^{MH 59} „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna.“ (Mt 9,21 ) Tato slova pronesla ubohá žena, která dvanáct let trpěla nemocí, jež z jejího života učinila utrpení. Vynaložila všechny své prostředky na lékaře a na léky, a nakonec jí řekli, že její choroba je nevyléčitelná. Když však slyšela o Velkém lékaři, vzklíčila v jejím srdci naděje. Pomyslela si: "Kdybych se k němu mohla jen přiblížit a promluvit s ním, mohla bych být uzdravena."

Kristus byl na cestě k domu židovského rabína Jaira, který ho požádal, aby k němu přišel a uzdravil jeho dceru. Úpěnlivá prosba „Má dcera umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna“ (Mk 5,23) zapůsobila na Kristovo laskavé a soucitné srdce. Ihned se vydal s představeným synagogy na cestu do jeho domu.

Postupovali však pomalu, protože ze všech stran se na Krista tlačil dav lidí. Spasitel si prorážel cestu zástupem, až se přiblížil k místu, kde stála nemocná žena. Znovu a znovu se marně pokoušela dostat se ke Kristu. Teď přišla její příležitost. Nevěděla, jak ho oslovit. Nechtěla ho zdržovat. Slyšela však, že pouhý dotek jeho roucha způsobuje uzdravení. ^{MH 60} V obavě, že přijde o svou jedinou možnost, se protlačila dopředu a v duchu si říkala: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna."

Kristus znal každou její myšlenku. Razil si cestu k místu, kde stála. Věděl o její velké nouzi a pomáhal jí, aby uvěřila.

Když kráčel kolem ní, natáhla ruku a dotkla se lemu jeho šatu. V tom okamžiku věděla, že je uzdravena. Do tohoto jediného doteku se soustředila víra jejího života a její bolest a slabost okamžitě zmizely. Hned pocítila vzpruhu, jako by každou částečkou její bytosti projel elektrický proud. Měla pocit dokonalého zdraví. „Ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.“ (Mk 5,29)

Vděčná žena chtěla vyslovit své díky Mocnému lékaři, který pro ni v jediném doteku učinil víc než lékaři za dvanáct dlouhých let. Neodvážila se však tak učinit. S vděčným srdcem se snažila vytratit z davu. Ježíš se náhle zastavil, rozhlédl se a zeptal se: „Kdo se mne to dotkl?“

Petr na něho s údivem pohlédl a řekl: „Mistře, kolem tebe jsou zástupy a tlačí se na tebe, a ty se ptáš: „Kdo se mne to dotkl?“ (Luk 8,45)

Někdo se mne dotkl," řekl Ježíš. „Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla.“ (Luk 8,46) Rozeznal dotyk víry od náhodného doteku bezstarostného davu. Někdo se ho dotkl s hlubokým záměrem a dostalo se mu odezvy.

Kristus se neptal proto, aby něco zjistil. Chtěl, aby se z toho poučili lidé, jeho učedníci i žena. Chtěl sužovaným dát naději. ^{MH 61} Chtěl ukázat, že právě víra má uzdravující moc. Víru této ženy nebylo možno přejít bez poznámky. Bylo třeba, aby její vyznání vděčnosti oslavilo Boha. Kristus chtěl, aby pochopila, že schvaluje její čin víry. Nechtěl, aby odešla jen s polovičním požehnáním. Neměla zůstat v nevědomosti. Chtěl, aby věděla, že zná její utrpení, že s ní má soucit, že ji miluje a že schvaluje její víru v jeho moc spasit každého, kdo k němu přijde.

Kristus pohlédl na ženu a chtěl vědět, kdo se ho dotkl. Žena poznala, že utajování je marné. Se strachem vystoupila ze zástupu a vrhla se mu k nohám. Se slzami vděčnosti v očích řekla Kristu přede všemi, proč se dotkla jeho oděvu a jak byla hned uzdravena. Bála se, že se dopustila opovážlivosti, když se odvážila dotknout se Kristova roucha. Z Ježíšových úst však nevyšlo jediné slůvko výtky. Pronesl jen slova souhlasu. Tato slova vyšla z laskavého srdce plného soucitu s lidským utrpením. „Dcero,“ řekl laskavě, „tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.“ (Luk 8,48) Jak povzbudivě jí zněla tato slova. Už žádné obavy z opovážlivosti nekazily její radost.

