^{MH 51} Spasitel prožíval svůj život na zemi v úzkém společenství s přírodou a s Bohem. Tím nám ukázal, v čem spočívá tajemství plnohodnotného života.

Ježíš pilně a vytrvale pracoval. Dosud nežil mezi lidmi nikdo, kdo by měl větší odpovědnost. Nikdy nikdo nenesl těžší břemeno starostí a hříchů světa. Nikdy nikdo nepracoval do vyčerpání s takovým nasazením pro dobro lidí. Přesto žil zdravě. Tělesně i duchovně je představován obětním beránkem „bez vady a bez poskvrny“ (I Pt 1,19). Jak po tělesné, tak po duchovní stránce byl příkladem toho, čím se podle Božího záměru mělo poslušností jeho zákonů stát celé lidstvo.

Když lidé vzhlíželi k Ježíši, viděli tvář naplněnou opravdovým soucitem a rozhodností. Zdálo se, že je obklopen duchovní atmosférou. Přestože jeho chování bylo laskavé a skromné, vzbuzoval v lidech pocit, že je v něm síla, kterou nebylo možno zcela skrýt.

Během jeho veřejné činnosti ho stále pronásledovali lstiví a pokrytečtí lidé, kteří usilovali o jeho život. V jeho stopách kráčeli zvědové. ^{MH 52} Sledovali jeho slova a hledali v nich záminku, aby proti němu mohli zakročit. Nejbystřejší a nejvzdělanější lidé národa se snažili porazit ho v diskuzi. Nikdy se jim to však nepodařilo. Nakonec vyklidili pole s pocitem zmatku a zahanbení před skromným Učitelem z Galileje. Kristovo učení bylo svěží a živé a mělo moc, jakou lidé ještě nepoznali. I jeho nepřátelé museli přiznat, že „nikdo nikdy takto nemluvil“ (Jan 7,46).

Dětství, které Ježíš strávil v chudobě, nebylo zasaženo zlozvyky zkažené doby. Pracoval u truhlářského ponku, vykonával povinnosti, které ukládá život v rodině, učil se poslušnosti a práci. Oddech nacházel v přírodním prostředí, kde sbíral vědomosti a snažil se pochopit tajemství přírody. Studoval Boží slovo a chvíle největšího štěstí prožíval tehdy, když se mohl z prostředí, kde pracoval, odebrat do polí, rozjímat v tichých údolích či rozmlouvat s Bohem na horském úbočí nebo mezi stromy v lese. Často ho bylo možno brzy ráno spatřit na nějakém odlehlém místě, jak přemýšlí, hloubá v Písmu nebo se modlí. Zpěvem vítal ranní úsvit. S písněmi, jimiž vzdával díky, vykonával svou práci a přinášel nebeskou radost upracovaným a sklíčeným.

^{MH 53} Za svého působení žil Ježíš převážně venku v přírodě. Cesty z místa na místo konal pěšky a mnoho učil pod širým nebem. Když vychovával své učedníky, odcházel s nimi často ze zmatku měst do ticha polí, protože je chtěl učit více v souladu s učením o prostotě, víře a sebeodříkání. Pod korunami stromů na horské stráni nedaleko břehu Galilejského jezera povolal za apoštoly dvanáct učedníků. Tam také pronesl kázání na hoře.

Kristus rád shromažďoval kolem sebe lidi pod modrou oblohou, na travnaté stráni nebo na břehu jezera. ^{MH 54} Zde, uprostřed díla, které sám stvořil, mohl obracet mysl svých posluchačů od umělého k přírodnímu. V růstu a rozvoji přírody se zjevovaly zásady jeho království. Když lidé pozvedli zraky k horám, které stvořil Bůh, a dívali se na obdivuhodné výtvory jeho ruky, mohli získat vzácná poučení o Boží pravdě. Přírodní jevy jim pak v budoucnu připomínaly učení božského Učitele. Mysl lidí se tím povznášela a jejich srdce nacházela pokoj.

^{MH 55} Ježíš své učedníky, kteří ho při jeho práci doprovázeli, často na kratší dobu propouštěl, aby mohli navštívit své domovy a odpočinout si. Oni se však marně snažili odvést Ježíše od jeho působení. Celý den sloužil zástupům lidí, kteří za ním přišli. Večer nebo časně ráno pak odcházel do svatyně hor, kde rozmlouval se svým Otcem.

Nepřetržitá práce a střety s nepřátelstvím a falešným učením rabínů ho často tak vyčerpaly, že jeho matka a bratři, ba i jeho učedníci se obávali, že přijde o život. ^{MH 56} Když se však vrátil po hodinách modlení, jímž uzavíral pracovní den, viděli v jeho tváří výraz klidu a pokoje, svěžest, jiskru a sílu, které se zdály pronikat celou jeho bytostí. Po hodinách, které strávil sám s Bohem, vycházel ráno co ráno, aby lidem přinesl světlo nebes.

„Trochu si odpočiňte“

Když se učedníci vrátili ze své první misijní cesty, Ježíš je vyzval: „Pojďte a trochu si odpočiňte.“ Učedníci byli po svém návratu rozradostněni úspěchem, který měli jako kazatelé evangelia, když je zastihla zpráva o smrti Jana Křtitele rukou Herodovou. Tato zpráva jim způsobila velký žal a trpké zklamání. Ježíš věděl, že když nechá Jana Křtitele zemřít ve vězení, podrobí tím víru učedníků přísné zkoušce. S něžnou lítostí pohleděl na jejich tváře poznamenané žalem a slzami. Slzy byly i v jeho očích a v jeho hlase, když řekl: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte.“ (Mk 6,31 )

Nedaleko Betsaidy, u severního cípu Galilejského jezera, byla osamělá krajina, krásná ve svěží jarní zeleni, která nabízela Ježíši a jeho učedníkům vítané útočiště. K tomuto místu se vydali v člunu přes jezero. Tam, daleko od hluku davů, si mohli odpočinout. Tam mohli naslouchat Kristovým slovům, nerušeni útoky a obviňováním farizeů. Doufali, že tam stráví družnou chvilku ve společnosti svého Pána.

Ježíš měl jen málo času, který mohl strávit sám se svými milovanými učedníky. Jak si vážili těchto vzácných okamžiků! Mluvili spolu o díle evangelia a o tom, jak vylepšit metody práce, aby se radostné poselství o záchraně dostalo ke všem lidem. Když jim Ježíš otvíral poklady pravdy, oživovala je Boží moc a vdechovala jim naději a odvahu.

^{MH 57} Zanedlouho však Ježíše opět vyhledaly zástupy lidí, kteří si domysleli, že si odešel odpočinout na své obvyklé místo. Následovali ho tam. Naděje, že stráví aspoň hodinku v klidu, byla pryč. V hloubi svého čistého, milujícího srdce však měl Dobrý pastýř ovcí jen lásku a soucit k těmto hledajícím a strádajícím lidem. Celý den jim sloužil a večer je propouštěl, aby se rozešli do svých domovů a odpočinuli si.

^{MH 58} Za svého života, který byl plně zasvěcen konání dobra pro druhé, považoval Spasitel za nutné občas přerušit nepřetržitou činnost a styk s potřebami lidí. V ústraní hledal nerušené spojení se svým Otcem. Když zástup, který ho provázel, odešel, odebral se Ježíš do hor a tam, sám s Bohem, se vroucně modlil za tyto trpící, hříšné a potřebné lidi.

Když Ježíš řekl svým učedníkům, že žeň je veliká a dělníků málo, nežádal od nich, aby pracovali nepřetržitě, ale vyzval je: „Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ (Mt 9,38) I dnes říká svým unaveným pracovníkům tato soucitná slova, která řekl svým prvním učedníkům: „Pojďte sami stranou ... a trochu si odpočiňte!“ (Mk 6,31)

Všichni, kdo jsou vychováváni Bohem, potřebují strávit hodinu v tichu a klidu, aby mohli rozmlouvat se svým srdcem, přírodou a Bohem. Mají totiž žít životem, který není v souladu se světem, s jeho zvyky a obyčeji. K tomu potřebují získat osobní zkušenost v poznávání Boží vůle. Musíme sami slyšet Boha, jak promlouvá k našemu srdci. Když zmlknou všechny ostatní hlasy a my v naprostém klidu čekáme před Bohem, vnitřní pokoj nám umožní lépe slyšet Boží hlas. Bůh nás pobízí: „Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh.“ (Ž 46,11) To je účinná příprava pro každou práci pro Boha. Ten, kdo se takto osvěží, bude obklopen ovzduším světla a pokoje i uprostřed spěchajících davů a v proudu nejintenzivnější činnosti. Dostane se mu nového povzbuzení. Jeho tělesná i duchovní síla vzroste. Jeho život bude vydávat vůni a bude zjevovat božskou moc, která pronikne do lidských srdcí.