stenu. Jeho bledá tvář zůstala klidná a jasná, jen na čele se Mu objevily velké krůpěje potu. Nebylo soucitné ruky, jež by setřela smrtelný pot s Jeho tváře, nebylo slyšet slova účasti a neochvějné víry, které by podepřelo Jeho lidské srdce. Když žoldnéři konali toto strašné dílo, modlil se Ježíš za své nepřátele: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." (Lk 23,34)

Tato modlitba za své nepřátele zahrnovala celý svět, všechny hříšníky, jací budou žít až do skonání světa. Pán nemyslel na své vlastní utrpení, nýbrž na hřích svých pronásledovatelů a na strašnou odplatu, jaká je čeká. Nezlořečil vojákům, kteří s Ním nakládali tak nelidsky. Nevolal o pomstu na kněze a přední muže, kteří se radovali nad tím, že se uskutečňuje jejich záměr. Kristus měl s nimi soucit pro jejich nevědomost a provinění. Modlil se jen o to, aby jim bylo odpuštěno, "vždyť nevědí, co činí."

Jakmile byl Ježíš přibit na kříž, byl kříž vztyčen a silní mužové ho prudce zarazili do připravené jámy. To způsobilo Synu Božímu největší muka. Započala strašlivá scéna. Kněží, vůdcové lidu a zákoníci zapomněli na svou hodnost a svatý úřad, spojili se s chátrou a společně se posmívali rouhavými slovy z umírajícího Syna Božího, říkajíc: "Jsi-li ty ten král Židovský, spomoziž sám sobě." (Lk 23,37) A jiní rouhači a přední kněží opakovali mezi sebou: "Jinýmť pomáhal, sám sobě pomoci nemůže." (Mar 15,31) Kněží a přední mužové a zatvrzelý dav se spojili v záchvatu satanské zuřivosti. Náboženští vůdcové se spojili se satanem a jeho anděly a prováděli jeho příkazy.

Mužové, kteří o sobě prohlašovali, že jsou vykladači proroctví, používali ve svých posměšcích, jimiž napadali Spasitele, právě táž slova, o nichž bylo v proroctvích předpovězeno, že budou při této příležitosti použita. Ve své nenávistné zaslepenosti však nepoznali, že vlastně naplňují proroctví. Ani nepomysleli na to, že jejich svědectví bude znít po věky.

Zločinci, kteří byli ukřižování spolu s Ježíšem, snášeli s Ním tělesná muka. Jeden z nich se následkem utrpení ještě více zatvrdil, jeho chování bylo vzdoruplné a odbojné. Posmíval se Ježíši a opakoval rouhavá slova kněží: "Jsi-li ty Kristus, spomoziš sobě i nám". (Luk 23,39) Druhý zločinec nebyl zatvrzelým zločincem. Když slyšel rouhavá slova svého druha, káral ho slovy: "Ani ty se Boha nebojíš, ješto jsi v témž potupení? A my zajisté spravedlivě, nebo hodnou pomstu za skutky své béřeme, ale tento nic zlého neučinil". (Luk 23,40.41) V mysli se mu nyní vybavilo vše, co slyšel o Ježíši, jak uzdravoval nemocné a odpouštěl hříchy. Nebeské světlo ozářilo jeho mysl. Ve zraněném, vysmívaném a na kříži hanobeném Ježíši vidí svého Vykupitele, svou jedinou naději a obrací se k Němu v pokorné víře: "Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého". A Ježíš, povzbuzený upřímným obrácením tohoto lotra, mu říká: "Amen, pravím tobě dnes, budeš se mnou v ráji." (Luk 23,42.43) Kristus neslíbil lotru, že s Ním bude v ráji ještě téhož dne. Vždyť sám nebyl v tento den v ráji, nýbrž spal v hrobě. Ráno po svém zmrtvýchvstání hovoří Marii: "Nedotýkejž se mne, nebo jsem ještě nevstoupil k Otci svému." (Jan 20,17) Avšak v den svého ukřižování dává lotru zaslíbení. "Dnes", když umírá na kříži jako zločinec, ujišťuje Kristus ubohého hříšníka: Budeš se mnou v ráji.