Zvědavý dav, který se tísnil kolem Ježíše, nezískal žádnou životní sílu. Trpící žena, která se ho dotkla ve víře, byla uzdravena. Podobně se i v duchovních věcech liší náhodný dotek od doteku víry. Věřit v Krista jen jako ve Spasitele světa nemůže člověku přinést uzdravení. Víra, která přináší spasení, není pouhým souhlasem s pravdou evangelia. Pravá víra přijímá Krista za osobního Spasitele. Bůh dal svého jediného Syna, abych já, když v něho uvěřím, „nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Přistupuji-li ke Kristu, mám podle jeho slov věřit, že se mi dostává jeho spásné milosti. Život, který nyní žiji, mám žít „ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Ga 2,20).

Mnozí považují víru za názor. Spasitelná víra je čin, jímž ti, kdo přijímají Krista, vstupují do smluvního vztahu s Bohem. Živá víra znamená vzrůst síly, znamená důvěřivou naději, kterou se člověk díky Kristově milosti stává vítězem.

Víra je silnější než smrt. Podaří-li se nám přivést nemocného k tomu, aby ve víře upřel svůj zrak k Velkému lékaři, uvidíme pozoruhodné výsledky. Přinese to život tělu i duši.

Pomáháme-li lidem, kteří se stali otroky svých návyků, obracejme jejich pozornost k Ježíši. Nezdůrazňujme zoufalství a zkázu, do níž se řítí. Ukazujme jim slávu nebeských věcí. To přispěje k jejich záchraně víc, než když budeme těmto zoufalým a bezmocným lidem líčit hrůzu smrti.

Ze svého slitování nás zachránil

^{MH 63} Setníkův sluha ochrnul. U Římanů byli sluhové otroky, kteří se kupovali a prodávali na tržištích. Často se s nimi zacházelo krutě a nelítostně. Setník však jednal se svým sluhou ohleduplně a velice si přál, aby se uzdravil. Uvěřil, že Ježíš ho může uzdravit. Neviděl ještě Spasitele, avšak to, co o něm slyšel, způsobilo, že v něho uvěřil. Přes formalizmus Židů byl tento Říman přesvědčen, že jejich náboženství je lepší než jeho vlastní. Prolomil již přehradu národnostních předsudků a nenávisti, která oddělovala dobyvatele od poraženého národa. Projevoval úctu k službě Bohu a byl laskavý k Židům jako vyznavačům Boha. V Kristově učení, jak je poznal ze zpráv, našel to, co uspokojovalo potřebu nitra. Všechno, co v něm bylo duchovního, se ozvalo na Spasitelova slova. Pokládal se však za nehodného přiblížit se k Ježíši. Proto se obrátil na židovské starší, aby požádali o uzdravení jeho sluhy.

Starší oznámili případ Ježíši a naléhali: „Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synagogu nám vystavěl.“ (Luk 7,4.5)

Cestou k jeho domu však Ježíš dostal od setníka vzkaz: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.“ (Luk 7,6)

^{MH 64} Spasitel však pokračoval v cestě a tu mu setník sám vyšel v ústrety a dokončil svůj vzkaz osobně: „Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi', pak jde; jinému `pojď sem', pak přijde; a svému otroku „udělej to“, a on to udělá.“ (Luk 7,7; Mt 8,8.9)

„Já zastupuji moc Říma a moji vojáci uznávají mou autoritu za nejvyšší. Podobně ty zastupuješ moc věčného Boha a všechna stvoření jsou poslušná tvých slov. Můžeš přikázat nemoci, aby odešla, a nemoc tě uposlechne. Řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jak jsi uvěřil, tak se ti staň!' A v tu hodinu se sluha uzdravil.“ (Mt 8,13)

^{MH 65} Židovští starší se u Krista za setníka přimlouvali, protože prokázal „našemu národu“ laskavost. „Je hoden“, řekli, „synagogu nám vystavěl.“ Setník však sám o sobě řekl: „Nejsem hoden.“ Přesto se nebál žádat pomoc od Ježíše. Nevěřil ve svou vlastní dobrotu. Věřil ve Spasitelovo milosrdenství. Jeho jediným důvodem byla jeho naléhavá potřeba.

Týmž způsobem může ke Kristu přijít každý člověk. „On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování.“ (Tt 3,5) Máte pocit, že nemůžete doufat v požehnání Boží, protože jste hříšní? Mějte na paměti, že Kristus přišel na svět, aby spasil hříšníky. Nemáme nic, co by nás Bohu doporučilo. To jediné, čím můžeme nyní a vždy podepřít svou prosbu, je stav naší naprosté bezmocnosti, která způsobuje, že Kristova spasitelná moc je nutností. Zřekneme-li se všeho spoléhání na sebe, můžeme vzhlédnout ke kříži Golgoty a říct: „S prázdnýma rukama přicházím, jen k tvému kříži se přimykám.“

„Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ (Mk 9,23) Právě víra nás spojuje s nebesy a dává nám sílu, abychom mohli čelit temným silám. V Kristu nám Bůh poskytuje prostředky, abychom změnili každý špatný povahový rys a abychom odolali každému pokušení, ať je sebesilnější. ^{MH 66} Mnozí však mají pocit, že se jim nedostává víry, a že se proto nemohou přiblížit ke Kristu. Máte-li takový pocit, poddejte se ve své bezmocné nehodnosti milosti svého soucitného Spasitele. Nedívejte se na sebe, ale na Krista. Ten, který uzdravoval nemocné a vyháněl démony, když žil mezi lidmi, je stále týž mocný Vykupitel. Chopte se jeho zaslíbení jako zdroje života: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ (Jan 6,37) Přicházíte-li k němu, věřte, že vás přijme, protože to slíbil. Věříte-li v to, nemůžete zahynout. Nikdy nezahynete.

„Bůh prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Ř 5,8)

A „je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Ř 8,31.32)

„Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8,38.39)

„Můžeš mě očistit“

^{MH 67} Ze všech nemocí známých na Východě bylo nejstrašnější malomocenství. Tato nemoc byla nevyléčitelná a nakažlivá a své oběti postihovala tak hrozným způsobem, že vzbuzovala strach i u nejstatečnějších. Židé ji považovali za trest za hřích a nazývali ji „ranou“, „prstem Božím“. Jako něco, co je hluboce zakořeněné, nevyléčitelné a smrtelné, ji pokládali za symbol hříchu.

Podle ceremoniálního zákona byl malomocný označen za nečistého. Čeho se dotkl, bylo nečisté. Jeho dech znečišťoval ovzduší. Jako by byl už mrtvý, byl vyhnán z míst, kde žijí lidé. Ten, kdo byl v podezření, že je nakažen, se musel dostavit ke kněžím, kteří ho vyšetřili a rozhodli o jeho případu. Jakmile byl prohlášen za malomocného, byl odloučen od své rodiny, vyhnán z Izraele a odsouzen k tomu, že bude sdílet osud s těmi, kdo byli postiženi touž nemocí. Těchto opatření nebyli ušetřeni ani králové a vládci. Panovník, který byl nakažen touto strašnou nemocí, se musel vzdát trůnu a vzdálit se ze společnosti.

Odtržen od svých přátel a příbuzných musel malomocný snášet kletbu své nemoci. Musel veřejně upozorňovat, že ho stihla tato pohroma. Musel si roztrhnout roucho a hlasitě volat, aby všichni prchali před jeho nakažlivou přítomností. Volání „Nečistý! Nečistý!“, žalostně zaznívající z úst osamělého vyhnance, bylo znamením, které každý přijímal se strachem a zděšením.

^{MH 68} V krajině, kde působil Kristus, bylo mnoho těchto trpících. Když se k nim donesla zvěst o jeho díle, začala v srdci jednoho z nich klíčit víra. Kdyby mohl jít k Ježíši, mohl by být uzdraven. Avšak jak může Ježíše vyhledat? Je odsouzen k věčnému odloučení od lidí. Jak tedy může navštívit Lékaře? A uzdraví ho Kristus? Nepronese nad ním jako farizeové a lékaři kletbu a nevyžene ho z míst, kde se zdržují lidé?

Přemýšlí o všem, co se o Ježíši dozvěděl. Žádný z těch, kdo ho prosili o pomoc, nebyl odehnán. Ubohý muž se rozhoduje, že Spasitele vyhledá. Města jsou pro něho uzavřena, ale může se stát, že ho potká na některé cestě v horách nebo ho najde, až bude učit za městem. Je to velmi nesnadné, avšak je to jeho jediná naděje.

Z dálky zaslechne malomocný několik slov ze Spasitelových úst. Pozoruje, jak pokládá ruce na nemocného. Vidí chromého, slepého, ochrnutého a nemocné umírající na různé choroby, jak vstávají zdraví a chválí Boha za uzdravení. Jeho víra sílí. Přibližuje se k naslouchajícímu zástupu stále víc a víc, jako by zapomněl na zákazy, na bezpečnost lidí i na strach, který z něho všichni mají. Přemýšlí pouze o své naději na uzdravení.

^{MH 69} Je na něj hrozná podívaná. Nemoc na něm zanechala děsivé stopy. Na jeho rozpadající se tělo je příšerný pohled. Lidé v panickém strachu prchají, aby s ním nepřišli do styku. Někteří se pokoušejí zabránit mu v tom, aby se přiblížil k Ježíši, avšak nadarmo. Nevidí je ani je neslyší. Nevšímá si výrazů hrůzy v jejich tvářích. Vidí jen Božího Syna. Slyší jen hlas, který vdechuje život umírajícím.

Když se dostal až k Ježíši, vrhá se mu k nohám s výkřikem: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“

Ježíš odpověděl: „Chci, bud čist,“ a vložil na něho ruku (Mat 8,2.3).

S malomocným se hned stala změna. Jeho krev ozdravěla. Jeho nervy se staly citlivými a svaly pevnými. Nepřirozeně bílá, šupinatá plet, příznačná pro malomocné, zmizela. Jeho kůže se podobala pokožce malého dítěte.

Kdyby se kněží dozvěděli o okolnostech uzdravení malomocného, jejich nenávist ke Kristu by je mohla vést k tomu, že by vynesli nesprávný rozsudek. Ježíš chtěl, aby o tom bylo podáno nestranné rozhodnutí. Vyzval proto muže, aby o svém uzdravení nikomu nic neříkal a odebral se neprodleně do chrámu s nějakou obětí, dříve než se všude rozšíří zvěst o tomto divu. Než totiž mohli přijmout takovou oběť, museli kněží vyšetřit toho, kdo chce obětovat, a potvrdit jeho úplné uzdravení.

Takové vyšetření bylo provedeno. Kněží, kteří odsoudili malomocného do vyhnanství, dali potvrzení o jeho vyléčení. Uzdravený muž se mohl vrátit do svého domova, mezi lidi. Cítil, jak ohromným bohatstvím je zdraví. Radoval se ze své mužné síly a z toho, že se může vrátit ke své rodině. ^{MH 70} Přestože ho Ježíš varoval, nedokázal déle utajit, že je vyléčen, a s jásotem pobíhal a hlásal moc toho, který ho uzdravil.

Když přišel k Ježíši, byl „plný lepry“. Její smrtelný jed pronikl celým jeho tělem. Učedníci se snažili zabránit tomu, aby se ho jejich Mistr dotkl, neboť ten, kdo se dotkl malomocného, se sám stal nečistým. Ježíš však vložil ruku na malomocného, aniž se poskvrnil. Malomocenství bylo očištěno. Tak je tomu i se zakořeněným, smrtelným malomocenstvím hříchu, které nelze očistit lidskou mocí. „Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána.“ (Iz 1,5.6) Avšak Ježíš, který přišel, aby žil mezi lidmi, se neposkvrnil. Jeho přítomnost měla pro hříšníka uzdravující moc. Kdokoli mu padne k nohám a řekne ve víře: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit,“ uslyší odpověď: „Chci, bud čist.“

