Josef, syn Jákobův bál se Pána a naslouchal pozorně poučením svého otce. Byl víc poslušen a horlivěji dbal rad, jichž se mu dostávalo od otce, nežli ostatní bratři. Vážil si poučení, upřímně a celým srdcem miloval Boha a byl Mu věrný. Mrzelo ho špatné jednání jeho některých bratří a napomínal je, aby kráčeli pravou cestou a zanechali zlé činy. Svými dobře myšlenými napomenutími si je však Josef ještě více odcizoval. Josef nenáviděl hřích a nemohl se dívat, jak jeho bratři hřešili proti Bohu. Seznamoval otce s jejich nesprávným jednáním v naději, že svou otcovskou autoritou bude míti na ně příznivý vliv a přibrzdí jejich špatnosti. Skutečnost však byla naprosto opačná. Otcovské napomenutí jejich nepravostí ještě více popudilo bratry vůči Josefovi. Viděli, jak jej otec velmi miluje a záviděli mu. Jejich závist se nakonec proměnila v nenávist, což nakonec vyústilo v rozhodnutí zavraždit Josefa. Každý otcův dar Josefovi, ať to bylo drahé roucho nebo šat, se jim zdál novým důkazem, že Josefovi nadržuje, a vzbuzoval jejich podezření, že hodlá pominout své starší děti a dát právo prvorozenství synu Ráchelinu. Jejich zášť ještě více vzrostla, když jim Josef jednoho dne vyprávěl o snu, který se mu zdál: "Hle", řekl, "vázali jsme snopy na poli, a aj, povstal snop můj a stál. Vůkol také stáli snopové vaši, a klaněli se snopu mému. Jemužto odpověděli bratři jeho: Zdaliž kralovati budeš nad námi, aneb pánem naším budeš? Z té příčiny ještě více nenáviděli ho pro sny jeho a pro slova jeho." (1Moj 37,6-8)

"Potom měl ještě jiný sen, a vypravoval jej bratřím svým, řka: Hle, opět jsem měl sen, a aj, slunce a měsíc, a jedenácte hvězd klanělo se mi. I vypravoval to otci svému a bratřím svým. A domlouval mu otec jeho, a řekl jemu: Jakýž jest to sen, kterýž jsi měl? Zdaliž přijdeme já a matka tvá i bratří tvoji, abychom se klaněli před tebou až k zemi? Tedy záviděli mu bratři jeho; ale otec jeho měl pozor na tu věc." (1Moj 37,9-11)

Josef v Egyptě

Bratři Josefovi museli putovat z místa na místo, když hledali potravu pro svá stáda a často po celé měsíce byli mimo domov. Když již delší dobu od nich nepřicházely otci zprávy, začal se o ně Jákob strachovat a rozhodl se poslat za nimi Josefa, aby mu přinesl zprávu, jak se jim daří. Josef chtěl svého otce zbavit starostí, proto ochotně spěchal vyhledat své bratry, které miloval i přesto, že se k němu nechovali laskavě.

Uražení a plni nenávisti byli rozhodnuti jej zabít. Nakonec se však spokojili tím, že jej prodali do otroctví, aby mu takto překazili jeho vyvyšování se nad nimi. Mysleli si, že jej odsunuli dostatečně daleko, a že je již nebude znepokojovat svými sny, když prostě odstranili možnost jejich naplnění. Boží prozřetelnost však měla s Josefem jiné záměry. Plány bratří byly zcela změněny a jejich jednání nepřineslo očekávané výsledky.

Bůh neposlal Josefa do Egypta samého. Andělé šli před ním a připravovali cestu k jeho přijetí. Od izmaelitských kupců jej koupil Putifar, vysoký úředník faraonův, velitel jeho osobní stráže. A Pán byl s Josefem a pomáhal mu v získání důvěry svého pána tak, že vše, co vlastnil, svěřil Putifar Josefově péči. "Všechny tedy věci, kteréž měl, zanechal v rukou Josefových; aniž o čem, tak jako on, věděl, jedině o chlebě, kterýž jedl." (1Moj 39,6) Připravovat pokrm Egypťanům bylo totiž pro Hebrejce ohavností.

