„Divila jsem se, proč naši bratři a sestry, kteří nejsou vysvěcenými kazateli, ale jsou spojeni s Bohem a rozumí Písmu svatému, neotvírají Slovo jiným. Kdyby se této práci oddali, dostalo by se jim bohatého požehnání…

Ať si nikdo nemyslí, že práce v Londýně může být vykonána jednou nebo dvěma osobami. To není správný plán. Musí tu být lidé, kteří budou mít nad dílem dozor i zástup pracovníků, jenž se snaží oslovit různé třídy lidí…

Bůh žádá, aby se jeho lid probudil. Je mnoho práce k vykonání a nikdo nemá říct: Nechceme tohoto. Bude nám stát v cestě, bude nám překážet. Nemůže však o to Bůh pečovat? Jsou v tomto shromáždění takoví, kteří by se v Londýně usadili a pracovali tam pro Pána? Nejsou tu takoví, kteří půjdou do toho velkého města jako samostatně se vydržující misionáři? Avšak zatímco by měli misionáři dělat vše pro to, aby se sami uživili, měli by se ti, kteří zde zůstanou a kteří přicházejí každou sobotu do modlitebny, aby slyšeli Slovo Boží, mít na pozoru, řeknou-li těm, jenž jsou posláni do cizích zemí a potřebují mnoho prostředků: Musíte se sami vydržovat…

Evropskému poli by měla být věnována pozornost, která mu patří a nemáme zapomínat na potřeby blízkých polí. Podívejte se na New York! Jak je zde představena pravda? Jak velká pomoc tam byla poslána? Naše vychovatelské a lékařské dílo tam musí být založeno a tomuto dílu se musí dostat finanční podpory…

Bůh si přeje, aby dílo v New Yorku šlo vpřed. V tomto městě by měly být tisíce světitelů soboty a opravdu by tomu tak bylo, kdyby bylo dílo konáno tak, jak by mělo. Vyskytují se však předsudky. Někteří chtějí pracovat vlastním způsobem a vzpírají se od jiných přijmout širší plány. Tak se ztrácejí příležitosti. V New Yorku by měly být utvořeny menší skupiny a vyslány do polí. Není nutné, aby muž, který pracuje pro Pána, byl vysvěceným kazatelem. Kéž by byli takoví vyučováni, jak mají pracovat a ať jdou potom do práce. Po návratu ať řeknou, co udělali. Ať Pána chválí za jeho požehnání a vyjdou znovu. Povzbuďte je. Několik slov povzbuzení pro ně bude pobídkou.“ (General conference bulletin, 1901, pp. 396-399)