^{MH 29} V rybářově domě v Kafarnaum ležela Petrova tchyně se silnou horečkou. „Prosili ho za ni.“ (Luk 4,38) Pán Ježíš „se dotkl její ruky a horečka ji opustila“. (Mt. 8,15) Vstala a obsluhovala Spasitele a jeho učedníky.

Zpráva o uzdravení se rychle rozšířila. Protože k uzdravení došlo v sobotu, lidé se ze strachu před rabíny neodvažovali přijít za Pánem Ježíšem, dokud slunce nezapadne. Teprve pak přicházeli obyvatelé celého města a okolí k prostému domu, kde bydlel. Nemocné přinášeli na nosítkách, jiní přicházeli k Spasiteli o berlích nebo je podpírali jejich přátelé.

Proud nemocných neustával, neboť nikdo nevěděl, zda příští den zůstane Velký lékař ještě mezi nimi. Podobný den Kafarnaum ještě nezažilo. Všude se ozýval jásot a výkřiky radosti a osvobození.

Pán Ježíš neustal ve své činnosti, dokud neuzdravil posledního nemocného. Poslední návštěvníci odešli až pozdě v noci a teprve pak se v Šimonově domě rozhostilo ticho. ^{MH 30} Skončil dlouhý, vyčerpávající den a Pán Ježíš se odebral k odpočinku. Avšak před svítáním, zatímco město tvrdě spalo, ještě za tmy vstal a vyšel z domu, odešel na pusté místo a tam se modlil. (Mk. 1,35)

Časně zrána přišel za Pánem Ježíšem Petr se svými druhy a oznámili mu, že ho obyvatelé Kafarnaum již hledají. K jejich překvapení však Kristus řekl: „Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán.“ (Luk. 4,43)

^{MH 31} Kafarnaum zachvátilo vzrušení a hrozilo nebezpečí, že lidé nepochopí nejvlastnější smysl Kristova poslání. Pán Ježíš na sebe nechtěl upoutat pozornost jen jako na uzdravovatele nebo lékaře tělesných nemocí. Chtěl, aby lidé za ním šli jako za svým Spasitelem. Lidé by rádi uvěřili, že přišel jako král založit pozemské království, avšak Pán Ježíš chtěl obrátit jejich mysl od pozemských věcí k otázkám duchovním. Pouze pozemský úspěch by jeho dílu překážel.

Obdiv lehkovážného zástupu se Pána Ježíše nepříjemně dotýkal. Nikdy neprosazoval sebe. Byly mu cizí pocty, které svět prokazuje těm, kteří mají majetek, postavení nebo nadání. Nepoužíval žádné prostředky, které používají lidé, aby získal oddanost nebo úctu druhých. Staletí před jeho narozením o něm prorok napsal: „Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.“ (Iz. 42,2.3)

^{MH 32} Farizeové se snažili odlišit od ostatních úzkostlivým obřadnictvím, okázalostí bohoslužby a dobročinností. Diskuzemi o náboženství chtěli dokázat svou náboženskou horlivost. Soupeřící skupiny se mezi sebou hlučně a dlouho přely. Ulicemi často zněly hádky rozzlobených zákoníků.

Pán Ježíš jednal úplně jinak. Neliboval si v hlučných učených sporech. Nekonal okázalé obřady. Nesnažil se získat obdiv lidí. Spasitel žil v úzkém spojení se svým Otcem. Proto v něm Otec mohl projevit svou povahu. A právě k tomu chtěl Pán Ježíš upoutat pozornost lidí.

„Slunce spravedlnosti“ neozářilo svět v plné nádheře, aby lidi oslnilo svou slávou. Prorok Ozeáš o Mesiáši napsal: „Jeho příchod je jako svítání.“ (Oz. 6,3) Slunce vychází pozvolna a postupně, rozptyluje tmu a probouzí svět k životu. Podobně vychází i „Slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích“ (Mal. 4,2).

^{MH 33} „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení.“ (Iz. 42, I )
„Byl jsi záštitou slabého,
v soužení záštitou ubožáka,
útočištěm před přívalem i stínem v horku.“ (Iz. 25,4)
„Toto praví Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je,
zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní
a ducha těm, kdo po ní chodí:
Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku;
Béďu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu
a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči,
abys vyvcíděl vězně ze žaláře,
z věznic ty, kdo sedí v temnotě "` (Iz. 42,5-7)
"Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je Béďu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu.
Toto jsou věci, jež učiním, od toho neupustím. "
(Iz. 42, l6)
"Zpívejte Hospodinu píseň novou!
Ať zní jeho chvála ze všech končin země. Ti, kteří se vydávají na moře,
i to, čeho je moře plno, ostrovy a ti, kdo na nich bydlí,
ať pozvednou svůj hlas, i poušť a její města, dvorce, v nichž bydlí Kédar,
ať plesají obyvatelé Sely a výskají z vrcholků hor. Ať vzdají čest Hospodinu,
ať mu chvalořečí na ostrovech. " (Iz. 42,10-12)
"Plesejte nebesa, vždyť Hospodin to vykoncí, hlaholte, nejhlubší útroby země,
ať zvučně plesají hory,
les a všechny jeho stromy,
neboť Hospodin vykoupí Jákoba a proslaví se v Izraeli. "
(Iz 44,23)

^{MH 34} Jan Křtitel prožíval v Herodově vězení zklamání a znepokojení nad dílem Pána Ježíše. Poslal k němu dva ze svých učedníků s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (Mat 11,3)

Spasitel na jejich otázku neodpověděl ihned. Když před ním stáli udiveni jeho mlčením, viděli, jak k němu přicházejí nemocní. Hlas Velkého lékaře pronikal ušima hluchých. Slovo a dotek jeho ruky otevíraly slepé oči, aby spatřily denní světlo, přírodní krásy, obličeje přátel a tvá Vykupitele. Jeho hlas pronikl k sluchu umírajících a ti vstali zdraví a silní. Posedlí uposlechli jeho slova, jejich šílenství je opustilo a začali velebit Spasitele. Chudí rolníci a nádeníci, kterými rabíni opovrhovali jako nečistými, se kolem něho shromažďovali a Pán Ježíš jim představil slova věčného života.

^{MH 35} Uplynul den. Janovi učedníci všechno viděli a slyšeli. Nakonec je Pán Ježíš k sobě zavolal a přikázal jim, aby šli a vyprávěli Janovi, co viděli a slyšeli. Pak dodal: "Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží." (Mt 11,6) Učedníci poselství předali a Janovi to stačilo.

Jan si připomněl proroctví o Mesiáši: "Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, ...potěšit všechny truchlící." (Iz 61,1.2) Slíbeným Mesiášem byl Ježíš z Nazareta. Tím, že sloužil potřebám trpícího lidstva, dokázal své božství. Snížil se na úroveň člověka, a tím projevil svou slávu.

^{MH 36} Kristovy činy dokazovaly nejen to, že je Mesiáš, ale ukázaly také, jak bude nastoleno jeho království. Pán seznámil Jana se stejnou pravdou jako kdysi Elijáše na poušti. „Před Hospodinem šel veliký a silný vítr, rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.“ (1 Kr 19,11.12) Tak promluvil Bůh k prorokovi. Podobně měl své dílo konat Pán Ježíš. Neměl bořit trůny a rozvracet království. Neměl působit okázalostí a vnější nádherou. Měl lidi oslovit životem plným milosrdenství a sebeobětování.

Boží království neprovází vnější okázalost. Přichází nenápadným vlivem Božího slova, vnitřním působením Božího Ducha a společenstvím s Kristem. Největším projevem moci Božího království je lidská povaha, která odráží dokonalost Kristova charakteru.

Kristovi následovníci mají být světlem světa. Bůh jim však nepřikazuje, aby svítili vlastním světlem. Nechce, aby samolibě vystavovali na odiv svou dobrotu. Přeje si, aby se ztotožnili se zásadami nebes. Až se setkají s jinými lidmi, budou vyzařovat Boží světlo, které je v nich. Jejich neochvějná věrnost bude světlem pro okolí.

Pro pokrok Božího díla není rozhodující bohatství nebo vysoké postavení, nákladné vybavení, okázalá architektura a přepychový nábytek. Podstatné nejsou ani výkony, které vzbuzují obdiv lidí a lichotí ješitnosti. Okázalost, i když na světě vzbuzuje úctu, nemá v Božích očích cenu. ^{MH 37} Pán Bůh si více cení hodnot neviditelných a věčných než viditelných a časných. Viditelné a časné věci mají cenu, pokud nám přibližují neviditelné a věčné skutečnosti. Ani nejvybranější umělecká díla však nemůžeme srovnávat s krásou povahy, kterou v člověku vytváří Duch svatý.

Když Bůh dal světu svého Syna, dal lidstvu nepomíjející bohatství. Všechny poklady, které lidé od počátku světa nashromáždili, jsou v porovnání s ním ničím. Kristus přišel na tento svět, aby lidem představil velikost Boží lásky. To je Boží poklad, který můžeme prostřednictvím Krista získat, zjevovat a šířit.

Lidské úsilí je v Božím díle účinné natolik, nakolik je člověk oddaný Ježíši Kristu a nakolik Kristova milost proměnila jeho život. Svět má poznat, že jsme jiní, protože Bůh nám dal svou pečeť, protože v nás zjevuje svou vlastní povahu lásky. Vykupitel nám uděluje svou spravedlnost.

Bůh nevybírá lidi pro svou službu na základě bohatství, vzdělání nebo výřečnosti. Ptá se: „Jsou dost pokorní, aby se mnou nechali vést? Mohu jim svěřit své poselství? Budou mě správně představovat?“

Nakolik Bůh může člověka naplnit svým Duchem, natolik ho může použít ve svém díle. Přijme jen takovou službu, ve které se odrážejí rysy jeho charakteru. Kristovy následovníky má svět poznat podle toho, že ztělesňují Boží nesmrtelné zásady.

„Beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí“

^{MH 38} Když Pán Ježíš sloužil v ulicích měst, tlačily se do jeho blízkosti matky s nemocnými a umírajícími dětmi v náručí s touhou, aby si jich všiml.

Bledé, unavené, téměř zoufalé, přesto však odhodlané a vytrvalé matky se svým břemenem utrpení hledaly Spasitele. Lidé, kteří se tlačili k Pánu Ježíši, je odstrkovali. Ale Pán Ježíš si k nim pozvolna razil cestu, až se dostal do jejich blízkosti. V jejich srdcích vzklíčila naděje. Když viděly, že jim Pán Ježíš věnuje pozornost, když v jeho očích spatřily soucit a lásku, vytryskly jim slzy radosti.

Spasitel oslovil jednu ze shromážděných žen a její důvěru povzbudil otázkou: „Co mohu pro tebe udělat?“ S pláčem vyjádřila své velké přání: „Pane, uzdrav mé dítě.“ Kristus vzal dítě z náruče matky a nemoc odešla. Smrtelná bledost zmizela. životodárná krev začala opět naplno proudit žilami. Do svalů se vlila nová síla. Kristus řekl matce ještě několik povzbudivých a potěšujících slov. Pak se věnoval dalšímu stejně naléhavému případu. Spasitel znovu použil svou životodárnou moc. Všichni vzdávali chválu a čest divotvůrci.

Většinou se zabýváme jen velkými činy Ježíše Krista. Hovoříme o úžasných skutcích, které vykonal, a o zázracích, jež učinil. O jeho velikosti však svědčí ještě více pozornost, jakou věnoval záležitostem, které jiní považovali za malicherné. ^{MH 40}

Židé měli ve zvyku přinášet děti k rabínovi, aby na ně vložil ruce a požehnal jim. Učedníci se domnívali, že by Pána Ježíše neměli vytrhovat z jeho mnohem důležitějšího díla takovými záležitostmi. Proto se s nelibostí dívali na matky, které chtěly, aby Pán Ježíš požehnal jejich dětem. Pokládali tyto děti za příliš malé na to, aby jim návštěva u Pána Ježíše prospěla. Domnívali se, že by Krista jejich přítomnost mohla obtěžovat. ^{MH 41} Spasitel však chápal zájem a starost matek, které chtěly vychovávat své děti podle Božího slova. Vyslyšel jejich modlitby. Sám je k sobě přitáhl.

