V dopise, který zaslala 23. 12. 1892 bratrům shromážděným na generální konferenci, podala přehled svých zkušeností v období její dlouhé nemoci:

„Těším se, že vám mohu podat zprávu o dobrotě, milosrdenství a požehnání, které mi Pán prokázal. Sužují mne ještě slabosti, ale můj stav se zlepšuje. Ten veliký Lékař o mě pečuje a chválím jeho svaté jméno. Mé údy sílí. Ačkoliv jsem trpěla bolestmi, ani zdaleka už nejsou takové, jako v uplynulých deseti měsících. Nyní jsem opět natolik zotavena, že když se přidržím zábradlí, bez pomoci mohu sestoupit i vystoupit po schodech. Po celou dlouhou dobu mé nemoci jsme okoušela nejhojnější Boží požehnání. Ve svých nejsilnějších zápasech s úpornými bolestmi jsem zakoušela Boží ujištění: Dosti máš na mé milosti. Když se někdy zdálo, že ty bolesti neunesu, když jsem nemohla spát, s vírou jsem pohlédla na Ježíše a byl u mě přítomen. Zaplašil temné stíny a obklíčilo mne slavné světlo. Sama místnost byla naplněna světlem jeho božské přítomnosti.

Cítila jsem, že mohu i utrpení uvítat, když je doprovázeno touto převzácnou milostí. Věděla jsem, že Pán je dobrý, plný milosrdenství, soucitu a něžné účastné lásky. Ve své bezmocnosti a utrpení byla má duše i mé rty plné chvály . Mé myšlenky byly tak důvěřivé a tak posíleny, když jsem pomyslela na to, v jak strašném postavení bych se nacházela, kdybych neměla Boží udržující milost. Zrak mi ještě stále slouží, paměť je zachována a můj duch při poznávání krásy a převzácnosti pravdy nebyl nikdy jasnější a výkonnější.

Jak přebohatých požehnání se mi dostalo. Se žalmistou bych mohla říct:“Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná suma! Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku, procítím-li, a já jsem vždy s tebou.“ (Ž 139,17-18) Tato poslední slova vyjadřují mé pocity a mou zkušenost. Když se probudím, moje první myšlenky a první vyznání mého srdce je: Chval Pána! Miluji tě, Pane, ty víš, že tě miluji! Drahý Spasiteli, ty jsi mne vykoupil svou krví, cenil sis mne, jinak bys nevyplatil tu nekonečnou cenu za mé vykoupení. Ty, můj Vykupiteli, jsi dal svůj život za mne a nechci, abys za mne zemřel zbytečně…

Od prvních několika týdnů svého utrpení jsem o své povinnosti přijít do této země nijak nepochybovala. Má důvěra v úmysl mého nebeského Otce se ještě značně posílila. Nyní ještě nemohu pochopit celý Boží úmysl, jsem si však jista, že to bylo částí jeho plánu, abych tímto způsobem trpěla. Cítím se v této věci zcela klidná a spokojená. S tímto dopisem, který odesílám, jsem od doby odchodu z Ameriky napsala 2000 dopisových stránek. Všechno to bych nemohla napsat, kdyby mne Pán tak velkou měrou neposiloval a nežehnal. Moje pravá ruka ani jednou neselhala. Rameno a celá ruka byla plná bolestí, které se těžko snášely, ale byla schopná udržet pero a psát slova, která mi Duch Páně dával.

Učinila jsem převzácnou zkušenost a svým spolupracovníkům v díle svědčím: Pán je dobrotivý a chvályhodný“. (Daily Bulletin of the General Konference, 1893,pp.407,408)