S obdivem sledovali nebeští andělé nekonečnou lásku Ježíšovu, kdy sám trpěl nevyslovitelná muka těla i ducha, myslel ještě na jiné a povzbuzoval pokání činící duše k víře. Tím, že vydal vlastní duši na smrt zjevil lidem lásku silnější než smrt. Mnozí, kteří byli přítomni těmto scénám na Golgotě, uvěřili a zesílili svou víru v Ježíše.

Ježíšovi katani s netrpělivostí očekávali Jeho smrt. Domnívali se, že tato událost navždy vymaže slávu Jeho božské moci a neobyčejných zázraků. Utěšovali se, že se již nebudou muset obávat a třást před Jeho vlivem. Bezcitní žoldnéři, kteří přibíjeli Ježíšovo tělo ke kříži, dělili mezi sebou Jeho roucha, o sukni však, která byla tkána beze švu, losovali, komu by připadla. Inspirované pero prorokovo popsalo přesně tuto scénu mnoho století před jejím naplněním: "Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne, zprobíjeli ruce mé i nohy mé, ...dělí mezi sebou roucha má, a o můj oděv mecí los." (Žalm 22,16-19)

Synovská láska

Když oči Ježíšovy hleděly na zástup lidí, stojících kolem kříže, upoutala Jeho pozornost jedna postava. Pod křížem stála Jeho matka, podpírána učedníkem Janem. Nemohla vydržet nebýt u svého syna a Jan věda, že konec se už blíží, ji opět přivedl ke kříži. Ve své poslední hodině vzpomněl Kristus na svou matku. Pohlédl do její usoužené tváře, pak pohlédl na Jana a pravil ji: "Ženo, hle tvůj syn!" Janovi pak pravil: "Hle, tvá matka!" (Jan 19,27) Jan porozuměl Kristovým slovům a přijal projevenou důvěru. Vzal Marii k sobě a od té chvíle se o ni pečlivě staral. Ó, jak soucitný a laskavý Spasitel! Jan ihned odvedl matku od hrozného pohledu na Golgatě. Od této chvíle o ní pečoval tak, jak by o ni pečoval milující syn, a vzal ji do vlastního domova. Tento dokonalý příklad synovské lásky Kristovy září skrze všechny věky neslábnoucím jasem. V největších bolestech svého utrpení nezapomněl Spasitel na svou matku a zabezpečil její budoucnost. Věděl, že Jan, který Jej tolik miloval, bude o ni bedlivě pečovat. A tím, že ji přijal jako svatý poklad, přijal Jan velké požehnání. Byla mu stálou připomínkou jeho milovaného Mistra.

Stejný duch se projeví v každém učedníku našeho Pána. Ti, kdo následují Krista, budou si vědomi toho, že ctít své rodiče a pečovat o ně je součásti jejich náboženství. Ze srdce, v němž se usídlila láska Kristova, nikdy nevymizí pozorná péče a něžná láska k otci a matce.

A nyní Pán slávy umírá jako výkupné za lidstvo. Blížil se konec Ježíšova zemského poslání. Kristus byl největším trpitelem; Jeho utrpení však pramenilo z pocitu zhoubnosti hříchu, z vědomí, že člověk si zvykl na zlo, takže už nevidí jeho ohavnost a zhoubnost. Na Krista jako na našeho Zástupce a na naše útočiště byly vloženy nepravosti nás všech. Byl počten mezi přestupníky, aby nás mohl vykoupit, abychom nebyli odsouzeni a zavrženi zákonem. Vina všech potomků Adamových tížila Jeho srdce. Hněv Boží vyvolaný hříchem, strašný projev nelibosti Boží vyvolaný nepravostí plnil duši Syna Božího zděšením. Po celý svůj pozemský život hlásal Kristus padlému světu dobrou zvěst o milosrdenství a odpouštějící lásce Otcově. Mluvil o spáse i pro největší hříšníky. Nyní však obtížen strašným břemenem hříchu světa nemůže vidět Otcovu smířlivou tvář. Odvrácení Otcovy tváře od Spasitele v této hodině nejvyšší úzkosti plnilo srdce Ježíšovo bolestí, již člověk nikdy plně nepochopí. Tato úzkost byla tak veliká, že své tělesné utrpení téměř nevnímal.

