Jednoho rána, když jsme se jako vždy před snídaní procházeli, vstoupili jsme do zahrady bratr Lunta a zatímco se můj muž zabýval otvírání kukuřičného klasu, zaslechla jsme pozoruhodný šramot. Když jsem vzhlédla, viděla jsem, že jeho obličej zčervenal a pravá ruka visela bezmocně po boku. Jeho pokus o zvednutí pravé ruky byl bezvýsledný. Svaly ne vzpíraly poslouchat jeho vůli.
Pomohla jsem mu do domu, nemohl však mluvit, až v domě ze sebe zřetelně dostal: „Modli se, modli se.“ Padli jsme na kolena a volali k Bohu, který nám byl v době nouze vždy přítomnou pomocí. Můj muž brzy vyjádřil slova chvály a vděčnosti Bohu, protože rukou mohl hýbat. Jeho ruka byla částečně znovu oživena, ne však úplně.
Můj muž a já jsme cítili potřebu přijít Bohu blíže a když jsme se vyznáním a prosbami Bohu přiblížili, dostali jsme blaženou jistotu, že se on blíží nám. Drahé, zvlášť drahé byly hodiny styku s Bohem.
Prvních pět týdnů naší návštěvy jsme strávili v našem domě. Ve svém moudrém úsudku náš nebeský Otec uznal za dobré mého muže cele uzdravit a vyslyšet tak naše vážné modlitby. Bůh se nám zdál velmi blízký, aby nás těšil a svým svatým Duchem nás podpíral.
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt