Zlo, kterého se Jákob dopustil, aby pro sebe podvodně získal požehnání, jež náleželo jeho bratru, mu nyní opět vyvstalo velmi jasně před očima a zalekl se, zda Bůh nedopustí, aby mu Ezau vzal život. Přišli pak k potoku Jabok, a když nastala noc, přikázal Jákob své rodině, aby se přebrodila přes řeku, sám pak jediný zůstal. Rozhodl se , že stráví noc na modlitbách, a chtěl být sám s Bohem. Bůh mohl obměkčit srdce Ezauovo. Jákob zůstal zcela sám a beze zbraně. V hluboké tísni se vrhl k zemi. Byla půlnoc. Vše, co měl na světě nejraději, bylo nyní vzdálené, všemu hrozilo nebezpečí a smrt. S pláčem a v slzách se modlil k Bohu. Náhle pocítil, že ho uchopila silná ruka. Myslel si, že nějaký nepřítel ukládá o jeho život, a snažil se vyprostit ze sevření útočníkova. V naprosté tmě se rozvinul boj. Bojuje o svůj život, uvědomoval si stále svou vinu a tento pocit svíral mu srdce. Ve své hrozné tísni vzpomněl si Jákob na zaslíbení Boží a celým svým srdcem úpěnlivě prosil Boha o slitování. Zápas pokračoval téměř do rozbřesku, kdy cizinec položil svůj prst na stehno Jákobovo a v okamžiku je ochromil. Teprve nyní poznal patriarcha, kdo je jeho protivník. Byl to Kristus, "anděl úmluvy", jenž se sám zjevil Jákobovi. Ochromen krutými bolestmi, zlomen a pln kajícnosti přimkl se k andělovi, "plakal a pokorně ho prosil" o požehnání. Musel získat jistotu, že jeho hřích je mu odpuštěn. Se slzami vyznával svůj hluboký žal za hříchy a zlo, jaké způsobil svému bratru a také to, že již 20 let žije vzdálen od otcovského domu. Dovolával se zaslíbení daných mu Bohem a ani prudká tělesná bolest nemohla odvrátit jeho mysl od dosažení tohoto cíle.

Jákobovo odhodlání sílilo, sílila i jeho víra a vytrvalost. Anděl se pokoušel vyprostit se; naléhal: "Pusť mne, neb svítá." Jákob však odpověděl: Nepustím tě, leč mi požehnáš." "Potýkal se s andělem a přemohl". (Oz 12,4) Pokorou a pokáním a svou odevzdaností zvítězil tento hříšný, bloudící smrtelník nad majestátem nebes. Zachytil se třesoucí se rukou zaslíbení Božího a srdce nekonečné lásky nemohlo se odvrátit od prosby hříšníkovy. Anděl se jej otázal: "Jaké je tvé jméno?" A odpověděl: "Jákob".I řekl mu: "Nebude více nazýváno jméno tvé toliko Jákob, ale také Izrael; nebo jsi statečně zacházel s Bohem i lidmi, a přemohls." (1Moj 32,28)

Víra vítězí

Díky své vytrvalé víře dosáhl Jákob vítězství. Držel mocně anděla, dokud neobdržel vytouženého požehnání a ujištění, že jeho hříchy jsou mu odpouštěny. Tehdy bylo jeho jméno Jákob - podvodník změněno na jméno Izrael - vítěz. "I otázal se Jákob řka: Oznam, prosím, jméno své. Kterýžto odpověděl: Proč se ptáš na jméno mé? I dal mu tu požehnání. Tedy nazval Jákob jméno místa toho Fanuel: nebo jsem prý viděl Boha tváří v tvář, a zachována jest duše má." (1Moj 32,29.30) Tímto andělem byl Kristus. Jákob se jej svou vírou uchytil tak mocně, až si vyprosil požehnání.

Pán vyslyšel úpěnlivé prosby Jákoba a změnil úmysly Ezaua. Neodsoudil žádný ze zlých činů Jákoba, jehož život byl plný zoufalství, neklidu, starostí a utrpení, jež si zapříčinil svými hříchy, které ho trápily až do chvíle rozhodujícího boje s andělem, kdy obdržel ujištění, že Bůh mu odpustil.

"Knížecky, pravím, potýkal se s andělem, a přemohl; plakal a pokorně ho prosil; v Bethel jej nalezl. a tam s námi mluvil. Toť jest Hospodin Bůh zástupů, pamětné jest jeho jméno Hospodin." (Oz 12,4.5) S úmyslem zabít svého bratra, šel Ezau se svým vojskem Jákobovi naproti. Avšak v téže noci, v níž Jákob bojoval s andělem, navštívil Ezaua jiný nebeský posel, aby během jeho snu změnil jeho záměry. Ve snu uzřel Ezau celých 20 let, které Jákob strávil ve vyhnanství z domu svého otce, viděl jeho zármutek, až najde svou matku mrtvou. Ve snu viděl, že při svém setkání s bratrem neučinil mu žádnou křivdu. Po svém probuzení sdělil svůj sen svým 400 ozbrojeným mužům a přikázal, aby se nikdo neodvážil učinit Jákobovi křivdu, neboť Bůh jeho otce je s ním. Až se bratři setkají, nesmí nikdo Jákobovi ublížit ani mu učinit jakoukoliv škodu.

Obě strany se konečně k sobě přiblížily. Náčelník pouště v čele svých válečníků a Jákob se svými ženami a dětmi, provázen pastýři a děvečkami, ženoucími velká stáda dobytka. Opíraje se o hůl, vyšel patriarcha vstříc vojenskému šiku. Byl bledý a ochromený přestálým zápasem a kráčel pomalu a s námahou, odpočívaje po každém kroku. Jeho tvář však vyzařovala radost a mír.

Když spatřil zmrzačeného a trpícího Jákoba, "běžel Ezau proti němu, a objal ho; a pad na šíji jeho, líbal ho. I plakali." (1Moj 33,1-4) V oné noci plné úzkosti u Jaboku, kdy očekával již svou brzkou záhubu, poznal Jákob jak marná je lidská pomoc, jak nepodložená je víra v lidskou sílu. Poznal, že pomoc může přijít jedině od Boha, proti němuž se tak těžce prohřešil. Bezmocný a nehodný prosil Boha o zaslíbení milosti pro kajícího hříšníka. Takové zaslíbení mu dá jistotu, že Bůh mu odpustí a ujme se ho. Spíše pominou nebesa a země, než by se nesplnilo Boží slovo; a toto vědomí ho posilovalo v jeho strašném zápase. Na znamení svého smíření připravil Jákob pro Ezaua dary, Ezau je však odmítl přijmout. Jákob však naléhal na svého bratra: "Přijmi prosím, dar můj obětovaný tobě, poněvadž štědře obdařil mne Bůh, a mám všeho dosti. Takž ho přinutil a on vzal." (1 Moj 33,11)

Poučení z Jákobova života

Jákob a Ezau představují dvě třídy lidí: spravedlivé a nespravedlivé. Jákobův strach před přicházejícím Ezauem s jeho čtyřmi sty válečníky, vyjadřuje obavy spravedlivých tváři v tvář výnosu, jaký na ně bude vydán těsně před druhým příchodem Kristovým. V té době, kdy budou ze všech stran obklíčeni bezbožníky, budou spravedliví plni obav a strachu nalézat se v podobné bezvýchozí situaci jako i Jákob; nebudou vidět žádnou možnost záchrany života. Prorok Jeremiáš, který ve svatém vidění spatřil tuto dobu, pravil:

"Hlas předěšení a hrůzy slyšíme, a není žádného pokoje... a obrácené všechněch obličeje v sinalost. Ach, nebo veliký jest den tento, tak že nebylo žádného jemu podobného. Ale jakť koli čas jest soužení Jákobova, předceť z něho vysvobozen bude." (Jer 30,5-7) Před Jákobem se zjevil anděl. Jákob jej uchopil a bojoval s ním mocně celou noc. Podobně budou muset spravedliví v době soužení a těžkostí modlitbou mocné víry bojovat s Bohem, jako i Jákob s andělem. Ve svém neštěstí a zoufalství se Jákob úpěnlivě modlil celou noc o vysvobození z ruky Ezaua. Stejně tak i spravedliví v čase Jákobova soužení budou dnem i nocí volat k Bohu o vysvobození z rukou nekajících hříšníků.

Až Kristus skončí své dílo Prostředníka ve prospěch lidí, pak začne tento čas úzkosti. Pak se bude rozhodovat o každé duši a nebude již krve smíření, která by smyla hřích. Až Kristus opustí své místo přímluvce za člověka u Boha, bude slavnostně oznámeno: "Kdo škodí, škoď ještě, a kdo smrdí, smrď ještě, a kdo je spravedlivý, ospravedlni se ještě, a svatý posvěť se ještě." (Zj 22,11) Tak jako Jákoba ohrožoval smrtí jeho rozezlený bratr, tak bude lid Boží ohrožován bezbožníky, kteří budou usilovat o jeho záhubu. A tak jako patriarcha zápasil celou noc, aby byl vysvobozen z rukou Ezauových, tak budou spravedliví volat k Bohu dnem i nocí, aby je osvobodil od nepřátel, kteří je obklopují.

Jákob svou nicotu vyznal Bohu slovy: "Menší jsem všech milosrdenství a vší pravdy, kterouž jsi učinil se služebníkem svým." (1Moj 32,10) Spravedliví ve svém neštěstí hluboce pocítí svou nepravost, přiznají se k ní se slzami a podobně jak Jákob budou se dovolávat v Ježíšově jménu Božích zaslíbení, jež jsou dány vlastně takovýmto bezradným, zoufalým a pokání činícím hříšníkům.

Ve svém neštěstí se Jákob mocně s vírou uchopil anděla a nechtěl jej pustit. Když v slzách předkládal své prosby, anděl mu připomněl jeho dávné hříšné jednání a snažil se jakoby dostat se z jeho sevření, aby vyzkoušel jeho víru i doufanlivost. Stejně tak i spravedliví budou v době soužení zkoušeni a prubováni, aby prokázali, jak silnou mají víru, vytrvalost a neochvějnou důvěru v moc Boží, která je jedině může zachránit.

Jákob se nedal ničím odvést od jednou vytčeného cíle. Věděl, že Bůh je milosrdný, proto se dovolával Jeho milosti. Předkládal Mu své prožité utrpení, své pokorné pokání a vroucně a úpěnlivě prosil o vysvobození z ruky Ezauovy. Takto vytrvale prosil celou noc. Když si připomněl své minulé viny, upadal v zoufalství. Jedno však věděl, že buď od Boha obdrží pomoc, nebo zahyne. Proto se vší sílou držel v objetí anděla a ve smrtelné úzkosti opakoval své úpěnlivé prosby s vytrvalostí tak mocnou, že vedla k vítězství.

Podobnou zkušenost musí prožíti i spravedliví. Bůh rovněž podrobí zkoušce jejich víru, jejich vytrvalost a jejich důvěru v moc Boží, že je osvobodí. Když si připomenou svůj minulý život, upadnou v zoufalství a beznaděj. Ale když si uvědomí, že v tomto boji jde o život neb smrt, budou horlivě a úpěnlivě volat k Bohu, budou Jej vzývat a připomínat Mu prožité zármutky a upřímná pokání za rozličné hříchy. Budou se odvolávat na zaslíbení: "Zdali sváže sílu mou, aby učinil se mnou pokoj, aby, pravím, učinil se mnou pokoj?" (Iz 27,5) Tímto způsobem budou ve dne i v noci vysílány úpěnlivé a horoucí prosby k nebeskému Bohu. Pán by Jákobovy modlitby nevyslyšel a ve svém milosrdenství by nezachránil jeho život, kdyby Jákob předem nečinil pokání za provinění, jichž se dopustil, když podvodně získal otcovo požehnání.

Podobně jak Jákob projeví i spravedliví neochvějnou víru a vytrvalost, kterou Bůh nezavrhne. Všechny své slabosti a pády sdělili svému Pánu, nebudou mít k vyznání již žádné skryté přestupky. Kdyby byl Jákob již předtím nelitoval svého hříchu, jehož se dopustil, když získal prvorozenství podvodem, nebyl by Bůh vyslyšel jeho modlitbu a nebyl by mohl milostivě zachovat jeho život. Tak i v době úzkosti: zjistí-li lid Boží nevyznané hříchy ve chvíli, kdy je mučen strachem a trýzní, bude přemožen; zoufalství zbaví jej víry a nebude mít dostatek odvahy prosit Boha o vysvobození. Bude-li si však hluboce vědom své nicotnosti a nehodnosti, nebude mít skrytých hříchů. Jeho hříchy smyje smiřující krev Kristova a nebude si je moci připomenout.

Doba zkoušky je dobou, jež je dána všem, aby se připravili na příchod Páně. Zanedbá-li někdo svou osobní přípravu a nebude dbát všech výstrah, jež pro tento čas budou dány, bude bez výmluvy. Dlouhý a vytrvalý boj Jákoba s andělem, měl by být příkladem pro všechny křesťany. Pouze vytrvalost a pevné rozhodnutí přinesly Jákobovi vítězství. A tak i všichni, kteří podobně jak Jákob touží po Božím požehnání, ať se uchopí zaslíbení tak mocně jak on, ať prokážou stejnou rozhodnost a vytrvalost a dosáhnou vítězství, jak ho dosáhl Jákob.

Mnozí zdánlivě věřící vlastní proto tak málo víry a pocitu zodpovědnosti, protože jsou leniví a neteční v duchovních věcech. Nevyvíjejí žádné úsilí, necvičí se v sebezapření a nebojují s Bohem v dlouhých a horlivých modlitbách, proto také ničeho nedosáhnou. Ve víru, v níž máme přetrvat dobu zkoušky, musíme již nyní vrůsti. Ti, kteří se nesnaží vším úsilím vycvičit se v silné víře, budou nepřipraveni a pozbaveni možnosti vytrvání v době závěrečné zkoušky.

Právě nyní nastal čas, kdy si musíme osvojit učení o vítězné modlitbě a o nezlomné víře. Největší vítězství, jichž dobyla církev Kristova nebo jednotliví křesťané, byla dobyta nikoli rozumem nebo vzděláním, penězi nebo lidskou přízní, nýbrž před Bohem, když se vroucí a živá víra ve smrtelné úzkosti přimkne k mocné paži Boží.