Kristus prožíval úzkost, kterou pocítí hříšník. až se milost přestane přimlouvat za hříšné lidstvo. Tento pocit hříchu, který na Něho jako na zástupce člověka přivodil Otcův hněv, učinil kalich, který pil, tak trpký, že zlomil srdce Syna Božího. S úžasem sledovali andělé Spasitelův zoufalý zápas. Nebeské zástupy si zakryly tvář před tímto strašným pohledem. Neživá příroda vyjadřovala svou účast se svým tupeným a umírajícím Stvořitelem. I slunce se zdráhalo dívat se na tento hrozný výjev. Zdálo se, jakoby jeho zářivé paprsky vyhasly. Kříž zahalila úplná tma jako smuteční závoj. Byl počten mezi přestupníky, aby je mohl vykoupit z prokletí zákona. Ježíšovo srdce bylo drceno tíhou vin každého Adamova potomka všech dob, a Boží hněv a hrozný projev Otcova nesouhlasu s hříchy padlého lidstva, které na sebe dobrovolně náš Vykupitel vzal, naplnilo Jeho duši stísněností a zármutkem. A v této strašné hodině nemělo se Kristu dostat útěchy Otcovy přítomnosti. Tlačil vinný lis sám, aniž kdo z lidí byl s Ním. (Iz 63,5)

Hustou tmou zahalil Bůh poslední lidský zápas svého Syna. Bolest, jakou Syn Boží zakoušel na kříži, každá kapka Jeho krve splývající z Jeho rozdrásaných ran, smrtelná křeč otřásající Jeho ztýranou postavou, nevyslovitelné obavy Jeho spravedlivé duše z odloučenosti od Otce, když od Něj odvrátil svou tvář, to vše promlouvá k člověku: To z nesmírné lásky k tobě se Boží Syn rozhodl dobrovolně všechny tyto ohavné zločiny, ponížení a utrpení vzíti na sebe; pro tebe zničil království smrti, otevřel brány ráje a věčného života. Ten, Který svým slovem utišil rozpoutané živly a bouře, Který chodil po zpěněných vlnách, před Nímž se třásli ďáblové, jenž svým dotekem ruky pozbavoval nemocné chorob, který mrtvým navracel život a otevíral oči slepých - nyní obětuje sám sebe na oltáři kříže, jako oběť za život člověka.

Satan nelítostně a násilnicky zraňoval Ježíšovo srdce. Hříchy, které Spasitel tolik nenáviděl, spadly na Něj v takové míře, že padal pod jejich tíhou. Jeho lidská přirozenost v nejhroznější míře trpěla v této strašné chvíli. Temnota svým milosrdným závojem zakryla nesmírný boj Božího Beránka na Golgatském kříži. To Otec tímto pláštěm temnoty přikryl před vysmívajícím se davem svého milovaného Syna. O deváté hodině velká temnota začala ustupovat. Rozhněvané oslnivé blesky z oblaku osvítily kříž a ukřižovaného Vykupitele a On zvolal hlasem velikým: "Elói, Elói, lama zabachtani? Což se vykládá: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" (Mar 15,34)

"Dokonáno jest!"

Kristus obětoval svůj život, až když dokončil dílo, jež přišel vykonat, a svým posledním dechem zvolal "Dokonáno jest!" (Jan 19,30) Boj byl vítězně dobojován. Jeho pravice a Jeho svaté rámě Mu vydobyly vítězství. Celé nebe jásalo nad Spasitelovým vítězstvím. Satan byl poražen a poznal, že přišel o své panství.

Před Kristovou smrtí nebyla andělům ani nepadlým světům tak jasně odhalena pravá povaha satanova. Arciodpadlík vzal na sebe tak klamnou podobu, že ani svatým bytostem nebyly zřejmý jeho záměry. Nerozeznaly jasně podstatu jeho vzpoury. Byla to bytost podivuhodné síly a slávy, která se postavila proti Bohu. O Luciferovi Pán říká: "Ty, jenž zapečeťuješ sumy, plný moudrosti a nejkrásnější." (Ez 28,12) Lucifer byl ochraňující cherub. Stál ve světle přítomnosti Boží. Byl nejvyšší ze všech stvořených bytostí a první zjevoval vesmíru úmysly Boží. Když pak zhřešil, jeho klamná moc byla tím klamnější a odhalení jeho skutečné povahy tím těžší, protože měl vznešené postavení u Otce.

Bůh mohl zničit satana a jeho přívržence velmi snadno, avšak neučinil tak. Vzpoura neměla být potlačena násilím. Násilí je nástrojem jen satanovy vlády. Boží zásady nejsou tohoto druhu. Moc Boží spočívá na dobrotě, milosrdenství a lásce a projevuje se jen uplatňováním těchto zásad. Vláda Boží je mravní, hlavní silou je pravda a láska.

Záměrem Božím bylo postavit věci na věčný základ jistoty a v nebeské radě bylo rozhodnuto, že satanu musí býti poskytnut čas, aby rozvinul své zásady, jež jsou základem jeho způsobu vlády. Satan tvrdil, že jeho zásady jsou lepší než zásady Boží. Proto byl vymezen čas, aby obyvatelé vesmíru mohli poznat, jak satanovy zásady působí. Satan svedl lidi ke hříchu a plán na vykoupení se začal uskutečňovat. Čtyři tisíce let pracoval Kristus pro pozvednutí člověka, satan pak pro jeho zkázu a ponížení. A obyvatelé Universa to vše bedlivě sledují. Celé nebe a nepadlé světy byly svědky Ježíšova zápasu, Jeho ponížení a Jeho oběti.

V mlčení a bázní přihlíželi lidé strašlivé scéně Ježíšova závěrečného boje. Slunce vyšlo z oblaků, avšak kříž zůstal i nadále obklopen temnotou. Náhle temnota od kříže ustoupila a Ježíš mocným hlasem, podobným hlásné troubě, jenž jakoby se odrážel echem v celém vesmíru, zvolal: "Dokonáno jest!" (Jan 19,30) "Otče, v ruce Tvé poroučím ducha svého!" (Luk23,46) Světelná záře obklopila kříž a tvář Spasitelova se zaskvěla slávou podobnou slunci, po chvíli schýlil svou hlavu na prsa a skonal.

V době Ježíšovy smrti kněží vykonávali obětní služby ve svatyni před oponou, jež dělila svatyni od svatyně svatých. Náhle cítili, že se země pod nimi hrozně zatřásla a silná různobarevná opona, jež byla každoročně obnovována, byla roztržena od vrchu až dolů toutéž rukou, jež kdysi napsala výrok rozsudku na stěně Baltazarova paláce. Byl to konec obětování beránků, symbolizujících obrazně pravého Božího Beránka, který zemřel za vykoupení člověka. Služby v pozemské svatyni došly svého ukončení. Poslední zvolání Božího Beránka: "Dokonáno jest!" přibilo na kříž zákon obřadů.

V nebi zapanovala radost, andělé se těšili, když uslyšeli tato Ježíšova slova, neboť plán vykoupení padlého člověka, byl triumfálně vykonán. Synové Adamovi budou moci, povedou-li život v poslušenství, býti vzati zpět do přítomnosti Boží. Satan byl poražen a jeho maska stržena. Jeho záměry a jednání bylo odhaleno před celým vesmírem. Sám se odhalil jako vrah. Prolitím krve Syna Božího se sám připravil o náklonnost nebeských bytostí. Od této chvíle byla jeho zhoubná činnost omezena. Poslední článek náklonnosti mezi satanem a nebeským světem byl přetržen.

Na začátku velkého sporu satan prohlásil, že je nemožné být poslušen zákona Božího, že spravedlnost se nesrovnává s milosrdenstvím a že nebude možné hříšníka ospravedlnit, poruší-li zákon. Každý hřích musí být potrestán, tvrdil satan; a kdyby Bůh promíjel trest za hřích, nebyl by Bohem pravdy a spravedlnosti. Když lidé začali porušovat Boží zákon a pošlapávat vůli Boží, satan jásal. Bylo mu to důkazem, že požadavků zákona nelze být poslušen; člověku nelze odpouštět. Protože on sám byl po své vzpouře vypovězen z nebe, musí být lidstvo podle satanova požadavků provždy vykázáno z přízně Boží. Bůh nemůže být spravedlivý, tvrdil, je-li přitom k hříšníku milosrdný.

Člověk však i jako hříšník je v jiném postavení, než byl satan. Lucifer v nebi zhřešil ve světle slávy Boží. Dostalo se mu jako žádné jiné stvořené bytosti projevů lásky Boží. Satan dobře poznal povahu Boží, poznal Jeho dobrotivost, a přesto se rozhodl jednat podle své vlastní, sobecké a ctižádostivé vůle. Jeho rozhodnutí bylo neodvolatelné. Byl napomínán a varován. Bůh už nemohl nic víc učinit pro jeho záchranu. Člověk však byl oklamán, jeho mysl byla zatemněna satanskými vývody. Člověk nepoznal hloubku a rozsah lásky Boží. Až plně pozná povahu Boží, bude se moci vrátit k Bohu.

Skrze Ježíše bylo lidem zjeveno milosrdenství Boží; milosrdenství však nevylučuje spravedlnost. Zákon obráží vlastnosti povahy Boží a jediné písmenko nebo tečka z něho nemohou býti změněny jen proto, aby vyhovoval člověku v jeho padlém stavu. Bůh prohlásil svůj zákon za věčný a nezměnitelný, neboť je základem Jeho vlády. V Kristu nám připravil cestu k vykoupení za přestoupení Jeho věčného práva. "Byl to Bůh, Jenž skrze Krista smiřoval svět s sebou." (2Kor 5,19)

Láska Boží se projevuje ve spravedlnosti Boží ne méně než v milosrdenství Božím. Spravedlnost je základem trůnu Božího a ovocem lásky Boží. Satan měl v úmyslu oddělit milosrdenství od pravdy a spravedlnosti. Snažil se dokázat, že spravedlnost zákona Božího je nepřítelem pokoje. Kristus však dokazuje, že v Božím plánu je obé nerozlučně spjato; jedno nemůže být bez druhého. "Milosrdenství a víra potkají se spolu, spravedlnost a pokoj dají sobě políbení." (Žalm 85,11)

Svým životem a svou smrtí Kristus dokázal, že spravedlnost Boží nevylučuje milosrdenství Boží, ale že hřích může být odpuštěn, že zákon je spravedlivý a že ho lze být ve všem poslušný. Satanova obvinění byla vyvrácena. Bůh dal člověku jasný důkaz o své lásce.

Boj proti zákonu Božímu, který byl započat v nebesích, bude pokračovat až do konce času. Každý bude podroben zkoušce. Otázka, na niž musí odpovědět celý svět, je rozhodnout se buď pro poslušnost, anebo pro neposlušnost. Každý bude vyzván, aby volil mezi zákonem Božím a zákony lidskými. Tudy povede dělící čára. Budou jen dva druhy lidí. Každý se projeví a každý ukáže, zda se rozhodl pro stranu věrnosti Bohu, či zda zvolil stranu vzpoury. Pak přijde konec. Bůh obhájí svůj zákon a vysvobodí svůj věrný lid. Satan a všichni ti, kdož se přidali k jeho vzpouře, budou vyhlazeni. Hřích a hříšníci vymizí, nezůstane ani kořen, ani ratolest. (Kořenem je míněn satan, ratolestmi jeho následovníci). Knížeti zla se naplní předpověď: "protože sobě přivlastňuješ srdce podobné srdci Božímu, ...zahubím tě, ó cherube ochránce, zprostřed kamenů ohnivých, ... k hrůze veliké budeš, a nebude tě na věky." Potom už "bezbožníka nebude, a pohledíš na místo jeho, anť ho již není;" "budou, jako by jich nebylo." (Ez 28,6-19; Žalm 37,10; Abd 16)

Právem se tedy andělé mohli radovat, když hleděli na Spasitelův kříž; neboť, i když tehdy ještě všemu nerozuměli, poznali, že zničení hříchu a satana je provždy jistotou, že vykoupení člověka je zajištěno a že vesmír je navěky zabezpečen. Kristus sám plně pochopil důsledky oběti, kterou přinesl na Golgotě. To všechno viděl, že se v budoucnu stane, když na kříži zvolal: "Dokonáno jest!"

Pohřeb

Kristovo tělo bylo učedníkům drahé i v smrti. Chtěli Mu připravit důstojný pohřeb, nevěděli však, jak to provést. Ježíš byl odsouzen za zrádnou činnost proti římské vládě a lidé popravení za takovýto zločin byli pohřbíváni na místě zvlášť vyhrazeném k takovému účelu. Učedník Jan a galilejské ženy zůstali u kříže. Nemohli opustit tělo svého Pána a ponechat ho v rukou bezcitných žoldnéřů, aby Ho pohřbili na potupném místě. Nemohli však tomu zabránit. Nemohli získat povolení od židovských úřadů a na Piláta neměli vliv.