V době pobytu v Putifarově domu žil Josef v pevném spojení se svým Bohem a nedal se svést žádným pokušením, nesešel z cesty spravedlnosti, a nepřestoupil Boží zákon. V odpovědi, kterou dal ženě svého pána, když jej chtěla svést, dokázal, že bázeň Boží uděluje moc povznést člověka na vysoké vrcholy mravnosti. Když jí připomenul velkou důvěru, jakou mu její manžel dal, když mu svěřil do jeho správy vše, co měl, zvolal: "Jak bych tedy učinil takovou nešlechetnost, a hřešil i proti Bohu?" (1Moj 39,9) Žádným namlouváním ani hrozbami se nedal nakloniti k sejíti z cesty spravedlnosti a k pošlapání zákona Božího.

Když byl nevinně obviněn z dopuštění se hanebného činu, nepoddal se zoufalství. U vědomí své neviny a spravedlnosti nepřestal důvěřovat Bohu. A Pán, který jej až doposud podpíral a pomáhal mu, na něj nezapomněl. Byl spoután řetězy a zavřen v temné vězeňské kobce. I toto neštěstí však Bůh změnil v požehnání. Dal mu milost u strážného vězení a Josef byl brzy pověřen dozorem nad všemi vězni.

Z jeho příkladu plyne poučení pro všechna další pokolení, jaká budou žít na zemi. I když budou vystaveni nejtěžším zkouškám a pokušením, mají vždy míti na paměti, že pomoc je vždy blízko, a nebudou-li zachováni, pak jenom svou vlastní vinou. Bůh přijde svým věrným dětem s okamžitou pomocí a Jeho Duch jim bude štítem. Pro ty kdo se nalézají uprostřed velkých pokušení a zkoušek, existuje pramen síly, ke kterému se mohou vždy utéci o pomoc.

Jakému neobvyklému útoku na svou mravnost musel Josef odolat! Byl proveden velmi vlivnou osobou, jež měla všechny šance a přednosti, a přece byl tento útok okamžitě odepřen. Za svou spravedlnost, ušlechtilost a ctnost musel Josef trpět, když se svůdkyně, jež ho chtěla svést, nad ním krutě pomstila. Když nemohla zvítězit nad bohabojností Josefa, použila v hněvu svého vlivu k jeho uvěznění obviněním z hanebného činu. Josef trpěl, nezřekl se však čestnosti a spravedlnosti. Svou čest a svou spravedlivou věc vložil do rukou svého Boha. Z dopuštění Božího byl na určitou dobu vystaven utrpení, aby tím byl připraven pro přijetí vysokého postavení. Nad dobrým jménem Josefa bděl sám Bůh. I když bylo očerněno rozhněvanou žalobkyní, Pán však v patřičném čase navrátil jeho jménu lesk. Bůh se postaral, že vězení se přičinilo k vyvýšení Josefa. Ctnost a čistota byla odměněna v určený čas. Štítem, jímž bylo chráněno Josefovo srdce, byla bázeň Boží, která jej činila věrným a spravedlivým vůči svému pánu a upřímným a ryzím vůči Bohu.

Josef jako vládce a správce velkého státu nikdy na Boha nezapomněl. Pamatoval vždy, že je pouze příchozím v cizím kraji, odloučen od svého otce a svých bratří, což jej často naplňovalo smutkem a bolestí; věřil však mocně, že Boží ruka řídila vše čím procházel, aby se nakonec octl v tak vysokém postavení. Bez ustání spoléhal ve všem na svého Boha, věrně a čestně vykonával povinnosti svého vysokého úřadu, vládce a správce nad celým Egyptem.

Josef chodil ustavičně s Bohem. Žádnou lstí ani hrozbami se nedal naklonit k sejítí z cesty spravedlnosti k přestoupení Božího zákona. Jeho ovládání sama sebe, trpělivost v těžkých situacích a neochvějná věrnost byly zobrazeny v Písmu pro dobro a ponaučení těch, kteří měli žít po něm na zemi. Když mu Josefovi bratři vyznali své hříchy, ochotně jim odpustil a obdaroval je dobrodiním a láskou, čímž potvrdil, že v sobě nepěstuje žádné mstivé pocity za jejich dřívější kruté zacházení s ním.