Jedna maminka s dítětem se vydala za Pánem Ježíšem. Svěřila se sousedce a ta chtěla, aby Pán Ježíš požehnal i jejím dětem. Nakonec se sešlo několik matek s malými dětmi. Byly mezi nimi i větší a dospělejší děti. Pán Ježíš rád vyslechl jejich nesměle vyjádřená přání. Čekal však, jak se k nim zachovají učedníci. Když viděl, že matkám domlouvají a posílají je pryč v domnění, že tím Pánu Ježíši pomohou, upozornil je na jejich chybu: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ (Mk 10,14) Vzal děti do náruče, vložil na ně ruce a žehnal jim.

Maminky měly radost. Kristova slova je posílila a povzbudila. S novou odvahou na sebe vzaly tíhu odpovědnosti a radostně pokračovaly v práci pro své děti.

Kdybychom mohli sledovat další život této skupinky, viděli bychom, jak maminky připomínají, co onoho dne zažily a co jim Pán Ježíš řekl. Vzpomínka na Kristova slova často v pozdějších letech udržovala děti na cestě do Božího království.

Kristus je i dnes stejně soucitným Spasitelem jako tehdy, když chodil mezi lidmi na této zemi. Pomáhá matkám stejně jako kdysi, když brával do náruče děti v Judsku. Naše syny a dcery vykoupil svou krví právě tak jako tehdejší děti.

^{MH 42} Pán Ježíš ví, co tíží mateřské srdce. Má soucit s každou maminkou, protože i jeho matka se potýkala s chudobou a nedostatkem. Neváhal podniknout dlouhou cestu, aby kananejskou ženu zbavil těžkých starostí. Totéž je ochoten vykonat i pro dnešní matky. Vzkřísil syna vdovy z Naim. I v úzkosti na kříži pamatoval na svou vlastní matku. Stejně se zajímá i o utrpení dnešních matek. V každém žalu a v každé nouzi nabízí útěchu a pomoc.

Maminky, svěřte své problémy Pánu Ježíši. Pomůže vám v každodenních starostech o děti. Každá matka má možnost svěřit své trápení Spasiteli. Pán, který prohlásil: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim“ (Mk 10,14), stále zve maminky i s dětmi k sobě a chce jim požehnat.

V dětech, které k němu byly přivedeny, viděl Pán Ježíš budoucí dědice své milosti a občany svého království. Některé z nich se měly dokonce stát mučedníky pro jeho jméno. Věděl, že tyto děti mu budou naslouchat a přijmou ho za svého Vykupitele ochotněji než dospělí, kteří jsou často zatíženi světskou moudrostí a tvrdostí srdce. Přizpůsobil své vyučování jejich chápání. Vládce nebes odpovídal na dětské otázky a zjednodušoval velké pravdy, aby je děti mohly pochopit. Zaséval do jejich myslí semeno pravdy, které po letech vzejde a přinese plody pro věčný život.

^{MH 43} Když Pán Ježíš žádal učedníky, aby neodháněli děti, které za ním přicházely, mluvil ke svým následovníkům ve všech dobách - k představitelům církve, kazatelům, činovníkům sborů a všem křesťanům. Pán Ježíš k sobě přitahuje děti a nás vyzývá: „Nechte je přijít.“ Jako by tím říkal: Ony přijdou, nebudete-li jim bránit."

Nedopusťte, aby vaše nekřesťanská povaha představovala Pána Ježíše ve špatném světle. Neodvádějte od něj děti svou chladností a nevlídností. Nezavdávejte jim příčinu, aby měly pocit, že by se jim v nebi nelíbilo, kdybyste tam byli vy. ^{MH 44} Nemluvte o náboženství jako o něčem, čemu děti nemohou rozumět. Nejednejte tak, jako byste nechtěli, aby už v dětství přijaly Krista. Nevzbuzujte v nich nesprávný dojem, že Kristovo náboženství je ponuré a že chtějí-li přijít ke Spasiteli, musí se v životě vzdát všeho radostného.

Působí-li Duch svatý na srdce dětí, spolupracujte s ním. Vyprávějte jim, že je Spasitel zve. Řekněte jim, že mu nic nemůže udělat větší radost, než když se mu odevzdají v útlém dětství.