V této nouzi přišel učedníkům na pomoc Josef z Arimatie a Nikodém. Tito dva mužové byli členy velerady a znali se s Pilátem. Oba byli zámožní a vlivní. Byli rozhodnuti, že tělo Ježíšovo musí být důstojně pohřbeno.

Josef se směle vypravil k Pilátovi a požádal ho, aby mu vydal Ježíšovo tělo. Pilát se tak poprvé dověděl, že Ježíš je opravdu mrtev. Když vyslechl Josefovu žádost, poslal Pilát pro velitele setniny, který měl stráž u kříže a ověřil si u něho zprávu o Ježíšově smrti. Žádosti Josefově bylo pak vyhověno. Zatím co Jan se staral o pohřbení svého Mistra, vrátil se Josef s Pilátovým příkazem k vydání těla Kristova a Nikodém přinesl drahocennou směs myrhy a aloe vážící asi sto liber k namazání těla Páně. Ani nejváženějším občanům celého Jeruzaléma nemohla být prokázána větší úcta po smrti. Učedníci byli udiveni, když viděli, že tito zámožní přední mužové mají o pohřbení jejich Pána tak velký zájem jako oni sami.

Něžně a s úctou sami sňali Ježíšovo tělo s kříže. Slzy soucitu jim vytryskly z očí, když pohlédli na Jeho ztýrané a probodené tělo. Josef byl majitelem nové hrobky, vytesané ve skále. Připravoval si ji pro sebe. Protože byla blízko Golgoty, uchystal ji pro Ježíše. Tělo Spasitele spolu s vonnou směsí, kterou přinesl Nikodém, zabalili pečlivě do plátěného prostěradla a tři učedníci zanesli toto drahocenné tělo do nového hrobu, ve kterém ještě nikdo dosud neležel. Tam učedníci narovnali Jeho zmrzačené údy a Jeho poraněné ruce Mu složili na hruď. Galilejské ženy se přišly podívat, zda bylo učiněno vše, co bylo lze učinit pro neživé tělo jejich milovaného Učitele. Pak viděly, jak ke vchodu do hrobky byl přivalen mohutný kámen a Spasitel byl ponechán, aby odpočíval. Ženy byly poslední, kdo zůstal u kříže, a byly také poslední, kdo opouštěl hrobku Kristovu. Zatímco se snášely večerní stíny, setrvávaly Maria Magdaléna a ostatní Marie na místě, kde odpočíval jejich Pán, a prolévaly slzy zármutku nad osudem Toho, Jehož milovaly. "Pak se vrátily . . . a v sobotu odpočívaly podle přikázání." (Luk 23,56)

Konečně dosáhl Ježíš klidu. Dlouhý den pohany a mučení skončil. Když poslední paprsky zapadajícího slunce dávaly tušit příchod soboty, odpočíval Syn Boží v klidu v Josefově hrobce. Po dokonaném díle, s rukama pokojně složenýma, odpočíval v posvátných hodinách sobotního dne.

Na počátku odpočíval Otec a Syn v den sobotní po dokončeném díle stvoření. (1Moj 2,1.2) Nyní Ježíš odpočíval ve svaté hodiny sobotního dne po díle vykoupení. S tímto výjevem bude provždy spojen den , v němž Ježíš odpočíval. Neboť Jeho "skutkové jsou dokonalí"; a "cožkoli činí Bůh, to trvá na věky" (5Moj 32,4; Kaz 3,14) "Až do časů obnovy všech věcí, jak o tom od věků mluvil Bůh ústy svých svatých proroků" (Skut 3,21), bude stvořitelská sobota, den, v němž Ježíš v klidu odpočíval v Josefově hrobce, stále dnem odpočinku a radosti. Nebesa a země se spojí v chvále, až "od soboty do soboty" (Iz 66,23) se národy spasených budou v radosti a úctě scházet a klanět Bohu a Beránkovi.