Doba blahobytu

Synové Izraele nebyli otroky. Nikdy za pokrmy neprodávali faraonovi svůj dobytek, ani půdu neb samých sebe, jak to činili mnozí Egypťané. Za zásluhy, jaké Josef prokázal celému království, byla určena jeho bratřím i otci část země, kde bydleli společně se svými stády. Faraon si velmi cenil moudrost Josefa v řízení a správě státu a především v přípravě na dlouhá léta hladu, který postihl kraj. Uvědomoval si, že celé království za svůj blahobyt vděčí moudré správě Josefa, proto jako důkaz své vděčnosti řekl k němu: "Země Egyptská před tebou jest; v nejlepším kraji země této osaď otce svého a bratří své, nechť bydlí v zemi Gesen. A srozumíš-li, že jsou mezi nimi muži rozšafní, ustanovíš je úředníky nad dobytkem, kterýž mám." (1Moj 47,6)

"I osadil Josef otce svého a bratří své, a dal jim vladařství v zemi Egyptské v kraji výborném, v zemi Ramesses, jakž rozkázal Farao. A opatroval Josef otce svého, a bratří své, a všecken dům jeho chlebem, až do nejmenších." (1Moj 47,11.12)

Egyptský král nevymáhal od otce i bratří Josefa žádné daně a Josef obdržel privilegium zabezpečovat je v potřebným množstvím potravin. Král řekl svým knížatům a rádcům: "Nejsme snad dlužníky Josefovu Bohu i jemu samotnému za tak velkou hojnost pokrmu? Nenahromadili jsme jeho moudrou radou i správou tak velké zásoby, že zatím co jiné kraje hynou, my máme dostatek?" Moudrá Josefova správa mimořádně obohatila Faraonovo království.

"I umřel Josef a všichni bartří jeho, a všecken ten rod. Synové pak Izraelští rozmnožili se a rodili se v hojnosti; a rozhojňovali se, i zesílili se náramně velmi, a naplněna jest jimi země. V tom povstal král nový v Egyptě, kterýž neznal Josefa. Ten řekl lidu svému: Aj, lid synů Izraelských jest mnohý a silnější nad nás. Nuže, opatrně sobě počínejme před ním, aby se nerozmohl., a když by přišla válka, aby se nepřipojil i on k nepřátelům našim, a nebojoval proti nám, a nevyšel ze země." (2Moj 1,6-10)

Poroba

Nový egyptský král dobře věděl o tom, že se synové Izraele velkou měrou přičinili o rozkvět Egypta. Mezi nimi bylo mnoho schopných a rozumných lidí, proto nechtěl ztratit tyto cenné pracovníky. Přesto však byli synové Izraele stavěni na úroveň otroků, kteří byli přinuceni zaprodat státu svá stáda a dokonce i sami sebe. "Protož ustanovili nad nimi úředníky, kteříž by plat vybírali, aby je trápili břemeny svými. I vystavěl lid Izraelský Faraonovi města skladů, Pitom a Raamses." (2Moj 1,11)

"Ale čím více trápili jej, tím více rostl a tím se více rozmáhal. I vzali sobě syny Izraelské v ošklivost. A tak podrobovali Egyptští syny Izraelské v porobu těžkou. A k hořkosti přivodili život jejich robotami těžkými, v hlíně a cihlách a ve všelijakém díle na poli, mimo všelikou potřebu svou, k níž práce jejich užívali nenáležitě a bez lítosti." (2Moj 1,11-16)

Přestože i ženy Izraelců byly přinuceny pracovat těžce na polních pracích, jako kdyby byly otrokyně, počet synů izraelských se dále zvětšoval. Když král a jeho poradci zjistili, že se izraelský lid i nadále rozmnožuje, rozhodli se přinutit je vykonat každodenně určité množství práce za nejtěžších podmínek. Král a jeho rádcové doufali, že se jim takto podaří zmenšit počet Izraelců a zlomit jejich nepoddajnost, když je budou co nejvíce utlačovat.

Když se jim však nepodařilo provést svůj záměr, přikročili k nejkrutějším opatřením. Král vydal příkaz, aby izraelské porodní báby utracovaly židovská nemluvňata mužského pohlaví ihned po jejich narození. Hlavním původcem tohoto nápadu byl satan. Věděl dobře, že z Izraelských synů má vzejít vysvoboditel, který vysvobodí národ z otroctví. Proto svedl krále, aby zabíjel jejich děti, a kojil se přitom naději, že takto překazí Boží záměr. Porodní báby se však bály Boha a neodvažovaly se provádět tento krutý rozkaz. Hospodin schválil jejich jednání a požehnal jim. Když Král viděl, že se jeho plán nepovedl, velmi se rozzlobil a vydal rozkaz ještě krutější. Vyzval celý národ, aby slídil po bezbranných obětech a ubíjel je. "I přikázal faraón všemu lidu svému, řka: Každého syna, kterýž se narodí, do řeky uvrzte, každé pak dcery nechte živé." (2Moj 1,22)

Mojžíš

V době platnosti tohoto krutého dekretu v celém jeho rozsahu se narodil Mojžíš. Matce se podařilo ukrývat dítě po tři měsíce. Když pak viděla, že ho už déle v bezpečí neudrží, vyrobila malou ošatku z rákosí, vymazala ji jílem a smolou, vložila do ní dítě a zanesla je do rákosí na břehu řeky. Neodvážila se sama na břehu zůstat z obavy, aby na dítě neupozornila a neohrozila tím jeho i svůj život. Hošíkova sestra Marie však dlela nedaleko zdánlivě netečně, ve skutečnosti však v napětí dávala bedlivý pozor a bděla nad dalším osudem bratříčka. Andělé rovněž bděli nad tím, aby se bezbrannému nemluvňátku plovoucímu v ošatce nestala žádná křivda, milující matka v slzách a nejvroucnější modlitbě svěřila své dítě do ochrany a péče Boží. Byli to vlastně tito andělé, kteří k tomuto místu řídili kroky faraonovy dcery. Košíček upoutal její zvědavost, a když v něm zahlédla krásné děcko, pochopila hned, co se tu stalo. Slzy a pláč dítěte vzbudily v ní soucit, pocítila účast s neznámou matkou, která se musela uchýlit k takovému způsobu, aby zachovala život svého milovaného chlapečka. Rozhodla se, že ho zachrání a přijme ho za vlastního. Maria pokradmu pozorovala každé hnutí. Když viděla, že dcera faraonova si dítě s něžností prohlíží, dodala si odvahy a přistoupila blíže. Pak pravila: "Mám-li jíti a zavolati tobě chůvy z žen hebrejských, kteráž by odchovala tobě dítě?" A královská dcera souhlasila.

Sestra spěchala k matce se šťastnou novinou a vrátila se s ní bez prodlení k faraonově dceři. Tato předala matce dítě do výchovy a platila jí v hojnosti za výchovu jejího vlastního syna. S velkou radostí a vděčností Bohu chopila se matka tohoto milého úkolu. Věřila plně, že to byl Bůh, kdo zachránil dítěti život. Se vší oddaností snažila se využít možnosti výchovy svého syna a jeho přípravy k vedení užitečného života. Věřila pevně, že Bůh jej zachoval pro nějaký velký úkol a byla si vědoma toho, že jej musí brzy odevzdat jeho královské matce, u níž pak bude obklopen vlivy, jež jej budou odvádět od Boha. To vše ji nutilo, aby jej vychovávala horlivěji a pečlivěji než své ostatní děti. Svými naukami a výchovou vštípila do jeho mladé mysli bázeň Boží a touhu po věrnosti a spravedlnosti.

Neustávala ve svém úsilí a vytrvale prosila Boha za svého syna, aby ho zachoval před každým zlým vlivem. Učila chlapce dívat se na modloslužebnictví jako na pošetilost a hřích a naučila jej ctít a sklánět se před živým Bohem a modlit se k Němu, protože jen živý Bůh ho může vyslyšet a pomoci mu v každé nouzi. Věděla, že jej z jejího vlivu a její výchovy odeberou, odevzdají jeho královské matce a otočí ho vlivem, který bude mít za účel pozbaviti jej víry v existenci Stvořitele nebe i země.