Odpovědnost rodičů

Spasitel se zájmem sleduje lidi, které vykoupil svou krví. Opravňuje ho k tomu jeho láska. Jeho láska touží nejen po dobře vychovaných a milých dětech, ale i po těch, které dědičností nebo nesprávnou výchovou získaly povahové kazy. Mnozí rodiče si neuvědomují, do jaké míry jsou odpovědni za špatné povahové vlastnosti svých dětí. Nemají dostatek lásky a moudrosti, aby správně jednali s chybujícími dětmi, které jsou takové, jak je vychovali. Pán Ježíš s nimi cítí. Ví, proč jsou takové.

Každý, kdo pracuje pro Krista, může tyto bloudící a chybující děti přivést ke Spasiteli. Může si získat jejich náklonnost moudrostí a taktem. Může jim dodat odvahu a naději. Může být svědkem toho, jak Kristova milost změní jejich povahu, takže o nich bude platit: „Takovým patří království Boží.“

Pět malých ječných bochníků nasytí velké množství lidí

^{MH 45} Celý den se za Kristem a jeho učedníky hrnul velký zástup lidí, když učil u jezera. Naslouchali jeho laskavým slovům, tak prostým a jasným, že byla pro ně balzámem z Galád. Hojivé doteky jeho božské ruky vracely zdraví nemocným a život umírajícím. Zdálo se jim, že toho dne sestoupilo nebe na zemi, a vůbec si neuvědomovali, jak dlouho už nic nejedli.

Slunce již zapadalo, ale lidé se nerozcházeli. Proto učedníci přišli ke Kristu a navrhovali, aby poslal lidi v jejich vlastním zájmu domů. Mnozí z nich přišli zdaleka a od rána nic nejedli. V okolních městečkách a vesnicích by mohli sehnat něco k jídlu. Ježíš však řekl: „Dejte vy jim jíst.“ (Mat 14,16) Pak se obrátil k Filipovi a zeptal se ho: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ (Jan 6,5)

Filip přehlédl to množství hlav a usoudil, že je nemožné opatřit potravu pro tak velké shromáždění. Odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ (Jan 6,7)

Ježíš se zeptal, kolik jídla by se našlo mezi přítomnými. „Je tu jeden chlapec," pravil Ondřej, "který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ (Jan 6,9) Ježíš přikázal, aby mu je přinesli. Pak řekl učedníkům, ať vyzvou lidi, aby se posadili do trávy. Když se tak stalo, vzal chleby a ryby, „vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů.“ (Mat 14,19.20)

^{MH 47} Boží mocí Kristus zázračně nasytil zástupy. Nabídl však jednoduchý pokrm - jen ryby a ječné chleby, které byly denní potravou galilejských rybářů.

Kristus mohl pro tyto lidi prostřít bohatou tabuli. Avšak jídlo připravené jen pro ukojení chuti by neposkytlo poučení pro jejich dobro. Tímto divem chtěl dát Kristus poučení o prostotě. Kdyby dnes byli lidé prostí ve svých zvycích, kdyby žili v souladu se zákony přírody tak jako na počátku Adam a Eva, bylo by dostatek potravy pro potřeby všeho lidstva. Sobectví a uspokojování zvrácené chuti však s sebou přineslo hřích a utrpení, které pochází na jedné straně z nestřídmosti a na druhé straně z nedostatku.

Ježíš neusiloval o to, aby k sobě lidi přitáhl tím, že by uspokojoval jejich touhu po přepychu. Pro tento velký zástup lidí, unavených a hladových po dlouhém vzrušeném dni, byla prostá strava důkazem jak Kristovy moci, tak jeho něžné péče o ně v běžných životních potřebách. Spasitel neslibuje svým následovníkům přepych světa. Jejich úděl může být poznamenán chudobou. Avšak Ježíš je svým slovem ujišťuje, že o jejich potřeby bude postaráno, a slibuje jim trvalou útěchu prostřednictvím své přítomnosti, což je víc než pozemské štěstí.

Když byl zástup nasycen, zbylo ještě hojně potravy. Ježíš přikázal svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ (Jan 6,12) Tato slova znamenala víc než posbírání zbytků potravy do košů. Poučení bylo dvojí. Nic nemá přijít nazmar. Nesmíme nechat bez povšimnutí žádný časný prospěch. Nesmíme zanedbat nic, co by mohlo posloužit k blahu lidské bytosti. Je třeba sebrat všechno, co zmírní nouzi hladovějících na zemi. Stejně pečlivě musíme opatrovat chléb z nebe, abychom uspokojili potřeby nitra. Máme žít každým slovem Božím. Nic z toho, co praví Bůh, se nesmí ztratit. Nesmíme přehlédnout jediné slovo, které se týká naší spásy. Ani jediné slovo nesmí padnout bez užitku na zem.

Zázrak rozmnožení chlebů nás učí, jak jsme závislí na Bohu. Když měl Kristus nasytit pět tisíc lidí, nebyla po ruce téměř žádná potrava. Zdánlivě nevládl Kristus žádnými prostředky, jichž by mohl použít. Byl v pusté krajině s pěti tisíci muži, s ženami a dětmi. Nezval tento zástup lidí, aby ho tam následovali. Všichni chtěli být u něho, a proto přišli bez pozvání nebo příkazu. Kristus však věděl, že jsou hladoví a unavení, když celý den naslouchali jeho naučením. Byli daleko od svých domovů a noc byla již přede dveřmi. Mnozí z nich neměli prostředky, aby si mohli koupit něco k jídlu. Ten, který se pro ně na poušti čtyřicet dní postil, nepřipustí, aby se vrátili domů vyhladovělí.

Boží prozřetelnost postavila Ježíše do situace, v níž se nacházel. Spoléhal na svého nebeského Otce, že mu dá prostředky k uspokojení potřeb lidí. Dostaneme-li se do úzkých, máme spoléhat na Boha. V každé nouzi máme hledat pomoc u toho, který vládne nekonečnými zdroji.

Při tomto divu přijal Kristus od Otce vše, co potřeboval. Odevzdal to učedníkům, učedníci lidem a lidé navzájem jeden druhému. Tak všichni, kdo jsou spojeni s Kristem, dostanou od něho chléb života a budou jej rozdávat druhým. Jeho následovníci jsou ustanoveni k tomu, aby zprostředkovávali spojení mezi Kristem a lidmi.

Když učedníci slyšeli Spasitelův příkaz: „Dejte vy jim jíst“, představili si hned všechny potíže s tím spojené. Ptali se: „Máme jít do vesnice nakoupit jídlo?“ Co však řekl Kristus? „Dejte vy jim jíst.“ Učedníci snesli Ježíši vše, co měli. Kristus je však nevyzval, aby jedli. Přikázal jim, aby posloužili lidem. Jídlo se v jeho rukou zmnohonásobilo a ruce učedníků, které se vztahovaly ke Kristu, byly stále plné. Malá zásoba stačila pro všechny. Když se zástup nasytil, jedli toto vzácné jídlo poskytnuté nebem učedníci s Ježíšem.

Díváme-li se na potřeby chudých, nevědomých a trpících, jak často při tom klesáme na mysli. Klademe si otázku: „Co zmohou naše chabé síly a skrovné možnosti, aby se odstranila tato strašná bída? Nemáme počkat na někoho, kdo má větší schopnosti dílo zorganizovat, nebo na nějakou organizaci, která se toho ujme?“ Kristus říká: „Dejte vy jim jíst.“ Využijte prostředky, čas a schopnosti, které máte. Přineste své ječné chleby Ježíši.

Ačkoli vaše zásoby možná nestačí k tomu, aby se z nich najedly tisíce, snad postačí k nasycení jednoho člověka. V Kristových rukou mohou nasytit mnohé. Udělejte to stejně jako učedníci - dejte, co máte. Kristus váš dar znásobí. Odmění oddanou, prostou důvěru, kterou v něho vkládáte. Ukáže se, že to, co vypadalo jako skrovná zásoba, je ve skutečnosti bohatou hostinou.

„Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet ... Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: `Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.' Ten, který `dává semeno k setbě i chléb k jídlu', dá vzrůst vaší setbě a `rozmnoží plody vaší spravedlnosti'. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří.“ (2 Kor. 9,6-11)