V některých případech uzdravení Ježíš nezpůsobil, aby se požehnání projevilo ihned. Avšak v případě malomocenství se uzdravení dostavilo okamžitě, jakmile byla vyslovena prosba. Modlíme-li se za časná požehnání, může být odpověď na naši prosbu odložena, nebo nám Bůh může poskytnout něco jiného, než o co žádáme. Jinak je tomu ovšem, žádáme-li o vysvobození z hříchu. On nás chce očistit od hříchu, chce z nás udělat své dě6 a chce nám umožnit žít svatým životem. Kristus „sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce.“ (Ga 1,4) „Máme v něho pevnou důvěro, že nás slyší, kdykoli o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí. A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme,jsme dostali od něho.“ (1 Jan. 5,14.15)

^{MH 71} Ježíš sledoval nešťastné a zmalomyslnělé, ty, jejichž naděje byly zmařeny, i ty, kdo se světskými radovánkami snažili uspokojit své touhy, a všechny je zval, aby hledali odpočinutí u něho.

„Naleznete odpočinutí“

Laskavě a něžně vyzýval Kristus soužené: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Mat 11,29)

Tato slova pronesl Kristus ke všem lidským bytostem. Všichni lidé jsou totiž unaveni a přetíženi, ať už si to uvědomují nebo ne. Všichni jsou obtíženi břemeny, která může sejmout jen Kristus. Nejtěžším břemenem, které neseme, je břemeno hříchu. Kdybychom byli ponecháni, abychom tuto zátěž nesli sami, zavalila by nás. Naše místo však přebírá ten, který je bez hříchu. „Hospodin jej postihl pro nepravost nás všech.“ (Iz 53,6)

Ježíš nesl tíhu naší viny. Sejme náklad z našich znavených ramen. Dá nám odpočinek. Chce nést rovněž břemeno starostí a žalu. Vyzývá nás, abychom všechnu svou starost vložili na něho, neboť nás nosí ve svém srdci.

Starší bratr lidského pokolení je u nebeského trůnu. Vidí každého člověka, který se k němu obrací jako ke svému Spasiteli. Z vlastní zkušenosti ví, jaké slabosti má člověk, jaké jsou naše potřeby a jak silná jsou naše pokušení, neboť „na sobě zakusil všechna naše pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu“ (Žid 4,15). Bdí nad vámi, chvějícími se Božím dětmi. Doléhá na vás pokušení? Vysvobodí vás. Jste slabí? Posílí vás. Jste nevědomí? Osvítí vás. Jste ranění? Uzdraví vás. Pán „určuje počet hvězd“ a také „uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje.“ (Ž 147,4.3)

Ať jsou vaše úzkosti sebevětší a vaše zkoušky jakkoli těžké, předložte Pánu svůj problém. Povzbudí vás k trpělivosti a vytrvalosti. Ukáže vám způsob, jak se vyprostit z nesnází a těžkostí.

Čím slabší a bezmocnější se cítíte, tím silnější budete v jeho síle. Čím těžší je vaše břemeno, tím krásnější bude odpočinutí, když svou zátěž složíte na jeho bedra.

Přátele mohou rozdělit okolnosti. Mezi nás a naše přátele mohou vstoupit neklidné vody širého moře. Od našeho Spasitele nás však nemohou oddělit žádné okolnosti ani žádná vzdálenost. Ať jsme kdekoli, všude je po naší pravici, aby nás podporoval, udržoval, zachovával a těšil. Kristova láska k jeho vykoupeným je větší než láska, kterou chová matka k svému dítěti. Je naší výsadou spočinout v jeho lásce a říct: „Věřím v Krista, neboť dal za mne svůj život.“

Láska člověka se může měnit, ale Kristova láska se nikdy nemění. Voláme-li k němu o pomoc, vztahuje ruku k záchraně.

„I kdyby ustoupily hory a zakolísaly pahorky,moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje kolísat nebude, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ (Iz 54, 10)