Naučení, jakých se mu dostalo v rodinném prostředí od matky, chránily jej před pýchou, nevěrou a neřestmi, bujícími v lesku královského dvora. Chlapec vlastnil jasnou mysl a upřímné srdce, nikdy nezapomněl zbožných doporučení a rad, jakých se mu dostalo v jeho dětství. Matka měla chlapce u sebe tak dlouho, jak jen mohla. Musela se ho však vzdát, když mu bylo asi dvanáct let. Z prosté chýše dostal se hoch do královského paláce k faraónově dceři. Od této chvíle se Mojžíš stal synem faraónovy dcery. Právě v této věci byl satan zcela poražen. Naklonil faraóna k zabíjení hebrejských chlapců, aby zmařil Boží záměr a zničil toho, kterého měl povolat Bůh k vysvobození svého lidu. Byl to právě výnos, který nařizoval hebrejské chlapce usmrtit, který se však v rukou Božích stal prostředkem k umístění Mojžíše v královské rodině, kde mu byla dána možnost zocelení své víry a obdržení kvalifikace potřebné k vyvedení izraelského lidu z Egypta.

Na dvoře faraónově se Mojžíšovi dostalo nejvyššího občanského i vojenského vychování. Panovník se rozhodl, že svého přijatého vnuka učiní následovníkem trůnu a jinoch byl vychováván pro tento nejvyšší úřad. "I vyučen jest Mojžíš vší moudrosti egyptské, a byl mocný v řečech i v skutcích." (Skut.7,22) Jako vojenský náčelník se stal pro svou zdatnost miláčkem egyptského vojska a všeobecně byl pokládán za podivuhodný a mimořádný zjev.

Zvláštní přípravy

V určitém čase Boží andělé uvědomili Mojžíše, že byl vybrán Bohem jako vysvoboditel izraelského lidu z egyptské poroby. Taktéž i starší z izraelských synů byli uvědoměni, že se přibližuje čas vysvobození a že Mojžíš je mužem k tomu určeným. Mojžíš se domníval, že izraelský lid bude vysvobozen válkou a že on bude státi včele hebrejských vojsk, aby bojoval proti vojsku egyptskému a vysvobodil své bratry z útlaku a otrockého jařma. S ohledem na tuto věc Mojžíš ovládal své city, nevázal se příliš na svou adoptívní matku ani na faróna, bránilo by mu to v zachování osobní svobody a ve vykonání Boží vůle.

Pán chránil Mojžíše před škodlivými vlivy královského dvora, chránil ho, aby nezapomněl na zásady pravdy, jaké obdržel ve svém mládí od bohabojných rodičů. Vždy, kdy nejvíc potřeboval ochranu a pomoc před negatívním vlivem dvorního svévolného života, připomínal si vážná ponaučení své matky. Boží bázeň byla v něm stále živá. Jeho láska k bratřím byla tak silná a úcta k víře Hebrejců tak velká, že dokonce ani pocta státi se dědicem královského trůnu jej nepřiměla zříci svého původu.

Když bylo Mojžíši 40 let, stalo se, "že vyšel k bratřím svým, a hleděl na trápení jejich. Uzřel také muže Egyptského, an tepe muže Hebrejského, jednoho z bratří jeho. A sem tam se ohlédna, vida, že žádného tu není, zabil Egyptského, a zahrabal ho v písku. Vyšed potom druhého dne, a aj dva muži Hebrejští vadili se. I řekl tomu, kterýž křivdu činil: Proč tepeš blížního svého? Kterýžto odpověděl: Kdo tě ustanovil knížetem a soudcem nad námi? Zdali zabíti mne myslíš, jako jsi zabil Egyptského? Protož ulekl se Mojžíš a řekl: Jistě známá jest ta věc. A uslyšev Farao tu věc, hledal zabíti Mojžíše. Ale Mojžíš utekl od tváře Faraonovy, a bydlil v zemi Madiánské." (2Moj 2,11-15) Pán řídil jeho cestu útěku. Mojžíš nalezl útočiště u Jetry, který byl pastýřem a současně také i madianským knězem. Nežli se Mojžíš octl v zemi Madianitů, na stáda Jetry dohlížely jeho dcery. Potom byl touto péči o stáda pověřen Mojžíš, který si vzal za manželku jednu z dcer tohoto kněze a byl v madiánské zemi přes čtyřicet let.

Tím, že ve své unáhlenosti zabil Egypťana, dopustil se Mojžíš téže chyby, jaké se tak často dopouštěli jeho otcové, když vzali do svých vlastních rukou to, co Bůh přislíbil učinit. Domníval se, že izraelský lid porozumí, že byl povolán zvláštní Boží prozřetelností, aby se stal vysvoboditelem izraelského národa. Nebylo však Boží vůlí, aby se Jeho národ osvobodil válkou, jak se domníval Mojžíš. Bůh chtěl osvobodit svůj lid působením své vlastní moci, aby zásluha a chvála patřila jen Jemu samému. Svou prozřetelností umístil Mojžíše v egyptské královské rodině, kde se Mojžíši dostalo základní výchovy a kde dosáhl rovněž i vysokého vzdělání; přesto však nebyl ještě náležitě připraven k vykonání tak velkého díla, ke kterému byl povolán. Musel projít ještě zkouškou víry, jakou prošli Abraham a Jákob, aby se naučil nespoléhat na lidskou sílu nebo rozum, nýbrž věřit, že zaslíbení Boží se vyplní působením Boží moci. Když Mojžíš spěšně opustil královský dvůr a přednosti královského vnuka, nebyl schopen k okamžitému provedení zvláštního Božího plánu s ním. Musel míti čas k získání zkušeností a projít školou neúspěchu a nouze. Tvrdá zkouška sebezapření ho měla naučit trpělivosti a ovládání vášní. Než bude umět moudře vládnout, musí se naučit poslouchat, panovat nad sebou a hluboké pokoře. Při ostříhání stád Jetry a při vykonávání skromných povinností pastýře, připravoval jej Bůh jako duchovního pastýře svých oveček, to jest izraelského lidu. Zabití Egypťana využil Pán k provedení svých vlastních záměrů.

"Mojžíš pak pásl dobytek Jetra tchána svého, kněze Madianského, a hnav stádo po poušti, přišel až k hoře Boží Oréb. Tedy ukázal se mu anděl Hospodinův v plameni ohně z prostředku keře. I viděl, a aj, keř hořel ohněm, a však neshořel. Protož řekl Mojžíš: Půjdu nyní, a spatřím vidění toto veliké, proč neshoří keř. Vida pak Hospodin, že jde, aby pohleděl, zavolal naň Bůh z prostředku keře, a řekl: Mojžíši, Mojžíši! Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem. I řekl: Nepřistupuj sem, zuj obuv svou s noh svých; nebo místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest. A řekl: Já jsem Bůh otce tvého, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, a Bůh Jákobův. I zakryl Mojžíš tvář svou, (nebo se bál), aby nepatřil na Boha. Jemužto řekl Hospodin: Zřetelně viděl jsem trápení lidu mého, kterýž jest v Egyptě; a křik jejich pro přísnost úředníků jeho slyšel jsem; nebo znám bolesti jeho. Protož jsem sestoupil, abych vysvobodil jej z země té do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a strdí, na místo Kananejského a Hetejského, a Amorejského a Ferezejského, a Hevejského a Jebuzejského. Nebo nyní, aj, křik synů Izraelských přišel ke mně; viděl jsem také i soužení, jímž je sužují Egyptští. Protož nyní pojď a pošli tě k Faraonovi; a vyvedeš lid můj, syny Izraelské z Egypta." (2Moj 3,1-10)

Ohromen a vyděšen tímto rozkazem, Mojžíš se polekal a pravil: "Kdo jsem já, abych šel k faraónovi, a abych vyvedl syny Izraelské z Egypta?" Dostalo se mu odpovědi: "Však budu s tebou; a toto budeš míti za znamení, že jsem já tě poslal: "Když vyvedeš lid ten z Egypta, sloužiti budete Bohu na hoře této."

Nyní nadešel pravý čas a Bůh vyžaduje, aby Mojžíš změnil pastýřskou hůl na hůl Boží, která mu dá moc k činění zázraků a znamení k vysvobození Božího lidu z útlaku a k zachování jej před pronásledováním nepřítele. Mojžíš s tímto posláním souhlasil. Vrátil se ke tchánu a obdržel jeho souhlas k návratu do Egypta. Nesměl však Jetrovi říci o svém poselství k faraónovi, neboť se obával, že tchán nebude chtít dovolit, aby jeho děti i žena mu dělali doprovod v tomto nebezpečném poslání. Pán Mojžíše povzbuzoval a jeho obavy rozptyloval slovy: "Jdi, navrať se do Egypta; nebo zemřeli již všichni muži, kteříž hledali bezživotí tvého." (2Moj 4,19)