Přesto, že dosáhli svého, nedosáhli kněží a přední mužové pokoje a klidu. I když docílili svého záměru tím, že vydali Krista na smrt, nedosáhli pocitu vítězství, jak očekávali. I v hodině svého zřejmého vítězství byli sužováni pochybnostmi,, co se v nejbližší chvíli může stát. Slyšeli zvolání: "Dokonáno jest!" "Otče do Tvých rukou poroučím ducha svého." (Jan 19,30; Luk 23,46) Viděli, jak pukají skály, cítili, jak se země chvěje, a neměli klidu a pokoje.

Žárlili na Krista pro Jeho vliv, který měl na lid, když ještě žil, žárlili na Něho i po Jeho smrti. Děsili se mrtvého Krista víc, mnohem víc než Krista živého. Děsili se toho, že by se pozornost lidu mohla nadále upírat k událostem, jež provázely Jeho ukřižování. Obávali se následků, jaké by mohly mít události tohoto dne. Ani za nic nepřipustí, aby tělo Kristovo zůstalo na kříži v sobotu. Sobota se blížila a těla visící na kříži by porušila její svatost. Pod touto záminkou požádali židovští vůdcové Piláta, aby byla uspíšena smrt odsouzených a jejich těla sňata před západem slunce.

Když Pilát dal svůj souhlas, byly oběma lotrům přelámány údy, aby se uspíšila jejich smrt. Kněží a přední mužové však byli udiveni, když zjistili, že Kristus je již mrtev. Aby měli jistotu, že tomu tak je, na jejich pokyn vrazil jeden ze žlodnéřů své kopí do boku Spasitelova. Z rány způsobené kopím vyrazily hojně dva praménky, proud krve a proud vody. Všichni, kteří přihlíželi, byli toho svědky. Tak se muselo stát, aby bylo naplněno Písmo: "Ani kost mu nebude zlomena". Jiné písmo pak opět praví: "Pohledí na toho kterého probodli". (Jan 19,34-37)

Vojáci nelámali údy Kristovy proto, že Kristus byl již mrtev. Aby vyhověli přání kněží, probodli Jeho bok. Kdyby byl život ještě neuhasl, tato rána by byla přivodila okamžitou smrt. Nebyla to však rána způsobena kopím, ani tělesná muka způsobena ukřižováním, co způsobilo smrt Ježíšovu. Ono zvolání, když "hlasitě vykřikl" (Mt 27,50; Luk 23,46) v okamžiku smrti, a proud krve a vody, který vytekl z Jeho boku, naznačují, že zemřel, protože Mu puklo srdce. Kristovo srdce puklo duševní trýzní. Krista zabil hřích světa.

Kněží a představení lidu však ani v sobotu neměli klidu. Obávali se nyní Kristových předpovědí o Jeho zmrtvýchvstání. Obávali se hněvu lidu, který Ježíše vyhledával a věřil Mu, lidu, který Ježíš uzdravoval a léčil. Viděli Ho v duchu, jak klidně a srdnatě stojí před svými nepřáteli a snáší jejich urážky a tupení bez jediného slova reptání. Vybavovaly se jim všechny události, jaké se zběhly při Jeho soudu a při Jeho ukřižování, a vyvolávaly v nich přesvědčení, že byl Synem Božím. Báli se Ježíšova zmrtvýchvstání. Proto velekněz a farizeové přišli k Pilátovi a řekli mu: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník za živa řekl: Po třech dnech vstanu z mrtvých. Poruč tedy, aby hrob byl zajištěn až do třetího dne, aby snad Jeho učedníci nepřišli a neukradli Ho a aby pak neřekli lidu: Byl vzkříšen z mrtvých, a poslední podvod by byl ještě horší než první." Pilát jim odpověděl: "Vezměte si stráž, jděte a zajistěte hrob, jak umíte." (Mat 27,62-65) A oni šli a obsadili hrob strážnými, zapečetivše kámen." Mat 27,66)

Židé si byli vědomi, co pro ně tato stráž u Ježíšova hrobu znamená. Kámen uzavírající hrob byl zabezpečen pečetí, aby bylo znemožněno jakékoli jeho narušení, a tak učinili vše v opatrnosti, aby učedníci nemohli žádným způsobem provést s Ježíšovým tělem cokoli. Avšak tato všechna bezpečnostní opatření posloužila k ještě většímu vítěznému triumfu a k úplnému potvrzení a zvelebení pravdy.